republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 217/2002 Sb. a č. 222/2003 Sb. Tzv. politika jednoho dítěte uplatňovaná čínskou vládou v sobě obsahuje na stra- ně jedné právo státu na regulaci porodnosti, na druhé straně může být podle okol- ností považována za pronásledování ve smyslu $ 2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákonů č. 217/2002 Sb. a č. 222/2003 Sb. Tzv. politika jednoho dítěte uplatňovaná čínskou vládou v sobě obsahuje na stra- ně jedné právo státu na regulaci porodnosti, na druhé straně může být podle okol- ností považována za pronásledování ve smyslu $ 2 odst. 6 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Čína uplatňuje tzv. politiku jednoho dítě- te, což představuje tlak vyvíjený státem, aby rodina zůstala pouze při jednom dítěti. Situa- ce se různí podle jednotlivých oblastí Číny a je také závislá na tom, zda rodiče pochází z města nebo z venkova. Tato politika v sobě obsahuje právo státu na regulaci porodnosti, ovšem prostředky, jichž je za tím účelem uží- váno, mohou být považovány podle okolnos- tí za pronásledování (např. nucená sterilizace či kastrace). Stěžovatelka ve správním řízení sice ne- tvrdila, že byla v domovském státě vystavena pronásledování, avšak sdílí strach z pronásle- dování. Ovšem aby obava z útlaku mohla být považována za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu $ 12 zákona o azylu, musí jít o pronásledování ve smyslu $ 2 odst. 6 téhož zákona a toto pronásledování se musí dít z důvodu rasy, náboženství, národnosti, pří- slušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. V daném případě jde o problém, na který musí být nahlíženo přísně individuálně, totiž zda v souvislosti s porušením politiky pláno- vaného rodičovství došlo k pronásledování stěžovatelky a také, což je v tomto případě obzvláště důležité, zda z hlediska možnosti vyhnout se restrikcím přichází do úvahy ře- šení v rámci země původu. V posuzovaném případě lze na prvou otázku odpovědět zá- porně, na druhou naopak kladně. Stěžovatel- ka nebyla ze shora uvedeného důvodu státní- mi úřady pronásledována a soudě podle zpráv o situaci v Číně, na něž žalovaný odka- zuje (Ministerstva zahraničních věcí USA, Mi- nisterstva vnitra Velké Británie, České tiskové kanceláře), je možné řešit situaci, do níž se stěžovatelka dostala, přesídlením na venkov do jiné oblasti Číny. Nelze proto za stávající stěžovatelkou popsa- né situace přijmout jako relevantní důvod pro udělení azylu bez dalšího její obavu z pronásle- dování nebo sterilizace po návratu do Číny. 1206 Zahraniční obchod s vojenským materiálem: nemožnost přechodu licence Řízení před soudem: žalobní legitimace právního nástupce účastníka k zákonu č. 38/1994 Sb., o zahraničním obchodu s vojenským materiálem Rozhodnutím o udělení licence podle zákona č. 38/1994 Sb., o zahraničním ob- chodu s vojenským materiálem, je založen veřejnoprávní vztah mezi státem repre- zentovaným příslušným orgánem státní správy a subjektem, jemuž je licence uděle- na. Subjekt, kterému byla licence udělena, nemůže licenci svým vlastním úkonem převést na jiný subjekt. K tomu, aby oprávnění vyplývající z udělené licence přešlo na právního nástupce, by bylo třeba, aby zákon výslovně tuto otázku upravoval; ne- činí-li tak, je nutno vycházet z toho, že oprávnění z udělené licence může využívat pouze ten subjekt, jemuž byla licence udělena. Rozhodování o odnětí udělené licen- ce se týká výlučně práv a povinností toho subjektu, jemuž byla licence udělena.
Lijuan Y. (Čínská lidová republika) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně v mezích důvodu uplatněného ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
K tvrzené nezákonnosti podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. konstatuje Nejvyšší správní soud, že tato spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je aplikována nesprávná právní věta, popř. je sice aplikována správná právní věta, ale tato je nesprávně vyložena. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Azyl je výjimečný institut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Azyl jako právní institut není (a nikdy nebyl) univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím, postihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitrostátním kontextu uznávána. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování.
Podle § 12 zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodů rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Podle § 2 odst. 6 cit. zákona ve znění platném v době rozhodování správního orgánu se za pronásledování pro účely tohoto zákona považovalo ohrožení života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státu posledního trvalého bydliště v případě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpovídajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Podle ust. § 14 zákona o azylu mohlo ministerstvo udělit azyl z humanitárních důvodů, i když v řízení o azylu nebyly zjištěny důvody podle ust. § 12 cit. zákona.
Z výše citovaných ustanovení zákona o azylu (zejm. § 12) se podává, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případě neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovodit, že by správnímu orgánu vznikla povinnost, aby sám domýšlel právně relevantní důvody pro udělení azylu žadatelem neuplatněné a posléze k těmto důvodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle § 32 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád) má správní orgán pouze v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na § 77 s. ř. s., nebo tam založené oprávnění soudu provádět dokazování dotýkající se požadavku plné jurisdikce, se však po výtce váže k předmětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydaného správním orgánem, který je povinen postupovat podle příslušných procesních předpisů. Takto je třeba chápat i ust. § 75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zásadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochybnost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů pro podání žádosti o azyl stěžovatelkou postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o pobytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu nelze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Správní orgán je co do skutkových okolností limitován tvrzeními žadatele o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí ani v tomto směru pohlížet jako na nezákonné.
Čína uplatňuje tzv. politiku jednoho dítěte, což představuje tlak vyvíjený státem, aby rodina zůstala pouze při jednom dítěti. Situace se různí podle jednotlivých oblastí Číny a je také závislá na tom, zda rodiče pochází z města nebo z venkova. Tato politika v sobě obsahuje právo státu na regulaci porodnosti, ovšem prostředky, jichž je za tím účelem užíváno mohou být považovány podle okolností za pronásledování (např. nucená sterilizace či kastrace). Stěžovatelka ve správním řízení sice netvrdila, že byla v domovském státě vystavena pronásledování, avšak sdílí strach z pronásledování. Ovšem aby obava z útlaku mohla být považována za důvod, pro který lze udělit azyl ve smyslu ust. § 12 cit. zákona, musí jít o pronásledování ve smyslu ust. § 2 odst. 6 cit. zákona a toto pronásledování se musí dít z důvodu rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů. V daném případě jde o problém, na který musí být nahlíženo přísně individuálně, totiž zda v souvislosti s porušením politiky plánovaného rodičovství došlo k pronásledování stěžovatelky a také, což je v tomto případě obzvláště důležité, zda z hlediska možnosti vyhnout se restrikcím, přichází do úvahy řešení v rámci země původu. V posuzovaném případě lze na prvou otázku odpovědět záporně, na druhou naopak kladně. Stěžovatelka nebyla ze shora uvedeného důvodu státními úřady pronásledována a soudě podle zpráv o situaci v Číně,na něž žalovaný odkazuje (Ministerstva zahraničních věcí USA, Ministerstva vnitra UK, Česká tisková kancelář), je možné řešit situaci, do níž se stěžovatelka dostala, přesídlením na venkov do jiné oblasti Číny. Nelze proto za stávající stěžovatelkou popsané situace přijmout jako relevantní důvod pro udělení azylu bez dalšího jejího obavu z pronásledování po návratu do Číny nebo sterilizace.
Správní orgán v řízení rovněž zkoumal, zda v případě stěžovatelky nebyly dány důvody pro udělení humanitárního azylu a dospěl k závěru, že tomu tak není. Ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu a správního uvážení, kdy neurčitým právním pojmem je „případ zvláštního zřetele hodný“ a vlastní rozhodnutí správního orgánu vyjádřené slovy „ lze udělit humanitární azyl“ představuje správní uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování, a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry. Protože správní orgán řádně zjistil a posoudil jak osobní situaci stěžovatelky, tak i stav v její zemi, a pokud z nich sám nevyvodil důvody pro udělení humanitárního azylu, je takové rozhodnutí plně v jeho pravomoci a soud nezákonnost takového rozhodnutí s ohledem na shora vyslovené neshledává.
Kasační námitkou ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o azylu se nemohl Nejvyšší správní soud s ohledem na § 109 odst. 4 s. ř. s. vůbec zabývat.
V tomto rozsahu tedy Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky a rozhodnutí soudu I. stupně shledal bezvadným.
Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění důvodu kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když naopak shledal, že Krajský soud v Brně nepochybil, jestliže žalobu jako nedůvodnou zamítl. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud vážil nezbytnost rozhodnutí o žádosti o odkladný účinek kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že o ní není třeba rozhodovat tam, kde je o kasační stížnosti rozhodováno přednostně.
Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 16. srpna 2005
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu