Nejvyšší správní soud rozsudek spravni Zelená sbírka

5 Azs 105/2004

ze dne 2004-07-19
ECLI:CZ:NSS:2004:5.AZS.105.2004.72

České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Ustanovení $ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení.

České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Ustanovení $ 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „lze udělit humanitární azyl“ přestavuje správní uvážení.

Pokud stěžovatel namítá nezákonnost rozhodnutí soudu I stupně spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, pak se Nejvyšší správní soud plně ztotožňuje se závěry onoho soudu, že stěžovatelem uváděné důvody pro udělení azylu, a to jak.v roli žadatele před správním orgá- nem, tak i v postavení žalobce před sou- dem, nelze zařadit pod žádný zákonný důvod, pro který Ize podle zákona o azy- lu žadateli azyl udělit - jinak řečeno, na jehož základě je na udělení azylu právní nárok. Stěžovatel ani v průběhu správního řízení, ani v průběhu soudního řízení žádný azylový důvod neuváděl; udával pouze, že v zemi původu měl ekono- mické problémy a do ČR vycestoval za prací, aby tyto problémy mohl řešit. Na tom nemění nic ani skutečnost, že po- sléze v rámci soudního řízení a v rámci dalšího vyjádření podaného prakticky. po roce po podání žaloby se stěžovatel domáhal udělení humanitárního azylu (nicméně ani v tomto podání žádné dů- vody, které by.správní orgán opravňo- valy k takovémuto kroku, nepodal). Je z hlediska požadavku zákona zřejmé, že tento požadavek vzešel až po uplynutí lhůty, která je k tomu určena ve smyslu $ 72 odst. 1 s. ř. s. a $ 71 odst. 2 s. ř. s. Tato ustanovení představují lhůtu, v níž je možno rozšířit žalobu o další žalobní body, a tak se může stát jen ve lhůtě pro podání žaloby, která činí dva měsíce po- té, kdy rozhodnutí bylo žalobci oznáme- no doručením písemného vyhotovení; v daném případě je podle přechodných ustanovení $ 129 odst. 2 s. ř. s. nepo- chybné, že tato lhůta již marně uplynu- la. Ovšem ani z hlediska obsahu podání ze dne 11. 9. 2002, o něž se stěžovatel především opírá, se nelze dobrat kon- krétnějších důvodů, pro které by bylo lze uvažovat o přiznání azylu ať z toho či jiného důvodu. Žalovaný úřad ani soud I. stupně neměly k dispozici žádné jiné informace o důvodech stěžovatelova od- chodu z Vietnamské socialistické repub- liky než ty, které byly citovány shora a by- ly zjištěny v rámci řízení před správním orgánem. Požadavek stěžovatele učinit z důvodů, jež vyjádřil v rámci správního řízení, důvody pro udělení humanitární- ho azylu se míjí účinkem. Humanitární azyl je upraven v usta- novení $ 14 zákona o azylu a skutečnosti, které stěžovatel v průběhu celého řízení uváděl, tj. ekonomické potíže, nejsou důvodem hodným zvláštního zřetele tak, jak je má na mysli citované ustanovení zákona o azylu. Soud I. stupně postupo- val v souladu se soudním řádem správ- ním; jestliže tvrzení o splnění podmínek pro udělení humanitárního azylu a tvr- zení existence překážek vycestování po- važoval za nové žalobní body. V daném případě nelze vyčítat správnímu orgánu, jestliže konstatoval, že neshledal důvody pro udělení humanitárního azylu, neboť žádný takový důvod zde nebyl nabídnut; leda ekonomické povahy, a tak byl i for- mulován. V moderním právním státě je odmítá- na možnost neomezené volné úvahy. Při aplikaci $ 14 zákona o azylu, umožňují- cího udělit humanitární azyl, je nezbyt- né ujasnit si obsah tohoto ustanovení z hlediska možností, které se správnímu orgánu nabízejí. Tato právní norma totiž v sobě obsahuje kombinaci neurčitého právního pojmu a správního uvážení. Neurčitý právní pojem, zde představo- 981 375 vaný „důvodem zvláštního zřetele hod- ným“, nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odbor- ném posouzení v každém jednotlivém případě. Častými zástupci tohoto in- stitutu jsou „veřejný zájem“ či „veřejný pořádek“. Zákonodárce vytváří prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda kon- krétní situace patří do rozsahu určitého neurčitého právního pojmu či nikoli. Ovšem naplnění obsahu neurčitého právního pojmu pak s sebou přináší po- vinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Při interpretaci neurčitých právních pojmů se uvážení zaměřuje na konkrétní skut- kovou podstatu a její hodnocení. Naproti tomu u správního uvážení je úvaha orientována na způsob užití práv- ního následku (např. vyslovit zákaz urči- té činnosti). Zákon tedy poskytuje volný prostor k rozhodování v hranicích, kte- ré stanoví. Tento prostor bývá vyjádřen různě, např. alternativními možnostmi rozhodnutí s tím, že je na úvaze správní- ho orgánu, jak s těmito možnostmi nalo- ží, nebo určitou formulací („může, lze“) apod.; s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně spojen jediný právní následek. Úprava může být kom- binována právě s použitím neurčitých pojmů, které zpravidla diskreční pravo- moc omezují (orgán může žadateli vy- hovět, jsou-li pro to závažné důvody). V předmětném paragrafu pak odpovídá charakteru popisovaných institutů dik- ce.,„. lze udělit azyl...z důvodu hodného zvláštního zřetele“. Soud proto uzavírá, že ustanovení $ 14 zákona o azylu je kombinací neur- čitého právního pojmu a správního uvá- žení, kdy neurčitým právním pojmem je Ga „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlast- 982 ní rozhodnutí správního orgánu vyjád- řené slovy „Ize udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Jak vyplynulo ze správního spisu, ža- lovaný zkoumal, zda v případě stěžova- tele nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu, a dospěl k závěru, že tomu tak není. Udělení azylu je na vol- né úvaze příslušného správního orgánu a rozhodnutí o něm přezkoumává soud pouze v omezeném rozsahu. Správní or- gán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatele, tak i stav v jeho ze- mi, a pokud sám z toho nedovodil dů- vody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí v jeho pravomoci, zejména když stěžovatel ve správním ří- zení ani žádné důvody hodné zvláštního zřetele pro udělení humanitárního azy- lu sám neuváděl. Otázka špatné ekono- mické pozice v zemi původu, která byla tvrzena jako jediný důvod pro udělení humanitárního azylu, nevzbuzuje v sou- du pochybnost o tom, že správní uváže- ní spočívající ve volbě rozhodnutí azyl z humanitárního důvodu neudělit ne- vybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, bylo v souladu s pravidly lo- gického posuzování a premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem; nelze tedy hovořit o volun- taristickém přístupu správního orgánu. Nelze vytýkat ničeho ani soudu I. stupně, který byl vázán rozsahem žaloby ($ 75 odst. 2 s. ř. s.) a její obsah zcela vyčerpal. Více než zmínku o existenci ekonomic- kých potíží tato žaloba neobsahovala, a krajský soud se tedy k této problemati- ce dále oprávněně nevyjadřoval. Otázka všeobecné nespokojenosti se sociálním systémem ve Vietnamu na argumentaci ve prospěch udělení humanitárního azy- lu ničeho nepřidává. (ovo)

Pham Van D. (Vietnamská socialistická republika) proti Ministerstvu vnitra

S ohledem na shora uvedené Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že soud I. stupně správně usoudil, že nebyl prokázán důvod, jež by měl oporu v ust. § 12 zák. o azylu, stejně jako nebyly prokázány důvody k udělení azylu podle dalších ustanovení tohoto zákona a pokud uvedl, že žádost o udělení azylu byla výrazem snahy o legalizaci pobytu v ČR, má toto tvrzení oporu ve spise. Ze všech uvedených důvodů pak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto jí dle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.

O nákladech řízení pak rozhodl podle ust. § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s.; protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnost nevznikly, soud mu jejich náhradu nepřiznal.

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).

V Brně dne 19. 7. 2004

JUDr. Václav Novotný

předseda senátu