České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu) Samotnou existenci islámského právního systému šarí a v zemích, resp. jejich částech, s převahou muslimského obyvatelstva nelze bez dalšího a bez znalosti o způsobu jeho uplatňování považovat u příslušníka jiného vyznání za důvod udělení azylu spočívající ve strachu z pronásledování z důvodu náboženství ($ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu).
Rozhodnutí žalovaného cituje zprávu Ministerstva zahraničí USA o stavu do- držování lidských práv v Nigérii za rok 2001 velmi podrobně a pro úplnost z ní Nejvyšší správní soud poukazuje zejmé- na na tu část, ve které se přímo popisuje situace z hlediska vztahů mezi oběma náboženskými skupinami. Ústava zaručuje svobodu vyznání, včetně svobody měnit náboženství ne- 4 bo víru, a svobodu projevovat a šířit své náboženství nebo víru bohoslužbou, učením, praktikováním a dodržováním. V některých směrech však vláda tato práva omezila.
Ve dvanácti severních stá- tech pokračovalo provádění rozšířené- ho práva šarí a, což vedlo ke zpochyb- nění svobody vyznání zaručené ústavou a v některých případech k podnícení et- nicko-náboženského násilí. Ústava zaka- zuje státním a místním vládám přijímat oficiální náboženství. Někteří křesťané však tvrdí, že vzhledem ke znovuzave- dení trestního práva šarí a, pokračující- mu využití státních zdrojů k financování výstavby mešit, učení Alkalisů (mus- limských soudců) a poutím do Mekky (hadždž) byl islám de facto přijat jako státní náboženství v mnoha severních státech.
Státních fondů se ovšem rovněž využívá k financování poutí křesťanů do Jeruzaléma. Obecně se ve státech s jas- nou převahou křesťanů nebo muslimů výslovně preferuje víra většiny obyvatel. Země se skládá z 36 států. Guvernéři mají volnost v rozhodování, ale čerpají své prostředky od federální vlády. Fede- rální i státní vlády se zabývají nábožen- skými otázkami včetně otázky povinné výuky náboženství ve státních školách, subvencované výstavby kostelů a mešit, státem podporované účasti na pouti ha- dždž a poutích do Jeruzaléma.
Ústava stanoví, že jednotlivé státy si mohou ve volbách vybrat, zda budou užívat zvyko- vé právo a soudy šarí (a. AŽ do znovuza- vedení trestního práva šaría ve státě Zamfara v lednu 2000 bylo soudnictví práva šarí a, které je součástí obecného systému soudnictví, omezeno na rodin- né a osobní právo v soudních věcech mezi muslimy, pokud se obě strany spo- ru dohodly řešit svůj spor před soudem šaría, nebo na občanskoprávní spory mezi muslimy, pokud účastníci sporu souhlasili s projednáváním sporu před tímto soudem.
Prvky práva šaría exis- tovaly rovněž na severu země v trestním zákoníku, který se na severu aplikoval od vyhlášení nezávislosti. V ústavě se ovšem říká, že „odvolací soud šaría může uplatňovat takové odlišné soudní pravomoci, jak mu to ukládá právo v da- né zemi“. Některé státy vykládají tuto část ústavy jako zaručení práva rozšiřo- vat právní pravomoci stávajících soudů šaría na trestní případy. V říjnu 1999 podepsal guvernér státu Zamfara Ahmed Sani návrh zákona, který ustanovoval soudy a odvolací soudy šaría ve státě Zamfara, a návrh zákona, který vytvářel trestní zákoník podle práva šarí a.
Oba zákony vstoupily v platnost 27. ledna 2000. Právní systém ve státě Zamfara přijal tradiční právo šarí a v celém jeho rozsahu, s tou výjimkou, že odpadnutí od víry není trestně postižitelné. Po při- jetí práva šarí a ve státě Zamfara začaly další státy na severu země přijímat různé formy rozšířeného práva šaría. Dodr- žování nových ustanovení práva šarí a je v některých státech pro muslimy zá- vazné, v jiných dobrovolné. V další části této zprávy se říká, že zá- kon zakazuje náboženskou diskriminaci.
V některých případech ovšem úředníci diskriminovali příslušníky jiných nábo- ženství při uzavírání nájemních smluv a udílení státních zakázek. Náboženské rozdíly často souvisely s regionálními a etnickými odlišnostmi. Například se- verní region je převážně muslimský. Mnoho jižních etnických skupin je pře- vážně křesťanských, přestože zhruba 50 procent Jorubů jsou muslimové. Ve Středním pásmu se vyskytují ve velkém počtu muslimové i křesťané. V mnoha oblastech Středního pásma je většina muslimských Fulaniů pastevci, zatímco muslimští Hausové a většina křesťan- ských etnických skupin inklinuje k far- mářství a životu v městských oblastech.
Proto je často obtížné rozlišovat nábo- ženskou diskriminaci a napětí od €tnic- ké, regionální, ekonomické a pozemkové konkurence. Náboženské napětí zdůraz- nilo převážně etnické střety probíhající během roku. Během posledních dvou let se do Středního pásma vrátilo etnicko- -náboženské násilí. Krize ve státě Kadu- na v roce 2000 byla prvním výrazným muslimsko-křesťanským konfliktem ve volebním období prezidenta Obasanjoa. Když představitelé státu Kaduna oznámi- li úmysl zavést právo šarí a, protestovala proti tomu ve státě početná křesťanská menšina, což vedlo k několik dní trva- jícím násilným střetům.
Odhady počtu obětí se pohybují mezi 1000 a 1500 oso- bami. Mnoho kostelů a mešit bylo vypá- leno. Mnoho křesťanů na severu země se ze strachu z pokračujícího násilí vrátilo do svých historických domovů na jiho- východě. Navíc docházelo k řadě dalších konfliktů v jižní Kaduně mezi menšími etnickými skupinami a Hausy, kteří by- li ve městech jako např. Zangon-Katafu, Kachii a Kafanchanu. Po násilí v Kaduně v roce 2000 vláda organizovala dialog mezi různými náboženskými etnický- mi skupinami v Kaduně, které mohly během roku ve státě přispět k menším etnicko-náboženským incidentům, a to především v prvních deseti měsících ro- ku.
Například v říjnu, kdy vypukl oheň ve dvou menších kostelech ve městě Kadu- na, pomáhali společně v sousedství žijící křesťané a muslimové uhasit oheň a vláda slíbila finanční podporu na jejich opra- vu. V listopadu však bylo v jižní Kaduně zabito několik osob poté, co se vystupňo- vala rivalita mezi dvěma místními vůdci, když stát oficiálně přijal rozšířenou ver- zi práva šaría. Nadále však docházelo k případům etnicko-náboženského násilí v ostatních částech země. Stovky lidí byly zabity a stovky tisíc lidí odsunuty.
422 Ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2001, kde se v oddí- lu 1c hovoří o mučení a jiném krutém, nelidském nebo ponižujícím zacházení nebo trestání, vyplývá, že ústava tako- váto porušování práv zakazuje a zákon upravuje tresty za takováto porušení. V průběhu roku však příslušníci armá- dy, policie a bezpečnostních sil pravi- delně bili protestující, osoby podezřelé z trestných činů, zadržené osoby a od- souzené vězně. Policie se pravidelně fy- zickým násilím pokoušela od civilistů získat peníze.
Zákon zakazuje u soudu použít důkazy získané mučením. Dále tato zpráva říká, že ke konci roku plati- ly ve dvanácti severních státech různé verze islámského trestního práva šarí (a. Soudy řídící se právem šaría vydávaly rozsudky „hadd“, jako např. amputace za krádež, bití holí za smilstvo nebo veřejnou opilost nebo smrt ukamenová- ním. Odvolací soudy ještě nerozhodly, zda takovéto tresty představují mučení, kruté, nelidské či ponižující zacházení, jak je uvedeno v ústavě. Bití holí jako trest podle zvykového práva, severo- nigerijského trestního zákona a práva šarí a v soudním systému dosud nebylo úspěšně napadeno na základě ustanove- ní ústavy o krutém a nelidském trestání.
V průběhu roku byly provedeny dvě am- putace, i když počet rozsudků byl větší. V průběhu roku vydaly soudy šarí a své první rozsudky smrti. Jak u soudů podle zvykového práva, tak u soudů řídících se právem byla pravděpodobnost, že roz- sudek bude vykonán okamžitě po vyhlá- šení, větší u chudých osob bez právní- ho zástupce. Všichni obvinění však mají právo se odvolat. Federální vláda zřídila panel složený z právních odborníků, aby vytvořili jednotný trestní zákoník šarí a pro všechny severní státy, který by na- hradil navzájem odlišné trestní zákony 6 platné v jednotlivých státech.
Dále je konstatováno, že podmínky ve věznicích jsou i nadále kruté a životu nebezpečné. Pokud se týká bezpečnostní situace v zemi původu, je v tomto ohledu rele- vantní oddíl 2d zprávy, kde se uvádí, že během období etnicko-náboženského násilí byla řada osob odsunuta z místa svého bydliště. Například v září a říjnu bylo odsunuto několik set tisíc osob kvů- li etnickému konfliktu ve státech Benue a Nasarawa. V červenci potvrdil guver- nér státu Bauchi Mwazu, že téměř celá hauská komunita v Tafawa Balevě buď odešla, nebo zahynula během konflik- tu.
V říjnu poslalo mnoho Jorubů a Ig- bů své rodiny po etnicko-náboženském násilí v Kanu na jih. Na konci roku se objevily informace o odsunutí minimál- ně 100 000 osob do centrálního regionu v důsledku střetů mezi komunitami a po armádních útocích na několik komunit. Mnoho osob prchajících před etnicko- -náboženským násilím našlo nejprve úkryt ve vojenských kasárnách, policej- ních objektech a jiných veřejných budo- vách. Někteří lidé přebývali ve vládních budovách i na konci roku. Tisíce křesťa- nů a muslimů bylo vnitrostátně odsunu- to po povstáních ve státě Kaduna v roce 2000.
Většina z nich se během roku vrá- tila do svých domovů. Mnoho navrátilců si nadále uvědomovalo nebezpečí po- kračovat v práci v těchto oblastech. Ně- kteří se vrátili, jen aby dopsali obchodní smlouvy nebo prodali své domy a zařídi- li nutné věci pro trvalejší odchod. Soud I. stupně naznačuje možnost odchodu do jižních částí země, kde se právo šarí “a neuplatňuje; opomněl k to- mu ovšem dodat, zda taková možnost je reálná, a to vzhledem k etnickému roz- ložení: např. po pádu Abachova režimu, který jakékoliv spory mezi etniky nepři- pouštěl, naopak docházelo k násilným konfliktům tohoto druhu velmi často (např. mezi etniky Jaw a Itsekiri v ropné oblasti delty řeky Niger).
V Nigérii jsou hlavními etnickými skupinami národ- nostní skupiny Joruba, Hausa/Fulani, Ig- bo, Jaw, Kanuri, Ibibio, Tiár, Bura a Nupe a kromě nich dalších 250 etnik, včetně starousedlíků libanonského a indického původu. Islám vyznává přes 50 % obyva- tel a jejich podíl se nadále a trvale zvyšu- je. Křesťané tvoří asi 42 % obyvatelstva, zbytek pak vyznává tradiční domorodá animistická náboženství (např. sekty Ju- kun, Urhobo, Kataf). Rozhraní mezi obě- ma největšími náboženskými skupinami probíhá v Nigérii horizontálně zhruba uprostřed federace (sever je muslimský, jih převážně křesťanský).
Území, kde se mísí křesťanské a muslimské obyvatel- stvo (Middle Belt - Střední pás), většinou představuje místa zvýšeného etnického napětí, nábožensky motivovaných nepo- kojů a násilí. Výbušná situace mezi mus- limy a křesťany existuje již delší dobu například v hlavním městě federativní- ho státu Plateau - Josu, pravidelně se ob- jevuje ve státě Benue a velkých městech Kano či Kaduna. Důvodem je vynucený kontakt obou náboženských komunit následkem značného přelidnění právě velkých měst, ke kterému dochází kvů- li masovému přistěhovalectví zejména ze severních oblastí federace.
Minister- stvo zahraničních věcí ČR (www.mzv.cz v odkazu na www.export.cz) uvádí, že poměrně značnou hrozbou pro další li- berální a sociálně-kulturní vývoj v sever- ních oblastech země začíná být zavádění muslimského právního systému šaría jednotlivými tamními státy a vládami. Dodržování zásad šarí a je vynucováno i na ostatním obyvatelstvu, které se ne- hlásí k muslimské víře a odmítá respek- tovat nábožensky motivované a vlastně lokálně platné zákony. Všeobecně jsou respektovány pouze platné zákony fede- race, nikoliv zákony šarí“ a, což v kraj- ních případech vede až k násilí.
Prvním federativním státem, který oficiálně při- jal právní systém šaría, je stát Zamfara (1999). Další čtyři severní státy federace (Kano, Kaduna, Katsina a Sokoto) násle- dovaly pak v krátké době. Dnes je uplat- ňována již ve třinácti státech federace - kromě výše uvedených k nim patří i státy Bauchi, Borno, Gombe, Jigawa, Kebbi, Niger, Oyo a Yobe. Šaría představuje systém nařízení a předpisů, které se dotýkají všech strá- nek života věřících a zavazují každého muslima k životu podle Božího zákona.
Jde o systém povinností muslima nábo- ženské a právní povahy, o cestu, která má být následována: je to záruka jisto- ty a bezpečí. Šaría bývá chápána jako souhrn tří zákoníků: ibádát — týká se rituálních záležitostí, mu úmalát - týká se občanskoprávních věcí, "ukúbát - řeší záležitosti trestní povahy. Islámské právo je případem nábožensky založeného prá- va (J. Muzikář a kol.: Islám - ideál a sku- tečnost. Baset, Praha 2002). Muslimský stát - dár alislám — musí na svém území tolerovat a chránit jinověrce uznaných náboženských systémů, včetně křesťa- nů, jestliže jsou loajálními poddanými a platí příslušné daně.
Pro muslimský stát není nutné, aby se všichni nebo vět- šina obyvatel hlásila k islámu, důležité však je, aby zde vládla šaría. V poje- tí muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry (blíže: A. Křikavová a kol.: Islám a současnost. Academia, Praha 1985). S ohledem na individuální přístup k řešení této věci nemůže bez povšimnutí zůstat ani zcela odlišné poje- tí postavení muslimské ženy ve srovnání s křesťanským nebo evropským prostře- dím (srov. např. L. Kropáček: Duchovní cesty. Vyšehrad, Praha 1993).
422 Z rozhodnutí žalovaného, stejně ja- ko z rozsudku soudu I. stupně, se nedá vyčíst, z jaké konkrétní oblasti stěžova- telé pocházejí a k jaké národnosti patří. Zprávy, které byly k dispozici, svědčí jed- nak o mimořádně složité situaci v zemi, jednak o nutnosti zabývat se postavením žadatelů o azyl v zemi jejich původu adď personam, a to s ohledem na jejich ná- boženské vyznání. Nelze přitom odhléd- nout od zcela konkrétních projevů uplat- ňování islámského právního systému šarí a na území Nigérie, resp. jednotli- vých států federace.
Existuje tak několik nezodpovězených otázek: z jaké oblasti stěžovatelé pocházejí, zda je v této ob- lasti zaváděno právo šaría a vyvolává-li jeho uplatňování v dané podobě a místě oprávněný strach z pronásledování z dů- vodu příslušnosti ke křesťanskému ná- boženství, případně lze-li situaci stěžova- telů řešit v rámci Nigérie s přihlédnutím k jejich národnosti. Povinnost zjistit sku- tečný stav věci podle $ 32 správního řá-' du má správní orgán v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Tomu v daném případě odpovídá požadavek, aby byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro udělení azylu v soudem požadovaném rozsahu, neboť správní orgán tím za stěžovatele nedomýšlí práv- ně relevantní důvody pro udělení azylu stěžovateli neuplatněné: je naopak jeho úkolem zasadit uváděné důvody - křes- ťanské vyznání - do přesného rámce reálií nigerijské společnosti. Nejvyšší správní soud považuje za vhodné porovnat informace Minister- stva zahraničních věcí s obsahem ze- vrubné zprávy Human Rights Watch ze září 2004, svazek 16, č. 9 (A).
V části nazvané „Political šarí a? se mezi řa- dou podrobných informací píše právě o severních územích Nigérie jako o ob- lasti, ve které se islám praktikuje již od 8 11. století a šaría byla aplikována již od koloniálních dob. Hovoří se přitom o možnosti nemuslimského obyvatelstva zvolit si soud, ke kterému chtějí jít, totiž soud práva common law nebo customa- ry law či šaría. K tvrzení stěžovatelů o způsobu pro- vedení dokazování jako nedostatečného ve smyslu $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. soud připomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napade- ném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačují- cí k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený vede k jiným skutkovým závěrům, než jaké učinil roz- hodující orgán.
Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je-li nedostačující k uči- nění správného skutkového závěru. Ze Zprávy o dodržování lidských práv v Nigérii z roku 2000 vydané Minis- terstvem zahraničních věcí Spojených států, která je součástí správního spisu, vyplývá, že Nigérie - země původu stě- žovatelů - je zemí, kde je porušování lidských práv častým jevem. S touto sku- tečností ve spojení s tvrzenými obtížemi stěžovatelů se žalovaný žádným způso- bem nevypořádal.
V daném případě stěžovatelé v rám- ci pohovoru prohlásili, že mají obavy z bezpečnostní situace v souvislosti s uplatňováním práva šarí“a, hovořili o atmosféře zabíjení, jako poslední im- puls k opuštění země byl uveden strach o vlastní život. Pohovor pokračoval bez doplňujících otázek vztahujících se k bližšímu osvětlení těchto skuteč- ností, ačkoli jejich prokázání by mohlo být relevantní pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho následovaly další v zása- dě obecné otázky. Okolnosti týkající se uplatňování práva šarí“a mohou být relevantní rovněž s ohledem na stěžo- vatelku při posouzení její žádosti o azyl; správní orgán však její specifické po- stavení jako ženy prakticky nijak ne- zkoumal.
Tento postup v řízení o azylu tak představuje vadu správního řízení při zjišťování skutkového stavu, z něhož žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí. xx4 Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené roz- hodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správ- ního onen soud ztotožnil se závěry obsa- ženými v rozhodnutí žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí podle $ 110 odst. 1 ve spojení s $ 103 odst. 1 písm. b) s.
ř. s. zrušit. (ovo)
Eslan D. a spol. (Nigerijská federativní republika) proti Ministerstvu vnitra
lového řízení prostor k navržení doplnění důkazů, což neučinili (a to ani na výzvu správního orgánu při pohovoru), neseznámili se ani se zprávami použitými správním orgánem jako zdroj informací, přestože jim byly nabídnuty. Přestože se tedy stěžovatelé nacházeli v nepříznivé bezpečnostní situaci, nebyli ve smyslu příslušných ustanovení zákona o azylu pronásledováni. Žalovaný považuje kasační stížnost za nedůvodnou, proto navrhuje její zamítnutí a nepřiznání odkladného účinku.
Krajský soud v Hradci Králové dospěl při přezkoumávání rozhodnutí žalovaného ke stejnému závěru jako žalovaný správní orgán. Svůj rozsudek odůvodnil tak, že v řízení před správními orgány nedošlo k žádnému porušení ustanovení o řízení a z tohoto úhlu pohledu nejsou rozhodnutí nezákonná. Námitka nedostatečně zjištěného skutkového stavu je natolik obecná, že nebylo zřejmé, jaké další důkazy měl správní orgán provádět. Na závěr pohovoru konaného s účastníky dne 28. 3. 2002 byli stěžovatelé informováni o důkazech, které budou sloužit žalovanému jako podklad pro jeho rozhodnutí, proti těmto nevznesli žádné výhrady, doplnění dokazování nenavrhli.
Ve skutkových závěrech dospěl soud I. stupně k identickému zjištění, jako správní orgán. Podmínky aplikace § 12 zákona o azylu v případě stěžovatelů nejsou dány, postavení stěžovatelů v zemi jejich původu se nelišilo od postavení řádově statisíců dalších obyvatel. U stěžovatelů nebyly shledány podmínky pro aplikaci ust. § 13 zákona o azylu. K § 14 zákona o azylu soud I. stupně konstatoval, že žalobci se udělení humanitárního azylu výslovně nedomáhali. Navíc udělení humanitárního azylu je věcí správního uvážení žalovaného, soud má velmi omezené možnosti jeho přezkoumání (pouze po formální stránce a pouze v tom směru, zda správní orgán nepřekročil meze stanovené zákonem).
Ve vztahu k cit. ustanovení zákona o azylu soud I. stupně žádné pochybení ze strany správního orgánu neshledal. V souladu se závěry správního orgánu neshledal soud I. stupně u stěžovatelů ani překážky vycestování ve smyslu ust. § 91 zákona o azylu.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v mezích důvodů uplatněných ve smyslu ust. § 103 odst.1 písm. b/ s. ř. s. a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
V souladu s ust. § 109 odst. 3 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné (ust. § 103 odst. 1 písm. c/ cit. zák.) nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné (ust. § 103 odst. 1 písm. d/ cit. zák.), jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší správní soud v souladu s ustanovením § 109 odst. 4 s. ř. s. nepřihlédne. Skutkovým základem pro rozhodnutí kasačního soudu se tedy mohly stát pouze skutečnosti a důkazy, které byly uplatněny před soudem, který vydal napadené rozhodnutí. O návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti nebylo rozhodováno s ohledem na přednostní vyřízení věci (§ 56 odst. 2, § 120 s. ř. s.).
Rozhodnutí žalovaného cituje zprávu Ministerstva zahraničí USA o stavu dodržování lidských práv v Nigerii za rok 2001 velmi podrobně a pro úplnost z ní Nejvyšší správní soud poukazuje zejména na tu část, ve které se přímo popisuje situace z hlediska vztahů mezi oběma náboženskými skupinami:
Ústava zaručuje svobodu vyznání, včetně svobody měnit náboženství nebo víru a svobodu projevovat a šířit své náboženství nebo víru bohoslužbou, učením, praktikováním a dodržováním. V některých směrech však vláda tato práva omezila. Ve 12 severních státech pokračovalo provádění rozšířeného práva šarí´a, což vedlo ke zpochybnění svobody vyznání zaručené ústavou a v některých případech k podnícení etnicko-náboženského násilí. Ústava zakazuje státním a místním vládám přijímat oficiální náboženství. Někteří křesťané však tvrdí, že vzhledem ke znovuzavedení trestního práva šaría, pokračujícímu využití státních zdrojů k financování výstavby mešit, učení Alkalisů (muslimských soudců) a poutím do Mekky (hadždž) byl islám de facto přijat jako státní náboženství v mnoha severních státech.
Státních fondů se ovšem rovněž využívá k financování poutí křesťanů do Jeruzaléma. Obecně se ve státech s jasnou převahou křesťanů nebo muslimů výslovně preferuje víra většiny obyvatel. Země se skládá z 36 států. Guvernéři mají volnost v rozhodování, ale čerpají své prostředky od federální vlády. Federální i státní vlády se zabývají náboženskými otázkami včetně otázky povinné výuky náboženství ve státních školách, subvencované výstavby kostelů a mešit, státem podporované účasti na pouti hadždž, a poutích do Jeruzaléma.
Ústava stanovuje, že jednotlivé státy si mohou ve volbách vybrat, zda budou užívat zvykové právo a soudy šarí´a. Až do znovuzavedení trestního práva šarí´a ve státě Zamfara v lednu 2000 bylo soudnictví práva šarí´a, které je součástí obecného systému soudnictví, omezeno na rodinné a osobní právo v soudních věcech mezi muslimy, pokud se obě strany sporu dohodly řešit svůj spor před soudem šarí´a, nebo na občansko-právní spory mezi muslimy, pokud účastníci sporu souhlasili s projednáváním sporu před tímto soudem.
Prvky práva šarí´a existovaly rovněž na severu země v trestním zákoníku, který se na severu aplikoval od vyhlášení nezávislosti. V ústavě se ovšem říká, že „odvolací soud šarí´a může uplatňovat takové odlišné soudní pravomoci, jak mu to ukládá právo v dané zemi“. Některé státy vykládají tuto část ústavy jako zaručení práva rozšiřovat právní pravomoci stávajících soudů šarí´a na trestní případy. V říjnu 1999 podepsal guvernér státu Zamfara Ahmed Sani návrh zákona, který ustanovoval soudy a odvolací soudy šaría ve státě Zamfara, a návrh zákona, který vytvářel trestní zákoník podle práva šarí´a.
Oba zákony vstoupily v platnost 27. lednem 2000. Právní systém ve státě Zamfara přijal tradiční právo šarí´a v celém jeho rozsahu, s tou výjimkou, že odpadnutí od víry není trestně postižitelné. Po přijetí práva šarí´a ve státě Zamfara začaly další státy na severu země přijímat různé formy rozšířeného práva šarí´a. Dodržování nových ustanovení práva šarí´a je v některých státech pro muslimi závazné, v jiných dobrovolné.
V další části této zprávy se říká, že zákon zakazuje náboženskou diskriminaci. V některých případech ovšem diskriminovali úředníci příslušníky jiných náboženství při uzavírání nájemních smluv a udílení státních zakázek. Náboženské rozdíly často souvisely s regionálními a etnickými odlišnostmi. Například severní región je převážně muslimský. Mnoho jižních etnických skupin je převážně křesťanských, přestože zhruba 50 procent Jorubů jsou muslimové. Ve Středním pásmu se vyskytují ve velkém počtu muslimové i křesťané.
V mnoha oblastech Středního pásma je většina muslimských Fulaniů pastevci, zatímco muslimští Hausové a většina křesťanských etnických skupin inklinuje k farmářství a životu v městských oblastech. Proto je často obtížné rozlišovat náboženskou diskriminaci a napětí od etnické, regionální, ekonomické a pozemkové konkurence. Náboženské napětí zdůraznilo převážně etnické střety probíhající během roku. Během posledních dvou let se do Středního pásma vrátilo etnicko-náboženské násilí. Krize ve státě Kaduna v roce 2000 byla prvním výrazným muslimsko-křesťanským konfliktem ve volebním období prezidenta Obasanjoa.
Když oznámili představili státu Kaduna úmysl zavést právo šarí´a, protestovala proti tomu ve státě početná křesťanská menšina, což vedlo k několik dní trvajícím násilným střetům. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 1 000 a 1 500 osob. Mnoho kostelů a mešit bylo vypáleno. Mnoho křesťanů na severu země se ze strachu z pokračujícího násilí vrátilo do svých historických domovů na jihovýchodě. Navíc docházelo k řadě dalších konfliktů v jižní Kaduně mezi menšími etnickými skupinami a Hausy, kteří byli ve městech jako např. Zangon-Katafu, Kachii a Kafanchanu.
Po násilí v Kaduně v roce 2000 vláda organizovala dialog mezi různými náboženskými etnickými skupinami v Kaduně, které mohly během roku ve státě přispět k menším etnicko-náboženským incidentům, a to především v prvních deseti měsících roku. Například v říjnu, kdy vypukl oheň ve dvou menších kostelech ve městě Kaduna, pomáhali společně v sousedství žijící křesťané a muslimové uhasit oheň a vláda slíbila finanční podporu na jejich opravu. V listopadu však bylo v jižní Kaduně zabito několik osob, poté co se vystupňovala rivalita mezi dvěma místními vůdci, když stát oficiálně přijal rozšířenou verzi práva šarí´a.
Nadále však docházelo k případům etnicko náboženského násilí v ostatních částech země. Stovky lidí byly zabity a stovky tisíc lidí odsunuty.
Ze Zprávy Ministerstva zahraničních věcí USA o dodržování lidských práv v Nigérii za rok 2001, kde se v oddílu 1c hovoří o mučení a jiném krutém, nelidském nebo ponižujícím zacházení nebo trestání vyplývá, že Ústava takováto porušování práv zakazuje a zákon upravuje tresty za takováto porušení. V průběhu roku však příslušníci armády, policie a bezpečnostních sil pravidelně bili protestující, osoby podezřelé z trestných činů, zadržené osoby a odsouzené vězně. Policie se pravidelně fyzickým násilím pokoušela od civilistů získat peníze.
Zákon zakazuje u soudu použít důkazy získané mučením. Dále tato zpráva říká, že ke konci roku byly v 12 severních státech platné různé verze islámského trestního práva šarí´a. Soudy řídící se právem šarí´a vydávali rozsudku „hadd“, jako např. amputace za krádež, bití holí za smilstvo nebo veřejnou opilost nebo smrt ukamenováním. Odvolací soudy ještě nerozhodly, zda takovéto tresty představují mučení, kruté, nelidské či ponižující zacházení, jak je uvedené v ústavě. Bití holí jako trest podle zvykového práva, severonigerijského trestního zákonu a práva šarí´a v soudním systému dosud nebylo úspěšně napadeno na základě ustanovení ústavy o krutém a nelidském trestání.
V průběhu roku byly provedeny dvě amputace, i když počet rozsudků byl větší. V průběhu roku soudy šarí´a vydaly své první rozsudky smrti. Jak u soudů podle zvykového práva, tak u soudů řídích se právem byla pravděpodobnost, že rozsudek bude vykonán okamžitě po vyhlášení, větší u chudých osob bez právního zástupce. Všichni obvinění však mají právo se odvolat. Federální vláda zřídila panel složený z právních odborníků, aby vytvořili jednotný trestní zákoník šarí´a pro všechny severní státy, který by nahradil navzájem odlišné trestní zákony platné v jednotlivých státech.
Dále je konstatováno, že podmínky ve věznicích jsou i nadále kruté a životu nebezpečné.
Pokud se týká bezpečnostní situace v zemi původu, je v tomto ohledu relevantní oddíl 2d Zprávy, která uvádí, že během období etnicko-náboženského násilí byla řada osob odsunuta z místa svého bydliště. Například v září a říjnu bylo odsunuto několik set tisíc osob kvůli etnickému konfliktu ve státech Benue a Nasarawa. V červenci potvrdil guvernér státu Bauchi Mu’azu, že téměř celá hauská komunita v Tafawa Balevě buď odešla nebo zahynula během konfliktu. V říjnu poslalo mnoho Jorubů a Igbů své rodiny po etnicko-náboženském násilí v Kanu na jih.
Na konci roku se objevily informace o odsunutí minimálně 100 000 osob do centrálního regionu v důsledku střetů mezi komunitami a armádním útokům na několik komunit. Mnoho osob prchajících před etnicko-náboženským násilím našlo nejprve úkryt ve vojenských kasárnách, policejních objektech a jiných veřejných budovách. Někteří lidé přebývali ve vládních budovách i na konci roku. Tisíce křesťanů a muslimů bylo vnitrostátně odsunuto po povstáních ve státě Kaduna v roce 2000. Většina z nich se během roku vrátila do svých domovů.
Mnoho navrátilců si nadále uvědomovalo nebezpečí pokračovat v práci v těchto oblastech. Někteří se vrátili, jen aby dopsali obchodní smlouvy nebo prodali své domy a zařídili nutné věci pro trvalejší odchod.
Soud I. stupně naznačuje možnost odchodu do jižních částí země, kde se právo šarí´a neuplatňuje. Ovšem k tomu opomněl dodat, zda taková možnost je reálná, a to vzhledem k etnickému rozložení; např. po pádu Abachova režimu, který jakékoliv spory mezi etniky nepřipouštěl, naopak docházelo k násilným konfliktům toho druhu velmi často (např. mezi etniky Jaw a Itsekiri v ropné oblasti delty řeky Niger). V Nigerii jsou hlavními etnickými skupinami národnostní skupiny Yoruba, Hausa/Fulani, Igbo, Jaw, Kanuri, Ibibio, Tiár, Bura a Nupe a kromě nich dalších 250 etnik, vč. starousedlíků libanonského a indického původu.
Islám vyznává přes 50% obyvatel a jejich podíl se nadále a trvale zvyšuje. Křesťané tvoří asi 42% obyvatelstva, zbytek pak vyznává tradiční domorodá animistická náboženství (např. sekty Jukun, Urhobo, Kataf). Rozhraní mezi oběma největšími náboženskými skupinami probíhá v Nigérii horizontálně zhruba uprostřed federace (sever je muslimský, jih převážně křesťanský). Území, kde se mísí křesťanské a muslimské obyvatelstvo (Middle Belt - Střední pás), většinou představuje místa zvýšeného etnického napětí, nábožensky motivovaných nepokojů a násilí.
Výbušná situace mezi muslimy a křesťany existuje již delší dobu například v hlavním městě federativního státu Plateau - Josu, pravidelně se objevuje ve státě Benue a velkých městech Kano či Kaduna. Důvodem je vynucený kontakt obou náboženských komunit následkem značného přelidnění právě velkých měst, ke kterému dochází díky masovému přistěhovalectví zejména ze severních oblastí federace. Ministerstvo zahraničních
věcí ČR (www.mzv.cz v odkazu na www.export.cz) uvádí, že poměrně značnou hrozbou pro další liberální a sociálně-kulturní vývoj v severních oblastech země začíná být zavádění muslimského právního systému šarí´a jednotlivými tamními státy a vládami. Dodržování zásad šarí´a je vynucováno i na ostatním obyvatelstvu, které se nehlásí k muslimské víře a respektovat nábožensky motivované a vlastně lokálně platné zákony odmítá. Všeobecně jsou respektovány pouze platné zákony federace, nikoliv zákony šarí‘ a, což v krajních případech vede až k násilí. Prvním federativním státem, který oficiálně přijal právní systém šarí´a, je stát Zamfara (1999). Další 4 severní státy federace (Kano, Kaduna, Katsina a Sokoto) následovaly pak v krátké době. Dnes je uplatňována již ve 13 státech federace, kromě výše uvedených k nim patří již i státy Bauchi, Borno, Gombe, Jigawa, Kebbi, Niger, Oyo a Yobe.
Šarí´a představuje systém nařízení a předpisů, které se dotýkají všech stránek života věřících a zavazuje každého muslima k životu podle Božího zákona. Jde o systém povinností muslima náboženské a právní povahy, jde o cestu, která má být následována, je to záruka jistoty a bezpečí. Šarí´a bývá chápána jako souhrn tří zákoníků: ibádát – týká se rituálních záležitostí, mu´ámalát – týká se občanskoprávních věcí a ´ukúbát – řeší záležitosti trestní povahy. Islámské právo je případem nábožensky založeného práva (J.
Muzikář a kol., Islám- ideál a skutečnost, Baset, Praha 2002). Muslimský stát –dár al-islám – musí na svém území tolerovat a chránit jinověrce uznaných náboženských systémů, včetně křesťanů, jestliže jsou loajálními poddanými a platí příslušné daně. Pro muslimský stát není nutné, aby všichni nebo většina obyvatel se hlásila k islámu, důležité však je, aby zde vládla šarí´a. V pojetí muslimských teologů vystupuje stát jako ochránce víry (blíže: A. Křikavová a kol., Islám a současnost, Academia, Praha 1985).
S ohledem na individuální přístup k řešení této věci nemůže bez povšimnutí zůstat ani zcela odlišné pojetí postavení muslimské ženy, nežli má v křesťanském nebo evropském prostředí (srov. např. L. Kropáček, Duchovní cesty, Vyšehrad, Praha 1993).
Z rozhodnutí žalovaného, stejně jako rozsudku soudu I. Stupně, se nedá vyčíst, z jaké konkrétní oblasti stěžovatelé pochází a k jaké národnosti patří. Zprávy, které byly k dispozici, svědčí jednak o mimořádně složité situaci v zemi, jednak o nutnosti zabývat se postavením žadatelů o azyl v zemi jejich původu ad personam, a to s ohledem na jejich náboženské vyznání. Nelze přitom odhlédnout od zcela konkrétních projevů uplatňování islámského právního systému šarí´a na území Nigerie, resp. jednotlivých států federace.
Existuje tak několik nezodpovězených otázek: z jaké oblasti stěžovatelé pocházejí, zda je v této oblasti zaváděno právo šarí´a, a vyvolává-li jeho uplatňování v dané podobě a místě oprávněný strach z pronásledování z důvod příslušnosti ke křesťanskému náboženství, případně lze-li jejich situaci řešit v rámci Nigerie s přihlédnutím k jejich národnosti. Povinnost zjistit skutečný stav věci podle ust. § 32 zákona č. 71/1967Sb., o správním řízení (správní řád) má správní orgán v rozsahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl.
Tomu v daném případě odpovídá požadavek, aby byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro udělení azylu v soudem požadovaném rozsahu, neboť tím za stěžovatele nedomýšlí právně relevantní důvody pro udělení azylu stěžovateli neuplatněné; je naopak jeho úkolem uváděné důvody -křesťanské vyznání- zasadit do přesného rámce reálií nigerijské společnosti.
Nejvyšší správní soud považuje za vhodné informace Ministerstva zahraničních věcí shora porovnat s obsahem zevrubné zprávy Human Rights Watch ze září 2004, svazek 16, č. 9 (A). V části nazvané „Political šarí´a?“- mezi řadou podrobných informací se právě o severních územích Nigerie píše jako o oblasti, ve které se islám praktikuje již od 11 století a šarí´a byla aplikována již od koloniálních dob. Hovoří přitom o možnosti nemuslimského obyvatelstva zvolit si soud, ke kterému chtějí jít, totiž soud práva common law nebo customary law či šarí´a.
Ke stěžovatelově tvrzení o způsobu provedení dokazování jako nedostatečného ve smyslu § 103 odst. 1 písm. b/ s. ř. s., soud upomíná, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel v napadeném rozhodnutí, je se spisy v rozporu, pokud skutkový materiál, jinak dostačující k učiněnému správnému skutkovému závěru, ve spisu obsažený, vede k jiným skutkovým závěrům, než jaký učinil rozhodující orgán. Skutková podstata nemá oporu ve spisech, chybí-li podklad pro skutkový závěr učiněný rozhodujícím orgánem, resp. je nedostačující k učinění správného skutkového závěru.
Ze Zprávy o dodržování lidských práv v Nigérii, z roku 2000, vydané Ministerstvem zahraničních věcí Spojených států a která je součástí správního spisu, vyplývá, že Nigérie - země původu stěžovatelů - je zemí, kde je porušování lidských práv častým jevem. S touto skutečností ve spojení s tvrzenými obtížemi stěžovatelů se žalovaný žádným způsobem nevypořádal.
V daném případě stěžovatelé v rámci pohovoru prohlásili, že mají obavy z bezpečnostní situace v souvislosti s uplatňováním práva šarí´a, hovořili o atmosféře zabíjení, jako poslední impuls k opuštění země byl uveden strach o vlastní život. Pohovor pokračoval bez doplňujících otázek vztahujících se k bližšímu osvětlení těchto skutečností, ačkoli jejich prokázání by mohlo být relevantní pro rozhodnutí o azylu. Namísto toho, následovaly další v zásadě obecné otázky. Okolnosti týkající se uplatňování práva šarí´a mohou být rovněž s ohledem ke stěžovatelce ad b) při posouzení její žádosti o azyl relenvantními, správní orgán však její specifické postavení jako ženy prakticky nijak nezkoumal. Tento postup v řízení o azylu tak představuje vadu správního řízení při zjišťování skutkového stavu z něhož žalovaný správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, což mohlo ovlivnit zákonnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že byly zjištěny vady správního řízení, pro které měl soud I. stupně napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit. Pokud se po přezkoumání rozhodnutí správního orgánu v intencích soudního řádu správního, onen soud ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného, nezbylo Nejvyššímu správnímu soudu než jeho rozhodnutí podle § 110 odst. 1 ve spojení s § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušit. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 30. 9. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu