licii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zá- kona č. 2/2002 Sb. Bezvízový styk země původu se zemí, do níž má být stěžovatel vyhoštěn, a vzájemná vzdálenost těchto zemí nejsou určujícími kritérii pro hodnoce- ní státu jako třetí bezpečné země ve smyslu ustanovení $ 2 odst. 2 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Kasační stížnost podává stěžovatel z důvodů uvedených v $ 103 odst. 1 písm. a) a písm. b) s. ř. s. Namítá, že kraj- ský soud nesprávně posoudil právní otázku týkající se aplikace $ 12 a $ 16 zá- kona o azylu, dále tvrdí, že při zjišťování skutkové podstaty byl porušen zákon o řízení před správním orgánem tako- vým způsobem, že to mohlo ovlivnit zá- konnost rozhodnutí správního orgánu, přičemž pro tuto vadu měl krajský soud napadené rozhodnutí zrušit. Skutkový stav, který vzal správní orgán za základ svého rozhodnutí, nemá dostatečnou oporu ve spise, což krajský soud zcela pominul.
V této souvislosti stěžovatel od- kazuje na rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2003, v němž soud shledal pochybení správního orgánu, pro které jeho rozhodnutí pro vady říze- ní zrušil, v tom, že ve spise nebyly obsa- ženy zprávy o Situaci v zemi původu ža- datele, z nichž žalovaný údajně vycházel; soud tak nemohl přezkoumat správnost závěru o tom, že žalobce nemohl pociťo- vat odůvodněný strach z pronásledování ze strany státních orgánů. Napadené rozhodnutí žalovaného po- važuje stěžovatel za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Správní orgán II. stupně se ve svém rozhodnutí 0 roz- kladu ztotožnil s odůvodněním přezkou- mávaného rozhodnutí. Podle názoru krajského soudu měly správní orgány dostatečné podklady pro posouzení dů- vodnosti či nedůvodnosti žádosti žalob- ce; krajský soud však zcela pominul, že v době vydání rozhodnutí o rozkladu by- 817 325 ly podklady - Zpráva MZV USA o situaci v oblasti dodržování lidských práv v Pol- sku - více než dva roky staré. Tato zprá- va, která měla být podkladem pro re- levantní zhodnocení situace, vypovídá o situaci v zemi, jež byla shledána bez- pečnou třetí zemí v roce 2001; je tedy naprosto neaktuální ve vztahu k datu vy- dání napadeného rozhodnutí a není ji možno považovat za podklad pro spo- lehlivé zjištění stavu věci ve smyslu $ 3 odst. 4 správního řádu.
Postup správní- ho orgánu je nutno označit za nezákon- ný, neboť pro vydání svého rozhodnutí neshromáždil aktuální informace o situa- ci v zemi, jež je považována za třetí bez- pečnou zemi. V této souvislosti stěžova- tel poukazuje na rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Par- dubicích, ze dne 15. 6. 2003, z něhož do- vozuje, že je nutno stav v zemi hodnotit v době vydání rozhodnutí, a to i z hledis- ka překážek vycestování dle $ 91 zákona o azylu. Povinnost správního orgánu opatřit si zjištění o politické situaci v ze- mi původu žadatele v době před jeho od- chodem z vlasti a po dobu vedení řízení před vydáním rozhodnutí vyplývá i z ju- dikatury Vrchního soudu v Praze.
Stěžovatel je přesvědčen, že Polsko není v jeho případě třetí bezpečnou ze- mí, neboť vzhledem k bezvízovému sty- ku s Ukrajinou je i na území Polska ohro- žen na životě ze strany osob, před nimiž ze země původu utekl. Rozsudek krajského soudu podle tvr- zení stížnosti vychází z nesprávného právního posouzení otázky týkající se aplikace principu třetí bezpečné země a obsahu zákonného pojmu pronásledo- vání, jakož i z nedostatečného shromáž- dění podkladů pro rozhodnutí správní- mi orgány v I. i II.
stupni. 818 Žalovaný se ke kasační stížnosti nevy- jádřil. Ze správního spisu vyplynulo, že stě- žovatel podal žádost o udělení azylu dne 5. 11. 2001, na území ČR vstoupil dne 16. 1. 2001. V návrhu uvedl, že svou vlast opustil ze strachu o život: na Ukrajině měl autonehodu, majitel po něm poža- doval 2000 USD jako náhradu škody a vy- hrožoval mu. Na Ukrajinu se nemůže vrá- tit, protože náhrada škody a úroky tvoří velkou částku a on nemá na zaplacení. Na policii se neobrátil. Při pohovoru ko- naném v ruském jazyce potvrdil skuteč- nosti uvedené v návrhu.
Do České re- publiky přicestoval autobusem z Polska, v průběhu cesty měli na polském území krátké zastávky; ačkoli mu nic nebránilo zde o azyl požádat, neučinil tak, protože ČR je od Ukrajiny vzdálenější a vzhledem k tomu, že Ukrajina má s Polskem bezví- zový styk, nebylo by pro něho v této ze- mi bezpečno. V České republice pobýval po skončení víza nelegálně, o azyl požá- dal poté, co bylo rozhodnuto o jeho správním vyhoštění. V řízení bylo zjištěno, že stěžovatel přicestoval z Polska, a jak sám připustil, mohl zde požádat o azyl.
Na základě in- formací, s nimiž se stěžovatel mohl se- známit při pohovoru, správní orgán L stupně dospěl k závěru, že Polsko splňuje znaky třetí bezpečné země. Stě- žovatel měl možnost zde o azyl požádat; správní orgán proto návrh podle $ 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu jako zjev- ně nedůvodný zamítl. Současně správní orgán doplnil, že stěžovatel nebyl oso- bou oprávněnou k udělení azylu podle $ 13 zákona o azylu ani nebyly shledány důvody pro udělení humanitárního azy- lu ve smyslu $ 14 cit. zákona.
Proti roz- hodnutí o neudělení azylu podal stěžo- vatel rozklad, který ministr vnitra zamítl, neboť neshledal v rozhodnutí ani v říze- ní jemu předcházejícím vady, které by vedly k jeho zrušení. Stěžovatel svoji pří- tomnost na území Polska nepopíral, stej- ně jako příležitost projevit tam vůli o udělení azylu. Krajský soud v Ostravě přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí ministra vnitra v mezích žalobních bodů a při pře- zkoumání rozhodnutí vycházel ze skut- kového a právního stavu, který tu byl v době vydání napadeného rozhodnutí, tj. ke dni 5.
5. 2003. Při přezkoumávání napadeného rozhodnutí se soud zabýval správností rozhodnutí jen co do rozsahu zamítnutí žádosti o udělení azylu jako zjevně nedůvodné podle $ 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu. Vyšel z toho, že správní orgány měly dostatečné podkla- dy pro posouzení důvodnosti či nedů- vodnosti žádosti. Žalobce neuvedl žádné skutečnosti, ze kterých by bylo možno dovodit neúplně zjištěný skutkový stav věci, ani skutečnosti, které by zjištění správních orgánů vyvracely. Správní or- gány vycházely z informací o situaci v Polsku a dospěly, stejně jako krajský soud, k závěru, že Polsko splňuje znaky třetí bezpečné země ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona o azylu, a to jak objektiv- ně, tak i ve vztahu k účastníkovi řízení sa- motnému.
Krajský soud dospěl při přezkoumá- vání rozhodnutí žalovaného ke stejnému skutkovému a právnímu závěru jako ža- lovaný správní orgán, a protože napade- né rozhodnutí žalovaného netrpělo ne- zákonností, žalobu jako nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost není důvodná. Podle ustanovení $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvo- du tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Tvr- zenou nezákonnost spatřuje stěžovatel V nesprávném posouzení právních otá- zek soudem v předcházejícím řízení ohledně možnosti udělení azylu, při- čemž tato námitka je po právní stránce zcela nekonkrétní.
Tvrzená nezákonnost plynoucí z ne- správného právního posouzení věci sou- dem v předcházejícím řízení spočívá buď v tom, že na správně zjištěný skut- kový stav je aplikován nesprávný právní předpis, popř. je sice aplikován správný právní předpis, ale ten je nesprávně vy- ložen. Vztah mezi skutkovým zjištěním a právním posouzením lze charakterizo- vat tak, že jde o aplikaci právní normy na konkrétní případ nebo situaci. Krajský soud byl při posuzování zá- konnosti rozhodnutí žalovaného správ- ního orgánu vázán v souladu s ustanove- ním $ 75 s.
ř. s. rozsahem a důvody podané žaloby a při přezkoumání rozhod- nutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Namítá-li stěžovatel nesprávné právní posouzení z hlediska aktuálnosti použitých informací, na zá- kladě kterých byl učiněn závěr o Polsku jakožto třetí bezpečné zemi, vznáší tuto námitku poprvé až v kasační stížnosti; námitka tedy nebyla předmětem žaloby před krajským soudem. Ze spisů - tak, jak byly předloženy krajskému soudu - jednoznačně vyply- nulo, že stěžovatel pobýval před vstupem do České republiky na území Polska, kde měl možnost se svobodně pohybovat a vejít do kontaktu se zástupci státních orgánů tohoto státu.
Stěžovatel tedy mo- hl na území Polska požádat o udělení 819 325 azylu. Bezvízový styk s Polskem a vzdále- nost od země původu stěžovatele nejsou určujícími kriterii pro hodnocení státu jakožto třetí bezpečné země ve smyslu $ 2 odst. 2 zákona o azylu. Podle $ 16 odst. 1 písm. e) zákona o azylu se návrh na zahájení řízení o udě- lení azylu zamítne jako zjevně nedů- vodný, jestliže účastník řízení o udělení azylu přichází ze státu, který Česká re- publika považuje za třetí bezpečnou zemi nebo bezpečnou zemi původu, nebude-li prokázáno, že v jeho případě nelze tento stát za takovou zemi považo- vat.
Legální definici bezpečné třetí země obsahuje ustanovení $ 2 odst. 2 citova- ného zákona, podle něhož se takovouto zemí rozumí stát jiný než stát, jehož je ci- zinec státním občanem, nebo v případě osoby bez státního občanství stát posled- ního trvalého bydliště, ve kterém cizinec pobýval před vstupem na území a do kterého se může tento cizinec vrátit a po- žádat o udělení postavení uprchlíka po- dle mezinárodní smlouvy, aniž by byl vystaven pronásledování, mučení, nelid- skému nebo ponižujícímu zacházení ne- bo trestu.
Jak vyplynulo z informací o hodnocení Polska jako bezpečné třetí země, legislativní úprava problematiky azylu v této zemi odpovídá mezinárod- ním principům ochrany uprchlíků zakot- veným v Ženevské úmluvě a Newyor- ském protokolu a tyto principy jsou také v praxi dodržovány. Státní orgány této země nevracejí uprchlíky do zemí, kde by jejich život nebo osobní svoboda byly ohroženy na základě rasy, náboženského vyznání, národnosti, příslušnosti k urči- té společenské skupině nebo politického přesvědčení nebo kde jim hrozí nebez- pečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestu smrti anebo jejich 820 život je ohrožen v důsledku válečného konfliktu.
Otázky azylu jsou v Polsku upraveny cizineckým zákonem z roku 1997. O udělení azylu rozhoduje nezávis- lý uprchlický úřad, proti rozhodnutí se lze odvolat k soudu. Osoby, které jsou vráceny do Polska na základě readmis- ních dohod, mají právo požádat o azyl; žádost má odkladný účinek, žadatel ne- může být deportován, po dobu 90 dní zůstává ve vyhošťovací vazbě. Na základě uvedených informací nelze považovat Polsko za zemi, která by nesplňovala zna- ky bezpečné třetí země. Stěžovatel ani sám žádné konkrétní důvody, které by vedly k jinému závěru, neuvedl.
Nad rá- mec tohoto hodnocení Nejvyšší správní soud konstatuje, že samotné tvrzení, kte- ré je uplatněno až v kasační stížnosti, o neaktuálnosti informací, z nichž žalo- vaný vycházel, bez konkrétních důkazů, které by vyvracely nebo zpochybnily vý- še uvedené hodnocení Polska, nemůže být důvodem pro učinění závěru o ne- správném právním posouzení ohledně aplikace pojmu bezpečné třetí země. Podstatou a smyslem azylového říze- ní je, že cizinec pronásledovaný za uplat- ňování politických práv a svobod ve své vlastní zemi (čl.
43 Listiny základních práv a svobod) má 0 azyl požádat vždy již v první zemi, kde má reálnou příležitost tento status obdržet nejdříve a kde bu- dou garantována jeho základní práva a svobody. Takovouto zemí je zpravidla právě tzv. bezpečná třetí země ve smyslu $ 2 zákona o azylu. Azylové zákonodár- ství České republiky v kontextu práv- ních úprav azylu v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích vní- má právo na azyl jako právo na nezbyt- nou ochranu před pronásledováním v zemích původu, nikoliv však jako prá- vo vybrat si zemi, ve které žadatel o azyl bude chtít toto své právo uplatnit.
Podle ustanovení $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvo- du tvrzené vady řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, ne- má oporu ve spisech nebo je s nimi v roz- poru, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způso- bem, že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, měl na- padené rozhodnutí správního orgánu zrušit; za takovou vadu řízení se pova- žuje i nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Řízení ve správním soudnictví je pl- ně ovládáno zásadou dispoziční a je na žalobci, aby v případě, kdy se bude do- máhat ochrany svých práv žalobou u soudu, v této žalobě jasně vymezil, kte- ré výroky správního rozhodnutí napadá, a v žalobních bodech pak specifikoval, z jakých skutkových a právních důvodů považuje napadené výroky rozhodnutí za nezákonné. Stěžovatel napadenému rozhodnutí a předcházejícímu správní- mu řízení nevytknul žádné vady spočíva- jící v tom, že skutková podstata, z níž ža- lovaný vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, či že při jejím zjišťování byl porušen zákon v ustanove- ních o řízení před správním orgánem ta- kovým způsobem, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě při přezkou- mávání rozhodnutí žalovaného vycházel z předloženého správního spisu, který obsahoval mj. žádost žalobce o azyl a pro- tokol o pohovoru k důvodům žádosti o udělení azylu na území ČR. Hodnocení Polska jako bezpečné třetí země bylo součástí spisového materiálu a stěžovate- li byla dána možnost, aby se k hodnocení vyjádřil, popř. je doplnil; tu však odmítl. Poté, co žalovaný podrobně vyložil, že Polsko představuje třetí bezpečnou ze- mi, a jelikož stěžovatel před vstupem do ČR pobýval na území Polska, dospěl k zá- věru, že stěžovatel mohl požádat o azyl již v této zemi.
Ke stejnému skutkovému a právnímu závěru dospěl pak v napade- ném rozsudku rovněž Krajský soud v Os- travě. S ohledem na shora uvedené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování žádosti o azyl jeví, zda v této bezpečné zemi měl žadatel reálnou možnost požá- dat o udělení azylu či nikoliv. V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatel tato zjištění nezpochybňuje), že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi [$ 16 odst. 1 písm. ©) ve spojení s $ 2 odst. 2 zákona o azylu].
Žalovaný ani krajský soud tedy ni- kterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedů- vodnou ve smyslu citovaných ustanove- ní. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli, má oporu ve spise a ne- ní s ním v rozporu. Pokud je žádost o azyl zamítnuta po- dle ustanovení $ 16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodná, nelze současně rozho- dovat o splnění podmínek podle $ 12 cit. zákona a na místě není ani výrok podle $ 13 a 14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o usta- novení $ 12.
To je také správně a dosta- tečně odůvodněně uvedeno v napade- ném rozsudku. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněným ani kasační důvod uvedený v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území Čes- 821 326 ké republiky a nelze je zaměňovat s jiný- mi legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak, jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizin- ců na území ČR. Nejvyšší správní soud shodně se zá- věrem krajského soudu shledal rozhod- nutí žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry logickými a odrážejícími řádně provedené dokazování.
Pokud se stěžovatel dovolává právních názorů vy- slovených v citované judikatuře, nutno uvést, že se jednalo o věci skutkově od- lišné (žádosti byly zamítnuty dle $ 12, $ 13, resp. $ 14 zákona o azylu, přičemž součástí výroku bylo i vyslovení překáž- ky vycestování dle $ 91 citovaného záko- na) a není možno z nich dovozovat závě- ry ve prospěch stěžovatele. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji zamítl ($ 110 odst. 1 s.
ř. s.). (aty)
Serhiy P. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti
ospěl pak v napadeném rozsudku rovněž Krajský soud v Ostravě.
S ohledem na shora uvedené se tak rozhodujícím kritériem pro posuzování žádosti o azyl jeví, zda v této bezpečné zemi měl žadatel reálnou možnost požádat o udělení azylu či nikoliv. V daném případě bylo zjištěno (a stěžovatel tato zjištění nezpochybňuje), že stěžovatel měl reálnou možnost požádat o udělení azylu v Polsku, tzn. v bezpečné třetí zemi (§ 16 odst. 1 písm. e) ve spojení s § 2 odst. 2 zákona o azylu).
Žalovaný ani krajský soud tedy nikterak nepochybili, když shledali žádost stěžovatele o udělení azylu zjevně nedůvodnou ve smyslu citovaných ustanovení. Skutkový stav, ze kterého žalovaný i soud vycházeli má oporu ve spise a není s ním v rozporu.
Pokud je žádost o azyl zamítnuta podle ustanovení § 16 zákona o azylu jako zjevně nedůvodná, nelze současně rozhodovat o splnění podmínek podle § 12 cit. zákona a na místě není ani výrok podle §§ 13,14 zákona o azylu, odvozovaný od negativního výroku opírajícího se o ustanovení § 12. To je také správně a dostatečně odůvodněně uvedeno v napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud tak neshledal naplněným ani kasační důvod uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Poskytnutí azylu je zcela specifickým důvodem pobytu cizinců na území České republiky a nelze je zaměňovat s jinými legálními formami pobytu cizinců na území ČR, tak jak jsou upraveny např. v zákoně č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území ČR.
Nejvyšší správní soud shodně se závěrem krajského soudu shledal rozhodnutí žalovaného řádně odůvodněným, jeho závěry jsou logické a jsou odrazem řádně provedeného dokazování. Pokud se stěžovatel dovolává vyslovených právních názorů v citované judikatuře, nutno uvést, že se jednalo o věci skutkově odlišné (žádosti byly zamítnuty dle § 12, §13, resp.§ 14 zákona o azylu, přičemž bylo součástí výroku i vyslovení překážky vycestování dle § 91 citovaného zákona) a není možno z nich dovozovat závěry ve prospěch stěžovatele. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení (§ 60 odst.1 s. ř. s.) a žalovanému, který byl v řízení úspěšný, náklady řízení nevznikly, resp. je neúčtoval. Proto soud rozhodl, že žalovanému se nepřiznává náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Soudem ustanovenému zástupci stěžovatele byla přiznána odměna včetně paušální náklady dle ust. § 7, 9 odst. 1 písm. f) vyhl. č. 177/1996 Sb. (advokátní tarif), a to za úkon právní pomoci – převzetí věci. Částka bude uhrazena z účtu NSS do rukou advokáta ve stanovené lhůtě. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 s. ř. s.). V Brně dne 28. 5. 2004
JUDr. Ludmila Valentová předsedkyně senátu