České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) Tzv. „nečleny zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální skupi- nu (6 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) Tzv. „nečleny zločineckých struktur“ nelze považovat za sociální skupi- nu (6 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).
Nezákonnost podle $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. spočívající v nesprávném právním posouzení věci soudem v před- cházejícím řízení záleží buď v tom, že na správně zjištěný skutkový stav je apliko- vána nesprávná právní norma, popř. je sice aplikována správná právní norma, ale ta je nesprávně vyložena. Vztah me- zi skutkovým zjištěním a právním po- souzením lze charakterizovat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území Čes- ké republiky a nelze je zaměňovat s jiný- mi legálními formami pobytu cizinců na území ČR - tak, jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizin- ců na území ČR. Azyl je výjimečný insti- tut konstruovaný za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je obča- nem. Azyl jako právní institut není (a ni- kdy nebyĎ univerzálním nástrojem pro poskytnutí ochrany před bezprávím po- stihujícím jednotlivce nebo celé skupiny obyvatel (srov. IV. ÚS 12/04). Důvody pro poskytnutí azylu jsou zákonem vymezeny poměrně úzce a nepokrývají celou škálu porušení lidských práv a svobod, která jsou jak v mezinárodním, tak ve vnitro- státním kontextu uznávána. Institut azy- lu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze záko- nem uznaných důvodů: tímto institutem je chráněna toliko nejvlastnější existen- ce lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené, třebaže i další případy vážného porušování ostatních lidských práv jsou natolik závažné, že by na ně taktéž bylo možno nahlížet jako na pronásledování. Dle $ 12 zákona o azylu se azyl cizin- ci udělí, bude-li v řízení o udělení azylu zjištěno, že a) cizinec je pronásledován za uplatňování politických práv a svo- bod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, nábo- ženství, národnosti, příslušnosti k urči- té sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, je- hož občanství má, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště. Pro udělení azylu z druhého uvedeného dů- vodu je tedy třeba, aby u žadatele o azyl byly naplněny dvě základní podmínky. První podmínkou je odůvodněný strach z pronásledování. Stěžovatel se domní- vá, že tato podmínka je v jeho případě naplněna. Podle $ 2 odst. 5 zákona o azy- lu se za pronásledování považuje ohrože- ní života nebo svobody, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná ob- dobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována či trpěna úřady ve státě, jehož je cizinec státním občanem, nebo státě posledního trvalého bydliště v pří- padě osoby bez státního občanství nebo pokud tento stát není schopen odpoví- dajícím způsobem zajistit ochranu před takovým jednáním. Druhou podmínkou, kterou zákon o azylu vyžaduje, je odů- vodněný strach z pronásledování z důvo- dů příslušnosti k určité sociální skupině. Stěžovatel má za to, že i tato podmínka je u něj naplněna, což dovozuje svou příslušností k sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“; toto tvrzení však uplatnil až v podané kasační stížnosti; v řízení před správním orgánem neuvá- děl, že by pro svou příslušnost k takto označené sociální skupině byl jakkoli pronásledován, a proto se tím Nejvyšší správní soud s ohledem na $ 109 odst. 4 s. ř. s. nemůže zabývat. Ovšem nad rámec a pouze vzhle- dem k nestandardnímu vnímání pojmu sociální skupiny ze strany stěžovatele soud připomíná: zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvádí; tento termín se obje- vuje v článku 1 odst. A bodu 2 Úmluvy 1059 402 o právním postavení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence), a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnutí, která se vyčlenila do dvou přístupů: jeden představuje tzv. chráněnou charakteristiku, druhý je pak označován jako přístup sociální percep- ce. Prvý klade důraz na nezměnitelnou charakteristiku pro člověka natolik zá- sadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozenou (např. pohlaví, etnická příslušnost) nebo nezměnitelnou z ji- ných důvodů (např. historické důvody, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupiny rodiny, žen, ho- mosexuálů. Se stejným výsledkem při- chází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupina je spojena s určitou charakte- ristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální sku- pina charakterizována skutečností, kte- rá není vrozená či pro lidskou důstoj- nost zásadní, např. určitým povoláním nebo sociální třídou. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jenž určuje sociální skupinu, byť fakt pronásledování pomůže k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak za- potřebí, aby se členové určité sociální skupiny znali, nemusí se vzájemně stý- kat ani tvořit soudržnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílejících objektivně společnou charak- teristiku nebo alespoň takto společností vnímaná. Tato charakteristika má Čas- to povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledo- vání tuto charakteristiku nepředstavuje (srov. doporučení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu ne- lze rozhodně hovořit o sociální skupině „nečlenů zločineckých struktur“; nejen že jde o negativní vymezení, ale přede- vším o zcela chybné uchopení tohoto institutu. C.) Nejvyšší správní soud dospěl k zá- věru, že důvod kasační stížnosti stěžo- vatelem podřazený pod $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nebyl prokázán, a proto podanou kasační stížnost podle $ 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. (ovo)
Oleksandr Z. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o azyl, o kasační stížnosti
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že důvody uvedené v kasační stížnosti stěžovatelem podřazené pod ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., nebyly prokázány, a proto podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
Za této procesní situace, kdy Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl přednostně, se již samostatně nezabýval návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.).
V Brně dne 26. 8. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu