Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaný nezákonného zásahu nedopustil. Uplatnění zásady priority návrhů, která se vztahuje dle
§ 12 zákona o zápisech i na záznam, jakož
i povinnost zkoumat návaznost katastru předkládaných listin na předcházející zápisy, není
dogmatickým výkladem. Uplatnění této zásady naopak napomáhá k posílení základní
funkce katastru, kterou je poskytování informací sloužících k ochraně práv k nemovitostem [§ 1 odst. 3 písm. a) katastrálního zákona].
Informace ze zápisu v katastru nemovitostí
může ve společenských a právních vztazích
splnit očekávaný význam jedině tehdy, je-li
Prejudikatura: č. 1201/2007 Sb. NSS.
(stavební zákon).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
nadána pravdivostí. Neobsahuje-li katastr nemovitostí údaje, jež by bylo možno takto
označit, právní subjekty jsou při jednání s důvěrou ve správnost zápisu vystaveny neodůvodněnému riziku.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský
soud nepochybil, pokud žalobu stěžovatele
jako nedůvodnou zamítl. Protože v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým
je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 4
s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti,
kasační stížnost v souladu s § 110 odst. 1 větou poslední s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Žalovaný dne 4. 11. 2004 oznámil zahájení
sloučeného územního a stavebního řízení ke
stavbě „Výstavba 3 ks stožárů větrných elektráren“ na pozemku v katastrálním území Petrovice, včetně přípojky na VN v katastrálních
územích Petrovice, Krásný Les v Krušných
horách, Nakléřov a Knínice u Libouchce. Žadatelem o umístění stavby a stavebníkem byla osoba zúčastněná na řízení 2). Žalovaný
rozhodnutím ze dne 7. 1. 2005 předmětnou
stavbu umístil a povolil. Dne 25. 5. 2006 pak
žalovaný vydal rozhodnutí, kterým byla povolena změna stavby před dokončením v tom
smyslu, že větrná elektrárna VTE SO 01 bude
posunuta o 216 m jižním směrem a větrná
elektrárna VTE SO 03 bude posunuta o 317 m
jihovýchodním směrem.
Žalobce se žalobou podanou k ochraně
veřejného zájmu podle § 66 odst. 2 s. ř. s.
u Krajského soudu v Ústí nad Labem domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne
25. 5. 2006, kterým byla povolena změna
stavby před jejím dokončením. Žalobce shledal závažný veřejný zájem na podání žaloby,
neboť stavba byla realizována na území, které
se dle nařízení vlády č. 28/2005 Sb., kterým
se vymezuje Ptačí oblast Východní Krušné
hory, nachází v Ptačí oblasti Východní Krušné hory náležející do soustavy Natura 2000,
a v řízení o změně stavby před jejím dokončením byly porušeny právní předpisy sledující ochranu životního prostředí; nebylo tak
možné vyloučit nevratný zásah do přírodních podmínek uvedené ptačí oblasti.
Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl
podané žalobě rozsudkem ze dne 23. 2. 2011,
čj. 15 Ca 51/2009-56, napadené rozhodnutí
žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
oblasti Východní Krušné hory náležející do soustavy Natura 2000,
a v řízení o změně stavby před jejím dokončením byly porušeny právní předpisy sledující ochranu životního prostředí; nebylo tak
možné vyloučit nevratný zásah do přírodních podmínek uvedené ptačí oblasti.
Krajský soud v Ústí nad Labem vyhověl
podané žalobě rozsudkem ze dne 23. 2. 2011,
čj. 15 Ca 51/2009-56, napadené rozhodnutí
žalovaného pro nezákonnost zrušil a věc mu
vrátil k dalšímu řízení.
Krajský soud konstatoval, že napadené
rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s § 126
odst. 1 stavebního zákona z roku 1976, dle něhož platilo, že dotýká-li se řízení dle stavebního zákona zájmů chráněných zvláštními
předpisy, rozhodne stavební úřad jen v dohodě, popřípadě se souhlasem orgánu státní
správy, který chráněné zájmy hájí. K výstavbě
přitom mělo dojít v lokalitě, která je součástí
Ptačí oblasti Východní Krušné hory vymeze-
né nařízením vlády č. 28/2005 Sb., přičemž
problematika ptačích oblastí je upravena zákonem o ochraně přírody a krajiny. Napadené rozhodnutí přitom žalovaný vydal, aniž by
se vůbec pokusil příslušný orgán ochrany
přírody kontaktovat a v řízení jej zcela opominul. Pokud žalovaný a osoba zúčastněná na
řízení 2) uváděli, že v době vydání napadeného rozhodnutí disponovali platným stanoviskem k posouzení vlivu záměru na životní prostředí a závazným stanoviskem k zásahu do
krajinného rázu, nebylo možné tento argument akceptovat, neboť obě tato stanoviska
byla vydána před nabytím účinnosti nařízení
č. 28/2005 Sb., tj. v době, kdy předmětná ptačí
oblast ještě neexistovala, a uvedené dokumenty tedy nemohly zohlednit eventuální dotčení
zájmů vztahujících se k této ptačí oblasti.
Žalovaný měl dle krajského soudu po stavebníkovi vyžadovat předložení stanoviska
orgánu ochrany přírody podle § 45i odst. 1
zákona o ochraně přírody a krajiny, zda předmětný záměr může mít samostatně nebo ve
spojení s jinými významný vliv na danou ptačí oblast, a zda tedy je třeba provést podle
§ 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny hodnocení důsledků tohoto záměru na
území dané ptačí oblasti a stav jeho ochrany
z uvedených hledisek. Termín záměr byl přitom podle krajského soudu definován nikoli
v zákoně o ochraně přírody a krajiny, ale v zákoně o posuzování vlivů na životní prostředí.
Krajský soud měl za to, že výstavbu předmětných větrných elektráren bylo třeba považovat za „záměr“ ve smyslu § 3 písm. a) a přílohy č. 1 zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, přičemž nebylo možné akceptovat
argumentaci žalovaného a osoby zúčastněné
na řízení 2), že se v daném případě jednalo
pouze o změnu záměru, která hodnocení nepodléhala. Změnu umístění stavby v řádech
stovek metrů, byť v rámci téže parcely, nelze
považovat za změnu záměru, ale za zcela nový
záměr, který podléhá hodnocení dle § 45h
a násl. zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stavebník tak měl v řízení povinnost předložit příslušné stanovisko orgánu ochrany přírody a žalovaný měl povinnost jej vyžadovat.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
v daném případě jednalo
pouze o změnu záměru, která hodnocení nepodléhala. Změnu umístění stavby v řádech
stovek metrů, byť v rámci téže parcely, nelze
považovat za změnu záměru, ale za zcela nový
záměr, který podléhá hodnocení dle § 45h
a násl. zákona o ochraně přírody a krajiny.
Stavebník tak měl v řízení povinnost předložit příslušné stanovisko orgánu ochrany přírody a žalovaný měl povinnost jej vyžadovat.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
Krajský soud byl také toho názoru, že napadené rozhodnutí bylo nezákonné i z toho
důvodu, že bylo vydáno pouze v řízení stavebním o změně nedokončené stavby (podle
§ 68 stavebního zákona z roku 1976); pokud
totiž došlo ke změně umístění stavby, byť
v rámci shodných parcel, mělo být o věci rozhodnuto v územním řízení. Napadené rozhodnutí tak nemělo oporu v územním rozhodnutí o umístění stavby, které bylo v daném
případě vydáno ve sloučeném územním a stavebním řízení, neboť předmětem žalobou napadeného rozhodnutí byla právě změna
umístění stavby. Nebyly tudíž posouzeny dopady změny umístění stavby na dotčené veřejné zájmy, jako např. na hlukové poměry, letecký provoz nebo krajinný ráz. Krajský soud
uvedl, že ačkoli bylo podání žádosti o změnu
stavby před jejím dokončením motivováno
snahou vyhovět výsledku místního referenda
občanů obce Petrovice, nebylo možné bez
provedení územního řízení posoudit, zda
změna skutečně povede k vyšší ochraně veřejných zájmů a zdraví občanů obce Petrovice.
Dle názoru krajského soudu nadto nebude v dalším řízení možné, aby žalovaný rozhodl
o změně územního rozhodnutí postupem podle § 41 stavebního zákona z roku 1976, ale
bude třeba vydat zcela nové územní rozhodnutí o umístění stavby za dodržení všech relevantních právních předpisů.
Osoba zúčastněná na řízení 2) (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost. V prvé řadě namítala, že
krajský soud nesprávně považoval změnu
umístění dvou stožárů větrných elektráren za
nový záměr, a nikoli za změnu dosavadního
záměru. Za nový záměr nelze považovat pouhý přesun dvou stožárů VTE v rámci jedné lokality a stejných pozemků, které jsou navíc
v územním plánu obce Petrovice a na základě
územního rozhodnutí určeny k výstavbě
VTE. Bylo by v rozporu se zásadami uvedenými v § 2 správního řádu, kdyby stavebník musel
při každé změně umístění stavby na stejném pozemku žádat o nové územní rozhodnutí. Rozlišení pojmů „záměr“ a „změna záměru“ je
přitom ve věci klíčové. Toto rozlišení vyplývá
ze zákona o posuzování vlivů na životní pro-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
středí; dle § 4 odst. 1 písm. c) tohoto zákona
nepodléhala předmětná změna záměru posouzení vlivů na životní prostředí. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí se na
záměr stěžovatele vztahovalo platné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody
a přesun týchž VTE v rámci stejných pozemků, lokality a území nebylo možné považovat
za „záměr“, na který by dopadala povinnost
opatřit si stanovisko příslušného orgánu
ochrany přírody podle § 45h a § 45i zákona
o ochraně přírody a krajiny.
hoto zákona
nepodléhala předmětná změna záměru posouzení vlivů na životní prostředí. V době vydání žalobou napadeného rozhodnutí se na
záměr stěžovatele vztahovalo platné stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody
a přesun týchž VTE v rámci stejných pozemků, lokality a území nebylo možné považovat
za „záměr“, na který by dopadala povinnost
opatřit si stanovisko příslušného orgánu
ochrany přírody podle § 45h a § 45i zákona
o ochraně přírody a krajiny.
Stěžovatelka v této souvislosti krajskému
soudu vytýkala, že nesprávně vyložil požadavky § 126 stavebního zákona z roku 1976.
Stanoviska, vyjádření, souhlasy, posudky
apod. orgánu ochrany přírody bylo možné
vyžadovat jen, pokud to vyplývalo z tzv. složkových zákonů. Na danou věc se vztahovaly
zákon o ochraně přírody a krajiny a zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí, z nichž
však takový požadavek nevyplýval.
Stěžovatelka také namítala, že závěr krajského soudu o potřebě provedení nového
územního řízení je nesprávný. Vydáním žalobou napadeného rozhodnutí nedošlo ke změně podmínek územního rozhodnutí, ale pouze ke změně podmínek stanovených ve
stavebním povolení. Pro dané území je přitom
platné územní rozhodnutí ze dne 7. 1. 2005,
vydané ve sloučeném územním a stavebním
řízení, na jehož základě došlo k výstavbě VTE
SO 2. Pokud by bylo provedeno nové územní
řízení, platila by pro předmětné území dvě
územní rozhodnutí, což je nepřípustné.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Pokud jde o kasační námitku týkající
se aplikace § 126 stavebního zákona z roku
1976, souhlasí Nejvyšší správní soud se závěrem, že stanoviska, vyjádření, souhlasy, posudky apod. orgánu ochrany přírody bylo
možné v souladu s uvedeným ustanovením
vyžadovat tehdy, když to vyplývalo z tzv. složkových zákonů. V rozsudku ze dne 29. 3. 2007,
čj. 1 As 16/2006-54, č. 1201/2007 Sb. NSS, do-
spěl Nejvyšší správní soud k závěru, že účelem § 126 citovaného zákona byla vedle
ochrany dalších důležitých veřejných zájmů
zejména ochrana životního prostředí, přičemž tyto zájmy chrání tzv. „složkové zákony“,
které tvořily právní okolí stavebního zákona
z roku 1976 a které upřesňovaly, jaká povolení,
závazná stanoviska, posudky nebo vyjádření
byly v daném řízení podle stavebního zákona
zapotřebí, případně zda byl souhlas orgánu,
jenž příslušné zájmy hájí, vůbec nutný.
k závěru, že účelem § 126 citovaného zákona byla vedle
ochrany dalších důležitých veřejných zájmů
zejména ochrana životního prostředí, přičemž tyto zájmy chrání tzv. „složkové zákony“,
které tvořily právní okolí stavebního zákona
z roku 1976 a které upřesňovaly, jaká povolení,
závazná stanoviska, posudky nebo vyjádření
byly v daném řízení podle stavebního zákona
zapotřebí, případně zda byl souhlas orgánu,
jenž příslušné zájmy hájí, vůbec nutný.
Je však třeba vzít v potaz, že stěžovatelka
požádala o změnu umístění části stavby dne
6. 2. 2006, tedy až poté, kdy dne 13. 1. 2005
nabylo účinnosti nařízení č. 28/2005 Sb. Jak
již bylo uvedeno, byla tímto nařízením vymezena Ptačí oblast Východní Krušné hory, a to
k ochraně populace tetřívka obecného (Tetrao tetrix) a jeho biotopu. Ustanovení § 45h
odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny,
v relevantním znění, mj. stanovilo, že „[j]akákoliv koncepce nebo záměr, který může samostatně nebo ve spojení s jinými významně ovlivnit území evropsky významné
lokality nebo ptačí oblasti, podléhá hodnocení jeho důsledků na toto území a stav jeho
ochrany z uvedených hledisek“. Navazující
§ 45i odst. 1 citovaného zákona, v relevantním znění, dodával, že „[t]en, kdo zamýšlí pořídit koncepci nebo uskutečnit záměr uvedený v § 45h odst. 1 [...], je povinen jejich
návrh předložit orgánu ochrany přírody ke
stanovisku, zda může mít samostatně nebo
ve spojení s jinými významný vliv na území
evropsky významné lokality nebo ptačí oblast“. Samotné nařízení č. 28/2005 Sb. pak
s odkazem na § 32 odst. 1 stavebního zákona
z roku 1976 v § 3 odst. 1 písm. a) stanovilo, že
v ptačí oblasti, mimo současně zastavěné a zastavitelné území obcí, lze měnit druh pozemků
a způsoby jejich využití jen s předchozím souhlasem příslušného orgánu ochrany přírody.
Je skutečností, že citovaná ustanovení zákona o ochraně přírody a krajiny pojem „záměr“ sama nedefinují, ale odkazují formou
poznámky pod čarou na zákon o posuzování
vlivů na životní prostředí. Ten pak v § 4 odst. 1
dále rozlišuje mezi pojmy „záměr“ a „změna
záměru“. V dané věci však pro otázku, zda by-
lo třeba stanovisko orgánu ochrany přírody
vydané podle § 45i odst. 1 zákona o ochraně
přírody a krajiny k tomu, zda může změna
umístění části stavby mít významný vliv na
danou ptačí oblast, tj. na ochranu populace
tetřívka obecného a jeho biotopu, a tedy zda
by případně následně bylo třeba provést hodnocení tohoto vlivu na populaci tetřívka
obecného a jeho biotop podle § 45h a § 45i
citovaného zákona, není rozhodné, zda bylo
toto nové umístění dvou stožárů VTE třeba
považovat za nový záměr nebo takovou jeho
změnu, která podléhala podle § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životního prostředí, v tehdy účinném znění, posuzování
podle tohoto zákona, či nikoliv.
etřívka obecného a jeho biotopu, a tedy zda
by případně následně bylo třeba provést hodnocení tohoto vlivu na populaci tetřívka
obecného a jeho biotop podle § 45h a § 45i
citovaného zákona, není rozhodné, zda bylo
toto nové umístění dvou stožárů VTE třeba
považovat za nový záměr nebo takovou jeho
změnu, která podléhala podle § 4 odst. 1 zákona o posuzování vlivů na životního prostředí, v tehdy účinném znění, posuzování
podle tohoto zákona, či nikoliv.
Tato skutečnost je podstatná pouze pro
závěr o tom, zda bylo třeba změnu umístění
části stavby podrobit novému celkovému posouzení vlivů na životní prostředí, resp. jemu
předcházejícímu zjišťovacímu řízení podle
zákona o posuzování vlivů na životní prostředí, nebo zda postačuje původní posouzení,
jež vyústilo do stanoviska k posouzení vlivů
původního záměru na životní prostředí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru životního prostředí a zemědělství ze dne 26. 7.
2004, jehož trvající platnosti se dovolávali jak
žalovaný, tak stěžovatelka. Jednalo se však
v každém případě o posouzení záměru z hlediska „obecných“ vlivů na životní prostředí;
přitom povinnost podrobit daný záměr zjišťovacímu řízení vyplývala přímo z § 4 odst. 1
písm. b) zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí. Stavba předmětných větrných
elektráren, o nichž probíhalo ode dne 27. 10.
2004 sloučené územní a stavební řízení, totiž
bezpochyby spadala mezi záměry uvedené
v příloze č. 1 kategorii II citovaného zákona,
které vyžadují provedení zjišťovacího řízení.
Z hlediska „naturového“ posouzení podle
§ 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny však v každém případě musí být nové
umístění dvou stožárů VTE považováno za samostatný záměr ve smyslu citovaných ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, protože původní záměr umístění
a stavby stožárů VTE takto samostatně posuzován nebyl, neboť daná ptačí oblast v době
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
dují provedení zjišťovacího řízení.
Z hlediska „naturového“ posouzení podle
§ 45h a § 45i zákona o ochraně přírody a krajiny však v každém případě musí být nové
umístění dvou stožárů VTE považováno za samostatný záměr ve smyslu citovaných ustanovení zákona o posuzování vlivů na životní
prostředí, protože původní záměr umístění
a stavby stožárů VTE takto samostatně posuzován nebyl, neboť daná ptačí oblast v době
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
posuzování původního záměru ještě neexistovala. Jakkoli ze správního spisu vyplývá, že
v rámci obecného hodnocení vlivů původního záměru nejen na živou přírodu, ale na veškeré složky životního prostředí a na veřejné
zdraví (viz § 2 zákona o posuzování vlivů na
životní prostředí), byl posuzován také potenciální vliv původního záměru na avifaunu,
včetně populace tetřívka obecného, jednalo
se, jak již bylo řečeno, pouze o jednu z dílčích
řešených otázek v rámci celkového procesu
EIA. Toto posouzení tedy v žádném případě
nemůže být považováno za speciální stanovisko příslušného orgánu ochrany přírody
[byť jím je v daném případě rovněž Krajský
úřad Ústeckého kraje, odbor životního prostředí a zemědělství – srov. § 22 písm. a) zákona o posuzování vlivů na životní prostředí
a § 77a odst. 3 písm. w) zákona o ochraně přírody a krajiny, v relevantním znění] podle
§ 45i odst. 1 zákona o ochraně přírody a krajiny a případně na něj navazující speciální „naturové“ hodnocení věnované výlučně otázce
dopadu záměru na ochranu populace tetřívka
obecného a jeho biotopu v dané ptačí oblasti.
Takové stanovisko k původnímu záměru vydáno nebylo a ani případné následné hodnocení
provedeno nebylo, a to právě proto, že daná
ptačí oblast v tu dobu ještě neexistovala.
Je tedy třeba důsledně odlišovat obecné
posuzování vlivů záměru na životní prostředí
(případně jemu předcházející zjišťovací řízení) podle zákona o posuzování vlivů na životní prostředí od speciálního posuzování vlivů
záměru na evropsky významné lokality nebo
ptačí oblasti podle § 45h a § 45i zákona
o ochraně přírody a krajiny, tj. v tomto případě na populaci a biotop tetřívka obecného
v dané ptačí oblasti vyhlášené nařízením vlády č. 28/2005 Sb. Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že i „naturové“ hodnocení
procesně probíhá, až na odchylky stanovené
přímo v citovaných ustanoveních zákona
o ochraně přírody a krajiny, podle zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí (viz
§ 45h odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny); má však jiný (specificky zaměřený) obsah
než obecný proces EIA (k tomu viz Miko, L.;
Borovičková, H. a kol. Zákon o ochraně pří-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
rody a krajiny. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2007, s. 218). V argumentaci žalovaného
a zčásti i stěžovatele jsou tyto dvě otázky zcela nesprávně směšovány.
rody a krajiny, podle zákona
o posuzování vlivů na životní prostředí (viz
§ 45h odst. 2 zákona o ochraně přírody a krajiny); má však jiný (specificky zaměřený) obsah
než obecný proces EIA (k tomu viz Miko, L.;
Borovičková, H. a kol. Zákon o ochraně pří-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
rody a krajiny. 2. vydání. Praha : C. H. Beck,
2007, s. 218). V argumentaci žalovaného
a zčásti i stěžovatele jsou tyto dvě otázky zcela nesprávně směšovány.
S uvedenými závěry pak úzce souvisí
i skutečnost, že žalovaný sice v oznámení ze
dne 13. 2. 2006 uváděl, že žádostí stěžovatele
o změnu umístění dvou stožárů VTE bylo zahájeno „sloučené územní a stavební řízení
o změně stavby před jejím dokončením“, fakticky však postupoval a rozhodl výhradě podle § 68 stavebního zákona z roku 1976,
tj. o změně stavby před jejím dokončením.
Rovněž tento postup hodnotí Nejvyšší správní soud jako nezákonný. Je totiž třeba souhlasit s názorem krajského soudu, že došlo-li ke
změně umístění stavby, byť se jednalo o stejné parcely, mělo být o věci rozhodnuto
v územním řízení; žalobou napadené rozhodnutí tak nemělo oporu v územním rozhodnutí o umístění stavby.
Rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 1. 2005
totiž bylo vydáno ve sloučeném územním
a stavebním řízení ve smyslu § 32 odst. 3 stavebního zákona z roku 1976. Územní rozhodnutí přitom dle § 39 tohoto zákona muselo
obsahovat (a v daném případě také obsahovalo) určení umístění stavby na pozemku
(viz Doležal, J. a kol. Stavební zákon v teorii
a praxi. 11. vydání. Praha : Linde Praha, a. s.,
2005, s. 103); cílem územního řízení tak bylo
mj. rozhodnout o konkrétním umístění stavby na stavebním pozemku, přičemž byla zároveň sledována ochrana rozličných veřejných
zájmů. Na této skutečnosti se nic neměnilo ani
v případě, že bylo rozhodováno ve sloučeném územním a stavebním řízení, jehož výsledkem bylo pouze jedno rozhodnutí, mezi jehož
podmínky dle § 20 odst. 1 písm. a) vyhlášky
č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá
ustanovení stavebního zákona, ovšem patřilo
stanovení umístění stavby na pozemku.
Z uvedeného plyne, že i ve sloučeném stavebním a územím řízení bylo třeba dostát požadavkům obou těchto řízení, byť výsledkem
bylo pouze jediné rozhodnutí. Totéž platilo
pro případné změny tohoto rozhodnutí, docházelo-li ke změně umístění stavby; a to už
z toho důvodu, že sloučené územní a staveb-
ní řízení se týkalo konkrétního umístění stavby na pozemku a k tomuto umístění se vyjadřovaly dotčené orgány státní správy.
ilo
stanovení umístění stavby na pozemku.
Z uvedeného plyne, že i ve sloučeném stavebním a územím řízení bylo třeba dostát požadavkům obou těchto řízení, byť výsledkem
bylo pouze jediné rozhodnutí. Totéž platilo
pro případné změny tohoto rozhodnutí, docházelo-li ke změně umístění stavby; a to už
z toho důvodu, že sloučené územní a staveb-
ní řízení se týkalo konkrétního umístění stavby na pozemku a k tomuto umístění se vyjadřovaly dotčené orgány státní správy.
Je přitom zřejmé, že v případě žalobou
napadeného rozhodnutí ze dne 25. 5. 2006
žalovaný, jak již bylo řečeno, fakticky postupoval pouze dle § 68 stavebního zákona z roku 1976, přičemž žádost stěžovatele o změnu
stavby před jejím dokončením ve smyslu citovaného ustanovení projednal pouze „v rozsahu, v jakém se změna dotýká práv, právem
chráněných zájmů nebo povinností účastníků stavebního řízení, jakož i zájmů chráněných dotčenými orgány státní správy“. Skutečnost, že věc měla být projednána v prvé
řadě v územním řízení, potvrzuje např. § 62
odst. 1 písm. a) citovaného zákona, dle něhož
„[v]e stavebním řízení stavební úřad přezkoumá zejména, zda dokumentace splňuje
podmínky územního rozhodnutí“. Dle § 32
odst. 1 téhož zákona bylo možné stavby umisťovat jen na základě územního rozhodnutí,
a žalovaný přitom fakticky změnil územní
rozhodnutí pouze rozhodnutím vydaným ve
stavebním řízení.
K tomu dlužno dodat, že v případě žádosti stěžovatelky o změnu stavby před jejím dokončením se jednalo především o změnu
v umístění části stavby, přičemž stavba samotná nedoznala zásadních změn. V takovém
případě bylo třeba trvat na tom, aby tato změna byla v souladu s územním rozhodnutím,
přičemž o změně územního rozhodnutí bylo
možné rozhodnout opět ve sloučeném územním a stavebním řízení ve smyslu § 32 odst. 3
a § 65 stavebního zákona z roku 1976, který
stanovil, že „[s]e stavebním řízením se spojují, pokud to nevylučuje povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní předpisy jinak, i jiná řízení nutná k uskutečnění stavby“ (viz také
citovaný komentář ke stavebnímu zákonu,
s. 145–146).
Posouzení změny umístění stavby na zájmy chráněné zvláštními předpisy, včetně jednotlivých složkových zákonů v oblasti ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tak
v souladu s § 126 stavebního zákona z roku
1976 mělo proběhnout v novém územním řízení, případně ve sloučeném řízení o změně
ylučuje povaha věci nebo nestanoví-li zvláštní předpisy jinak, i jiná řízení nutná k uskutečnění stavby“ (viz také
citovaný komentář ke stavebnímu zákonu,
s. 145–146).
Posouzení změny umístění stavby na zájmy chráněné zvláštními předpisy, včetně jednotlivých složkových zákonů v oblasti ochrany životního prostředí a veřejného zdraví, tak
v souladu s § 126 stavebního zákona z roku
1976 mělo proběhnout v novém územním řízení, případně ve sloučeném řízení o změně
umístění stavby a změně stavby před jejím
dokončením. Krajský soud byl ovšem toho
názoru, že ve věci nebyl možný postup dle
§ 41 uvedeného zákona, který upravoval možnost změny územního rozhodnutí, neboť se
v daném případě ve smyslu tohoto ustanovení nezměnila „územně plánovací dokumentace nebo jiné podklady pro územní rozhodnutí nebo podmínky v území“. Nejvyšší
správní soud však nevylučuje, jak již bylo naznačeno, že v tomto případě – vzhledem k tomu, že stěžovatelka žádostí o změnu umístění
stavby reagovala na výsledky místního referenda – mohlo dojít ve sloučeném územním
a stavebním řízení ke změně územního rozhodnutí a nemuselo proběhnout zcela nové
územní řízení. V tomto směru odkazuje Nejvyšší správní soud na § 94 stavebního zákona
z roku 2006, který upravuje otázku změny
územního rozhodnutí obdobně, jak to činil
§ 41 stavebního zákona z roku 1976. Zde odborná literatura s ohledem na kontext věci
a možnost široké interpretace pojmu „změna
podmínek v území“ dovozuje, že „ačkoli podmínky pro změnu územního rozhodnutí
jsou [...] vymezeny na první pohled poměrně
striktně, lze výčet důvodů pro změnu územního rozhodnutí pokládat spíše za demonstrativní. Není důvod neumožnit žadateli
pro případ částečné změny jeho záměru
možnost dosáhnout změny územního rozhodnutí nezbytné pro realizaci takto pozměněného záměru. S ohledem na to, že se jedná
o omezení vlastnického práva volně nakládat se svou věcí (pozemkem) podle čl. 11
odst. 1 Listiny základních práv, je třeba vykládat toto omezení restriktivně (pro libertate). Ostatně podmínka ,jestliže se změnily
podmínky v území‘ je dostatečně široká, aby
mohla umožnit změnu územního rozhodnutí na žádost žadatele prakticky kdykoli.
Žádost o změnu územního rozhodnutí musí
být však věcně odůvodněna a stavební úřad
v řízení o změně územního rozhodnutí musí důvody uvedené žadatelem vyhodnotit,
zda změnu územního rozhodnutí umožňují. Tuto úvahu musí stavební úřad přezkoumatelným způsobem popsat v odůvodnění
rozhodnutí. Samotné podání žádosti o změnu územního rozhodnutí není důvodem pro
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
Nejvyšší státní zástupce proti Obecnímu úřadu Libouchec, za účasti 1) Ing. Vladimíra Č.,
2) akciové společnosti SVEP, 3) Ředitelství silnic a dálnic ČR, 4) akciové společnosti LASTA, o povolení změny stavby, o kasační stížnosti osoby zúčastněné na řízení 2). *) S účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu