Nerozhodlli soud ve věci samé, ale žalobu odmítl podle $ 46 odst. 1 písm. 'a) s. ř. s., nepřísluší ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení 0 ka- sační stížnosti zabývat se stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stěžovatel uplatňo- val nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné ($ 109 odst. 4 s. ř. s.).
Nerozhodlli soud ve věci samé, ale žalobu odmítl podle $ 46 odst. 1 písm. 'a) s. ř. s., nepřísluší ani Nejvyššímu správnímu soudu v řízení 0 ka- sační stížnosti zabývat se stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stěžovatel uplatňo- val nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné ($ 109 odst. 4 s. ř. s.).
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalob- ci, zda proti rozhodnutí správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na ža- lobci, aby v případě, že se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v té- to žalobě jasně vymezil, které výroky správ- ního rozhodnutí napadá, a v žalobních bo- dech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené vý- roky rozhodnutí za nezákonné nebo nicot- né ($ 71 s.ř. s.). Stěžovatel svým opravným prostředkem neurčil rozsah a meze pře- zkumu správního rozhodnutí, neboť se v něm omezil pouze na sdělení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím správního or- gánu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2003 byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání - mimo jiné k označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považoval žalobce napadené výro- ky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné [S 71 písm. d) s. ř. s.]. Stěžovatel reagoval na výzvu soudu doplněním svého podání, ve kterém uve- dl, že právním důvodem, pro který pova- žuje napadené výroky rozhodnutí za ne- zákonné, jsou vady řízení, kterých se dopustil správní orgán v řízení o udělení azylu. V doplnění svého podání však ne- uvedl skutkové důvody tvrzené nezákon- nosti rozhodnutí, neboť pouze odkázal na konkrétní ustanovení správního řá- du, která byla postupem správního orgá- nu porušena, aniž své tvrzení opřel o vy- líčení skutkových okolností, za kterých k tvrzenému porušení zákona došlo. Pouhý odkaz na porušená ustanovení správního řádu a na spisový materiál, jak jej učinil stěžovatel v doplnění žaloby, nelze proto považovat za uvedení skut- kových důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí. Jestliže i přes doplnění trpěla žaloba nadále takovou vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat ($ 37 odst. 5 s. ř. s.), neboť bránila projednat věc meri- torně, postupoval Krajský soud v Brně v souladu s $ 37 odst. 5 a $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., když žalobu odmítl. 9 V čl. 18 Evropské sociální charty, vyhlášené sdělením Ministerstva zahraničních věcí č. 14/2000 Sb. m. s., je upraveno právo příslušníka státu, jenž je smluvní stranou této char- ty, na výdělečnou činnost na území jiných smluvních stran. 372 výr Z Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení v rozsahu důvodu podání kasační stížnosti dle $ 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. dospěl rovněž k závěru, že krajský soud nepochybil, když v řízení před soudem neustanovil stěžovateli tlu- močníka. Stěžovatel sám v kasační stížnos- ti uvádí, že se česky běžně dorozumí. Z do- plnění podání sepsaného stěžovatelem v jazyce českém, které stěžovatel zaslal krajskému soudu na jeho výzvu k odstra- nění vad, lze najisto dovodit, že stěžovatel usnesení soudu v českém jazyce správně porozuměl a zcela přesně věděl, co po něm soud požaduje. Za dané situace nelze soudu I stupně vyčítat, že neshledal dů- vod ustavovat stěžovateli v tomto řízení tlumočníka a komunikovat s ním v jeho mateřském jazyce. Kasační stížnost stěžovatel podal i z důvodu vady řízení dle $ 103 odst. 1 písm. b), spočívající dle tvrzení stěžovate- le v tom, že při zjišťování skutkové podsta- ty, z níž správní orgán v napadeném roz- hodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgá- nem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost. Nejvyšší správní soud k tomuto stíž- nostnímu důvodu uvádí, že žaloba stěžo- vatele, jejímž právním důvodem byly vytý- kané vady v řízení před správním orgánem mající vliv na zákonnost rozhod- nutí, trpěla i přes doplnění takovou va- dou, pro kterou nebylo možno v řízení po- kračovat ($ 37 odst. 5 s. ř. s.) a která krajskému soudu znemožnila projednat věc meritorně. Nerozhodovalli tedy soud ve věci sa- mé, ale odmítli žalobu podle $ 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s, nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat stěžovatelem uplatněným stíž- nostním důvodem podle $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stě- žovatel uplatňoval nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné ($ 109 odst. 4 s. ř. s.). V řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval polemikou stěžo- vatele o tvrdosti zákona o azylu, neboť jde o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhod- nutí. Ze stejného důvodu soud nepřihlížel ani k námitce, v níž stěžovatel vyčítá žalo- vanému, že nepřihlédl k Evropské sociální chartě, kterou je Česká republika vázána. Nad rámec důvodů, které vedou k zá- věru o zamítnutí kasační stížnosti, považu- je soud za potřebné uvést, že ustanovení Evropské sociální charty, na která stěžova- tel odkazuje a která zaručují stejné právo a stejné podmínky při výkonu výdělečné činnosti, se na poskytnutí azylu nevztahu- jí. Především je svrchovaným právem kaž- dého suverénního státu rozhodovat o po- volení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Poskytnutí azylu je tak zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území České republiky a nelze je zaměňovat s ji- nými legálními formami pobytu cizinců, tak, jak jsou upraveny zákonem č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republi- ky. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifiko- vat jako základní lidské právo. Nepatří te- dy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Caty) 373 525 525 Rozhodnutí správního orgánu: nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů k $ 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního k $ 14a odst. 10 písm. c) zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve zně- ní zákona č. 361/1999 Sb. (v textu též „zákon o státní památkové péči“) Není-li z odůvodnění rozhodnutí správního orgánu zřejmé, zda je důvo- dem odnětí povolení k restaurování podle $ 14a odst. 10 písm. c) zákona ČNR č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, pouze poškození kulturní pa- mátky, a nikoliv i další skutečnosti, jež jsou uváděny v rozhodnutí minis- terstva i v rozkladovém rozhodnutí, avšak jež nejsou ani v jednom z nich dány do příčinné souvislosti s poškozením kulturní památky, činí to dané rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů a soud je zruší podle ustanovení $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Yevhen P. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž- nosti žalobce.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Brně v rozsahu stížnostních důvodů, uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Řízení ve správním soudnictví je plně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, zda proti rozhodnutí správního orgánu jímž se zakládají, mění ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti, podá žalobu u soudu či nikoliv. Je pouze na žalobci, aby v případě, kdy se bude domáhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, které výroky správního rozhodnutí napadá a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 s. ř. s). Stěžovatel rozsah a meze přezkumu napadeného správního rozhodnutí krajským soudem svým opravným prostředkem, podaným dne 25. 11. 2002 neurčil, neboť se v něm omezil pouze na sdělení nesouhlasu s napadeným rozhodnutím správního orgánu. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 8. 4. 2003 byl stěžovatel vyzván k doplnění svého podání - mimo jiné o označení žalobních bodů, z nichž musí být patrno, z jakých skutkových a právních důvodů považoval žalobce napadené výroky rozhodnutí za nezákonné nebo nicotné (§ 71 písm. d s. ř. s.).
Stěžovatel reagoval na výzvu soudu doplněním svého podání, ve kterém uvedl, že právním důvodem, pro který považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné, jsou vady řízení, kterých se měl dopustit správní orgán v řízení o udělení azylu. V doplnění svého podání však neuvedl skutkové důvody tvrzené nezákonnosti rozhodnutí, neboť pouze odkázal na konkrétní ustanovení správního řádu, která byla postupem správního orgánu porušena, aniž by své tvrzení opřel o vylíčení skutkových okolností, za kterých k tvrzenému porušení zákona došlo. Pouhý odkaz na porušená ustanovení správního řádu a na spisový materiál, tak jak jej učinil stěžovatel v doplnění žaloby, nelze proto považovat za uvedení skutkových důvodů tvrzené nezákonnosti rozhodnutí.
Jestliže i přes doplnění žaloby trpěla tato nadále takovou vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat (§ 37 odst. 5 s. ř. s.), neboť bránila projednat věc meritorně, postupoval Krajský soud v Brně v souladu s ust. § 37 odst.5 a § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. když žalobu odmítl.
Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného usnesení v rozsahu důvodu podání kasační stížnosti dle § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. dospěl rovněž k závěru, že krajský soud nepochybil, když v řízení před soudem neustanovil stěžovateli tlumočníka. Stěžovatel sám v kasační stížnosti uvádí, že se česky běžně dorozumí. Z doplnění podání sepsaném stěžovatelem v jazyce českém, které zaslal krajskému soudu na jeho výzvu k odstranění vad, lze najisto dovodit, že stěžovatel usnesení soudu v českém jazyce správně porozuměl a zcela přesně věděl, co po něm soud požaduje. Za dané situace nelze soudu 1.stupně vyčítat, že neshledal důvod ustavovat stěžovateli v tomto řízení před krajským soudem tlumočníka a komunikovat s ním v jeho mateřském jazyce.
Kasační stížnost stěžovatel podal i z důvodu vady řízení dle § 103 odst.1 písm. b), spočívající dle tvrzení stěžovatele v tom, že při zjišťování skutkové podstaty, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, byl porušen zákon v ustanovení o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost .
Nejvyšší správní soud k tomuto stížnostnímu důvodu uvádí, že žaloba stěžovatele, jejímž právním důvodem byly vytýkané vady v řízení před správním orgánem mající vliv na zákonnost rozhodnutí, trpěla i přes její doplnění takovou vadou, pro kterou nebylo možno v řízení pokračovat (§ 37 odst. 5 s. ř. s.) a znemožnila krajskému soudu projednat věc meritorně.
Nebylo-li tedy soudem rozhodováno ve věci samé, ale žaloba byla odmítnuta podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s, nemohl se ani Nejvyšší správní soud v řízení o kasační stížnosti zabývat stěžovatelem uplatněným stížnostním důvodem podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., v rámci kterého navíc stěžovatel uplatňoval nové skutečnosti, dříve v řízení neuplatněné (§ 109 odst. 4 s. ř. s.).
V řízení o kasační stížnosti se Nejvyšší správní soud nezabýval polemikou stěžovatele o tvrdosti zákona o azylu, neboť jde o skutečnost, kterou stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ze stejného důvodu soud nepřihlížel ani k námitce stěžovatele v níž vyčítá žalovanému – ministerstvu vnitra (ve stížnosti nesprávně označenému jako vedlejší účastník), že nepřihlédl k Evropské sociální chartě, kterou je Česká republika vázána.
Nad rámec důvodů, které vedou k závěru o zamítnutí stížnosti, považuje soud za potřebné uvést, že ustanovení Evropské sociální charty, na které stěžovatel odkazuje a která zaručují stejné právo a stejné podmínky při výkonu výdělečné činnosti, se na poskytnutí azylu nevztahují. Především je svrchovaným právem každého suverénního státu rozhodovat o povolení vstupu a pobytu cizích státních příslušníků na svém území. Poskytnutí azylu je tak zcela specifickým důvodem pro povolení pobytu cizince na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců, tak jak jsou upraveny zákonem 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR. Právo pobývat na území cizího státu v žádném případě není možno kvalifikovat jako základní lidské právo člověka – nepatří tedy do kategorie základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji dle ustanovení § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle ustanovení § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. Protože úspěšný žalovaný žádné náklady neuplatňoval, resp. mu žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly, soud mu nepřiznal náhradu nákladů řízení.
P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3 s. ř. s.)
V Brně dne 22. 1. 2004
JUDr. Václav Novotný
předseda senátu