Podání žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí podle S 40 odst. 3 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) staví běh lhůty platnosti tohoto rozhodnutí.
Podání žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí podle S 40 odst. 3 stavebního zákona (č. 50/1976 Sb.) staví běh lhůty platnosti tohoto rozhodnutí.
Posouzení kasační stížnosti se odvíjí od výkladu $ 40 odst. 3 stavebního zákona, po- dle nějž může stavební úřad na žádost navr- hovatele prodloužit dobu platnosti územní- ho rozhodnutí, byla-li žádost podána před uplynutím lhůty. V nyní posuzované věci na- bylo územní rozhodnutí právní moci dne 6. 12. 2002 a platilo v souladu s $ 40 odst. 1 stavebního zákona dva roky ode dne, kdy na- bylo právní moci. Žádost o prodloužení doby jeho platnosti byla podána dne 29. 11. 2004, tj. před uplynutím lhůty, žalovaný o žádosti rozhodl dne 8. 12. 2004, tj. po uplynutí lhůty. Nejvyšší správní soud nepřehlédl racio- nalitu systematického výkladu stěžovatelky, která poukazuje na $ 40 odst. 1 stavebního zákona, podlejnějž územní rozhodnutí nepo- zbývá platnosti, byla-li před skončením doby jeho platnosti podána žádost o stavební po- volení nebo povolení k terénním úpravám a pračím podle stavebního zákona, nebo bylo-li započato s využitím území ke stanove- nému účelu. Ustanovení $ 40 odst. 1 staveb- ního zákona tedy výslovně stanoví následek samotného podání, např. žádosti o stavební povolení, a to skutečnost, že územní rozhod- nutí nepozbývá platnosti. Ustanovení $ 40 odst. 3 stavebního zákona se oproti prve cito- vanému ustanovení o účincích podané žádos- ti na dobu platnosti územního rozhodnutí vý- slovně nezmiňuje. V této souvislosti Nejvyšší správní soud pro úplnost poukazuje i na $ 93 odst. 3 sta- vebního zákona z roku 2006 (dále jen „nový stavební zákon“), který s podáním odůvodně- né žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí výslovně spojuje stave- ní běhu lhůty platnosti územního rozhodnutí. Výslovná zmínka o účincích podané žá- dosti v novém stavebním zákonu ovšem bcz dalšího neznamená, že k obdobným účinkům nebylo možné dojít v případě stavebního zá- kona výkladem. Posun v úpravě mohl být vy- volán snahou zákonodárce výslovně refiekto- vat existující vyhovující praxi, mohl mít za cíl 652 odstranit výkladové nejasnosti, které ve vzta- hu k dané normě panovaly, ale mohl také mě- nit praxi, kterou nepovažoval za vyhovující. V tomto směru lze poukázat jak na komentář ke stavebnímu zákonu (Doležal, J., Mareček, J., Vobořil, O. Stavební zákon v teorii a praxi. Praha : Linde, a. s., 2005, s. 105), podle nějž musí být o prodloužení pravomocně rozhod- nuto před uplynutím doby platnosti (tento závěr bohužel není v komentáři dále vyargu- mentován, odpovídá však názoru nepřímo vyjádřenému v publikaci S. Malého Nový sta- vební zákon s komentářem. Praha : ASPI a. s., 2007, s. 144), tak na komentář k novému stavebnímu zákonu (Doležal, J., Mareček, J., Sedláčková, V., Sklenář, T., Tunka, M., Vobráti- lová, Z. Nový stavební zákon v teorii a praxi. Praha : Linde, a. s., 2006, s. 183), podle nějž směřovalo výslovné zakotvení stavení lhůty „k odstranění pochybností vyplývajících z dosavadní právní úpravý“. K takovým pochybnostem je třeba uvést, že znění $ 40 odst. 3 stavebního zákona nevy- lučuje výklad, který učinil krajský soud. Cito- vané zákonné ustanovení nehovoří o předsti- hu, s nímž by měla být žádost podána, a jako jedinou podmínku pro rozhodování o pro- dloužení lhůty výslovně stanoví podání žá- dosti před uplynutím lhůty. Jazykovým výkla- dem lze dospět k závěru, že pro věcné rozhodování správního orgánu postačuje po- dání žádosti před uplynutím lhůty a doba roz- hodování správního orgánu zde již nehraje roli. : Z dosavadního odůvodnění se podává, že lze nalézt argumenty pro právní názor stěžo- vatelky, stejně jako argumenty pro právní ná- zor krajského soudu, aniž by kterýkoliv z těchto dvou názorů bylo možné a priori označit za nesprávný. Nejvyšší správní soud se přiklonil k práv- nímu názoru krajského soudu, který k výkla- du $ 40 odst. 3 stavebního zákona přičinil vý- znamnou argumentaci, podle níž účastník nemůže předvídat délku správního řízení. Krajský soud, s odkazem k $ 49 správního řá- du ve znění účinném do 31. 12. 2005, dovodil, že správní orgán může postupovat od bezod- kladného rozhodnutí až po využití devadesá- tidenní lhůty pro rozhodnutí (podle složitos- ti věci), přičemž v případě odvolacího řízení může být časová prodleva ještě větší. Právní názor, podle něhož musí být o žádosti o pro- dloužení doby platnosti územního rozhodnu- tí pravomocně rozhodnuto ještě před uply- nutím této doby, tak vystavuje účastníka značné nejistotě v právních vztazích a nutí jej podat případnou žádost s nejméně několika- měsíčním předstihem před skončením doby platnosti územního rozhodnutí. Nejvyšší správní soud považuje shodně s krajským soudem takový výklad za neudržitelný. Jakkoliv to tedy zákonodárce v případě S 40 odst. 3 stavebního zákona neučinil vý- slovně, je třeba podání žádosti o prodloužení doby platnosti územního rozhodnutí považo- vat za skutečnost, která staví běh lhůty plat- nosti tohoto rozhodnutí. Ve světle této argu- mentace je zároveň zřejmé, že neobstojí názor stěžovatelky na zánik územního roz- hodnutí, jehož platnost jako neexistujícího aktu již nemůže být prodlužována. Nejvyšší správní soud ostatně stěžovatelce přisvědču- je v tom, že, uplynula-li by marně doba plat- nosti rozhodnutí aniž by došlo ke stavení bě- hu lhůty, správní orgán by již neměl podklad pro další rozhodování. Na rozdíl od stěžova- telky ovšem Nejvyšší správní soud, jak shora uvedeno, spojuje s podáním žádosti o pro- dloužení lhůty následky, které mají vliv na do- bu platnosti územního rozhodnutí. (...) 1863 Služební poměr příslušníků Policie ČR: porušení služební přísahy zvlášť závažným způsobem k $ 106 odst. 1 písm. d) a $ 108 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušní- ků Policie ČR (v textu též „služební zákon“)» Za zvlášť závažné úmyslné porušení služební přísahy [$ 106 odst. 1 písm. d) zá- kona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve spojení s $ 108 odst. 3 téhož zákona), je třeba považovat takové jednání policisty, který po spáchání dopravní nehody ovlivňoval přímé svědky této nehody ve svůj prospěch a po zjiště- ní pravdivého stavu věci z místa nehody ujel, aby dalšímu šetření dopravní nehody zabránil.
Nejvyšší státní zástupkyně proti Obecnímu úřadu Velké Přílepy, za účasti 1) akciové spo- lečnosti CPI - Statenice a 2) obce Velké Přílepy, o prodloužení platnosti územního roz-
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2008
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu