osoby, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. I. Vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu podle $ 76 odst. 2 s. ř. s. předpokládá, že žaloba proti takovému rozhodnutí směřující je vůbec způsobilá soudní přezkum vyvolat. II. Zamezuje-li $ 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, soudnímu přezkumu rozhodnutí 0 privatizaci, není možné ani přezkoumání dalšího rozhodnutí, jímž je rozhodnutí 0 pri- vatizaci změněno. Žalobu podanou proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z důvodů uvedených v $ 68 písm. e) s. ř. s. III. Při rozhodování správního orgánu 0 způsobu a formě vypořádání restitučního nároku jde o majetkové nároky účastníka, tedy o soukromo- právní věc; žalobu proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z dů- vodů uvedených v $ 68 písm. b) s. ř. s.
osoby, ve znění zákona č. 210/1993 Sb. I. Vyslovení nicotnosti rozhodnutí správního orgánu podle $ 76 odst. 2 s. ř. s. předpokládá, že žaloba proti takovému rozhodnutí směřující je vůbec způsobilá soudní přezkum vyvolat. II. Zamezuje-li $ 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, soudnímu přezkumu rozhodnutí 0 privatizaci, není možné ani přezkoumání dalšího rozhodnutí, jímž je rozhodnutí 0 pri- vatizaci změněno. Žalobu podanou proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z důvodů uvedených v $ 68 písm. e) s. ř. s. III. Při rozhodování správního orgánu 0 způsobu a formě vypořádání restitučního nároku jde o majetkové nároky účastníka, tedy o soukromo- právní věc; žalobu proti takovému rozhodnutí správní soud odmítne z dů- vodů uvedených v $ 68 písm. b) s. ř. s.
Prejudikatura: ad II. zejména (k možnosti přezkoumání schválení privatizačního projektu, resp. rozhodnutí o privatizaci před a po novele č. 210/1993 Sb.): usne- sení Ústavního soudu č. 27/1998 Sb. ÚS, srov. též Sbírka soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 10/1993, Výběr soudních rozhodnutí ve věcech správních č. 63/1994 a Soudní judikatura ve věcech správních č. 246/1998, jakož i roz- hodnutí Rc 44/1994 a Rc 31/1998 Sb. r. NS; aď III.: srov. Sbírka soudních roz- hodnutí ve věcech správních č. 9/1993. Věc: Jitka E. proti vládě České republiky a Ministerstvu financí proti rozhodnutí O privatizaci, o kasační stížnosti žalobkyně. 1065 Žalobkyně se u Městského soudu v Praze domáhala zrušení usnesení vlády České republiky ze dne 20. 10. 2004, č. 1008, kterým vláda zrušila podle $ 10 odst. 7 zákona č. 92/1991 Sb., o podmín- kách převodu majetku státu na jiné oso- by (dále jen „zákon o privatizaci“), bod č. 15 části A přílohy usnesení vlády ze dne 18. 8. 1993, č. 452, k rozhodnutí o privatizaci podle $ 10 odst. 1 zákona o privatizaci (privatizační projekt Dře- vařské závody B.). Dále žalobkyně napadla navazující rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 25. 11. 2004, kterým bylo vydáno roz- hodnutí o vypořádání restitučního náro- ku na majetek znárodněné firmy Josef M., parní pila B., jímž bylo nahrazeno původ- ní rozhodnutí o vypořádání restitučního nároku; tímto novým rozhodnutím bylo vypořádání určeno formou finanční ná- hrady poskytnuté ve formě směnek. V žalobě namítala nicotnost těchto rozhodnutí. Zastávala názor, že je dána příslušnost a pravomoc soudu, neboť se nejedná o návrh na přezkum rozhodnutí o privatizaci, ale o návrh na určení nicot- nosti těchto rozhodnutí. Ze spisů vyplynulo, že (již zemřelá) matka žalobkyně, paní Emilie M., jako manželka původního spoluvlastníka fir- my Josef M., parní pila B., podala privati- zační projekt, jímž navrhla (shodně jako základní privatizační projekt ev. č. 1825, předložený vedením podniku Dřevařské závody B.) privatizaci vydáním věci oprávněné osobě s dokoupením majet- ku souvisejícího. Rozhodnutí 0 privatizaci bylo vydáno usnesením vlády ČR ze dne 18. 8. 1993, č. 452, a je obsaženo v bodě 15 části A přílohy tohoto usnesení. Jednalo se 1066 o přímý prodej předem určenému zá- jemci - restituentce paní M. K. Dne 1.5. 1995 došlo k převodu majetku privatizo- vaného podniku ze zakladatele - Minis- terstva průmyslu na Fond národního ma- jetku (dále též „FNM“), ale nikdy nedošlo k uzavření kupní smlouvý mezi FNM a paní M. (a po její smrti žalobkyní paní E.), neboť kupující nedoložila bankovní ga- ranci na kupní cenu. Paní M., resp. Ža- lobkyně, měla předmětný majetek pou- ze v pronájmu. V roce 1996 došlo v objektu k požáru a pojistka byla neoprávněně vyplacena nájemkyni, nikoli pojištěnému FNM. Protože v mezidobí vyšly najevo i další nesrovnalosti, FNM po předchozím upo- zornění žalobkyně založil akciovou spo- lečnost Dřevařské závody B., a. s., do níž privatizovaný majetek vložil. FNM poté opakovaně, naposledy v ro- ce 2004, žádal Ministerstvo financí dle $ 204 zákona ČNR č. 171/1991 Sb., o pů- sobnosti orgánů České republiky ve vě- cech převodů majetku státu na jiné oso- by a o Fondu národního majetku České republiky, o předchozí souhlas k prodeji 100 % akcií této společnosti. Podmínkou vydání souhlasu bylo zrušení původního rozhodnutí o privatizaci, neboť nikdy nedošlo k přímému prodeji ani k vypo- řádání restitučního nároku (dědické ří- zení po paní M. dosud nebylo ukončeno a žalobkyně nepřihlásila do dědictví res- tituční nárok po své matce). Aby mohlo ministerstvo souhlas udělit, muselo re- vokovat původní rozhodnutí 0 privatiza- ci, které nebylo nikdy provedeno, neboť rozhodnutím určená nabyvatelka priva- tizovaného majetku (paní M.) zemřela. Její dcera podle názoru ministerstva ne- měla nárok na majetek určený k dokou- pení k majetku vydávanému. FNM tedy popíral, že by mohl uzavřít kupní smlou- vu s žalobkyní jako osobou odlišnou od osoby, která je v rozhodnutí o privatizaci označena jako nabyvatel, i když žalobky- ně tvrdila, že došlo k postoupení nároku na odkoupení, plynoucího z privatizač- ního projektu. Žalovaní ve vyjádření k žalobě zastá- vali stanovisko, že právní řád nepřipou- ští dědění nároků vyplývajících z roz- hodnutí o privatizaci, protože nejde o majetkový nárok, který by bylo možno dědit; rozhodnutí o privatizaci je proje- vem oprávnění vlastníka k nakládání s konkrétním majetkem, tj. projevem dis- poziční volnosti vlastníka. Proto bylo možno vyhovět žádosti FMN o revokaci rozhodnutí o privatizaci a vydat nové roz- hodnutí, které řeší oprávněný nárok na restituci, ale nikoli vydáním věci, nýbrž fi- nančním odškodněním formou směnek. Městský soud v Praze žalobu odmítl podle $ 68 písm. b), resp. písm. e) s. ř. s., protože dospěl k závěru, že v případě roz- hodnutí o privatizaci se jedná o rozhod- nutí, které je podle $ 10 odst. 3 zákona O privatizaci ze soudního přezkoumání vy- loučeno; v případě rozhodnutí Minister- stva financí o vypořádání restitučního ná- roku, kterým byl určen způsob a forma vypořádání, se jedná o rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zá- konné pravomoci v soukromoprávní věci. © nicotnosti nelze uvažovat, jestliže se ne- jedná o rozhodnutí, které by zasahovalo do sféry veřejných subjektivních práv ža- lobkyně, a tvrzenou neplatnost právního úkonu nemůže soud ve správním soud- nictví posuzovat, neboť - jak uvedeno - věc nespadá do sféry veřejného práva. Proti usnesení soudu podala žalobky- ně (stěžovatelka) kasační stížnost. Měst- skému soudu v Praze především vytkla nepřípadnost užité argumentace stran vyloučení ze soudního přezkoumání. Soud na podkladě předchozí judikatury Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze dovodil, že se jednalo o rozhodo- vání státu jako vlastníka majetku o tom, jak bude s majetkem naloženo, a že i ve fázi privatizace při rozhodování o změně původního rozhodnutí o privatizaci se stále jedná o rozhodování státu jako vlast- níka majetku. Proti tomu stěžovatelka na- mítla, že tato judikatura je nepoužitelná, zejména proto, že převáděný majetek, o němž bylo v privatizaci rozhodováno, byl již převeden k realizaci rozhodnutí na FNM, a po tomto převodu zákon o pri- vatizaci změnu rozhodnutí o privatizaci zakazuje. Podle názoru stěžovatelky zá- kon sice stanoví nemožnost soudu pře- zkoumávat rozhodnutí o privatizaci, ale nikoli již rozhodnutí, která nejsou vydá- na v souladu s tímto zákonem. Soud tak ponechal v platnosti protiprávní jedná- ní, čímž stěžovatelce znemožnil domoci se svého práva. Dále stěžovatelka mimo jiné namítla, že městský soud se rovněž vůbec neza- býval námitkou, podle níž byla napadená rozhodnutí vlády i ministerstva vydána v době, kdy se stěžovatelka domáhala provedení původního rozhodnutí vlády u soudu (Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou), a toto řízení nebylo do- sud skončeno. : Nejvyšší správní soud kasační stíž- nost zamítl. Zodůvodnění: Nejvyšší správní soud především pře- desílá, že v případě, je-li žaloba odmítnu- ta, nepřísluší mu v řízení zabývat se otáz- kami meritorního posouzení, tedy zda a jakého obsahu mělo či nemělo být vy- dáno rozhodnutí stran restitučního ná- 1067 988 roku stěžovatelky; předmětem přezku- mu může být toliko posouzení, zda se Městský soud v Praze nedopustil nezá- konnosti, odmítl-li žalobu, aniž se jí zabý- val věcně. V úvahu proto připadá uplat- nění stížního bodu dle $ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Stěžovatelka především namítá, že se soud zabýval pouze otázkou možnosti soudního přezkoumání původního roz- hodnutí o privatizaci, které však nenapad- la, nikoli však již následným rozhodnu- tím, jehož vydání považuje za protiprávní, a toto rozhodnutí je nicotné. Ve věci, kte- rá byla soudu předložena, se jedná o roz- hodnutí o privatizaci majetku, resp. roz- hodnutí o způsobu a formě vypořádání restitučního nároku. Nejvyšší správní soud především pova- Žuje za nutné korigovat názor stěžovatelky na postavení Fondu národního majetku, která jej označuje jako samostatnou právnickou osobu zcela odlišnou od stá- tu a na něm nezávislou, a z toho dovozu- je, že se ve věci nejedná o rozhodování ve věci vlastnictví majetku státu, jak uvá- dí Městský soud v Praze, ale o rozhodo- vání zcela jiným, na státu nezávislým, subjektem o jiném majetku než majetku státu. Fond národního majetku České re- publiky byl zřízen na základě $ 4 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. pod odbornou gescí tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci ja- ko jedna z nezbytných institucí urče- ných k zajišťování programu reformy ekonomiky České republiky; jedním z rozhodujících úkolů této reformy byla transformace vlastnických vztahů, tj. převod státních podniků a dalších stát- ních organizací do rukou soukromých vlastníků. K tomu účelu bylo nutné vy- 1068 tvořit zvláštní instituci, do značné míry nezávislou na ostatních orgánech státní správy, se svými vlastními působnostmi a vlastní odpovědností, která měla tuto transformaci vlastnických vztahů reali- zovat. Fond národního majetku byl cha- rakterizován jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Zá- kladním cílem FNM bylo převzít na sebe majetek bývalých státních subjektů a v souladu se schválenými privatizační- mi projekty vložit tento majetek do nově zakládaných obchodních společností nebo jej převést do vlastnictví fyzických nebo již založených právnických osob ($ 5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb.). Je pravda, že fondem tak v souladu s $ 18 cit. zákona byl postupně vytvářen maje- tek, který je definován jako majetek, kte- rý „tvoří majetek převedený na něj po- dle f 5 a zisk z jeho účasti na podnikání obchodních společností“. Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že zákon ur- čoval přísně účelově způsob a užití ma- jetku a vyslovil požadavek, aby se tento majetek nestal součástí státního rozpo- čtu. Tato skutečnost však neznamená, že se stále nejednalo o majetek státu. Pro posouzení projednávané věci je nadto tato skutečnost zcela bezvýznam- ná. Nutno totiž rovněž podotknout, že v souvislosti s činností, kterou lze obec- ně charakterizovat jako účast na privati- zaci majetku státu, FNM zajišťoval i ně- které další činnosti, především kontrolu plnění smluvních závazků nabyvatelů privatizovaného majetku, poskytování záruk za úvěry akciových společností na základě příslušných usnesení vlády, účast na soudních sporech, správu zpět- vzatého majetku a jeho další prodej. I když FNM neměl postavení ústředního orgánu státní správy, a nebyl ani orgá- nem státu, je třeba působnosti FNM chá- pat jako významné funkce, které plnil na úseku privatizace v kontextu s působ- nostmi a pravomocemi v podstatě všech ústředních orgánů státní správy včetně vlády ČR. Působnosti FMN totiž navazo- valy na rozhodovací a další kompetence ministerstev, ostatních ústředních správ- ních úřadů a vlády a zajišťovaly realizaci těchto rozhodnutí na úseku privatizace majetku státu ve smyslu deetatizace ma- jetku a převodu tohoto majetku směrem od státu do soukromoprávní sféry. Lze uzavřít, že FNM byl koncipován pro výše uvedené účely jako právnická osoba zvláštního druhu do značné míry nezávislá na státu a na struktuře státních orgánů; zákonem byl FNM nadán speci- álními kompetencemi na úseku privati- zace majetku státu a z titulu výkonu těch- to kompetencí měl i samostatnou odpovědnost. To ostatně bylo nutno do- vozovat i z $ 21 výše cit. zákona, podle kterého při uskutečňování činnosti po- dle tohoto zákona vznikaly FNM práva a závazky a FNM byl oprávněn domáhat se svých práv u soudu nebo jiných pří- slušných orgánů, mohl být žalován za ne- splnění svých závazků, za porušení svých povinností ručil celým svým majetkem. I přes značnou samostatnost FNM byla zajištěna zákonem i nezbytná míra inge- rence nejvyšších státních orgánů do slo- žení jeho orgánů a do jeho činnosti; FNM byl pod kontrolou Parlamentu ČR též tím, že mu předkládal ke schválení svůj rozpočet a výroční zprávu. Fond národního majetku v průběhu své činnosti v podstatě splnil své poslání a zásadním způsobem se podílel na změ- ně vlastnické struktury v České republi- ce; to znamená, že jeho prostřednictvím, na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privati- zaci (později Ministerstva financí) a vlá- dy ČR byl do rukou soukromoprávních subjektů převeden k tomu účelu určený majetek státu. Proto byl zákonem č. 178/2005 Sb., ve znění pozdějších změn, ke dni 1. 1.2006 zrušen. Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka v téže věci, která je nyní předmětem soudního přezkoumání, po- dala rovněž dne 3. 3. 2005 ústavní stíž- nost, ve které uplatnila v podstatě iden- tické námitky jako v podané žalobě (ze dne 7. 3. 2005) a následně i v kasační stížnosti. Ústavní soud odmítl návrh stě- žovatelky usnesením ze dne 15. 9. 2005 pod sp. zn. III. ÚS 134/05 dle $ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústav- ním soudu, jako zjevně neopodstatněný; ve svém rozhodnutí mimo jiné konstato- val: „Jak plyne z f 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodování o privatiza- ci se nerealizuje v rámci správního říze- ní, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech a povinnostech. V této souvislosti nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97 (publ. in: Sbírka nále- zů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 27), ve kterém se uvádí, že rozhodování o pri- valizaci je sice rozhodováním státu, ale státu jako dosavadního vlastníka pri- vatizovaného majetku, takže jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu uvedeného zákona je výrazem a důsled- kem vlastníkovy vůle a odpovědnost or- gánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnu- tí se vymyká z rámce odpovědnosti da- ného jinak právním řádem. Pokud jde o restituční aspekt posuzované věci, vzhledem k výše uvedenému nutno vy- cházet z toho, že neexistuje žádné sub- jektivní právo na to, aby restituční ná- rok byl uspokojen způsobem, jak 1069 988 oprávněná osoba požaduje; tak tomu je v posuzované věci, v níž se stěžovalelka v podstatě domáhá toho, aby její nárok byl uspokojen formou přímého prodeje podniku. K tomu nutno podotknout, že skutečnost, že již jednou bylo o privati- zaci, a tedy i o restitučním nároku stě- žovatelky, vládou rozhodnuto, ještě ne- znamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně dekla- rováno, byť nepochybně mohlo vyvolat u stěžovatelky určité očekávání. Vzhle- „dem k tomu nemůže na právní postave- ní stěžovatelky, coby oprávněné osoby, mít vliv skutečnost, že původní privali- zační rozhodnutí bylo zrušeno. Jestliže pak bylo vydáno „rozhodnutí“ nové, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost se ochrany svých subjektivních práv domáhat soudní cestou dle f 47 zákona č. 92/1991 Sb., rovněž tak zřej- mě není vyloučeno se v souvislosti s údajným protiprávním postupem vlá- dy, příp. Ministerstva financí, domáhat náhrady škody.“ Podle $ 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba ne- přípustná, domáháli se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání po- dle tohoto nebo zvláštního zákona vylou- čeno. Odepření soudní ochrany ve vě- cech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné jen v případech, že tak stanoví zákon ($ 6 s. ř. s.). Není to však možné v případech, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy (srov. nález Ústavního soudu č. 3/2000 Sb. ÚS, sv. 17). Podle $ 10 odst. 3 zákona o privatizaci se na rozhodnutí o privatizaci nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. To- to rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem. 1070 Yu Nejvyšší správní soud nemohl v po- suzované věci ohlédnout od skutečnosti, že výše citované ustanovení již Ústavní soud několikráte podrobil svému pře- zkumu, přitom neshledal důvod pro je- ho zrušení, resp. jeho protiústavnost. Ústavní soud přitom ve své judikatuře konstatuje, že „jestliže se na rozhodová- ní o privatizaci ustanovení o správním řízení nevztahuje (f 10 odst. 3 zák. č. 92/1991 Sb.), je zřejmé, že proces pri- vatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči; podáním nabídky uchazečům o privatizaci ne- vzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného práv- ního stavu je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere a kterým z kritérií dá přednost apod.“. Ústavní soud stran po- stavení státu v procesu rozhodování o privatizaci dále konstatoval, že „není nejmenšího důvodu (z ústavněprávní- ho hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž že rozhodování státu © privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodová- ním státu, nicméně nikoli státu jako no- sitele veřejné moci, ale státu jako dosa- vadního vlastníka | privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústav- ního soudu je dáno, že jakákoli dispozi- ce (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výra- zem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k prove- dení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpo- vědnosti daného jinak právním řádem. Z tohoto důvodu proto nezbývá než při- svědčit stanovisku vlády České republi- ky, totiž, že odpovědnost za její rozhod- nutí učiněná ve věcech privatizace majetku státu je dána toliko její odpo- vědností Poslanecké sněmovně Parla- mentu České republiky dle čl. 68 odst. 1 Ústavy (III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998, sv. č. 10)“. Městský soud v Praze proto nepochy- bil, aplikovalli v případě rozhodnutí o privatizaci postup dle $ 68 písm. e) s. ř. s. a žalobu shledal nepřípustnou. Stěžovatelkou namítaná nicotnost „změněného“ rozhodnutí je nedůvodná. Trpí-li rozhodnutí správního orgánu tak závažnou právní vadou, jež vyvolává je- ho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto ni- cotnost soud i bez návrhu. K nicotnosti správního -aktu tudíž přihlíží soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda žaloba poukazovala na vady nicot- nost způsobující, nebo se domáhala zru- šení aktu pro nezákonnost nebo věcnou vadnost ($ 76 odst. 2 s. ř. s.). Na druhé straně však nutno konstatovat, že mož- nost vyslovení nicotnosti právního aktu přichází v úvahu jen za splnění předpo- kladu, že žaloba proti takovému aktu směřující je sama způsobilá soudní pře- zkum vůbec vyvolat. Jinými slovy řeče- no, není-li žaloba přípustná pro některý z důvodů, s nimiž soudní řád správní ne- přípustnost spojuje, odmítne ji usnese- ním podle $ 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Po- dle $ 10 odst. 3 zákona o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu celé rozhodování, nikoli konkrétní rozhodnu- tí, o privatizaci. Nebylo-li způsobilé soud- ního přezkumu dle $ 10 odst. 3 zákona o privatizaci prvně vydané rozhodnutí o privatizaci, nelze soudní přezkoumání připustit ani pro případ kteréhokoli dal- šího rozhodnutí, tím spíše, je-li jím pů- vodní rozhodnutí, ze soudního přezku- mu vyloučené, změněno. Soud se může zabývat právní kvalitou rozhodnutí sa- motného, tzn. i otázkou jeho případné nicotnosti, teprve poté, dospěje-li k zá- věru o přípustnosti žaloby. Otázka pří- pustnosti žaloby spadá do okruhu zkou- mání podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí sa- motného. Na tom nic nemění skutečnost, že vyslovit nicotnost rozhodnutí pro jeho vady musí soud ex offo, aniž by musel na- řizovat jednání. Z výše uvedeného důvo- du se Městský soud v Praze nemohl zabý- vat ani dalšími námitkami stěžovatelky, nepříslušelo-li mu o žalobě jednat vůbec. Restituční nárok, o němž se ve věci dále jedná, je soukromoprávním subjek- tivním oprávněním (resp. právem, které zákonodárce nepřesně nazývá nárokem - viz $ 47 odst. 1 a 2 zákona o privatizaci). Je tak zřejmé, že u soudu se musí opráv- něná osoba domáhat svého subjektivní- ho oprávnění, a nikoli přezkoumání zá- konnosti rozhodnutí o privatizaci. Soud tak nerozhoduje v těchto případech ve správním soudnictví, ale pořadem práva v řízení nalézacím o existenci či neexi- stenci nároku oprávněné osoby a o jeho ocenění, resp. způsobu vypořádání. Co se týče způsobu uspokojení resti- tučního nároku, věc je proto třeba pova- žovat za spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno v soukromo- právní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1.2003 takové věci na základě podané žaloby projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Ochra- „na soukromých práv, která jsou předmě- tem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním přezkumem ve správ- ním soudnictví, ale postupem podle čás- ti páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003. Soukro- mým právům je tak poskytována větší ochrana, neboť zatímco ve správním 1071 989 soudnictví soud provádí přezkum správ- ního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové roz- hodnutí zrušit a věc vrátit správnímu or- gánu k novému projednání, v řízení podle nové části páté občanského soudního řá- du je povolán k tomu, aby v případě, kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být roz- hodnuto jinak, než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl, a nahradil tak jeho rozhodnutí. Proto zákonodárce stanovil v $ 68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správ- ním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v sou- kromoprávní věci. V posuzovaném případě se věcně jed- ná o rozhodnutí, kterým byl změněn způsob a forma vypořádání restitučního nároku, tj. o majetkových nárocích stě- žovatelky. Podle $ 47 odst. 3 zákona o privatizaci, jestliže oprávněná osoba nesouhlasí s oceněním svého nároku v rozhodnutí 0 privatizaci nebo byl-li její nárok zamítnut, může se domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměna. Zákon tak připou- ští opravný prostředek suť generis u sou- du, nicméně příslušnost soudu, který má ve věci jednat, je nutno dovozovat z prá- va hmotného; v projednávané věci není pochyb o jeho soukromoprávní povaze. Jak ze spisového materiálu, resp. z poda- ných vyjádření, možno dovodit, stěžova- telka tohoto prostředku zřejmě i využila. 989 Správní (vodoprávní) řízení: doručování veřejnou vyhláškou k $ 14 odst. 10 zákona ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství, ve znění zákona č. 23/1992 Sb.» k $ 24 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., o vodách (vodní zákon)*") k $ 115 odst. 8 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) Doručení správního rozhodnutí veřejnou vyhláškou, byť připuštěné zvláštním právním předpisem (zde: $ 14 odst. 10 zákona ČNR č. 130/1974 Sb., o státní správě ve vodním hospodářství), není prostředkem, jak doručit „ná- hradním“ způsobem rozhodnutí v případě, že se zásilka, jejímž obsahem je rozhodnutí vydané ve vodoprávním řízení (zde: rozhodnutí o charakteru kanalizace jako veřejné podle $ 24 odst. 1 zákona č. 138/1973 Sb., vodního zá- kona), vrátila správnímu orgánu proto, že si ji adresát v úložní době nevy- zvedl. Takové doručení veřejnou vyhláškou nemá právní účinky.
Jitka E. proti vládě České republiky a Ministerstvu financí proti rozhodnutí O privatizaci, o kasační stížnosti žalobkyně.
á.
Nejvyšší správní soud především předesílá, že v případě, je-li žaloba odmítnuta, nepřísluší mu v řízení zabývat se otázkami meritorního posouzení, tedy zda a jakého obsahu mělo či nemělo být vydáno rozhodnutí stran restitučního nároku stěžovatelky; předmětem přezkumu může být toliko posoudit, zda Městský soud v Praze se nedopustil nezákonnosti, odmítl-li žalobu, aniž se jí zabýval věcně. V úvahu proto připadá uplatnění stížního bodu dle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Městský soud v Praze odmítl žalobu podle ust. § 68 písm. b), resp. písm. e) s. ř. s., když dospěl k závěru, že se jedná v případě rozhodnutí o privatizaci o rozhodnutí, které je podle ust. § 10 odst. 3 zákona o privatizaci ze soudního přezkoumání vyloučeno; v případě rozhodnutí Ministerstva financí o vypořádání restitučního nároku, kterým byl určen způsob a forma vypořádání, se jedná o rozhodnutí, jímž správní orgán rozhodl v mezích své zákonné pravomoci v soukromoprávní věci. Městský soud správně dovodil, že se nejedná ani o rozhodnutí nicotné, neboť nelze uvažovat o nicotnosti takového rozhodnutí z hlediska veřejného práva, neboť v daném případě se nejedná o rozhodnutí, které by zasahovalo do sféry veřejných subjektivních práv žalobkyně, tvrzenou neplatnost právního úkonu nemůže soud ve správním soudnictví posuzovat.
Stěžovatelka především namítá, že se soud zabýval pouze otázkou možnosti soudního přezkoumání původního rozhodnutí o privatizaci, které však nenapadá, nikoli však již následným rozhodnutím, jehož vydání považuje za protiprávní, tudíž toto rozhodnutí je nicotné.
Ve věci, která byla soudu předložena se jedná o rozhodnutí o privatizaci majetku, resp. rozhodnutí o způsobu a formě vypořádání restitučního nároku. Relevantní v projednávané věci je právní úprava obsažená v zákoně č. 171/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů o Fondu národního majetku (tento zákon byl zrušen s účinnosti k 1. 1. 2006 zákonem č. 178/2005 Sb. ve znění zák. č. 171/2006 Sb. a zák. č. 228/2006 Sb.) a v zákoně č. 92/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby.
Nejvyšší správní soud především považuje za nutné korigovat názor stěžovatelky na postavení Fondu národního majetku, která jej označuje jako samostatnou právnickou osobu zcela odlišnou od státu a na něm nezávislou, z toho dovozuje, že se ve věci nejedná o rozhodování ve věci vlastnictví majetku státu, jak uvádí Městský soud v Praze, ale o rozhodování zcela jiným na státu nezávislým subjektem o jiném majetku než majetku státu.
Fond národního majetku České republiky byl zřízen na základě ust. § 4 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb. pod odbornou gescí tehdejšího Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci jako jedna z nezbytných institucí určených k zajišťování programu reformy ekonomiky České republiky; jedním z rozhodujících úkolů této reformy byla transformace vlastnických vztahů., tj. převod státních podniků a dalších státních organizací do rukou soukromých vlastníků. K tomu účelu bylo nutné vytvořit zvláštní instituci, do značné míry nezávislou na ostatních orgánech státní správy se svými vlastními působnostmi a vlastní odpovědností, která měla tuto transformaci vlastnických vztahů realizovat. Fond národního majetku byl charakterizován jako právnická osoba, která se zapisuje do obchodního rejstříku. Základním cílem FNM bylo převzít na sebe majetek bývalých státních subjektů a v souladu se schválenými privatizačními projekty vložit tento majetek do nově zakládaných obchodních společností nebo jej převést do vlastnictví fyzických nebo již založených právnických osob (§ 5 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb.). Je pravdou, že FNM tak v souladu s ust. § 18 cit. zákona byl postupně vytvářen majetek, který je definován jako majetek, který: „tvoří majetek převedený na něj podle § 5 a zisk z jeho účasti na podnikání obchodních společností“ Stěžovatelce lze přisvědčit pouze v tom, že zákon určoval přísně účelově způsob a užití majetku a vyslovil požadavek, aby se tento majetek nestal součástí státního rozpočtu. Tato skutečnost však neznamená, že se stále nejednalo o majetek státu. Pro posouzení projednávané věci je nadto tato skutečnost zcela bezvýznamná. Nutno totiž rovněž podotknout, že v souvislosti s činností, kterou lze obecně charakterizovat jako účast na privatizaci majetku státu, FNM zajišťoval i některé další činnosti, především kontrolu plnění smluvních závazků nabyvatelů privatizovaného majetku, poskytování záruk za úvěry akciových společností na základě příslušných usnesení vlády, účast na soudních sporech, správu zpětvzatého majetku a jeho další prodej. I když FNM neměl postavení ústředního orgánu státní správy, nebyl ani orgánem státu, je třeba působnosti FNM chápat jako významné funkce, které plnil na úseku privatizace v kontextu s působnostmi a pravomocemi v podstatě všech ústředních orgánů státní správy včetně vlády ČR. Působnosti FMN totiž navazovaly na rozhodovací a další kompetence ministerstev, ostatních ústředních správních úřadů a vlády a zajišťovaly realizaci těchto rozhodnutí na úseku privatizace majetku státu ve smyslu deetatizace majetku a převodu tohoto majetku směrem od státu do soukromoprávní sféry.
Lze uzavřít, že FNM byl koncipován pro výše uvedené účely jako právnická osoba zvláštního druhu do značné míry nezávislá na státu a na struktuře státních orgánů; zákonem byl FNM nadán speciálními kompetencemi na úseku privatizace majetku státu a z titulu výkonu těchto kompetencí měl i samostatnou odpovědnost. To ostatně bylo nutno dovozovat i z ust. § 21 výše cit. zákona, podle kterého při uskutečňování činnosti podle tohoto zákona vznikaly FNM práva a závazky a FNM byl oprávněn domáhat se svých práv u soudu nebo jiných příslušných orgánů, mohl být žalován za nesplnění svých závazků, za porušení svých povinností ručil celým svým majetkem. I přes značnou samostatnost FNM byla zajištěna zákonem i nezbytná míra ingerence nejvyšších státních orgánů do složení jeho orgánů a do jeho činnosti; FNM byl pod kontrolou Parlamentu ČR též tím, že mu předkládal ke schválení svůj rozpočet a výroční zprávu.
Fond národního majetku v průběhu své činnosti v podstatě splnil své poslání a zásadním způsobem se podílel na změně vlastnické struktury v České republice; to znamená, že jeho prostřednictvím, na základě rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci (později Ministerstva financí) a vlády ČR byl do rukou soukromoprávních subjektů převeden k tomu účelu určený majetek státu. Proto byl zákonem č. 178/2005 Sb. ve znění pozdějších změn ke dni 1. 1. 2006 zrušen.
Ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatelka v téže věci, která je nyní předmětem soudního přezkoumání, podala rovněž dne 3. 3. 2005 ústavní stížnost, ve které uplatnila v podstatě identické námitky jako v podané žalobě (ze dne 7. 3. 2005) a následně i v kasační stížnosti). Ústavní soud odmítl návrh stěžovatelky usnesením ze dne 15. 9. 2005 pod sp. zn. III.ÚS 134/05 dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný; ve svém rozhodnutí mimo jiné konstatoval : „Jak plyne z § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., rozhodování o privatizaci se nerealizuje v rámci správního řízení, takže ani osoby, o jejichž návrhu se rozhoduje, nelze považovat za jeho účastníky, a vydané rozhodnutí není svou povahou rozhodnutím o jejich subjektivních právech a povinnostech. V této souvislosti nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 1998, sp. zn. III. ÚS 380/97 (publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 27), ve kterém se uvádí, že rozhodování o privatizaci je sice rozhodováním státu, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného projektu, takže jakákoli dispozice s tímto majetkem v režimu uvedeného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a odpovědnost orgánu povolaného zákonem k provedení privatizace za takto učiněné rozhodnutí se vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Pokud jde o restituční aspekt posuzované věci, vzhledem k výše uvedenému nutno vycházet z toho, že neexistuje žádné subjektivní právo na to, aby restituční nárok byl uspokojen způsobem, jak oprávněná osoba požaduje; tak tomu je v posuzované věci, v níž se stěžovatelka v podstatě domáhá toho, aby její nárok byl uspokojen formou přímého prodeje podniku. K tomu nutno podotknout, že skutečnost, že již jednou bylo o privatizaci, a tedy i o restitučním nároku stěžovatelky vládou rozhodnuto, ještě neznamená, že by tím bylo příslušné subjektivní právo autoritativně deklarováno, byť nepochybně mohlo vyvolat u stěžovatelky určité očekávání. Vzhledem k tomu nemůže na právní postavení stěžovatelky, coby oprávněné osoby, mít vliv skutečnost, že původní privatizační rozhodnutí bylo zrušeno. Jestliže pak bylo vydáno „rozhodnutí“ nové, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, má možnost se ochrany svých subjektivních práv domáhat soudní cestou dle § 47 zákona č. 92/1991 Sb., rovněž tak zřejmě není vyloučeno se v souvislosti s údajným protiprávním postupem vlády, příp. Ministerstva financí domáhat náhrady škody“.
Podle ust. § 68 písm. e) s. ř. s. je žaloba nepřípustná, domáhá-li se přezkoumání rozhodnutí, které je z přezkoumání podle tohoto nebo zvláštního zákona vyloučeno
Odepření soudní ochrany ve věcech přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné správy je možné jen v případech, že tak stanoví zákon (§ 6 s. ř. s.). Není to však možné v případech, že se jedná o rozhodnutí, která se týkají základních práv a svobod podle Listiny základních práv a svobod, Ústavy a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy (srov. nález ÚS 3/2000, sv. 17).
Podle ust. § 10 odst. 3 zákona č. 92/1991 Sb., o privatizaci na rozhodnutí o privatizaci se nevztahují obecná ustanovení o správním řízení. Toto rozhodnutí nepodléhá přezkoumání soudem.
Nejvyšší správní soud nemohl v posuzované věci ohlédnout od skutečnosti, že výše citované ustanovení již Ústavní soud několikráte podrobil svému přezkumu, přitom neshledal důvod pro jeho zrušení, resp. jeho protiústavnost. Ústavní soud přitom ve své judikatuře konstatuje, že „jestliže se na rozhodování o privatizaci ustanovení o správním řízení nevztahuje (§ 10 odst. 3 zák.č. 92/1991 Sb.), je zřejmé, že proces privatizace má charakter volného výběru mezi přihlášenými uchazeči; podáním nabídky uchazečům o privatizaci nevzniká právně (nadto ústavněprávně) vynutitelný vztah. Za současného právního stavu je tudíž věcí státu, koho z uchazečů vybere a kterým z kritérií dá přednost apod.“. Ústavní soud stran postavení státu v procesu rozhodování o privatizaci dále konstatoval, že: „není nejmenšího důvodu (z ústavněprávního hlediska) korigovat ustálený názor obecných soudů, totiž , že rozhodování státu o privatizaci podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, je sice rozhodováním státu, nicméně nikoli státu jako nositele veřejné moci, ale státu jako dosavadního vlastníka privatizovaného majetku, čímž podle přesvědčení Ústavního soudu je dáno, že jakákoli dispozice (rozhodnutí o ní) s tímto majetkem v režimu zmíněného zákona je výrazem a důsledkem vlastníkovy vůle a že odpovědnost orgánu zákonem k provedení privatizace povolaného za takto učiněné rozhodnutí se za současného právního stavu vymyká z rámce odpovědnosti daného jinak právním řádem. Z tohoto důvodu proto nezbývá než přesvědčit stanovisku vlády České republiky, totiž, že její rozhodnutí učiněná ve věcech privatizace majetku státu je dána toliko její odpovědností Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky dle čl. 68 odst. 1 Ústavy (III. ÚS 380/97 ze dne 9. 4. 1998, sv. č. 10)“.
Městský soud v Praze proto nepochybil, aplikoval-li v případě rozhodnutí o privatizaci postup dle ust. § 68 písm. e) s. ř. s. a žalobu shledal nepřípustnou.
Stěžovatelkou namítaná nicotnost „změněného“ rozhodnutí je nedůvodná. Trpí-li rozhodnutí správního orgánu tak závažnou právní vadou, jež vyvolává jeho nicotnost, vysloví rozsudkem tuto nicotnost soud i bez návrhu. K nicotnosti správního aktu tudíž přihlíží soud z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda žaloba poukazovala na vady nicotnost způsobující, nebo se domáhala zrušení aktu pro nezákonnost nebo věcnou vadnost. (ust. § 76 odst. 2 s. ř. s.). Na druhé straně však nutno konstatovat, že možnost vyslovení nicotnosti právního aktu přichází v úvahu jen za splnění předpokladu, že žaloba proti takovému aktu směřující, je sama způsobilá soudní přezkum vůbec vyvolat. Jinými slovy řečeno, není-li žaloba přípustná pro některý z důvodů, s nimiž soudní řád správní nepřípustnost spojuje, odmítne ji usnesením podle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Podle ust. § 10 odst. 3 zákona o privatizaci nepodléhá soudnímu přezkumu celé rozhodování, nikoli konkrétní rozhodnutí, o privatizaci. Nebylo-li způsobilé soudního přezkumu dle § 10 odst. 3 zákona o privatizaci prvně vydané rozhodnutí o privatizaci, nelze soudní přezkoumání připustit ani pro případ kteréhokoli dalšího rozhodnutí, tím spíše, je-li jím původní rozhodnutí, ze soudního přezkumu vyloučené, změněno. Soud se může zabývat právní kvalitou rozhodnutí samotného, tzn. i otázkou jeho případné nicotnosti. teprve po té, dospěje-li k závěru o přípustnosti žaloby. Otázka přípustnosti žaloby spadá do okruhu zkoumání podmínek řízení, které předchází zjišťování právních vad rozhodnutí samotného. Na tom nic nemění skutečnost, že vyslovit nicotnost rozhodnutí pro jeho vady musí soud ex offo, aniž by musel nařizovat jednání. Z výše uvedeného důvodu se Městský soud v Praze nemohl zabývat ani dalšími námitkami stěžovatelky, nepříslušelo-li mu o žalobě jednat vůbec.
Restituční nárok, o němž se ve věci dále jedná, je soukromoprávním subjektivním oprávněním (resp. právem, které zákonodárce nepřesně nazývá nárokem- viz ust. § 47 odst. 1 a 2 zákona o privatizaci). Je tak zřejmé, že u soudu se musí oprávněná osoba domáhat svého subjektivního oprávnění a nikoli přezkoumání zákonnosti rozhodnutí o privatizaci,. Soud tak nerozhoduje v těchto případech ve správním soudnictví, ale pořadem práva v řízení nalézacím o existenci či neexistenci nároku oprávněné osoby a o jeho ocenění, resp. způsobu vypořádání.
Co se týče způsobu uspokojení restitučního nároku, věc je proto třeba považovat za spadající do práva soukromého, neboť je zde rozhodováno v soukromoprávní věci vydané v mezích zákonné pravomoci správního orgánu. Počínaje 1. 1. 2003 takové věci na základě podané žaloby projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení podle nové části páté občanského soudního řádu (ve znění zákona č. 151/2002 Sb.) Ochrana soukromých práv, která jsou předmětem řízení před správním orgánem, není zajištěna soudním přezkumem ve správním soudnictví, ale postupem podle části páté občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2003. Soukromým právům je tak poskytována větší ochrana, neboť zatím co ve správním soudnictví soud provádí přezkum správního rozhodnutí s možností v případě zjištěné nezákonnosti pouze takové rozhodnutí zrušit a věc vrátit správnímu orgánu k novému projednání, v řízení podle nové části páté o. s. ř. je povolán k tomu, aby v případě kdy dospěje k závěru, že o věci mělo být rozhodnuto jinak než rozhodl správní orgán, sám o věci rozhodl a nahradil tak rozhodnutí správního orgánu. Proto zákonodárce stanovil v § 68 písm. b) s. ř. s., že žaloba ve správním soudnictví je nepřípustná, jde-li o rozhodnutí správního orgánu v soukromoprávní věci.
V posuzovaném případě se věcně jedná o rozhodnutí, kterým byl změněn způsob a forma vypořádání restitučního nároku, tj. o majetkových nárocích stěžovatelky. Podle ust. § 47 odst. 3 zákona o privatizaci jestliže oprávněná osoba nesouhlasí s oceněním svého nároku v rozhodnutí o privatizaci nebo byl-li její nárok zamítnut, může se domáhat svého nároku u soudu ve lhůtě 15dnů ode dne, kdy byla o způsobu vypořádání svého nároku vyrozuměna. Zákon tak připouští opravný prostředek sui generis u soudu, nicméně příslušnost soudu, který má ve věci jednat, je nutno dovozovat z práva hmotného; v projednávané věci není pochyb o jeho soukromoprávní povaze. Jak ze spisového materiálu, resp. z podaných vyjádření, možno dovodit, stěžovatelka tohoto prostředku zřejmě i využila.
Stěžejní námitku, kterou stěžovatelka uplatnila jak v řízení o žalobě, tak i v řízení před soudem kasačním, a to námitku nicotnosti, Nejvyšší správní soud shledal nedůvodnou.
Nejvyšší správní soud na základě výše uvedeného dospěl k závěru, že Městský soud v Praze se nedopustil vytýkané nezákonnosti, odmítl-li žalobu pro její nepřípustnost, aniž se jí zabýval věcně, když shledal naplnění podmínek pro takový postup dle ust. § 68 písm. b) a e) s. ř. s. Proto nepochybil, když ji podle § 46 odst. 2 s. ř. s. odmítl; přitom správně poučil stěžovatelku o možnosti dalšího postupu tak, aby nebyla na svých právech zkrácena.
Vzhledem k tomu, že soud rozhodl meritorně, nezabýval se již samostatně žádostí o přiznání odkladného účinku kasační stížnosti; takový postup by byl zjevně nedůvodný.
Stěžovatelka, která neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1, § 120 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 22. srpna 2006
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu