o Policii České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Podmínky doručení předvolání k pohovoru v pobytovém středisku ulo- žením podle $ 24 odst. 2 a 3 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, jsou splněny, 1114 z ———————————————— S S O S S S 730 jestliže žadatel o azyl opustil pobytové středisko, aniž v souladu s $ 82 odst. 2 tohoto zákona oznámil ministerstvu písemně v příslušné lhůtě opuštění střediska včetně uvedení adresy, kde se bude nadále zdržovat, a délky po- bytu mimo pobytové středisko. Představa žadatele o azyl, že ministerstvo mělo bez dalšího předpokládat, že v době neoznámeného opuštění pobytového střediska se bude zdržovat na adrese, kterou uvedl při předcházejícím oznámení o dlouhodobém opuš- tění pobytového střediska, a že tedy jeho adresa v době neoznámeného opuštění pobytového střediska byla známa, není opodstatněná,
Žalobce v kasační stížnosti nezpo- chybňuje zjištění žalovaného ani kraj- 1116 ského soudu o tom, že se nedostavil na předvolání ministerstva k pohovoru CS 23 zákona o azylu) ve dnech 15. 7. 2002 a 26. 7. 2002, a nepopírá ani to, že ve dnech 3. 7. 2002 až 5. 8. 2002 opustil pobytové středisko, aniž pro uplatnění svého práva na opuštění pobytového střediska postupoval podle $ 82 odst. 2 zákona o azylu (žadatel o udělení azylu je povinen písemně oznámit ministerstvu opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin).
V oznámení uvede žada- tel o udělení azylu adresu, kde se bude zdržovat, a délku pobytu mimo pobyto- vé středisko. Opuštění pobytového stře- diska na dobu delší než tři dny je žadatel o udělení azylu povinen písemně ozná- mit ministerstvu nejméně 24 hodin před odchodem z pobytového střediska). Ža- lobce však má za to, že žalovaný znal z je- ho předchozích opuštění pobytového střediska jeho adresu. Podle obsahu správního spisu byl žalobce přijat do Po- bytového střediska J. dne 21. 5. 2002, to- to středisko opustil na propustku dne 23.5.
2002 do 23. 6. 2002 s uvedením ad- resy T., O. 32, poté pobytové středisko svévolně opustil 3. 7. 2002 a vrátil se do něj až 5. 8. 2002 a teprve poté měl další propustky, např. od 6. 8. 2002 do 6. 9. 2002 a další s uvedením adresy P., ulice V. 10/30. Před svévolným opuštěním po- bytového střediska dne 3. 7. 2002 měl ža- lobce pouze jedno dlouhodobé povole- né opuštění střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002. Představa žalobce, že tedy žalovaný měl bez dalšího před- pokládat, že v době od 3.
7. 2002 se zdr- žuje na jím oznámené adrese pro povo- lení opuštění pobytového střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002, ne- ní oprávněná. Žalobcovo tvrzení, že mís- to jeho pobytu v době od 3. 7. 2002 do 5. 8. 2002 bylo známo, tedy neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobce nespl- nil svoji povinnost stanovenou v $ 82 -nd 731 odst. 2 zákona o azylu, ačkoliv dne 14. 11. 2001 byl seznámen s právy a povinnost- mi účastníka řízení o udělení azylu. Ža- lobce byl hlášen k pobytu v Pobytovém středisku J., a protože se tam od 3.
7. 2002 až 5. 8. 2002 nezdržoval, nepodaři- lo se mu na tuto adresu doručit předvo- lání k pohovoru a ministerstvo postupo- valo při doručování předvolání v obou případech, tj. k pohovoru stanovenému na den 15. 7. 2002 i na den 26. 7. 2002, podle $ 24 odst. 2 zákona o azylu. Tomu- to postupu nelze vytknout nesprávnost, resp. nezákonnost. Ministerstvo postu- povalo v souladu s účinným právním předpisem - zákonem a nemohlo postu- povat jinak, tedy nepřihlížet k ustanove- ní zákona a přihlížet k tomu, že žalobce je cizinec.
Všechny tyto skutečnosti bral krajský soud v napadeném rozsudku v úvahu. Se všemi jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí. (ale)
Sejad M. (Svazová republika Jugoslávie) proti Ministerstvu vnitra o udělení azy-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnosti není důvodná.
Žalobce v kasační stížnosti nezpochybňuje zjištění žalovaného ani krajského soudu o tom, že se nedostavil na předvolání ministerstva k pohovoru (§ 23 zák. č. 325/1999 Sb. – dále zákon o azylu) ve dnech 15. 7. 2002 a 26. 7. 2002 a nepopírá ani to, že ve dnech 3. 7. 2002 až 5. 8. 2002 opustil pobytové středisko aniž pro uplatnění svého práva na opuštění pobytového střediska postupoval podle § 82 odst. 2 zákona o azylu (žadatel o udělení azylu je povinen písemně oznámit ministerstvu opuštění tohoto střediska na dobu delší než 24 hodin.
V oznámení žadatel o udělení azylu uvede adresu, kde se bude zdržovat a délku pobytu mimo pobytové středisko. Opuštění pobytového střediska na dobu delší než tři dny je žadatel o udělení azylu povinen písemně oznámit ministerstvu nejméně 24 hodin před odchodem z pobytového střediska). Žalobce však má za to, že žalovaný věděl z jeho předchozích opuštění pobytového střediska jeho adresu. Podle obsahu správního spisu byl žalobce přijat do pobytového střediska Jezová dne 21. 5. 2002, toto středisko opustil na propustku dne 23.
5. 2002 do 23. 6. 2002 s uvedením adresy T., O. 32, poté Pobytové středisko Jezová svévolně opustil 3. 7. 2002 a vrátil se do něj až 5. 8. 2002 a teprve poté měl další propustky, např. od 6. 8. 2002 do 6. 9. 2002 a další s uvedením adresy P. 5, H. – V . 10/30. Před svévolným opuštěním pobytového střediska dne 3. 7. 2002 měl žalobce pouze jedno dlouhodobé povolené opuštění střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002. Představa žalobce, že tedy žalovaný měl bez dalšího předpokládat, že v době od 3.
7. 2002 se zdržuje na jím oznámené adrese pro povolení opuštění pobytového střediska v době od 23. 5. 2002 do 23. 6. 2002 není oprávněná. Tvrzení žalobce, že místo jeho pobytu v době od 3. 7. 2002 do 5. 8. 2002 bylo známo, tedy neodpovídá obsahu správního spisu. Žalobce nesplnil svoji povinnost stanovenou v § 82 odst. 2 zákona o azylu, ačkoliv dne 14. 11. 2001 byl seznámen s právy a povinnostmi účastníka řízení o udělení azylu. Žalobce byl hlášen k pobytu v Pobytovém středisku Bělá pod Bezdězem – Jezová, a protože se tam od 3.
7. 2002 až 5. 8. 2002 nezdržoval, nepodařilo se mu tedy na tuto adresu doručit předvolání k pohovoru a ministerstvo postupovalo při doručování předvolání v obou případech, tj. k pohovoru stanovenému na den 15. 7. 2002 i na den 26. 7. 2002 podle ust. § 24 odst. 2 zákona o azylu. Tomuto postupu nelze vytknout nesprávnost resp. nezákonnost. Ministerstvo postupovalo v souladu s účinným právním předpisem – zákonem a nemohlo postupovat jinak, tedy nepřihlížet k ustanovení zákona a přihlížet k tomu, že žalobce je cizinec.
Všechny tyto skutečnosti bral krajský soud v napadeném rozsudku v úvahu. Se všemi jeho závěry Nejvyšší správní soud souhlasí. Důvod kasační stížnosti tvrzený žalobcem nebyl prokázán, a proto Nejvyšší správní soud jeho kasační stížnost jako nedůvodnou podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Protože Nejvyšší správní soud rozhodl ve věci, nepovažoval již za potřebné rozhodovat samostatně o návrhu žalobce na přiznání odkladného účinku jeho kasační stížnosti ve smyslu ust. § 107 s. ř.s.
Žalovaný měl ve věci úspěch a měl by proto právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve smyslu ust. § 60 odst. 1 za použití § 120 s. ř. s. Žalovaný náhradu nákladů jednak nežádal a jednak mu podle obsahu spisu prokazatelné náklady nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, jak je ve výroku tohoto rozsudku uvedeno. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 30. 4. 2004
JUDr. Ludmila Valentová
předsedkyně senátu