5 Azs 309/2005- 85 - text
č. j. 5 Azs 309/2005 - 85
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně: CH. T., zast. JUDr. Karlem Kavalírem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, proti žalovanému Ministerstvu vnitra, Nad Štolou 3, Praha 7, o udělení azylu, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2005, č. j. 28 Az 28/2004 – 50,
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Zástupci stěžovatelky JUDr. Karlu Kavalírovi, advokátovi se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441, s e p ř i z n á v á odměna a náhrada hotových výdajů celkem ve výši 2558,50 Kč, které mu budou proplaceny do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k účtu Nejvyššího správního soudu.
Kasační stížností napadeným rozsudkem zamítl Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“) žalobu žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného Ministerstva vnitra ze dne 9. 2. 2004, č. j. OAM-2673/VL-10-K04-2003, kterým nebyl žalobkyni udělen azyl dle ustanovení § 12, § 13 odst. 1, 2 a § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“) a zároveň bylo rozhodnuto, že se ni nevztahuje překážka vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona. Proti výše uvedenému rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včas kasační stížnost. Kasační stížnost podává stěžovatelka z důvodů dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb. soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatelka namítá, že krajský soud nesprávně vyložil a aplikoval ustanovení § 12 zákona o azylu. Soud v rozsudku vyložil institut azylu nesprávně a dovodil, že pronásledování stěžovatelky, či obava z pronásledování, nedosahuje zákonem vyžadované intenzity nutné pro poskytnutí azylové ochrany. Stěžovatelka má za to, že pronásledování, kterému byla vystavena a které ji hrozí, je natolik závažné a intenzivní, že plně odůvodňuje udělení azylu.
Pronásledováním, kterému byla stěžovatelka vystavena a kterého se obává, ohrožuje její nejvlastnější práva a svobody. Stěžovatelka byla bezdůvodně zatčena policií, následně byla na policii předvolána, bylo ji znemožněno společné podnikání s manželem a anonymně vyhrožováno. Synovi stěžovatelky bylo znemožněno pokračovat ve studiu. Po případném návratu do Běloruska ji hrozí trest vězení.
To, že stěžovatelka neměla problémy s vycestováním ze země, není skutečnost podstatná pro posouzení, zda jednání, jimž byla stěžovatelka vystavena, jsou pronásledováním ve smyslu ustanovení § 12 zákona o azylu, nijak nesvědčí o závažnosti pronásledování a soud ji neměl brát v potaz. Lze totiž z této skutečnosti učinit i vývod opačný a mít za to, že pronásledování ze strany orgánů běloruského státu bylo proto intenzivní, aby dosáhlo toho, že stěžovatelka území Běloruska opustí a nebude již podporovat činnost politické opozice.
Zároveň je napadený rozsudek nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, a to v části týkající se posouzení existence překážky vycestování dle ustanovení § 91 zákona o azylu, když se stěžovatelka domáhala zrušení též výroku 2. správního rozhodnutí žalovaného o tom, že se ni překážka vycestování nevztahuje.
V Bělorusku je ohrožena svoboda stěžovatelky, neboť stěžovatelce hrozí konstruované obvinění ze zrady vlasti a kažení mezinárodní reputace a mnohaletý trest vězení, jak doložila zprávou AI. Soud došel k závěru, že stěžovatelka není osobou, která by mohla mít v případě svého návratu tak závažné problémy, které jsou popisované v předložené zprávě organizace AI. Nejzávažnějším problémem je ovšem možné uložení mnohaletého trestu vězení, a to pro žádost o udělení azylu v ČR. Tedy po neúspěšné žádosti o azyl stěžovatelce hrozí ještě intenzivnější pronásledování. Soud však dovodil, že stěžovatelce trest vězení nehrozí a není tak dána překážka vycestování. Tento závěr nemá oporu ve spise.
Stěžovatelka namítá, že neexistuje žádný důvod a v rozsudku soud žádný důvod pro nevztažení překážky vycestování neuvedl. Soud měl rozhodnout o zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí žalovaného o tom, že se na stěžovatelku nevztahuje překážka vycestování pro rozpor s ustanovením § 91 zákona o azylu. Takto soud nerozhodl a jeho rozhodnutí o zamítnutí té části žaloby, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení výroku 2. napadeného rozhodnutí postrádá dostatečných důvodů. Důvodem k závěru, že svoboda stěžovatelky ohrožena není, nejsou skutečnosti, že volně vycestovala z Běloruska a nebyla stíhána po svém zadržení na nepovolené demonstraci.
Konečně je napadený rozsudek nezákonný proto, že soud nesprávně a nezákonně rozhodl o žalobě manžela stěžovatelky pana A. CH. ve věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 28 Az 27/2004, když tuto žalobu zamítl, a z tohoto důvodu neshledal u stěžovatelky důvody pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu. Manžel stěžovatelky podal samostatnou kasační stížnost. Vzhledem k tomu, že manžel stěžovatelky podmínky pro udělení azylu splňuje, jsou u stěžovatelky splněny podmínky pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle § 13 zákona o azylu a rovněž z tohoto důvodu měl soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit.
Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud touto kasační stížností napadený rozsudek zrušil a vrátil věc Krajskému soudu v Hradci Králové k dalšímu řízení. Současně žádá, aby Nejvyšší správní soud přiznal této kasační stížnosti odkladný účinek, neboť nucené vycestování by znamenalo pro stěžovatelku nenahraditelnou újmu, zejména s ohledem na nemožnost návratu a hrozící pronásledování.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 10. 6. 2005. Popírá oprávněnost kasační stížnosti, neboť se domnívá, že jeho rozhodnutí stejně jako rozsudek soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Odkazuje na správní spis. Dle mínění žalovaného stěžovatelka nesplňuje podmínky dle ustanovení § 12, § 13 a § 14 zákona o azylu a nelze na ni vztáhnout překážku vycestování ve smyslu ustanovení § 91 citovaného zákona. Navrhuje kasační stížnost pro nedůvodnost zamítnout a odkladný účinek kasační stížnosti nepřiznat.
1. do státu, kde je ohrožen jeho život nebo svoboda z důvodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro politické přesvědčení, nebo
2. do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu anebo kde je jeho život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo
3. do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo b) jestliže by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky, nebo c) jestliže v zemi původu nebo v třetí zemi, ochotných přijmout nezletilou osobu bez doprovodu, není po jejím příchodu k dispozici přiměřené přijetí a péče podle potřeb jejího věku a stupně samostatnosti. Smyslem legislativního zahrnutí překážky vycestování do českého zákona o azylu bylo zakotvit do českého azylového práva tzv. zásadu non-refoulement, tedy zásadu zabezpečující, že uprchlík nebude, ani pokud mu z různých důvodů nebude udělen azyl, vydán do země, kde by byl zásadním způsobem objektivně ohrožen na životě, svobodě či tělesné integritě. Nejvyšší správní soud ve svých rozhodnutích již opakovaně judikoval, že neutěšená situace se stavem dodržování lidských práv v zemi původu žadatele o azyl není sama o sobě způsobilá odůvodnit udělení azylu. Právně významnou pro zjištění naplnění zákonných podmínek pro udělení azylu se jeví vždy konkrétní situace žadatele o azyl. Obdobný závěr lze učinit taktéž o překážce vycestování. V projednávané věci ze zpráv Ministerstva zahraničí USA a ze zprávy AI vyplývá, jak sám soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že v Bělorusku dodržování lidských práv vykazuje značné nedostatky. Samotná skutečnost, že v zemi původu není ochrana lidských práv dostatečně zabezpečena, však ještě neznamená automatickou povinnost správního orgánu (soudu) tuto okolnost považovat za překážku vycestování ve smyslu § 91 zákona o azylu, nýbrž je třeba zkoumat, na základě taxativního výčtu podmínek, pravděpodobnost konkrétních možných zásahů ze strany státu do sféry základních lidských práv a svobod žadatele o azyl, přihlížeje k důvodům, pro které zemi původu opustil a pro které v ČR požádal o azyl. Pokud krajský soud informace ze zprávy AI, která popisuje pouze obecnou situaci v Bělorusku a poukazuje na možnost postihu neúspěšných žadatelů o azyl, vyhodnotil tak, že neprokazuje naplnění podmínek pro vztažení překážky vycestování, za situace, kdy tato žádné konkrétní skutečnosti ve vztahu ke stěžovatelce neuvádí, lze s ním souhlasit. Možná vykonstruovaná obvinění, jež zpráva popisuje pouze v obecné rovině, nedosahují intenzity předpokládané ustanovením § 91 písm. a) odst. 2 zákona o azylu, neboť vzhledem k okolnostem, za kterých stěžovatelka opustila zemi původu (stěžovatelka nebyla za účast na nepovolené demonstraci mimo zadržení orgány policie stíhána), lze usuzovat, že jí v případě návratu do vlasti nehrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu. Nejvyšší správní soud tedy uzavírá, že krajský soud se nesprávného právního posouzení naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 12 a § 91 zákona o azylu nedopustil. Nejvyšší správní soud taktéž nemohl přisvědčit námitce stěžovatelky ohledně udělení azylu za účelem sloučení rodiny dle ustanovení § 13 zákona o azylu, když dikce citovaného ustanovení není v daném případě naplněna, neboť manželovi stěžovatelky, panu A. CH. azyl udělen nebyl a jeho žaloba byla rozsudkem sp.zn. 28 Az 27/2004 zamítnuta jako nedůvodná. Stejně tak Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost manžela stěžovatelky. Taktéž s tvrzením stěžovatelky, že je dán důvod pro podání kasační stížnosti dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., nelze souhlasit. Rozhodnutí není nepřezkoumatelné nebo nesrozumitelné. Nejvyšší správní soud konstatuje, že řízení před správním orgánem netrpělo vadou, kterou nelze odstranit, proto není nutné řízení před správním orgánem zopakovat. Krajský soud byl při posuzování zákonnosti rozhodnutí žalovaného správního orgánu vázán v souladu s ustanovením § 75 odst. 2 s. ř. s. rozsahem a důvody žaloby, které stěžovatelka uvedla, přičemž vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v souladu s citovaným ustanovením a vypořádal se se všemi uvedenými námitkami, na obecně formulované procesní žalobní námitky soud zareagoval, a v obecné rovině se s nimi také vypořádal. Z odůvodnění rozsudku, zejména pak z pasáže na straně 8 a 9 je zřejmé, že krajský soud naplnění podmínek pro aplikaci ustanovení § 91 zákona o azylu posuzoval, když konstatoval, „že stěžovatelku nepovažoval za osobu, která by mohla mít v případě svého návratu tak závažné problémy, které jsou popisovány v předložené zprávě organizace AI. Dle názoru soudu, nelze dovodit závěr o tom, že by žalobkyně byla osobou, na níž by měly orgány Běloruska hlubší zájem co do popsaných možných následků v případě jejího návratu jako neúspěšné žalobkyně o poskytnutí azylu v České republice.“ Posouzení překážky vycestování v rozsudku tedy neabsentuje. Krajský soud se s námitkou nesprávné aplikace ustanovení § 91 zákona o azylu vypořádal. Jeho odůvodnění v části týkající se překážky vycestování je dostatečné a srozumitelné a odpovídá zákonným požadavkům (§ 75 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud s ohledem na shora uvedené neshledal naplnění stěžovatelkou uplatňovaných důvodů kasační stížnosti podle ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. a proto podanou kasační stížnost podle ust. § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Protože stěžovatelka neměla v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalovanému Ministerstvu vnitra, které bylo v řízení úspěšné, náklady řízení nevznikly, respektive je neúčtovalo, a proto rozhodl soud o nákladech řízení, jak výše uvedeno. Stěžovatelce ustanovil krajský soud pro řízení o kasační stížnosti zástupce advokáta podle ust. § 35 odst. 7 s. ř. s. Podle tohoto ustanovení v tomto případě odměnu za zastupování a hotové výdaje platí stát. Při určování výše odměny a náhrady hotových výdajů advokátovi vycházel Nejvyšší správní soud z vyhlášky č. 177/1996 Sb. Dospěl k závěru, že zástupci stěžovatelky náleží odměna podle ust. § 11 odst. 1 písm. b) a d) této vyhlášky, tedy za dva úkony právní služby po 1000 Kč /§ 9 odst. 3 písm. f) cit. vyhlášky a § 7 této vyhlášky/. Dále mu náleží náhrada hotových výdajů za dva úkony ve výši po 75 Kč (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky). Vyúčtované náklady Nejvyšší správní soud zástupci stěžovatelky přiznal, protože odpovídají obsahu spisu. Celkem tak zástupci stěžovatele náleží odměna a náhrada hodových výdajů ve výši 2150 Kč, zvýšená o DPH v sazbě 19% ve výši 408,50 Kč. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 20. října 2006 JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu