vební zákon) Při stanovení určitého kritéria pro vymezení okruhu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením odstupové hranice vyjádře- né v metrech bez přihlédnutí k ostatním vlivům. Samotná náročnost takového po- suzování nemůže být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada „hospodárnosti“ či procesní eko- nomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a administrativní nároč- nost řízení, nemůže se přiklonit k variantě druhé. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu ve- dení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaru- čených práv.
vební zákon) Při stanovení určitého kritéria pro vymezení okruhu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením odstupové hranice vyjádře- né v metrech bez přihlédnutí k ostatním vlivům. Samotná náročnost takového po- suzování nemůže být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada „hospodárnosti“ či procesní eko- nomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a administrativní nároč- nost řízení, nemůže se přiklonit k variantě druhé. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu ve- dení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaru- čených práv.
Prejudikatura: srov. nález Ústavního soudu č. 96/2000 Sb. Věc: Antonín K. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje, za účasti 1) Věry K., 2) akciové spo- lečnosti WIND TECHNOLOGY, o účastenství ve stavebním řízení, o kasační stížnosti žalobce. Obecní úřad Libouchec, odbor stavební a životního prostředí, dne 27. 2. 2007 rozho- dl, že žalobce není účastníkem stavebního ří- zení zahájeného dne 6. 2. 2007 ve věci „Vý- stavba 2 ks větrných elektráren“ na p. č. 600 vk.ú. Větrov u Krásného Lesa. V odůvodnění uvedl, že oproti územnímu řízení byl stano- ven nový okruh účastníků, přitom nemovi- tosti žalobce se nacházejí minimálně 300 m za stanovenou hranicí 400 m od jednotlivých větrných elektráren. Vlastnická práva žalob- ce k nemovitostem tak nemohou být dotče- na, a není proto účastníkem řízení. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 2. 5. 2007 zamí- ti a usnesení stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí mimo jiné odkázal žalovaný na hlukovou studii zpraco- vanou Ing. Jiráskou a na to, že hlukové limity nebudou překračovány ve vzdálenosti cca 400 m kolem každé stavby. Žalobce, jehož ne- movitost se nachází za touto hranicí, není účastníkem stavebního řízení, neboť u něho nedochází k přímému dotčení na vlastnic- kém právu. Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce žalobou, kterou Krajský soud v Ústí nad La- bem dne 23. 4. 2008 zamítl. Odůvodnění roz- sudku založil krajský soud (stejně jako žalova- ný) na tom, že u žalobce nedojde, vzhledem ke vzdálenosti jeho nemovitosti od hranic „povolené“ hlučnosti k přímému dotčení na vlastnickém právu. Krajský soud neshledal v rozhodnutí žalovaného žádné pochybení a konstatoval, že správní orgán zcela legitim- ně vymezil dotyčný hraniční okruh do 400 m od povolované stavby, jakkoli jej takto žádný právní předpis nestanoví, nicméně z podsta- ty věci bylo nutno nějaký okruh vymezit. Krajský soud posoudil jako rozumné krité- rium hygienické limity hladiny hluku, které musejí být dodržovány při chodu větrných elektráren pro vymezení přímého dotčení vlastníka sousedních nemovitostí. Uvedl rov- něž, že jelikož dosah stroboskopického efek- tu, tj. efekt rotujícího stínu, byl v dané lokali- tě odborníky odhadnut do vzdálenosti cca 2 760 m a v okolní krajině je větrná elektrárna běžně viditelná i do vzdálenosti cca 40 km, nebylo dle názoru soudu možné za rozumné 359 2029 kritérium pro stanovení hraničního okruhu zakládající účastenství považovat dosah stro- boskopického efektu či dokonce viditelnost větrné elektrárny v okolní krajině. Krajský soud uzavřel, že žalobce ničím nepodložil své tvrzení o tom, že u jeho nemovitosti bude v noční době hluková zátěž dosahovat při omezeném provozu větrné elektrárny 39 dB. Krajský soud dále konstatoval, že neshledal důvodnou námitku o tom, že se žalovaný ne- vypořádal s argumentací obsaženou v odvolá- ní ohledně vlivu záměru na životní prostředí a stroboskopický efekt a narušení rázu kraji- ny. Krajský soud uzavřel, že sice připouští, že nemovitost žalobce bude v důsledku chodu větrných elektráren zasažena stroboskopic- kým efektem a že dojde k narušení rázu kraji- ny v dané lokalitě, popř. může dojít i k zastí- nění při příjmu televizního nebo radiového signálu, nicméně tyto zásahy neshledal tako- vé intenzivní povahy, že by jimi mohlo dojít k přímému dotčení vlastnických práv ve smyslu $ 109 odst. 1 písm. ©) stavebního záko- na. Soud vycházel rovněž z faktu, že ve směru od větrných elektráren k nemovitosti stěžova- tele se terén nejprve mírně zvyšuje a následně se snižuje, přičemž v nejbližším okolí domu stěžovatele se rozprostírá ve vysokém sponu zeleň. Ani v hrozbě eventuálního snížení tržní ceny nemovitosti soud neshledal důvod pro přiznání účastenství v řízení. Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojil žalobce (stěžovatel) kasační stížností, v níž namítal, že krajský soud nesprávně po- soudil otázku účastenství stěžovatele a jeho manželky, jakožto vlastníků nemovitostí na- cházejících se na vymezeném území. Krajský soud se zcela ztotožnil s názorem žalovaného, který při svém rozhodování o účastenství vy- cházel z vymezení území, a to ve vzdálenosti do 400 m od každého stožáru a 20 m na kaž- dou stranu od přístupové komunikace a VN přípojky, jako území, v němž mohou být stav- bou přímo dotčena vlastnická práva vlastní- ků pozemků nacházejících se v takto vymeze- ném území, což by potom těmto osobám zakládalo účastenství ve stavebním řízení. Vzhledem k tomu, že nemovitost stěžovatele je vzdálena od stavby větrných elektráren cca 360 700 m, vlastnické právo, dle názoru žalované- ho i soudu, nemůže být přímo dotčeno, a tu- díž nemůže být účastníkem řízení. Stěžovatel s tímto názorem nesouhlasí a namítá, že ze žádných právních předpisů nevyplývá stano- vení hraničního okruhu do 400 m od povolo- vané stavby pro posouzení práva účastenství v řízení. Okruh účastníků stavebního řízení je vymezen v $ 109 odst. 1 písm. €) stavební- ho zákona tak, že účastníkem stavebního ří- zení je vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem krajského soudu, že pro souzenou věc je podstatné, že z výpočtu Ing. Aleše Jirásky očekávaných ekvivalentních hladin akustického tlaku, kte- ré bude způsobovat chod větrné elektrárny, jež je založeno ve správním spise, vyplývá, že povolené hygienické limity nebudou překra- čovány ve vzdálenosti ca 400 m od předmět- né nemovitosti stěžovatele. Přímé dotčení, jak na něj odkazuje stavební zákon, nelze omezit pouze na porušení předpisy stanové- ných limitů, ale je za ně nezbytné považovat jakýkoli zásah, který je přímo způsobilý ohro- zit, omezit či ztížit výkon vlastnických práv. Sám žalovaný navíc připouští, že hluková zá- těž provozu větrných elektráren v noční do- bě dosáhne v blízkém okolí nemovitosti stě- žovatele 39 dB, tedy hladiny pouze o 1 dB nižší, než je přípustný limit stanovený práv- ním předpisem. Stěžovatel je přesvědčen, že při posuzování možnosti „přímého dotčení vlastnického práva“, se musí jednat vždy o pojem obsahově širší, než je porušení práv- ních předpisů stanovujících hygienické nor- my, jakkoli porušení hygienických norem může sloužit k nepochybnému určení „pří- mého dotčení“. V projednávané věci je proto nezbytné vzít v úvahu i vliv stavby na velmi ši- roké okolí. Lze jednoznačně dovodit, že hlu- ková zátěž větrných elektráren je v blízkosti nemovitosti stěžovatele způsobilá omezit kvalitu užívání nemovitosti a tím i jeho vlast- nické právo. Není dle stěžovatele přípustný takový výklad, který by nechával na subjektiv- ním rozhodnutí žalovaného stanovení význa- mu „přímého dotčení vlastnických práv“. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že ačkoli soud připustil, že v důsledku chodu větrných elek- tráren bude nemovitost stěžovatele zasažena stroboskopickým efektem (neboť dosah stro- boskopického efektu větrných elektráren je 2 760 m a samostatné věže jsou viditelné ve vzdálenosti 15-40 km) a dojde k narušení rá- zu krajiny v dané lokalitě, popř. může dojít i k zastínění při příjmu televizních a radio- vých signálů, neshledal tyto zásahy natolik in- tenzivní povahy, že by jimi mohlo dojít k pří- mému dotčení vlastnických práv. Stěžovatel podotýká, že nemovitost, ležící cca 700 m od větrných elektráren, bude přímo zasažena stroboskopickým efektem, jedná se o natolik závažné zásahy do krajinného rázu, je proto založeno účastenství stěžovatele ve staveb- ním řízení. Stěžovatel rovněž poukazuje na snížení tržní hodnoty nemovitosti. V doplně- ní kasační stížnosti ze dne 8. 7. 2008 stěžova- tel uplatnil další výhrady ke zpracování hlu- kové studie, ze které žalovaný i krajský soud vycházely, především uvádí, že v ní nejsou ni- kde uvedeny skutečné hodnoty rychlosti vět- ru, zpracovatel nezohlednil specifika povětr- nostních podmínek v plánovaném místě výstavby (Větrov). Stěžovatel rovněž vznáší pochybnosti o objektivnosti zpracování hlu- kové studie. Konstatuje dále, že v průběhu územního nebo stavebního řízení investor stavby nepředložil žádný dokument (hluko- vou studii), ze kterého by vyplývalo, že ve vzdálenosti 400 m od větrných elektráren klesá hluk pod hygienické normy; s odkazem na důvodné pochybnosti (odkazuje na ob- dobnou situaci v obci Petrovice), které vzná- ší stran regulace výkonu větrných elektráren, má stěžovatel za to, že hranice 400 m není dostatečná. Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s roz- sudkem krajského soudu; dle jeho názoru se krajský soud vypořádal se všemi námitkami stěžovatele, přitom správně. poukázal na $ 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona, kde je vymezen okruh účastníků stavebního říze- ní, přičemž z tohoto ustanovení vyplývá, že ne každý vlastník sousední nemovitosti je au- tomaticky účastníkem stavebního řízení. Pří- mým dotčením stěžovatele se soud podrobně zabýval. Nejvyšší správní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zodůvodnění: C.) Stavební zákon nedefinuje sousedství (sousední pozemek nebo sousední stavby). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu č. 96/2000 Sb. sousedním pozemkem není jen pozemek ma- jící společnou hranici s pozemkem, na kterém má být stavba realizována, sousedství je třeba vují jen v hranicích stavebního pozemku. V projednávané věci není sporná otázka „mezujícího souseda“. Důvodem, pro který ne- bylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení nebylo to, že by snad nebyl považován za souseda ve smyslu stavebního zákona a kon- stantní judikatury ve světle rozhodnutí Ústav- ního soudu. Postavení účastníka řízení neby- lo stěžovateli přiznáno výlučně z důvodu tvrzené absence „přímého dotčení“ na jeho vlastnickém právu. 44 Stavební řízení představuje souhrn řízení více druhů (řízení územní, řízení o povolení staveb, změn staveb a udržovacích prací, říze- ní o odstranění staveb), přitom účastenství osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, je připuštěno ve všech těchto řízeních, a to při splnění společné podmínky, že konkrétním rozhodnutím mohou být dotčena jejich práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti. Vzhledem k tomu, že zákonodárce použí- vá pro vymezení okruhu účastníků řízení po- jem přímé dotčení, je nezbytné rozlišit dvě kategorie objektivně možného dotčení vlast- nického nebo jiného věcného práva k po- zemku nebo ke stavbě; a to dotčení přímé a nepřímé. Účastenství v územním i stavebním řízení má vždy dvě podmínky; existenci vlastnické- ho nebo věcného práva jako podmínku zá- kladní a druhou podmínku, kterou je přímé dotčení existujícího práva. Klíčovým po- jmem pro vymezení okruhu účastníků územ- 361 2029 ního i stavebního řízení podle stavebního zá- kona je přitom pojem „přímé dotčení“ [srov. $ 85 odst. 2 písm. b), $ 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona). Jak již bylo naznačeno, stavební zákon vy- mezuje účastníky naplňující obě tyto pod- mínky shodně pro územní i stavební řízení. Stavební úřad musí vždy posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou být konkrétním vydaným roz- hodnutím dotčeni. V $ 109 odst. 2 stavební zákon výslovně stanoví, které osoby účastníkem řízení ne- jsou. Mezi tyto osoby nelze stěžovatele zařa- dit (nájemce bytu, nebytového prostoru ne- bo pozemku). Tvrdí-li tedy někdo, že je účastníkem říze- ní, bude za něj považován do doby, než se prokáže opak. Důvody, které stěžovatel stran svého účastenství v řízení tvrdil, lze aď sum- mam označit takto: hlučnost provozu, zastíně- ní (stroboskopický efekt), zastínění příjmu TV a radiových signálů, vizuální efekt, snížení trž- ní ceny nemovitosti. Postavení účastníka sta- vebního řízení se osobě splňující kritéria uve- dená v $ 109 odst. 1 stavebního zákona přiznává proto, aby mohla hájit svá práva k po- zemku nebo stavbě, zejména právo vlastnické. Občanský zákoník přiznává v $ 123 vlastní- kovi za účelem realizace jeho vlastnického prá- va jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva (oprávnění). Konkrétně jde o oprávně- ní předmět vlastnického práva, tj. hmotnou věc (res corporalis) držet, užívat, požívat, tj. brát z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní (disponovat), zejména ji - ať již za úplatu či bezúplatně - zcizit a tak ji převést na jinou osobu (ať fyzickou či právnickou). Vlastník vě- ci může však být ve výkonu jednotlivých vlast- nických oprávnění různě omezen, popř. mů- že část svých oprávnění či dokonce všechna - ať již ze své vůle či proti své vůli - pozbýt. Vždy však, v případě omezení či odnětí vlast- nického práva musí být vlastníkovi zachována procesní práva a možnost účinné obrany, a to jak v řízení správním, tak i v řízení soudním. Stavební úřad ve své úvaze o postavení účastníka řízení vycházel toliko z hranice 400 m, 362 tuto označil za limitní pro dodržení hlučnos- ti dle výše označeného posudku - hluková studie. Vzhledem k tomu, že nemovitost stě- žovatele se nachází za touto hranicí, nebylo mu postavení účastníka ve stavebním řízení přiznáno, a to i přesto, že mu takové postave- ní bylo přiznáno v řízení územním. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, v předlože- ném posudku Ing. Jirásky, ze kterého stavební úřad vycházel, je výslovně uvedeno v bodě 6, že snížením počtu větrných elektráren došlo kec snížení hluku v obci Adolfov, hodnoty v kritickém místě v obci Větrov zůstaly při- bližně stejné. Z uvedeného je zřejmé, že sní- žení počtu větrných elektráren, o jejichž umístění se rozhodovalo v územním řízení, v němž stěžovateli bylo přiznáno postavení účastníka řízení z důvodu splnění podmínky dle $ 85 odst. 2 písm. b) stavebního zákona, nemohlo a nemělo vliv na míru dotčení práv stěžovatele, tedy na naplnění podmínek dle $ 109 odst. 1 písm. e) citovaného zákona. Dle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný, resp. primárně stavební úřad po- chybil, vycházel-li pouze a výlučně z toho, že v místě nemovitosti stěžovatele nebudou pře- kročeny stanovené limity hluku, neboť není pochyb o tom, že dojde ke zvýšení hluku v okolí stavby obecně, byť by jeho hladina ne- dosahovala ještě přípustného mezního limitu. Není pochyb o tom, že stěžovatel bude zasa- žen hlukem, z uvedeného důvodu byl zařazen i mezi účastníky územního řízení. Za účastníka řízení je třeba považovat i vlastníka sousedního pozemku v případě, že stavební úřad dojde k závěru, že jeho vlast- nické nebo jiné věcné právo k pozemku ne- bo stavbě může být rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd. pří- mo dotčeno. Je třeba se proto nejprve pokusit o vymezení pojmu přímé dotčení pozemku nebo stavby. Přímým dotčením lze nepochyb- ně rozumět především dotčení stíněním, hlu- kem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise ($ 127 odst. 1 občanského zákoníku). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického ne- bo jiného práva nad míru přiměřenou pomě- rům (viz shora citované ustanovení občan- ského zákoníku, podle kterého: „Vlastník věcí se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv... Nesmí ... nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kou- řem, plyny, parami, pachy, ... stíněním a vib- racemi ..“). Přímým dotčením sousedních nemovitostí může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu. Naproti tomu není zcela zřejmé, zda lze za přímé dotčení sousední nemovitosti považo- vat např. výrazné zhoršení nebo úplné odej- mutí stávajícího výhledu ze sousedního po- zemku nebo stavby nově umisťovanou stavbou, byť by odstupové vzdálenosti staveb stanovené prováděcí vyhláškou ke stavební- mu zákonu byly dodrženy. Takto lze otázku položit zjevně i v případě stěžovatelem tvrze- ného dotčení v důsledku snížení tržní hod- noty nemovitosti nebo změny krajinného rá- zu (ve výhledu). Svým charakterem je takové „dotčení“ nepochybně odlišné od předchozí řady případů shora uvedených, kdy jde ne- sporně vždy o přímé dotčení. Jakkoli Nejvyšší správní soud chápe úva- hu žalovaného i krajského soudu o nutnosti stanovení určitého limitu pro vymezení okru- hu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové krité- rium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením od- stupové hranice bez přihlédnutí k ostatním vlivům (v daném případě min. hranici stro- boskopického efektu, jehož možné negativní vlivy jsou obsaženy v přiloženém posudku). Samotná náročnost takového posuzování ne- může však být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účast- níků řízení a nemůže obstát zásada „hospo- dárnosti“ či procesní ekonomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a admi- nistrativní náročnost řízení, nemůže se při- klonit k variantě druhé. Lze-li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okru- hu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající for- mu vedení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaruče- ných práv. Nejvyšší správní soud na rozdíl od kraj- ského soudu neshledal jediným vhodným kri- tériem toliko stanovení hranice odstupové vzdálenosti, aniž by bylo přihlédnuto k ostat- ním vlivům, zejména pak i k tomu, že stěžova- tel byl již účastníkem územního řízení. Pova- žovalli totiž stavební úřad stěžovatele za osobu, jejíž práva mohla být přímo dotčena již samotným umístěním stavby, nelze dovo- dit jinak, než že mohou být tím spíše dotčena jeho práva i samotným provozem této stavby, 2030 Svobodný přístup k informacím: členství soudců v KSČ k $ 8a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (v textu též „informační zákon“) k $ 4 písm. b) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů Žádost o poskytnutí seznamu všech soudců jmenovitého soudu (zde Vrchního soudu v Olomouci), kteří byli ke dni 17. 11. 1989 členy nebo kandidáty Komunistické strany Československa, bez přímého vztahu ke konkrétnímu rozhodování toho kte- rého soudce, představuje žádost o sdělení citlivých údajů ve smyslu $ 4 písm. b) zá- kona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, jejichž poskytování limituje $ 8a zá- kona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Obecně je třeba i tady respektovat soukromí fyzických osob, a průlom jeho ochrany může přicházet v úva- hu jen v jednotlivých konkrétně odůvodněných případech. 363
Antonín K. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje, za účasti 1) Věry K., 2) akciové spo- lečnosti WIND TECHNOLOGY, o účastenství ve stavebním řízení, o kasační stížnosti
ém byl za účastníka považován (toto řízení bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí návrhu stavebníkem). V řízení č. j. SÚ/049/100/07 ohledně zcela totožného objektu výstavby však již za účastníka řízení považován není. Uvedl také, že je spoluvlastníkem nemovitosti, která byla dle studie EIA i souvisejících hlukových studií vypracovaných Ing. J. označena jako nejvíce ohrožená, když bude u ní docházet v souvislosti se stavbou VTE k nejvyššímu překračování přípustných hlukových norem.
O odvolání rozhodl žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 5. 2007, č. j. 141/UPS/2007 -3 tak, že jej zamítl a usnesení stavebního úřadu potvrdil. V odůvodnění přitom provedl rekapitulaci dosavadního řízení a rekapitulaci odvolacích námitek. Dále konstatoval na str. 2: „Jak OÚ, OSaŽP odůvodnil napadené usnesení, pro účely vymezení účastníků stavebního řízení určil, že stavebním povolením mohou být přímo dotčena vlastnická práva vlastníků sousedních pozemků v okruhu 400 m od staveb VTE a 20 m na každou stranu od přístupové komunikace. Zdůvodnění postupu a specifikace skutečností, důležitých pro stanovení těchto „kritérií“ odůvodnění neobsahuje. Z textu odůvodnění vyplývá, že ve stavebním řízení setrval na stejném způsobu vymezení území dotčeného stavbou jako v územním řízení, určeném na podkladě projektové dokumentace...“
V dalším odkázal žalovaný na hlukovou studii zpracovanou Ing. J. a na to, že hlukové limity nebudou překračovány ve vzdálenosti cca 400 m kolem každé stavby. Na základě uvedeného žalovaný dospěl k závěru, že stěžovatel, jehož nemovitost se nachází za touto hranicí není účastníkem stavebního řízení, neboť u něho nedochází k přímému dotčení na vlastnickém právu. V odůvodnění žalovaný dále uvedl, že nejpozději do kolaudačního řízení musí být, dle stanoviska KHS Ústeckého kraje, jakožto dotčeného orgánu, předloženo kontrolní měření hluku, které prokáže, že v denní i noční době budou dodrženy hygienické limity pro hluk dle nařízení vlády č. 148/2006 Sb. Žalovaný konstatoval, že z obsahu spisové složky nebylo prokázáno, že prováděním stavby dojde k překročení limitů hladin hluku u stěžovatele. K námitce stěžovatele stran snížení tržní hodnoty nemovitosti podložené znaleckým posudkem, žalovaný konstatoval, že tato námitka je námitkou, která měla a mohla být uplatněna v územním řízení, není proto důvodná při posouzení účastenství stěžovatele ve stavebním řízení. Na závěr žalovaný konstatoval, že i když odůvodnění usnesení neobsahovalo všechny provedené důkazy, které vedly k vydání napadeného usnesení, v rámci odvolání neshledal žalovaný výrok usnesení v rozporu s právními předpisy, a proto s přihlédnutím k zásadě procesní ekonomie řízení rozhodl, jak je ve výroku uvedeno (tj. odvolání zamítl a usnesení potvrdil).
Krajský soud žalobu podanou proti rozhodnutí žalovaného zamítl, když setrval i po provedení stěžovatelem navržených důkazů při ústním jednání – Posudek 1 – Hluková studie a Posudek 4 – Stroboskopický efekt, na závěrech správních orgánů. Odůvodnění rozsudku, stejně jako žalovaný založil krajský soud přitom na tom, že u stěžovatele nedojde, vzhledem ke vzdálenosti jeho nemovitosti od hranic „povolené“ hlučnosti k přímému dotčení na vlastnickém právu. Krajský soud neshledal v rozhodnutí žalovaného žádné pochybení a konstatoval, že správní orgán zcela legitimně vymezil dotyčný hraniční okruh do 400 m od povolované stavby, jakkoli jej takto žádný právní předpis nestanoví, nicméně z podstaty věci bylo nutno nějaký okruh vymezit. Krajský soud posoudil jako rozumné kriterium hygienické limity hladiny hluku, které musejí být dodržovány při chodu VTE pro vymezení přímého dotčení vlastníka sousedních nemovitostí. Uvedl rovněž, že jelikož dosah stroboskopického efektu VTE, tj. efekt rotujícího stínu, byl v dané lokalitě odborníky odhadnut do vzdálenosti cca 2 760 m (viz Posudek 4) a v okolní krajině je VTE běžně viditelná i do vzdálenosti cca 40 km, nebylo dle názoru soudu možné za rozumné kritérium pro stanovení hraničního okruhu zakládající účastenství, považovat dosah stroboskopického efektu či dokonce viditelnost VTE v okolní krajině. Krajský soud uzavřel, že stěžovatel ničím nepodložil své tvrzení o tom, že u jeho nemovitosti bude v noční době hluková zátěž dosahovat při omezeném provozu VTE 39 dB. Krajský soud dále konstatoval, že neshledal důvodnou námitku o tom, že se žalovaný nevypořádal s argumentací obsaženou v odvolání ohledně vlivu záměru na životní prostředí a stroboskopický efekt a narušení rázu krajiny. Soud konstatuje shodně s žalovaným, že stěžovatel uplatnil sice 5 námitek, ovšem pouze 1 z nich, týkající se hlukové zátěže, byla z jeho pozice přípustná. Ostatní námitky se týkaly stavebního řízení, nikoli vlastnických práv stěžovatele, resp. již uzavřeného územního řízení.
Krajský soud uzavřel, že sice připouští, že nemovitost stěžovatele bude v důsledku chodu VTE zasažena stroboskopickým efektem a že dojde k narušení rázu krajiny v dané lokalitě, popř. může dojít i k zastínění při příjmu televizního nebo radiového signálu, nicméně tyto zásahy neshledal takové intenzivní povahy, že by jimi mohlo dojít k přímému dotčení vlastnických práv ve smyslu ust. § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona. Soud vycházel rovněž z faktu, že ve směru od VTE k nemovitosti stěžovatele se terén nejprve mírně zvyšuje a následně se snižuje, přičemž v nejbližším okolí domu stěžovatele se rozprostírá ve vysokém sponu zeleň, jak je patrné z přiložené dokumentace a mapky, které jsou založeny ve spise. V hrozbě eventuálního snížení tržní ceny nemovitosti soud neshledal důvod pro přiznání účastenství v řízení. Soud dále konstatoval, že ze spisu je nadto zřejmé, že nejpozději při kolaudačním rozhodnutí bude muset být prokázáno, že VTE odpovídá všem zákonným normám, zejm. požadavkům zákona č. 148/2006 Sb.
Krajský soud uzavřel, že neshledal žádné pochybení v postupu žalovaného a žalobu zamítl.
Nejvyšší správní soud vycházel při posouzení otázky, zda stěžovateli náleželo postavení účastníka řízení z následujících úvah:
Podle ust. § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona účastníkem stavebního řízení je také vlastník sousedního pozemku nebo stavby na něm, může-li být jeho vlastnické právo navrhovanou stavbou přímo dotčeno.
Stavební zákon nedefinuje sousedství (sousední pozemek nebo sousední stavby). Ve smyslu nálezu Ústavního soudu publ. pod č. 96/2000 Sb. sousedním pozemkem není jen pozemek mající společnou hranici s pozemkem, na kterém má být stavba realizována, sousedství je třeba chápat šířeji, neboť účinky stavby se neprojevují jen v hranicích stavebního pozemku.
V projednávané věci není sporná otázka „mezujícího souseda“. Důvodem, pro který nebylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení nebylo to, že by snad nebyl považován za souseda ve smyslu stavebního zákona a konstantní judikatury ve světle rozhodnutí Ústavního soudu. Postavení účastníka řízení nebylo stěžovateli přiznáno výlučně z důvodu tvrzené absence „přímého dotčení“ na jeho vlastnickém právu.
i, neboť účinky stavby se neprojevují jen v hranicích stavebního pozemku.
V projednávané věci není sporná otázka „mezujícího souseda“. Důvodem, pro který nebylo stěžovateli přiznáno postavení účastníka řízení nebylo to, že by snad nebyl považován za souseda ve smyslu stavebního zákona a konstantní judikatury ve světle rozhodnutí Ústavního soudu. Postavení účastníka řízení nebylo stěžovateli přiznáno výlučně z důvodu tvrzené absence „přímého dotčení“ na jeho vlastnickém právu.
Stavební řízení představuje souhrn řízení více druhů (řízení územní, řízení o povolení staveb, změn staveb a udržovacích prací, řízení o odstranění staveb), přitom účastenství osob, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům a stavbám na nich, je připuštěno ve všech těchto řízeních, a to při splnění společné podmínky, že konkrétním rozhodnutím mohou být dotčena jejich práva, právem chráněné zájmy nebo povinnosti.
Vzhledem k tomu, že zákonodárce používá pro vymezení okruhu účastníků řízení pojem přímé dotčení, je nezbytné rozlišit dvě kategorie objektivně možného dotčení vlastnického nebo jiného věcného práva k pozemku nebo ke stavbě; a to dotčení přímé a nepřímé.
Účastenství v územním i stavebním řízení má vždy dvě podmínky; existenci vlastnického nebo věcného práva jako podmínku základní a druhou podmínku, kterou je přímé dotčení existujícího práva. Klíčovým pojmem pro vymezení okruhu účastníků územního i stavebního řízení podle stavebního zákona je přitom pojem „přímé dotčení“ [srovn. § 85 odst. 2 písm. b), § 109 odst. 1 písm. e) stavebního zákona].
Jak již bylo naznačeno, stavební zákon vymezuje účastníky naplňující obě tyto podmínky shodně pro územní i stavební řízení. Stavební úřad musí vždy posoudit, kteří z vlastníků „sousedních“ pozemků a staveb na nich mohou být konkrétním vydaným rozhodnutím dotčeni.
V § 109 odst. 2 stavební zákon výslovně stanoví, které osoby účastníkem řízení nejsou. Mezi tyto osoby nelze stěžovatele zařadit (nájemce bytu, nebytového prostoru nebo pozemku).
Tvrdí-li tedy někdo, že je účastníkem řízení, bude za něj považován do doby, než se prokáže opak. Důvody, které stěžovatel stran svého účastenství v řízení tvrdil, lze ad summam označit takto: hlučnost provozu, zastínění (stroboskopický efekt), zastínění příjmu TV a radiových signálů, vizuální efekt, snížení tržní ceny nemovitosti. Postavení účastníka stavebního řízení se osobě splňující kritéria uvedená v ust. § 109 odst. 1 zákona přiznává proto, aby mohla hájit svá práva k pozemku nebo stavbě, zejména právo vlastnické.
Občanský zákoník přiznává v ustanovení § 123 vlastníkovi za účelem realizace jeho vlastnického práva jednotlivá, svou povahou různorodá dílčí práva (oprávnění). Konkrétně jde o oprávnění předmět vlastnického práva, tj. hmotnou věc (res corporalis) držet, užívat, požívat, tj. brát z věci plody a jiné užitky, nakládat s ní (disponovat), zejména ji - ať již za úplatu či bezúplatně - zcizit a tak ji převést na jinou osobu (ať fyzickou či právnickou). Vlastník věci může však být ve výkonu jednotlivých vlastnických oprávnění různě omezen, popř. může část svých oprávnění či dokonce všechna - ať již ze své vůle či proti své vůli – pozbýt. Vždy však, v případě omezení či odnětí vlastnického práva musí být vlastníkovi zachována procesní práva a možnost účinné obrany, a to jak v řízení správním, tak i v řízení soudním.
Stavební úřad ve své úvaze o postavení účastníka řízení vycházel toliko z hranice 400 m, tuto označil za limitní pro dodržení hlučnosti dle výše o značeného posudku – hluková studie. Vzhledem k tomu, že nemovitost stěžovatele se nachází za touto hranicí, nebylo mu postavení účastníka ve stavebním řízení přiznáno, a to i přesto, že mu takové postavení bylo přiznáno v řízení územním. Jak již Nejvyšší správní soud výše uvedl, v předloženém posudku Ing. J., ze kterého stavební úřad vycházel, je výslovně uvedeno v bodě 6, že snížením počtu VE došlo ke snížení hluku v obci Adolfov, hodnoty v kritickém místě v obci Větrov zůstaly přibližně stejné. Z uvedeného je zřejmé, že snížení počtu VE, o jejichž umístění se rozhodovalo v územním řízení, v němž stěžovateli bylo přiznáno postavení účastníka řízení z důvodu splnění podmínky dle ust. § 85 odst. 2 písm. b stavebního zákona, nemohlo a nemělo vliv na míru dotčení práv stěžovatele, tedy na naplnění podmínek dle ust. § 109 odst. 1 písm. e) cit. zákona.
Dle názoru Nejvyššího správního soudu žalovaný, resp. primárně stavební úřad pochybil, vycházel-li pouze a výlučně z toho, že v místě nemovitosti stěžovatele nebudou překročeny stanovené limity hluku, neboť není pochyb o tom, že dojde ke zvýšení hluku v okolí stavby obecně, byť by jeho hladina nedosahovala ještě přípustného mezního limitu. Není pochyb o tom, že stěžovatel bude zasažen hlukem, z uvedeného důvodu byl zařazen i mezi účastníky územního řízení.
Za účastníka řízení je třeba považovat i vlastníka sousedního pozemku v případě, že stavební úřad dojde k závěru, že jeho vlastnické nebo jiné věcné právo k pozemku nebo stavbě může být rozhodnutím vzhledem k velikosti stavebního pozemku a umístění stavby na něm, odstupovým vzdálenostem, rozměrům stavby, účelu jejího užívání atd., přímo dotčeno. Je třeba se proto nejprve pokusit o vymezení pojmu přímé dotčení pozemku nebo stavby. Přímým dotčením lze nepochybně rozumět především dotčení stíněním, hlukem, prachem, pachem, zápachem, kouřem, vibracemi, světlem apod., tj. různé imise (§ 127 odst. 1 obč. zák.). Imisemi se obecně rozumí výkon vlastnického práva, kterým se zasahuje do cizího vlastnického nebo jiného práva nad míru přiměřenou poměrům (viz shora citované ustanovení obč. zák. podle kterého: „Vlastník věci se musí zdržet všeho, čím by nad míru přiměřenou obtěžoval jiného nebo čím by vážně ohrožoval výkon jeho práv... Nesmí ... nad míru přiměřenou poměrům obtěžovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, ... stíněním a vibracemi ...“). Přímým dotčením sousedních nemovitostí může být např. jejich dotčení zvýšenou intenzitou dopravy v místě stavby vzhledem k jejímu účelu.
Naproti tomu není zcela zřejmé, zda lze za přímé dotčení sousední nemovitosti považovat např. výrazné zhoršení nebo úplné odejmutí stávajícího výhledu ze sousedního pozemku nebo stavby nově umisťovanou stavbou, byť by odstupové vzdálenosti staveb stanovené prováděcí vyhláškou ke stavebnímu zákonu byly dodrženy. Takto lze otázku položit zjevně i v případě stěžovatelem tvrzeného dotčení v důsledku snížení tržní hodnoty nemovitosti nebo změny krajinného rázu (ve výhledu). Svým charakterem je takové „dotčení“ nepochybně odlišné od předchozí řady případů shora uvedených, kdy jde nesporně vždy o přímé dotčení.
Jakkoli Nejvyšší správní soud chápe úvahu žalovaného i krajského soudu o nutnosti stanovení určitého limitu pro vymezení okruhu účastníků v případě stavby, která může mít vliv na široké okolí, nelze takové kritérium měřit pouze hlediskem hospodárnosti a okruh účastníků limitovat stanovením odstupové hranice bez přihlédnutí k ostatním vlivům. (V daném případě min. hranici stroboskopického efektu, jehož možné negativní vlivy jsou obsaženy v přiloženém posudku). Samotná náročnost takového posuzování nemůže však být dostatečným ospravedlněním pro vyloučení osob z okruhu možných účastníků řízení a nemůže obstát zásada „hospodárnosti“ či procesní ekonomie. Poměřuje-li stavební úřad práva dotčených osob a administrativní náročnost řízení, nemůže se přiklonit k variantě druhé. Lze–li možné přímé dotčení na právech shledat u širokého okruhu osob, nutno zvolit i tomu odpovídající formu vedení takového řízení, nemůže však být zužován prostor pro ochranu ústavně zaručených práv.
Nejvyšší správní soud na rozdíl od krajského soudu neshledal jediným vhodným kritériem toliko stanovení hranice odstupové vzdálenosti, aniž by bylo přihlédnuto k ostatním vlivům, zejména pak i k tomu, že stěžovatel byl již účastníkem územního řízení. Považoval-li totiž stavební úřad stěžovatele za osobu, jejíž práva mohla být přímo dotčena již samotným umístěním stavby, nelze dovodit jinak, než že mohou být tím spíše dotčena jeho práva i samotným provozem této stavby.
Nejvyšší správní soud vzhledem k výše uvedenému shledal námitky stěžovatele důvodnými, proto postupem dle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2009
yšší správní soud vzhledem k výše uvedenému shledal námitky stěžovatele důvodnými, proto postupem dle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V novém rozhodnutí rozhodne krajský soud rovněž o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 19. června 2009
JUDr. Lenka Matyášová
předsedkyně senátu