5 As 67/2009- 188 - text
č. j. 5 As 67/2009 - 188
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: K. M., zast. advokátem JUDr. Pavlem Čížkovským, se sídlem AK Václavské náměstí 18, Praha 1, za účasti: 1) České dráhy a. s., se sídlem nabř. Ludvíka Svobody 1222, 110 00, Praha, 2) Správa železniční dopravní cesty, státní organizace, se sídlem Dlážděná 1003/7, 110 00, Praha, proti žalovanému: Magistrát hl. města Prahy, se sídlem Jungmannova 35/29, 111 21, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 101, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 120,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 101, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 107, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 5. 2009, č. j. 8 Ca 55/2007 – 120, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 12. 2006. č. j. S-MHMP 193426/2006/OST/Pt; tímto bylo jako opožděné zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí ONV, Odbor výstavby, v Praze 10, č. j. Výst
6447-330-A-10-1961 ze dne 16. 10. 1961, kterým dle ustanovení § 18 a násl. zákona č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu a ustanovení § 43 a násl. vyhlášky č. 144/1959 Ú.l., kterou se provádí zákon o stavebním řádu, byly vyvlastněny manželům Trejbalovým pozemky za účelem realizace stavby železniční spojovací trati.
19. V rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne 8. 12. 2006, č. j. S MHMP 193426/2006/OST/Pt, se mimo jiné uvádí, že právnímu zástupci stěžovatelky byl dne 26. 7. 2004 doručen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, z něhož lze seznat, že rozhodnutí správního orgánu ze dne 16. 10. 1961 dosud nenabylo právní moci. Magistrát hl. m. Prahy tedy dovodil, že nejpozději tohoto dne stěžovatelka věděla, že jí jakožto právní nástupkyni účastníků řízení svědčí právo k uplatnění řádného opravného prostředku.
20. Ústavní soud má za to, že shora soudem i správním orgánem deklarovaný časový moment, kdy stěžovatelka získala vědomost o obsahu vyvlastňovacího rozhodnutí a současně o tom, že toto rozhodnutí nebylo její matce jako původní účastnici řízení řádně doručeno, a tudíž nenabylo dosud právní moci, nemůže založit počátek běhu lhůty pro podání odvolání proti předmětnému vyvlastňovacímu rozhodnutí.
21. V rozsudku ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007 – 118, rozšířený senát Nejvyššího správního soudu konstatoval podmínky, za kterých dojde k prolomení zásady, podle které je plná moc rozhodnutí zvrácena tím, že při oznamování rozhodnutí byl opomenut účastník. Nejvyšší správní soud přitom zdůraznil, že takové možnosti nelze nadužívat, „výhoda poskytovaná účastníkům, kteří nabyli práva podle pravomocného rozhodnutí, může převážit jen tam, kde lze spravedlivě a zcela bezpečně mít za to, že opomenutý účastník měl dostatečnou a účinnou šanci se bránit, kdy věděl bez rozumných pochyb, že (a kdy, čím a jak) mu bylo zasaženo do jeho vlastních práv“.
22. Výše uvedené závěry nelze aplikovat na nyní projednávanou věc, kdy stěžovatelka v průběhu restitučního řízení (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004, č. j. 24 C 41/2003-108) zjistila, že rozhodnutí rady ONV v Praze 10 z 16. 10. 1961, č. j. Výst. 6447-330-A- 10-1961 o vyvlastnění nemovitostí rodičů stěžovatelky nenabylo právní moci a byl dán restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. (převzetí nemovitostí bez právního důvodu), nikoli restituční důvod dle § 6 odst. 1 písm. n) zák. č. 229/1991 Sb.
23. Citovaný rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu totiž dopadá na případy, kdy se mělo za to, že rozhodnutí správního orgánu nabylo již dříve právní moci a tato právní moc by za splnění přesně definovaných podmínek nemusela být prolomena i přes skutečnost, že předmětné rozhodnutí nebylo některému z účastníků správního řízení řádně doručeno. V této souvislosti se v rozsudku rozšířeného senátu konstatuje, že „nelze na újmu ostatních účastníků řízení zvrátit právní moc rozhodnutí jen proto, že některému (opomenutému) účastníkovi nebylo rozhodnutí řádně formálně oznámeno (doručeno), jestliže přitom takový účastník obsah rozhodnutí znal…“
24. V nyní projednávané právní věci však bylo jednoznačně ve stěžovatelkou vyvolaném soudním řízení konstatováno (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 18. 6. 2004, č. j. 24 C 41/2003 – 108), že vyvlastňovací rozhodnutí nikdy právní moci nenabylo, a to z důvodu jeho nedoručení právní předchůdkyni stěžovatelky. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatelka byla v okamžiku doručení tohoto rozsudku jedinou účastnicí řízení, které by mělo být vyvlastňovací rozhodnutí jako právní nástupkyni její zemřelé matky doručováno, není zde dán žádný časový moment (jakým by mohlo být např. doručení rozhodnutí ostatním účastníkům řízení), od něhož by bylo možno odvodit nabytí právní moci rozhodnutí a současně tedy počátek běhu lhůty pro podání odvolání stěžovatelkou.
25. Za této situace, kdy není dán žádný okruh ostatních účastníků řízení, jejichž práva by byla předmětným rozhodnutím dotčena a bylo by jim tedy třeba poskytnout ochranu „zachováním“ právní moci rozhodnutí i přes absenci řádného doručení jednoho z jeho adresátů, nelze odvíjet počátek běhu lhůty pro podání odvolání od okamžiku, kdy se vyvlastňovací rozhodnutí dostalo do právní sféry stěžovatelky. Jinými slovy, pokud stěžovatelka podala odvolání za situace, kdy nebylo jí, ani její právní předchůdkyni vyvlastňovací rozhodnutí řádně doručeno, nelze pohlížet na jí podané odvolání proti tomuto rozhodnutí jako na opožděné.
26. Ústavní soud v této souvislosti, jakkoliv si uvědomuje možnou komplikovanost řízení přezkoumávající rozhodnutí vydané před více než padesáti lety, zdůrazňuje, že restitučními zákony se demokratický právní stát snaží alespoň částečně zmírnit následky minulých majetkových křivd, přičemž státní orgány jsou povinny postupovat podle příslušného restitučního zákona v souladu se zákonnými zájmy osob, jejichž újma, způsobená za totalitního komunistického režimu, má být alespoň částečně kompenzována. Ústavní soud považuje za samozřejmé a určující pro nalézání práva, že vždy je nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na zjištěných skutkových okolnostech. Mnohé případy a jejich specifické okolnosti mohou být - jako v dané věci - značně komplikované a netypické; to však nevyvazuje obecné soudy z povinnosti udělat vše pro spravedlivé řešení, jakkoliv se to může jevit složité. Obecné soudy rozhodující v daném případě se však podle přesvědčení Ústavního soudu s veškerými specifiky charakterizujícími daný případ naznačeným způsobem dostatečně nevypořádaly.“ V intencích závěrů, k nimž dospěl Ústavní soud, nelze tedy odvolání stěžovatelky považovat za opožděně podané. Nejvyššímu správnímu soudu, který je vázán v dané věci právní názorem Ústavního soudu, proto nezbylo, než rozsudek Městského soudu v Praze zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení; v něm je městský soud vázán právním názorem výše vysloveným. V novém řízení rozhodne městský soud rovněž o nákladech řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 6. ledna 2012 JUDr. Lenka Matyášová předsedkyně senátu