5 Azs 281/2005- 97 - text
č. j. 5 Azs 281/2005 - 97
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobce: CH. A., zast. JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2005, č. j. 28 Az 27/2004 – 60,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatele JUDr. Karlu Kavalírovi, advokátovi se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů celkem ve výši 2558,50 Kč, které mu budou proplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k účtu Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ČR ze dne 18. 12. 2003, č. j. OAM-2671/VL-10-K04-2003, kterým nebyl žalobci udělen azyl dle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že se něj nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost. Kasační stížnost podává stěžovatel z důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 12 zákona o azylu. Soud v rozsudku vyložil institut azylu a podmínky pro jeho udělení dle § 12 příliš restriktivně a zejména je nesprávně na daný případ aplikoval, když dovodil, že pronásledování stěžovatele, či obava z pronásledování, nedosahuje zákonem vyžadované intenzity nutné pro poskytnutí azylové ochrany. Stěžovatel má za to, že pronásledování, kterému byl vystaven a které mu hrozí, je natolik závažné a intenzivní, že plně odůvodňuje udělení azylu.
Pronásledováním, kterému byl stěžovatel vystaven a kterého se obává ohrožuje jeho nejvlastnější práva a svobody. Stěžovatel byl bezdůvodně zatčen policií, následně byl na policii předvolán, bylo mu pro jeho politickou činnost anonymně vyhrožováno, z práce musel odejít zřejmě na cizí zásah. Následně začal podnikat, měl stánek s potravinami, přitom však byl opakovanými kontrolami šikanován ze strany státních orgánů, které také dosáhly výpovědi nájemní smlouvy na pozemek, kde stánek stál, a znemožnily tak stěžovateli podnikat a obstarávat si prostředky k uspokojení základních životních potřeb. Synovi stěžovatele bylo znemožněno pokračovat ve studiu. Po případném návratu do Běloruska mu hrozí trest vězení.
To, že stěžovatel neměl problémy s vycestováním ze země, není skutečnost podstatná pro posouzení, zda jednání, jimž byl stěžovatel vystaven, jsou pronásledováním ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, nijak nesvědčí o závažnosti pronásledování a soud ji neměl brát v potaz. Lze totiž z této skutečnosti učinit i vývod opačný a mít za to, že pronásledování ze strany orgánů běloruského státu bylo proto intenzivní, aby dosáhlo toho, že stěžovatel území Běloruska opustí a nebude již podporovat činnost politické opozice.
Zároveň je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a to v části týkající se posouzení existence překážky vycestování dle ustanovení § 91 zákona o azylu, když se stěžovatel domáhal zrušení též výroku 2. správního rozhodnutí žalovaného o tom, že se něho překážka vycestování nevztahuje.
V Bělorusku je ohrožena svoboda stěžovatele, neboť stěžovateli hrozí konstruované obvinění ze zrady vlasti a kažení mezinárodní reputace a mnohaletý trest vězení, jak stěžovatel doložil zprávou AI. Soud došel k závěru, že takové konstruované obvinění „nelze vyloučit, na základě volného hodnocení důkazů však dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zatčen pouze na několik hodin z důvodu své účasti na nepovolené demonstraci a dále již nebyl orgány policie stíhán, není osobou na níž by měly orgány země jeho původu hlubší zájem. O této skutečnosti svědčí i fakt, že z Běloruska několik roků zpátky cestoval opakovaně bez jakýchkoli problémů“. Vedle toho soud konstatuje, že ze zprávy MZV USA a Infobanky ČTK žádné informace o stíhání a odsouzení žadatelů o azyl nevyplývají.
Stěžovatel namítá, že nelze-li jeho konstruované obvinění vyloučit, a k tomuto závěru soud došel, pak je ohrožena jeho svoboda a je dána překážka vycestování podle § 91 zákona o azylu. Soud proto měl rozhodnout o zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí žalovaného o tom, že se na stěžovatele nevztahuje překážka vycestování, pro rozpor s ustanovením § 91 zákona o azylu. Takto soud nerozhodl a jeho rozhodnutí o zamítnutí té části žaloby, kterou se stěžovatel domáhal zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí postrádá dostatečných důvodů.
Důvodem k závěru, že svoboda stěžovatele ohrožena není, nejsou skutečnosti, že volně vycestoval z Běloruska a nebyl stíhán po svém zadržení na nepovolené demonstraci a žádný takový důvod nelze nalézt ani ve zprávě MZV USA či v Infobance ČTK, když tyto dokumenty neobsahují žádné informace o stíhání žadatelů o azyl.
Konečně je napadený rozsudek nezákonný proto, že soud nesprávně a nezákonně rozhodl o žalobě manželky žalobce paní T. CH. ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 28/2004, když tuto žalobu zamítl, a z tohoto důvodu neshledal u stěžovatele důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu. Manželka stěžovatele podala samostatnou kasační stížnost. Vzhledem k tomu, že manželka stěžovatele podmínky pro udělení azylu splňuje, jsou u stěžovatele splněny podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu a rovněž z tohoto důvodu měl soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud touto kasační stížností napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Současně žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal této kasační stížnosti odkladný účinek, neboť nucené vycestování by znamenalo pro stěžovatele nenahraditelnou újmu, zejména s ohledem na nemožnost návratu a hrozící pronásledování.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 10. 6. 2005. Popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí stejně jako rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na správní spis. Dle mínění žalovaného stěžovatel nesplňuje podmínky dle ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu nelze na něj vztáhnout překážku vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona. Navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo
2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval, že neutěšená situace se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o azyl není sama o sobě způsobilá odůvodnit udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace žadatele o azyl. Obdobný závěr lze učinit taktéž o překážce vycestování. V projednávané věci ze Zpráv Ministerstva zahraničí USA a ze zprávy AI vyplývá, jak sám soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v Bělorusku dodržování lidských práv vykazuje značné nedostatky. Samotná skutečnost, že v zemi původu není ochrana lidských práv dostatečně zabezpečena, však ještě neznamená automatickou povinnost správního orgánu (soudu) tuto okolnost považovat za překážku vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, nýbrž je třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů ze strany státu do sféry základních lidských práv a svobod stěžovatele přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil a pro které v ČR požádal o azyl. Pokud krajský soud informace ze zprávy AI, která popisuje pouze obecnou situaci v Bělorusku a poukazuje na možnost postihu neúspěšných žadatelů o azyl, vyhodnotil tak, že neprokazuje naplnění podmínek pro vztažení překážky vycestování, neboť žádné konkrétní skutečnosti ve vztahu ke stěžovateli neuvádí, lze s ním souhlasit. Možná vykonstruovaná obvinění, jež zpráva popisuje pouze v obecné rovině, nedosahují intenzity předpokládané ustanovením § 91 písm. a) odst. 2 zákona o azylu, neboť vzhledem k okolnostem, za kterých stěžovatel opustil zemi původu (stěžovatel nebyl za účast na nepovolené demonstraci mimo zadržení orgány policie stíhán), lze usuzovat, že mu v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud se nesprávného právního posouzení naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 12 a § 91 zákona o azylu nedopustil. Nejvyšší správní soud taktéž nemohl přisvědčit námitce stěžovatele ohledně udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení § 13 zákona o azylu, když dikce citovaného ustanovení není v daném případě naplněna, neboť manželce stěžovatele, paní T. CH. azyl udělen nebyl (rozhodnutí žalovaného č. j. OAM-2673/VL-10-K04-2003 ze dne 9. 2. 2004) a její žaloba byla rozsudkem č. j. 28 Az 28/2004 ze dne 25. 1. 2005 zamítnuta jako nedůvodná. Taktéž s tvrzením stěžovatele, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby, které stěžovatel uvedl, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal. Z odůvodnění rozsudku, zejména pak z pasáže na straně č. 6 (druhý odstavec) je zřejmé, že krajský soud naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 91 zákona o azylu posuzoval, když konstatoval, „že z žalobcem uváděných skutečností, že byl z důvodu své účasti na demonstraci dvakrát vyslýchán na policii a na pozdější předvolání nereagoval, nelze ani žádnou ze zákonem upravených překážek vycestování dovodit. Takovou skutečnost pak dle názoru soudu nelze ani dovodit z obsahu zprávy AI, popisující obecnou situaci v zemi původu žalobce, a to ve vztahu ku konkrétním okolnostem v dané věci.“. Dále krajský soud uvedl, že správní orgán čerpal ze zpráv MZV USA a z Infobanky ČTK, z nichž informace o stíhání a odsouzení žadatelů o azyl běloruské národnosti nevyplývají. Soud dospěl k závěru, že skutečnosti o konstruovaných obviněních těchto repatriovaných neúspěšných žadatelů o azyl a jejich případné odsouzení nelze vyloučit, na základě volného hodnocení důkazů však dospěl k závěru, že vzhledem k tomu, že stěžovatel byl zatčen pouze na několik hodin z důvodu své účasti na nepovolené demonstraci a dále již nebyl orgány policie stíhán, není osobou, na níž by měly orgány země jeho země hlubší zájem, o této skutečnosti svědčí fakt, že z Běloruska několik roků zpátky cestoval opakovaně bez problémů. Soud rovněž konstatoval, že zpráva AI se o konstruovaných obvinění zmiňuje toliko obecně a žádné konkrétní skutečnosti neuvádí. Soud tak uzavřel, že stěžovatele nepovažuje za osobu, která by v případě návratu do vlasti měla mít tak zásadní problémy, že by bylo možné zvažovat případné využití ustanovení § 91 zákona o azylu. Posouzení překážky vycestování v rozsudku tedy neabsentuje. Krajský soud se s námitkou nesprávné aplikace ustanovení § 91 zákona o azylu vypořádal. Jeho odůvodnění v části týkající se překážky vycestování je dostatečné a srozumitelné a odpovídá zákonným požadavkům (§75 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelem uplatňovaných důvodů kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a proto podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Protože stěžovatel neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno. Stěžovateli ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta podle ust. § 35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupkyni stěžovatele náleží odměna podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, tedy za dva úkony právní služby po 1000 Kč /§ 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a § 7 této vyhlášky/. Dále ji náleží náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši po 75 Kč (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky). Vyúčtované náklady Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatele přiznal, protože odpovídají obsahu spisu. Celkem tak zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hodových výdajů ve výši 2150 Kč, zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 408,50 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.). V Brně dne 20. října 2006 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu