5 Azs 50/2024- 25 - text
5 Azs 50/2024 - 28 pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Viktora Kučery a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobce: D. H. B., zast. JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem Plovární 1, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 936/3, Praha, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2024, č. j. 35 Az 4/2023 58,
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
III. Odměna a náhrada hotových výdajů ustanoveného zástupce žalobce JUDr. Bc. Jiřího Štumara se určuje částkou 3400 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
[1] Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení v záhlaví označeného rozsudku Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne ze dne 7. 11. 2023, č. j. OAM 1184/BA BA01 D08 2023; tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl, že žádost stěžovatele o mezinárodní ochranu je nepřípustná podle § 10a odst. 1 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), řízení o žádosti zastavil podle § 25 písm. i) zákona o azylu a určil, že Rumunsko je příslušným státem k projednání žádosti podle čl. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále jen „nařízení Dublin III“).
[2] Stěžovatel dne 29. 8. 2023 požádal o udělení mezinárodní ochrany. Uvedl, že v létě 2021 opustil Vietnamskou socialistickou republiku a na základě platného cestovního pasu s vízem vycestoval do Rumunska, kde zůstával a pracoval až do srpna roku 2022, kdy osobním automobilem přicestoval do České republiky. Od té doby žil a brigádně pracoval v České republice. V jiných státech EU nepobýval. O mezinárodní ochranu požádal, protože měl ve Vietnamu dluhy a v České republice chtěl legálně pracovat a žít, aby mohl zajistit finance na splácení svého dluhu a pro rodinu. Rumunsko opustil kvůli nízké mzdě, vrátit se do tohoto státu nechtěl kvůli nižší životní úrovni. V EU žádné osoby blízké neměl.
[3] Žalovaný v žalobou napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že státem příslušným k posouzení žádosti stěžovatele je podle čl. 12 odst. 4 nařízení Dublin III Rumunsko. Při posouzení otázky systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku vycházel ze zprávy Informace OAMP (pozn. NSS: odbor azylové a migrační politiky Ministerstva vnitra): Rumunsko ze dne 14. 6. 2023. Na základě této zprávy dospěl k závěru, že Rumunsko netrpí žádnými systémovými nedostatky a nic nesvědčilo tomu, že by Rumunsko nedodržovalo právní předpisy a lidská práva nebo nebylo schopno zajistit jejich dodržování ze strany nestátních subjektů. Stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, které by mu bránily v návratu do Rumunska. Z Rumunska vycestoval z pracovních důvodů a v žádosti o mezinárodní ochranu uváděl pouze ekonomické důvody. V případě navrácení do Rumunska stěžovateli nehrozí žádné problémy. K možnosti využít diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III (tj. možnosti posoudit žádost o mezinárodní ochranu bez naplnění kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení) žalovaný uvedl, že toto ustanovení míří především na humanitární důvody pro sloučení rodiny či kulturní důvody; stěžovatel v České republice nemá žádné sociální ani ekonomické vazby a neuvedl žádné relevantní důvody, pro které by se do Rumunska navrátit nemohl. Diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III tedy žalovaný nevyužil.
[4] Stěžovatel brojil proti rozhodnutí žalovaného žalobou a tvrdil, že žalovaný nevyhodnotil možnost převzít příslušnost podle čl. 17 nařízení Dublin III dostatečně. K tomu uvedl, že v České republice žije již dva roky a jeho návrat do Rumunska by pro něj a rodinu představoval značný zásah, neboť jsou v Rumunsku nízké mzdy. Stěžovatel též uvedl, že má obavy z nepříznivé situace v rumunských azylových zařízeních a že žalovaný ohledně nedostatků rumunského azylového systému nevycházel z dostatečně zjištěného skutkového stavu ani z aktuálních zpráv.
[5] Krajský soud souhlasil s žalovaným, že příslušným státem k vyřízení stěžovatelovy věci je Rumunsko v souladu s čl. 12 nařízení Dublin III, neboť dříve stěžovatel byl držitelem rumunského víza. Systémové nedostatky azylového systému v Rumunsku krajský soud neshledal. Nebyly dány závažné důvody domnívat se, že v Rumunsku dochází k systémovým nedostatkům, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení. Zprávu o azylovém řízení v Rumunsku, z níž žalovaný vycházel, považoval krajský soud za dostatečně aktuální vzhledem k tomu, že žalovaný rozhodoval v listopadu roku 2023 a zpráva pocházela z června téhož roku. Pokud jde o aplikaci čl. 17 nařízení Dublin III, krajský soud uvedl, že žalovaný nepřekročil zákonné meze správního uvážení ani jej nezneužil, dospěl li k závěru, že stěžovatelovy ekonomické důvody pro setrvání v České republice nejsou humanitárně významné. Krajský soud tedy podanou žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl.
[6] V kasační stížnosti stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný podle stěžovatele pochybil v prvé řadě tím, že nepřihlížel ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, nýbrž pouze k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatele. Bylo rovněž namístě využít diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III – v České republice žil dva roky a jeho návrat do Rumunska by zejména pro jeho rodinu představoval citelný zásah. Stěžovatele i jeho rodinu by v takovém případě postihly vážné existenční problémy, neboť si na území Rumunska nemůže najít důstojnou práci k zabezpečení potřeb svých a potřeb své rodiny.
Nejde jen o ekonomické důvody, nýbrž i důvody humanitární. Stěžovatel též zdůraznil, že je v České republice nejsilnější vietnamská komunita ve střední a východní Evropě, a je tedy stěžovateli prokazatelně Česká republika kulturně blíže než Rumunsko. Stěžovatel zpochybnil správnost závěru, že rumunský azylový systém nevykazuje systémové nedostatky. V tomto ohledu žalovaný nepředložil žádné relevantní důkazy a vycházel pouze ze zprávy ze dne 14. 6. 2023, která však nebyla postačující.
[7] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl, aby NSS kasační stížnost odmítl pro nepřijatelnost. Podle jeho názoru stěžovatel pouze zopakoval své námitky a nikterak nereagoval na argumentaci krajského soudu.
[8] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatuje, že kasační stížnost je podána včas, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatel je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté, vzhledem k tomu, že se v dané věci jedná o kasační stížnost proti rozhodnutí ve věci, ve které rozhodoval specializovaný samosoudce, se Nejvyšší správní soud ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by tomu tak nebylo, musela by být podle uvedeného ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
[9] Pro vlastní vymezení institutu nepřijatelnosti NSS odkazuje na své usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Znaky tohoto pojmu jsou naplněny v případě „rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec konkrétního případu“. Podle citovaného rozhodnutí je tedy kasační stížnost ve věcech, v nichž o žalobě rozhodoval specializovaný samosoudce, přijatelná v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikaturní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotně právního postavení stěžovatele.
[10] Ve světle takto vymezených kritérií Nejvyšší správní soud konstatuje, že podaná kasační stížnost předestírá k rozhodnutí otázky systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku a možnosti využití diskrečního oprávnění podle čl. 17 nařízení Dublin III. Uvedené otázky ovšem v daném případě podle přesvědčení Nejvyššího správního soudu nezasluhují pozornosti z důvodů ad (1) až (4) kritérií přijatelnosti. Nejedná se o otázky, které by dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny, resp. byly řešeny rozdílně či vyžadovaly učinit judikaturní odklon; rovněž tak se nejedná o případ zásadního pochybení krajského soudu, které by mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. Naopak krajský soud posoudil případ stěžovatele zcela v souladu s konstantní judikaturou, od které Nejvyšší správní soud neshledal důvodu se odchýlit, a proto dospěl k následujícímu závěru.
[11] Kasační stížnost je nepřijatelná.
[12] Nejvyšší správní soud úvodem poznamenává, že správnost závěru, že Rumunsko je podle kritérií kapitoly III nařízení Dublin III státem příslušným pro rozhodnutí o žádosti stěžovatele o mezinárodní ochranu, nebyla zpochybněna, a Nejvyšší správní soud se k němu s ohledem na to, že je řízení o kasační stížnosti ovládáno dispoziční zásadou, tedy nebude blíže vyjadřovat. Otázkou tak zůstávají pouze namítané systémové nedostatky azylového systému Rumunska a (ne)zákonnost nevyužití čl. 17 nařízení Dublin III žalovaným.
[13] Podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III platí, že „[n]ení li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylové řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu článku 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát“.
[14] Systémové nedostatky dle citovaného ustanovení tedy mohou být překážkou přemístění cizince. K povaze těchto nedostatků je však třeba uvést, že musí dosahovat takové intenzity, aby hrozilo riziko porušení čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie. Ten stanoví, že „[n]ikdo nesmí být mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu trestu anebo zacházení“. Jak přitom vyplývá z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 9. 2018, č. j. 1 Azs 96/2017 87: „Deklarace systémových nedostatků ve vztahu k určitému členskému státu Evropské unie může připadat v úvahu pouze tam, kde je z okolností nutně známých zjišťujícímu orgánu jednoznačné, že dotyčný cizinec nemůže být v souladu s cíli nařízení Dublin III zajištěn za účelem předání do tohoto členského státu, protože takové předání by bylo v rozporu s lidsko právními standardy sdílenými všemi členskými státy Evropské unie.“
[15] Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu Rumunsko obecně nelze považovat za stát, jehož azylový systém by trpěl systémovými nedostatky – srov. např. rozsudky ze dne 21. 3. 2018, č. j. 2 Azs 33/2018 20, ze dne 12. 4. 2021, č. j. 5 Azs 397/2020 26, ze dne 6. 4. 2021, č. j. 5 Azs 372/2020 28, ze dne 1. 7. 2021, č. j. 7 Azs 91/2021 23; usnesení ze dne 5. 12. 2019, č. j. 1 Azs 256/2019 30; ze dne 22. 1. 2020, č. j. 5 Azs 308/2019 37; ze dne 20. 8. 2020, č. j. 4 Azs 135/2020 32, či ze dne 21. 7. 2021, č. j. 10 Azs 42/2021 40.
[16] Stěžovatel ohledně systémových nedostatků azylového systému v Rumunsku žádné konkrétní námitky nevznesl, a Nejvyšší správní soud se tak od svých dřívějších závěrů nemá důvod odchylovat. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by žalovaný vycházel z neaktuálních nebo neúplných podkladů. Rozhodoval totiž dne 7. 11. 2023 a vycházel ze zprávy Informace OAMP: Rumunsko ze dne 14. 6. 2023, tj. ze zprávy vydané necelý půlrok před vydáním žalobou napadeného rozhodnutí. Ačkoliv stěžovatel uvádí, že má vážné obavy z návratu do Rumunska s ohledem na nepříznivou situaci v tamních azylových zařízeních, důvod k těmto obavám blíže nekonkretizuje. NSS konstatuje, že z uvedené zprávy nevyplývá, že by v důsledku nedostatků azylových zařízení žadatelům o mezinárodní ochranu hrozilo nelidské či ponižující zacházení. Zcela obecné výhrady stěžovatele proti skutkovým závěrům žalovaného nejsou s to tyto závěry zpochybnit.
[17] Obdobně NSS nahlíží i na námitku stěžovatele, že žalovaný přihlížel pouze k okolnostem svědčícím v neprospěch stěžovatele a nezohlednil ty skutečnosti, které svědčily v jeho prospěch. Stěžovatel vůbec nekonkretizuje, k jakým skutečnostem žalovaný nepřihlédl, ačkoliv k nim přihlédnout měl, a ani ze správního spisu nevyplývá, že by žalovaný některé relevantní skutečnosti opomněl. Z ničeho tedy nevyplývá, že žalovaný selektivně přihlédl pouze k okolnostem, které svědčily jeho závěru.
[18] Stěžovatel dále namítl, že měl žalovaný využít diskrečního oprávnění podle § 17 odst. 1 nařízení Dublin III, podle něhož „[o]dchylně od čl. 3 odst. 1 [podle tohoto ustanovení se stát příslušný pro projednání žádosti o mezinárodní ochranu určuje podle v nařízení uvedených kritérií] se může každý členský stát rozhodnout posoudit žádost o mezinárodní ochranu, kterou podal státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, i když podle kritérií stanovených tímto nařízením není příslušný“. Podle bodu 17 odůvodnění nařízení lze diskreční oprávnění využít zejména z humanitárních důvodů a z důvodu solidarity, aby bylo možné sloučit dohromady rodinné příslušníky nebo příbuzné nebo jiné členy rodiny.
[19] Žalovaný byl povinen odůvodnit, proč k využití diskrečního oprávnění nepřistoupil – diskrece nemůže být bez jakýchkoliv limitů, jedná se o správní uvážení, jehož zákonnost podléhá přezkumu ze strany správních soudů (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 1. 2017, č. j. 2 Azs 222/2016 24, či ze dne 12. 1. 2017, č. j. 5 Azs 229/2016 44).
[20] Rolí soudu při přezkumu správního uvážení je toliko ověřit, zda při jeho použití byly překročeny zákonné meze nebo bylo zneužito (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), naopak nahradit správní uvážení nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 12. 2003, č. j. 5 A 139/2002 46, č. 416/2004 Sb. NSS). Pokud právní předpis pro určité správní uvážení nestanoví žádná jeho kritéria, neznamená to, že se jedná o absolutní správní uvážení, neboť takové je v moderním právním státě vyloučeno. Každé správní uvážení má meze vyplývající v prvé řadě z ústavních principů zákazu libovůle, principu rovnosti, zákazu diskriminace, příkazu zachovávat lidskou důstojnost, principu proporcionality atp., přičemž dodržení těchto mezí soudnímu přezkumu podléhá (viz usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 3. 2005, č. j. 6 A 25/2002 42, č. 906/2006 Sb. NSS).
[21] V nyní posuzované věci krajský soud postupoval v souladu s uvedenými judikaturními závěry a při přezkumu správního uvážení žalovaného se omezil na ověření, že žalovaný nepřekročil zákonné meze správního uvážení ani jej nezneužil. NSS souhlasí s krajským soudem, že nelze považovat správní uvážení žalovaného za nezákonné z důvodu uváděného stěžovatelem, tj. v zásadě jen kvůli tomu, že stěžovateli klesne jeho příjem, z něhož přispívá i své rodině žijící ve Vietnamu, což žalovaný nepovažoval za dostatečný důvod pro použití čl. 17 nařízení Dublin III. Ani stěžovatelem uváděná skutečnost, že je v ČR nejsilnější zastoupení vietnamské komunity, nemá na zákonnost správního uvážení vliv. Z těchto zcela obecných tvrzení ani nevyplývá, jak by se mělo správní uvážení žalovaného protivit výše uvedeným ústavním principům či nařízení Dublin III. Zákonnost správního uvážení tedy ani nebyla relevantním způsobem zpochybněna, jeho správnost pak správním soudům přezkoumávat nepřísluší.
[22] Nejvyšší správní soud tak uzavírá, že v případě napadeného rozsudku nebylo shledáno žádné zásadní pochybení krajského soudu, který se svým postupem nikterak neodchyluje od shora uvedené judikatury, která je jednotná a ustálená a poskytuje dostatečnou odpověď na námitky uplatněné v kasační stížnosti. Za těchto okolností Nejvyšší správní soud neshledal žádného důvodu pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání a konstatuje, že kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a proto ji shledal ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. nepřijatelnou a odmítl ji.
[23] Při rozhodování o nákladech řízení Nejvyšší správní soud vycházel z usnesení svého rozšířeného senátu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS, podle něhož je odmítnutí kasační stížnosti pro její nepřijatelnost, na rozdíl od jiných případů odmítnutí kasační stížnosti, druhem zjednodušeného meritorního přezkumu napadeného rozhodnutí krajského soudu. Výrok o náhradě nákladů řízení tedy opírá o § 60 odst. 1 (nikoli odst. 3) ve spojení s § 120 s. ř. s. Žalovaný sice měl ve věci úspěch, ze spisu však nevyplývá, že by mu v tomto řízení jakékoli náklady nad rámec běžné administrativní činnosti vznikly, proto mu soud jejich náhradu nepřiznal.
[24] Krajský soud usnesením ze dne 21. 11. 2023, č. j. 35 Az 4/2023 7, stěžovateli ustanovil zástupcem advokáta JUDr. Bc. Jiřího Štumara. Advokát ustanovený zástupcem navrhovateli (zde stěžovateli) v řízení před krajským soudem navrhovatele zastupuje i v řízení o kasační stížnosti (§ 35 odst. 10 věta poslední s. ř. s.). Ustanovenému zástupci přísluší za zastupování stěžovatele odměna a náhrada hotových výdajů (náklady nese stát). Ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti učinil jeden úkon právní služby, a to písemné podání ve věci samé [§ 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)]. Ustanovenému zástupci stěžovatele za jeden úkon právní služby přísluší odměna ve výši 3100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5 advokátního tarifu]. K těmto úkonům se přiznává náhrada hotových výdajů podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Ustanovenému zástupci stěžovatele se tedy určuje odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování stěžovatele v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 3400 Kč. Tuto částku mu Nejvyšší správní soud vyplatí do 30 dnů ode dne právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 18. dubna 2024
JUDr. Viktor Kučera předseda senátu