I. Kanalizační řád je interní předpis vlastníka kanalizace, který se stává závazným pro všechny uživatele kanalizace tím, že je schválen vodoprávním úřadem. Dojde-li proto ke stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu, od něhož se odvíjí cena stočného, v rámci změny kanalizačního řádu, která je schválena správním rozhodnutím, je tato hodnota závazně stanovena pro všechny uživatele kanalizace, jakož i pro provozovatele kanalizace, který je povinen provozovat kanalizaci v souladu s kanalizačním řádem dle § 9 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu.
II. Vzhledem k tomu, že kanalizační řád ke své závaznosti vyžaduje schválení vodoprávním úřadem, je odběratel rozhodnutím o schválení změny kanalizačního řádu spočívající v závazném stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu přímo dotčen, neboť tato hodnota je podstatným parametrem, od něhož se odvíjí cena stočného, které je povinen platit. Z tohoto důvodu v takovém případě odběratel naplňuje definici účastníka správního řízení ve smyslu § 27 odst. 2 správního řádu z roku 2004, neboť je dotčenou osobou, která může být rozhodnutím o schválení změny kanalizačního řádu přímo dotčena ve svých právech.
Prejudikatura: č . 9/99 Sb . NS a č . 11/2000 Sb . NS . Dne 6 . 6 . 2012 schválil Magistrát města Brna, odbor vodního a lesního hospodářství, I . dodatek ke kanalizačnímu řádu pro statutární město Brno, města Kuřim a Modřice, obce Česká a Želešice (dále jen „kanalizační řád“) .
Žalobkyně se proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolala . Žalovaný rozhodnutím ze dne 30 . 4 . 2013 toto odvolání jako nepřípustné zamítl . Dovodil, že žalobkyně nebyla účastníkem řízení před správním orgánem prvního stupně a nesplňuje ani materiální znaky účastenství, neboť z objektu ve vlastnictví žalobkyně jsou vypouštěny odpadní vody, které svým složením odpovídají běžným komunálním vodám, a kanalizační řád nestanoví pro žalobkyni jako odběratelku SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016 žádné specifické podmínky k vypouštění odpadních vod do kanalizace .
Podle žalovaného pouze vlastnictví nemovitostí, které nejsou podle § 20 odst . 6 zákona o vodovodech a kanalizacích ve znění účinném do 31 . 3 . 2014 osvobozeny od povinnosti platit za odvádění srážkových vod do kanalizace, nezakládá dotčení žalobkyně na právech a povinnostech . Povinnost hradit ve stočném i platbu za odvádění srážkových vod do kanalizace pro veřejnou potřebu pro žalobkyni plyne přímo ze zákona o vodovodech a kanalizacích a není založena rozhodnutím o schválení kanalizačního řádu nebo jeho změny .
Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu u Krajského soudu v Brně . Ten svým rozhodnutím ze dne 10 . 3 . 2015, čj . 30 A
74/2013-39, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení . Krajský soud dovodil, že žalobkyni vzniká závazek platit za službu, kterou jí vlastník (provozovatel kanalizace) ve formě odvádění srážkových vod poskytuje . V případě, že není množství odváděných srážkových vod měřeno, je pro způsob výpočtu podle vyhlášky č . 428/2001 Sb ., kterou se provádí zákon č . 274/2001 Sb ., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), ve znění účinném do 31 .
3 . 2014 rozhodným kritériem dlouhodobý srážkový úhrn v oblasti, z níž jsou vody odváděny do kanalizace . Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně byl schválen I . dodatek kanalizačního řádu obsahující změnu kanalizačního řádu, která se týká nového znění posledního odstavce kapitoly 8 .0 – Způsob stanovení množství srážkových vod u odběratelů . Dle této změny se má, a to až do další revize (prováděné v desetiletých intervalech), pro výpočet odtoku srážkových vod v oblasti brněnské kanalizační sítě používat hodnota dlouhodobého srážkového úhrnu, stanovená pro období 1981–2010 ve výši 548 mm/m2/ rok .
Před změnou to bylo 507 mm/m²/rok .
Zvýšení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu bude podle krajského soudu znamenat pro žalobkyni povinnost uhradit vyšší částku na vodném a stočném při zachování ostatních parametrů, z nichž se při výpočtu vychází . K úspěšnosti námitky vztahující se k účastenství podle § 27 odst . 2 správního řádu postačuje jen potence dotčení práva . Při aplikaci § 27 odst . 2 správního řádu je nutno mít na zřeteli smysl a účel účastenství, kterým je zejména možnost účinné ochrany (či obrany) práv dotčených osob . V posuzovaném případě jde o dotčení soukromého práva, tj . povinnosti žalobkyně hradit vodné a stočné .
Krajský soud nezpochybnil, že by žalobkyně proti výši úplaty za množství odváděných srážkových vod, která je závislá také na dlouhodobém srážkovém úhrnu, mohla využít soukromoprávní prostředek obrany (např . žalobu na vydání bezdůvodného obohacení) a ve sporu by zpochybnila rovněž výši dlouhodobého srážkového úhrnu dle změny kanalizačního řádu . Podle krajského soudu by
ovšem tato obrana žalobkyně nemusela být dostatečně účinná, neboť soud rozhodující v takovém sporu by mohl vyjít z presumpce správnosti správního rozhodnutí (I . dodatku ke kanalizačnímu řádu) . Krajský soud dospěl k závěru, že efektivnější obranu žalobkyni poskytuje možnost být účastníkem řízení o změně kanalizačního řádu a v rámci tohoto řízení uplatňovat námitky proti stanovení dlouhodobého srážkového úhrnu . Závěrem krajský soud uvedl, že žalovaný považoval podle výkladu č . 63 Ministerstva zemědělství za účastníky řízení podle § 27 odst .
2 správního řádu osoby, kterým kanalizační řád stanoví specifické podmínky pro vypouštění odpadních vod do kanalizace, aniž by konkretizoval, v čem spatřuje odlišnost mezi žalobkyní a těmito osobami při schvalované změně kanalizačního řádu spočívající v novém stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu . Žalovaný přitom ve vyjádření k žalobě sám připustil, že změna kanalizačního řádu se ve výsledku dotkne majitelů nemovitostí, kteří jsou povinni platit úhrady za odvádění srážkových vod do kanalizace .
Argumentuje-li žalovaný velkým množstvím účastníků (majitelů nemovitostí povinných platit úhrady za odvádění srážkových vod do kanalizace) a z toho plynoucími obtížemi s jejich přesným stanovením a vyjmenováním, pak je podle krajského soudu na zvážení, zda by do budoucna místo institutu řízení s velkým počtem účastníků řízení podle § 144 správního řádu nebylo vhodnější využití institutu opatření obecné povahy podle § 171 a násl . správního řádu, byť zákon o vodovodech a kanalizacích nestanoví, aby kanalizační řád či jeho změna byla vydána ve formě opatření obecné povahy .
Proti rozhodnutí krajského soudu podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost, v níž namítl, že schváleným I . dodatkem kanalizačního řádu nebyla žalobkyni přímo uložena určitá povinnost, neboť rozhodnutím o jeho schválení nebyla stanovena výše stočného, ale pouze jednoho jeho parametru, a to způsobem vycházejícím ze zákona o vodovodech a kanalizacích a vyhlášky č . 428/2001 Sb .
Z těchto parametrů se sice výše stočného od- SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
víjí, současně však není povinností dodavatele (provozovatele stokové sítě) stanovit výši stočného v maximální možné míře, kterou umožňují parametry stanovené kanalizačním řádem, ale pouze jeho právem . Výši stočného může dodavatel dohodnout s odběratelem i nižší, neboť jde o jejich soukromoprávní smluvní vztah . Nelze proto říci, že napadeným rozhodnutím byla žalobkyně jako odběratelka přímo dotčena na svých právech . Tak by se stalo až přímým stanovením ceny stočného, která pouze nesmí být vyšší, než připouští parametry schválené v kanalizačním řádu .
Vzhledem k tomu, že jde o smluvní vztah, může být v individuálních případech výše stočného stanovena samostatně a je na odběrateli, aby se případně výši stočného bránil soukromoprávní žalobou . Žalobkyni tedy v důsledku uvedeného rozhodnutí nevznikají žádné další povinnosti, než které plynou přímo ze zákona o vodovodech a kanalizacích, a nejsou dotčena ani žádná jiná její práva . Stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu (od 1 . 4 . 2014 dlouhodobého srážkového normálu) není stanovením nějaké povinnosti, ale je to pouze informativní údaj, kterým jsou odběratelé (uživatelé stokové sítě) vyrozuměni o tom, jaká je pro dané území – oblast, ze které jsou srážky odváděny do kanalizace – hodnota, která je určena § 31 odst .
1 zákona o vodovodech a kanalizacích (potažmo vzorcem uvedeným v příloze č . 16 vyhlášky č . 428/2001 Sb .) . Ostatně by tento údaj ani nemusel být v kanalizačním řádu uveden a mohl by být uveden až přímo v konkrétní smlouvě s dodavatelem . Stěžovatel rovněž namítl, že krajský soud se nezabýval včasností odvolání žalobkyně, kterou stěžovatel namítal ve vyjádření k žalobě . Žalobkyně s kasační stížností nesouhlasila a uvedla, že kanalizační řád je schvalován každému vlastníkovi kanalizace vodoprávním úřadem, což představuje veřejnoprávní garanci souladu kanalizačního řádu se zákonem a jeho prováděcími předpisy .
Veškerá dosavadní procesní snaha žalobkyně směřovala ke zpochybnění správnosti hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu, který je SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
zásadní a určující hodnotou pro výpočet množství vod odváděných do kanalizace . Bez procesního postavení účastníka řízení ovšem žalobkyně nemůže takovéto námitky vznášet . Žalobkyně byla přesvědčena, že změnou kanalizačního řádu dochází ke změně jejích práv a povinností, kterou nemá možnost ovlivnit v rámci soukromoprávní kontraktace s odběratelem . Smlouva o dodávce vody z vodovodu pro veřejnou potřebu a odvádění odpadních vod do kanalizace pro veřejnou potřebu je sice dokumentem soukromoprávní povahy, nicméně na několika místech odkazuje na kanalizační řád .
S ohledem na závaznost tohoto veřejnoprávního dokumentu se nemohou strany smlouvy od jeho obsahu odchýlit . V případě stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu se nejedná jen o informativní údaj pro odběratele, ale o údaj závazný pro odběratele i dodavatele při stanovení množství odvádění srážkových vod . Právě změna tohoto údaje je hybatelem změny rozsahu povinností žalobkyně a ostatních odběratelů, neboť změnou tohoto údaje dochází k faktické změně rozsahu práv a povinností . Právě a pouze napadením změny kanalizačního řádu mohou odběratelé ovlivnit rozsah svých povinností a bránit svá práva .
Podáním soukromoprávní žaloby bez možnosti ovlivnění změny kanalizačního řádu by žalobkyně jako odběratelka nemohla ničeho docílit při nezměnitelnosti rozhodnutí stanovujícího hodnotu srážkového úhrnu . Nejvyšší správní soud kasační stížnost za- mítl .
Z odůvodnění:
IV.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…) Dále Nejvyšší správní soud přistoupil k vypořádání námitky týkající se účastenství žalobce ve správním řízení .
Podle § 14 odst . 3 zákona o vodovodech a kanalizacích „[v]lastník kanalizace je povinen před podáním žádosti o vydání kolaudačního souhlasu pro stavbu kanalizace zajistit zpracování kanalizačního řádu, který stanoví nejvyšší přípustnou míru znečistění odpadních vod vypouštěných do kanalizace, popřípadě nejvyšší přípustné množství těchto vod a další podmínky jejího provozu. Kanalizační řád je vlastník kanalizace povinen předložit před podáním žádosti o vydání kolaudačního souhlasu stavby kanalizace vodoprávnímu úřadu ke schválení. Kanalizační řád schvaluje rozhodnutím vodoprávní úřad .“ Podle § 25 vyhlášky č . 428/2001 Sb .
„[v]lastník kanalizace je povinen změnit nebo doplnit kanalizační řád, změní-li se podmínky, za kterých byl schválen“ .
K povaze kanalizačního řádu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v usnesení ze dne 21 . 2 .
2008, čj . 1 Ao 1/2008-46, následovně: „Podle § 31 odst. 1 [zákona o vodovodech a kanalizacích] ‚nestanoví-li tento zákon jinak, postupují orgány veřejné správy v řízení podle tohoto zákona podle správního řádu‘. Jak uvádí § 14 odst. 3 citovaného zákona, ‚vlastník kanalizace je povinen před podáním žádosti o vydání kolaudačního souhlasu pro stavbu kanalizace zajistit zpracování kanalizačního řádu, který stanoví nejvyšší přípustnou míru znečistění odpadních vod vypouštěných do kanalizace, popřípadě nejvyšší přípustné množství těchto vod a další podmínky jejího provozu . Kanalizační řád je vlastník kanalizace povinen předložit před podáním návrhu na kolaudaci stavby kanalizace vodoprávnímu úřadu ke schválení .
Kanalizační řád schvaluje rozhodnutím vodoprávní úřad‘ [pozn. pod čarou č. 20 odkazuje, co se týče pojmu rozhodnutí, na správní řád].
[…] Kanalizační řád schvaluje obecní úřad obce s rozšířenou působností jako vodoprávní úřad (§ 27 odst. 1 citovaného zákona). Z uvedeného jednoznačně vyplývá, že kanalizační řád je dokument zpracovaný vlastníkem nebo pro vlastníka kanalizace, tedy nikoliv správním orgánem, z čehož plyne, že samotný kanalizační řád není (jak bylo již shora uvedeno) opatřením obecné povahy, když ve smyslu negativní definice opatření obecné povahy obsažené v § 171 platného správního řádu nevydává kanalizační řád ‚správní orgán‘, ani žádnému správnímu orgánu žádný zvláštní zákon neukládá kanalizační řád vydat.
Nejvyšší správní soud dále zvážil, zda nelze za opatření obecné povahy považovat schvalovací akt odpůrce jako vodoprávního úřadu. Ze shora podaného shrnutí platných právních předpisů nicméně plyne, že zákon zcela jednoznačně zvolil jako právní formu schválení kanalizačního řádu rozhodnutí ve smyslu správního řádu. Odpůrce jako vodoprávní úřad tak při vydání svého rozhodnutí postupoval podle správního řádu (viz shora citovaný § 31 odst. 1 [zákona o vodovodech a kanalizacích]) .“ Tyto závěry obdobně platí pro schválení změny kanalizačního řádu .
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že údaj o stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu není nezbytnou náležitostí kanalizačního řádu, neboť podle § 24 písm . h) vyhlášky č . 428/2001 Sb . ve znění účinném do 31 . 3 . 2014 musí kanalizační řád obsahovat pouze způsob a četnost měření množství odpadních vod a způsob měření množství srážkových vod u odběratelů, přičemž podle § 31 odst . 1 téže vyhlášky „[m]nožství srážkových vod odváděných do kanalizace bez měření se vypočte podle vzorce uvedeného v příloze č. 16 na základě dlouhodobého úhrnu srážek v oblasti, ze které jsou srážkové vody odváděny do kanalizace, zjištěného u příslušné regionální pobočky Českého hydrometeorologického ústavu a podle druhu a velikosti ploch nemovitostí a příslušných odtokových součinitelů uvedených v příloze č. 16 “ .
Kanalizační řád je interní předpis vlastníka kanalizace, který se stává závazným pro všechny uživatele kanalizace tím, že je schválen vodoprávním úřadem . Dojde-li proto ke stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu, od něhož se odvíjí také cena stočného, v rámci změny kanalizačního řádu, který je schválen správním rozhodnutím, je tato hodnota závazně stanovena pro všechny uživatele kanalizace, jakož i pro provozovatele kanalizace, který je povinen provozovat kanalizaci mimo jiné v souladu s kanalizačním řádem (§ 9 odst . 1 zákona o vodovodech a kanalizacích) .
Kanalizační řád ke své závaznosti vyžaduje schválení vodoprávním úřadem a za této situa- SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
Správní orgán je povinen v souladu s § 73 odst. 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, umožnit obviněnému ze spáchání přestupku zvolit si obhájce i po zahájení ústního jednání. Pro výkon tohoto práva správní orgán obviněnému stanoví přiměřenou lhůtu. (Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2015, čj. 4 As 225/2015-32)
Prejudikatura: č . 1865/2009 Sb . NSS a č . 2011/2010 Sb . NSS . Věc: Jozef V . proti Krajskému úřadu Olomouckého kraje o uložení pokuty a zákazu činnosti,
ce není pochyb o tom, že žalobkyně je rozhodnutím o změně kanalizačního řádu spočívající v závazném stanovení hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu přímo dotčena, neboť tato hodnota je podstatným parametrem, od něhož se odvíjí cena stočného . Již z tohoto důvodu žalobkyně naplňuje definici účastníka správního řízení ve smyslu § 27 odst . 2 správního řádu, neboť je dotčenou osobou, která může být rozhodnutím o schválení (změny) kanalizačního řádu přímo dotčena ve svých právech a povinnostech; konkrétně ve vztahu k ceně stočného, které je povinna platit .
Neobstojí argumentace stěžovatele, že by žalobkyně proti výši úplaty za množství odváděných srážkových vod, která je závislá rovněž na dlouhodobém srážkovém úhrnu, mohla využít soukromoprávní prostředek obrany (např . žalobu na vydání bezdůvodného obohacení) a v tomto soukromoprávním sporu by zpochybnila i výši dlouhodobého srážkového úhrnu dle změny kanalizačního řádu .
Ve smyslu § 135 odst . 2 o . s . ř . v případě, že správní orgán o prejudiciální otázce správní povahy již pravomocně rozhodl, civilní soud sice z tohoto rozhodnutí vychází (§ 135 odst . 2 druhá věta o . s . ř .), ale není jím vázán a může v rámci posouzení rozhodujících skutečností dojít pro účely civilního řízení k jiným závěrům . Judikatura Nejvyššího soudu ovšem dále dovodila, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní) . 3363
Správní trestání: právo zvolit si obhájce k § 73 odst . 2 zákona č . 200/1990 Sb ., o přestupcích o kasační stížnosti žalovaného .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016
Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti (srov . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26 . 11 . 1997, sp . zn . 2 Cdon 1393/97, č . 9/99 Sb . NS, na který navázal rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17 . 12 . 1998, sp . zn . 3 Cdon 1091/96, č . 11/2000 Sb . NS) .
Z uvedeného je zřejmá správnost závěru krajského soudu o tom, že obrana žalobkyně v rámci civilního řízení nemusí být dostatečně účinná, neboť civilní soud rozhodující v soukromoprávním sporu by s výjimkou nicotnosti správního rozhodnutí (aktu) mohl obecně vycházet z presumpce správnosti správního rozhodnutí (v projednávané věci z rozhodnutí o schválení I . dodatku ke kanalizačnímu řádu) .
Nejvyšší správní soud se rovněž ztotožňuje s hodnocením výkladu č . 63 Ministerstva zemědělství, neboť tento výklad a z něj plynoucí závěry stěžovatele připouští jako účastníky řízení podle § 27 odst . 2 správního řádu pouze osoby, kterým kanalizační řád stanoví specifické podmínky pro vypouštění odpadních vod do kanalizace . Výklad č . 63 (ani stěžovatel v napadeném rozhodnutí) se ovšem nijak nevypořádává s tím, z jakých důvodů by pouze tyto osoby měly být přímo dotčeny na svých právech a povinnostech, v čem se postavení těchto osob liší od ostatních odběratelů, kteří jsou v nyní posuzované věci stanovením hodnoty dlouhodobého srážkového úhrnu nepochybně rovněž dotčeni na svých právech a povinnostech co do stanovení výše ceny stočného .
Rozhodnutím Magistrátu města Prostějov (správní orgán I . stupně) ze dne 2 . 10 . 2013 byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku podle § 125c odst . 1 písm . f) bodu 2 zákona č . 361/2000 Sb ., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), kterého se dopustil porušením § 4 písm . c) zákona o silničním provozu, neboť „dne 3. 4. 2013 v 17:31 hod. na 29. km rychlostní komunikace č. 46 ve směru jízdy na Brno mezi obcemi Olšany u Prostějova a Prostějov, při řízení osobního motorového vozidla tovární značky Audi A8 […], překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy stanovenou místní úpravou – dopravní značkou B20a – na 100 km/hod.
Silničním radarovým rychloměrem Ramer 10C byla zjištěna rychlost jízdy 162 km/hod.
Při zvážení možné odchylky měřicího zařízení ± 3 % byla rychlost jízdy minimálně 157 km/hod. Tedy překročil nejvyšší dovolenou rychlost jízdy mimo obec o 50 km/hod. a více.“ Za tento přestupek uložil správní orgán I . stupně žalobci pokutu ve výši 6 000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 8 měsíců ode dne nabytí právní moci rozhodnutí .
Žalovaný rozhodnutím ze dne 16 . 12 . 2013 zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I . stupně . V odůvodnění rozhodnutí žalovaný uvedl, že důkazy obsažené ve spise, zejména záznam o radarovém měření, oznámení o spáchání přestupků a úřední záznam vyhotovený zasahujícími policisty postačují k závěru, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně . Žalovaný konstatoval, že nemá pochybnosti o správnosti měření ani o závěrech z něj plynoucích . Radar byl kalibrován a obsluhoval jej proškolený policista .
Omezení rychlosti v předmětném úseku rychlostní silnice č . 46 bylo podle žalovaného prokázáno obsahem úředního záznamu vyhotoveného zasahujícími policisty . Žalovaný konstatoval, že fotografie z radarového měření vylučuje záměnu měřeného vozidla . Dále zpochybnil, že žalobce neměl možnost zvolit si v průběhu řízení před správním orgánem I . stupně zástupce . O této možnosti jej správní orgán I . stupně řádně poučil v oznámení o zahájení řízení . Žalovaný připomněl, že uvedené není povinnou náležitostí předvolání k ústnímu jednání a jeho absence není protizákonná .
Pokud žalobce v rámci ústního jednání uvedl svůj záměr zvolit si zástupce, avšak žádné další kroky v tomto směru nečinil, nelze žalobcovo chování přičítat k tíži správního orgánu I . stupně . Žalobce byl při ústním jednání přítomen a mohl svá práva hájit . Pokud správní orgán I . stupně shledal, že již není potřeba provádět další dokazování, ústní jednání ukončil a následně vydal rozhodnutí, jednal v souladu se zákonem .
Žalovaný odmítl argument žalobce, že neměl možnost nahlédnout do podkladů řízení před vydáním rozhodnutí, neboť žalobcův podpis na protokolu o ústním jednání toto tvrzení vylučuje . Žalovaný rozhodnutí uzavřel s tím, že sankce byla udělena v přiměřené výši, že její uložení bylo řádně odůvodněno a že správní orgán I . stupně řádně vyhodnotil důkazy obsažené ve spise .
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28 . 8 . 2015, čj . 22 A 17/2014-34, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k novému projednání . Krajský soud uvedl, že v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu zkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí .
Zdůraznil, že ke spáchání přestupku nepostačuje toliko naplnění znaků formálních, ale je zásadní, zda byla rovněž naplněna i materiální stránka přestupku . Tento právní názor krajský soud opřel o rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 17 . 2 . 2015, čj . 7 As 18/2004-48, a ze dne 14 . 12 . 2009, čj . 5 As 104/2008-45, č . 2011/2010 Sb . NSS . Krajský soud uvedl, že správní orgány se nezabývaly naplněním materiální stránky přestupku spáchaného žalobcem, respektive její naplnění neodůvodnily .
Správní orgány nesplnily ani povinnost postupovat při ukládání sankcí podle kritérií obsažených v § 12 odst . 1 zákona č . 200/1990 Sb ., o přestupcích, tj . uloženou sankci řádně neodůvodnily a neindividualizovaly . Krajský soud shledal, že odůvodnění rozhodnutí I . stupně je pouze rekapitulační a nedostatečně hodnotí všechny okolnosti případu . Krajský soud vytkl žalovanému, že ignoroval zásadní vadu řízení před správním orgánem I . stupně spočívající v tom, že správní orgán I . stupně rozhodl ve věci samé, SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016 přestože žalobce výslovně při ústním jednání uvedl, že si chce zvolit pro přestupkové řízení obhájce .
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný (stěžovatel) kasační stížnost . Namítal, že v posuzované věci došlo k naplnění materiál- ní stránky přestupku, přičemž svůj závěr opřel o právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího správního soudu čj . 5 As 104/2008- -45 . Stěžovatel uvedl, že skutkový stav byl zjištěn dostatečně a přestupkové jednání bylo žalobci prokázáno . Správní orgán I . stupně podle stěžovatele řádně zhodnotil kritéria pro ukládání sankcí uvedená v § 12 odst . 1 zákona o přestupcích a sankci řádně individualizoval a odůvodnil .
Správní orgán I . stupně podle stěžovatele neodepřel žalobci právo zvolit si zástupce, neboť mu ve výkonu tohoto práva nijak nebránil . To, že žalobce své právo neuplatnil, nemůže jít k tíži správních orgánů . Žalobce byl prokazatelně o možnosti zvolit si zástupce poučen, avšak sám ji nevyužil .
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že na předmětné rychlostní komunikaci měla být z neznámých důvodů rychlost snížena na 100 km/hod ., přestože zákon o silničním provozu pro tento typ komunikace předpokládá nejvyšší dovolenou rychlost 130 km/hod . Jelikož stěžovatel neprovedl jediný možný důkaz, který by mohl prokázat sníženou nejvyšší dovolenou rychlost v předmětném úseku, a to výslech zasahujících policistů, nebyl podle žalobce dostatečně zjištěn skutkový stav . Podle žalobce v předmětném úseku byla nejvyšší povolená rychlost 130 km/hod ., a žalobce tedy nemohl svým jednáním naplnit ani formální znaky přestupku podle § 125c odst .
1 písm . f) bodu 2 zákona o silničním provozu . Správní orgán I . stupně měl zkoumat materiální stránku přestupku, stejně jako důvody, proč měla být v předmětném úseku snížena nejvyšší dovolená rychlost . Žalobce dále namítl, že postup orgánu I . stupně nebyl předvídatelný . Z tvrzení správního orgánu I . stupně, že „[s]právní orgán zváží další postup v řízení “, dovodil, že další jednání proběhne za přítomnosti žalobce i jeho obhájce a proběhnou výslechy svědků .
Podle žalobce je tedy zřejmé, že došlo k po- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 4 /2016 rušení § 73 odst . 2 zákona o přestupcích, jak uvedl krajský soud .
Nejvyšší správní soud kasační stížnost za- mítl .
Z odůvodnění:
(…) Podle čl . 6 odst . 3 písm . c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č . 209/1992 Sb .; dále jen „Úmluva“) „[k]aždý, kdo je obviněn z trestného činu, má tato minimální práva: obhajovat se osobně nebo za pomoci obhájce podle vlastního výběru nebo, pokud nemá prostředky na zaplacení obhájce, aby mu byl poskytnut bezplatně, jestliže to zájmy spravedlnosti vyžadují“ .
Podle čl . 40 odst . 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) „[o]bviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce“ .
Podle § 2 odst . 13 trestního řádu „[t]en, proti němuž se trestní řízení vede, musí být v každém období řízení vhodným způsobem a srozumitelně poučen o právech umožňujících mu plné uplatnění obhajoby a o tom, že si též může zvolit obhájce; všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny umožnit mu uplatnění jeho práv“ . Podle § 73 odst . 2 zákona o přestupcích, „[o]bviněný z přestupku má právo vyjádřit se ke všem skutečnostem, které se mu kladou za vinu, a k důkazům o nich, uplatňovat skutečnosti a navrhovat důkazy na svou obhajobu, podávat návrhy a opravné prostředky. K výpovědi ani k doznání nesmí být donucován.“
Nejvyšší správní soud uvádí, že správní orgán I . stupně svým postupem v přestupkovém řízení upřel žalobci právo na obhajobu, neboť rozhodl ve věci samé, aniž by žalobci umožnil výkon práva zvolit si pro přestupkové řízení obhájce . Podle Nejvyššího správního soudu je nutné vykládat § 73 odst . 2 zákona o přestupcích ve smyslu čl . 6 odst . 3 písm . c) Úmluvy, čl . 40 odst . 3 Listiny a § 2 odst . 13 trestního řádu . Uvedená ustanovení Úmluvy, Listiny a trestního řádu zaručují obviněným právo, aby si zvolili obhájce, aby ob- hájce byl přítomen úkonům v přestupkovém řízení, dále právo radit se s obhájcem v průběhu celého přestupkového řízení, přičemž uvedená práva jsou projevem ústavní zásady spočívající v zajištění práva na obhajobu .
Tuto zásadu je nutné aplikovat i v přestupkovém řízení, které je svou povahou řízením o trestním obvinění ve smyslu čl . 6 odst . 1 Úmluvy . Nejvyšší správní soud uvedl již dříve v rozsudku ze dne 18 . 4 . 2007, čj . 4 As 10/2006-57, že „[s]e zřetelem k zásadám, vyjádřeným v čl. 6 odst. 1 [Úmluvy], které vyjadřují principy práva na spravedlivý proces, musí řízení o přestupku, stejně tak o jiném správním deliktu, podléhat stejnému režimu jako řízení o trestných činech. V tomto smyslu je třeba vykládat všechny záruky, které se podle vnitrostátního práva poskytují obviněnému z trestného činu.“ Obviněný má proto i v přestupkovém řízení právo žádat, aby byl vyslýchán za účasti svého obhájce, a má právo, aby se jeho obhájce účastnil všech úkonů přestupkového řízení .
Svého práva chtěl v řízení před orgánem I . stupně využít i žalobce . Ten byl celkem třikrát předvolán k ústnímu jednání, přičemž z ústních jednání nařízených na 21 . 5 . 2013 a 12 . 8 . 2013 se ze zdravotních důvodů omluvil . Dostavil se na ústní jednání nařízené na 30 . 9 . 2013 a na začátku uvedl, že si nebyl vědom hrozby sankce zákazu řízení motorových vozidel v přestupkovém řízení, a uvedl, že si chce pro přestupkové řízení zvolit obhájce . Správní orgán I . stupně na toto sdělení nijak nereagoval, pokračoval v ústním jednání a provedl listinné důkazy .
Na závěr ústního jednání správní orgán I . stupně žalobci umožnil nahlédnout do podkladů řízení, na což žalobce opět reagoval s tím, že si chce zvolit obhájce . K žalobcovu prohlášení správní orgán I . stupně uvedl, že zváží další postup v řízení a ústní jednání ukončil . Následně správní orgán I . stupně vydal dne 2 . 10 . 2013 rozhodnutí ve věci samé . V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že pokud si žalobce chtěl zvolit obhájce, mohl tak učinit již dříve v době své pracovní neschopnosti, případně dostavit se s obhájcem přímo k ústnímu jednání konanému dne 30 .
9 . 2013 . Správní orgán I . stupně doplnil, že jednání žalobce považuje za obstrukční s cílem dosáhnout uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku .
S tímto postupem správního orgánu I . stupně Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit . Správní orgán I . stupně měl totiž žalobci na základě jeho žádosti umožnit zvolit si obhájce, a to v přiměřené lhůtě, kterou mu měl za tímto účelem stanovit . Žalobce se sice ze dvou ústních jednání ze zdravotních důvodů omluvil, avšak na ústní jednání konané dne 30 . 9 . 2013 se dostavil . Z chování žalobce nelze učinit jednoznačný závěr, že chtěl svá práva využít k obstrukcím za účelem uběhnutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku .
Žalobce totiž oznámil svůj záměr zvolit si obhájce při prvním ústním jednání, kterého se zúčastnil, a to s poukazem na zjištění, že mu v přestupkovém řízení hrozí uložení sankce zákazu činnosti . Ani v případě určité účelovosti tohoto postupu žalobce však nebylo namístě mu výkon práva na obhajobu znemožnit, neboť s ohledem na konání teprve prvního jednání a dlouhou dobu, která zbývala do uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, se evidentně ještě nejednalo o případ zneužití práva .
Neobstojí ani argument stěžovatele, že žalobce byl o svém právu zvolit si obhájce poučen v oznámení o zahájení řízení, a že měl tedy dostatečný časový prostor, aby si obhájce zvolil . Nejvyšší správní soud upozorňuje, že výkon práva zvolit si obhájce nelze omezit toliko na časový úsek před zahájením ústního jednání . Žalobce proto byl oprávněn zvolit si obhájce i v průběhu ústního jednání . Pokud správní orgán I . stupně na prohlášení žalobce nereagoval, v ústním jednání pokračoval, provedl dokazování a vydal rozhodnutí ve věci samé, zasáhl tím do garantovaných procesních práv žalobce na obhajobu . Součástí tohoto práva je pak i právo obviněného, aby se jeho obhájce účastnil dokazování, což správní orgán I . stupně při ústním jednání žalobci neumožnil . S ohledem na tuto závažnou procesní vadu proto nebylo možné z výsledku dokazování provedeného při ústním jednání vycházet a na základě něho činit skutková zjištění a právní závěry .
SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 4/2 016
Společnost s ručením omezeným Chapel Invest proti Krajskému úřadu Jihomoravského kraje, odboru životního prostředí, o kanalizační řád, o kasační stížnosti žalovaného . k § 27 odst . 2 správního řádu (č . 500/2004 Sb .)