České republiky (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. Článek 8 směrnice Rady 2003/9/ES, kterou se stanoví minimální normy pro přijímání žadatelů o azyl, nelze vztáhnout na řešení otázky udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle $ 13 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, neboť tento článek upravuje zachování celistvosti rodiny jako jeden z mini- málních standardů přijetí žadatele o azyl pouze v časovém úseku od podání žádosti o azyl do okamžiku, kdy rozhodnutí o přiznání nebo nepřiznání statusu azylanta nabude právní moci.
proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stíž- nosti žalobce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 11. 2003 zamítl žalobu proti roz- hodnutí žalovaného ze dne 15. 4. 2003, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo potvrzeno. Rozhodnutím vydaným vL stupni nebyl žalobci udělen azyl z dů- vodu nesplnění podmínek uvedených v $ 12, $ 13 odst. 1, 2 a $ 14 zákona o azy- lu a bylo rozhodnuto, že se na stěžova- tele nevztahuje překážka vycestování ve smyslu $ 91 téhož zákona.
Rozsudek Městského soudu v Praze napadl žalobce kasační stížností, v níž krom jiného namítal, že soud nehodnotil skutečnost uvažovaného sloučení rodiny dle $ 13 zákona o azylu, na kteroužto si- tuaci poukázal žalobce již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Celá stěžovate- lova rodina, tj. manželka Liudmila D., syn Aleh D. a dcera Olga D., se v době podání kasační stížnosti nalézala na území Čes- ké republiky. Ani jednomu z rodinných příslušníků nebyl udělen azyl a všichni podali správní žalobu.
Stěžovatel v této souvislosti poukazoval rovněž na smět- nici Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální nor- my pro přijímání žadatelů o azyl, jež je pro ČR závazná od 1. 5. 2004. Článek 8 uvedené směrnice stanoví: „Členské stá- 945 363 ty podniknou příslušná opatření, aby v rámci možností zachovaly sjednocení rodiny, která se nachází na jejím území, pokud žadatelům dotyčný členský stát poskytuje ubytování. Tato opatření bu- dou realizována se souhlasem žadatele o azyl.“ Nejvyšší správní soud napadený roz- sudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Z oodůvodnění: Dle $ 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, je- muž byl udělen azyl podle $ 12 nebo $ 14, udělí v případě hodném zvláštního zřetele azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle $ 12. Dle odst. 2 se rodin- ným příslušníkem pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) man- žel azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu dle odst. 3 za účelem sloučení rodi- ny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
. K námitkám stěžovatele vztahujícím se k $ 13 zákona o azylu Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro splnění pod- mínek uvedených v $ 13 zákona o azy- lu je třeba splnit podmínky podle $ 12 nebo $ 14 zákona o azylu; poté je třeba vyhovět případům hodným zvláštního zřetele. Podmínky dle $ 12 ani $ 14 zá- kona o azylu, které soud v napadeném rozhodnutí řádně zkoumal, v daném případě splněny nebyly; proto soud již nevyslovil nesplnění podmínek $ 13 zá- kona o azylu. Obsah směrnice Rady 2003/9/ES, kte- rou se stanoví minimální normy pro při- jímání žadatelů o azyl, nelze vztáhnout na řešení otázky udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle $ 13 zákona o azy- lu, neboť ta, co se týče zachování sjed- nocení rodiny, dopadá na časový úsek ohraničený dobou do vynesení rozhod- nutí o přiznání nebo nepřiznání statusu azylanta.
Pod charakteristiku dostatečně jasné (acte clair) směrnice lze zahrnout i situaci, kdy je zcela zřejmé, že směrnice se vztahuje na takový okruh věcí, o nichž vůbec nemá soud v dané věci rozhodo- vat. Směrnice Rady 2003/9/ES nebyla dosud do právního řádu České republi- ky převzata, přičemž lhůta, v níž se tak má stát v souladu s čl. 26 o transpozici, uplyne až dnem 6. února 2005. Za té situace se nelze úspěšně domáhat práv v tomto sekundárním předpisu obsaže- ných a současně ani nevzniká případná povinnost soudu položit předběžnou otázku.
(ovo)
že vyjádření i doložení bylo řádně stěžovateli umožněno v ruském jazyce, což stěžovatel stvrdil Protokolem o seznámení účastníka řízení s podklady pro vydání rozhodnutí ve věci řízení o udělení azylu na území ČR, a to výslovně dne 1. 6. 2000 a resp. dne 21. 12. 2000. Za této situace nelze tedy poukazovat na nedostatek součinnosti správního orgánu se stěžovatelem a tyto stěžovatelovy důvody v kasační stížnosti uvedené nemohly být Nejvyšším správním soudem uznány za oprávněné.
Soud tak musí důrazně odmítnou námitku, jež se týká jazykové bariéry, s níž údajně musel stěžovatel bojovat. S ohledem na skutečnost, že v Bělorusku se převážně hovoří rusky jako úředním jazykem, méně pak bělorusky, není pochyb o tom, že ruština, jež byla k vzájemné komunikaci na základě volby stěžovatele užita, je oním jazykem, jemuž stěžovatel rozumí.
Kasační stížnost vybočuje ze zákonného rámce, když se zabývá formulací abstraktních právních vět, které by měl soud akceptovat. Kasační stížnost má především vyjádřit důvody vymezené v ustanovení § 103 s. ř. s., jež umožní úspěšně se domoci zrušení soudního rozhodnutí (§ 102 s. ř. s.), nikoli však participovat na publikaci soudních rozhodnutí (§ 22 s. ř. s.).
Dle ust. § 13 odst. 1 zákona o azylu se rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, se v případě hodném zvláštního zřetele udělí azyl za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení azylu nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12. Dle odst. 2 rodinným příslušníkem se pro účely sloučení rodiny podle odstavce 1 rozumí a) manžel azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, nebo c) rodič azylanta mladšího 18 let. Předpokladem udělení azylu dle odst. 3 za účelem sloučení rodiny manželu azylanta je trvání manželství před udělením azylu azylantovi.
Týkaje se námitek stěžovatele vztahujících se k § 13 zákona o azylu, pak Nejvyšší správní soud konstatuje, že pro splnění podmínek uvedených v § 13 zákona o azylu je třeba vyhovět podmínkám podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu, poté je třeba vyhovět případům hodným zvláštního zřetele. Podmínky dle ust. § 12 ani § 14 zákona o azylu v daném případě splněny nebyly, tyto soud v napadeném rozhodnutí řádně zkoumal, proto soud již nevyslovil nesplnění podmínek ust. § 13 zákona o azylu.
Stěžovatelův odkaz na preambuli Úmluvy o právech dítěte o rodině jako základu společnosti nelze za dané situace použít již vzhledem k tomu, že Úmluva v části 1 čl. 1 pro své účely rozumí dítětem každou lidskou bytost mladší osmnácti let, pokud podle právního řádu, jenž se na dítě vztahuje, není zletilosti dosaženo dříve. Děti stěžovatele tuto podmínku nesplňovaly ani v době vydání napadeného rozhodnutí.
Vzhledem ke skutečnosti, že správními orgány obou stupňů ani soudem bylo rozhodnuto, že stěžovatel nesplňuje mimo jiné podmínky pronásledování podle § 12 zákona o azylu, pak není možné aplikovat ani dle zásady sjednocení rodiny čl. 184 Příručky k postupům a kriteriím pro určování právního postavení uprchlíků.
Obsah směrnice Rady EU č. 2003/9/EC, o stanovení minimálních standardů při přijímání žadatelů o azyl, nelze vztáhnout na řešení otázky udělení azylu za účelem sloučení rodiny podle § 13 zákona o azylu, neboť ta, co se týče zachování sjednocení rodiny, dopadá na časový úsek ohraničený dobou do vynesení rozhodnutí o přiznání nebo nepřiznání statusu azylanta. Pod charakteristiku dostatečně jasné (acte claire) směrnice lze zahrnout i situaci, kdy je zcela zřejmé, že se tato vztahuje na takový okruh věcí, o nichž vůbec nemá být soudem v dané věci rozhodováno. Směrnice č. 2003/9/EC nebyla dosud do právního řádu České republiky převzata, když lhůta, v níž se tak má stát v souladu s čl. 26, o transpozici, uplyne až dnem 6. února 2005. Za té situace nelze se úspěšně domáhat práv v této sekundární normě obsažené a současně ani nevzniká případná povinnost soudu položit předběžnou otázku.
Správní orgán se velmi podrobně zabýval skutkovými okolnostmi případu stěžovatele a vyvodil závěr, který podle něj těmto skutkovým zjištěním odpovídá. Stěžovatel v rámci přezkumného řízení soudního navrhoval provedení dalších důkazů, jmenovitě výslech svědků, avšak soud I. stupně bez bližšího odůvodnění tento návrh nepřijal. Nejvyšší správní soud však věc nepovažuje za natolik objasněnou, aby se mohl ztotožnit se stanoviskem zaujatým soudem I. stupně. Správním orgánem pečlivě shromážděný materiál o situaci v Bělorusku klade více otázek, nežli odpovědí.
Soud I. stupně velmi správně vystihl, že za pronásledování lze v konkrétní situaci považovat i jednání státních orgánů stíhajících občana pro obecné trestné činy. A právě při vědomí této skutečnosti, jakož i důkladného popisu situace v Bělorusku, který měl k dispozici, bylo na něm, aby důsledně zjistil všechny podrobnosti, jež by přispěly k vyřešení primární otázky, totiž zda existuje namítaný vztah mezi problémy se splácením poskytnutého úvěru, ať již je lze vnímat z pohledu soukromého práva či práva veřejného trestního, a jeho politickými postoji.
V tomto ohledu je závažná zpráva ředitele odboru lidských práv Ministerstva zahraničních věcí ČR z dubna 2000, která se mimořádně detailně zabývá situací v zemi původu stěžovatele, a to nejen z geopolitického nadhledu, nýbrž i z úrovně jednotlivce, do jehož pocitů se personifikuje. Tento podklad opravňuje kasační soud k požadavku, aby byla věc podrobena přezkoumání se stejným smyslem pro jedinečnost případu. Za uvedeného skutkového stavu to znamená provést stěžovatelem navržené důkazy, totiž výslech uváděných svědků, neboť tento soud považuje za nezbytné pro učinění si představy o existenci shora uvedené příčinné souvislosti shromáždit všechny důkazy napomáhající objasnění okolností případu.
Výrazně negativní hodnocení Běloruska stran dodržování lidských práv MZ USA za r. 1999, popisující existenci politického systému jako takového, jež se opírá o ústavu, která byla přijata protiústavním způsobem, neexistenci nezávislého soudnictví či záhadná mizení politických oponentů, svévolná zatčení a zadržování občanů ve vazbě, to vše dokresluje stav, při kterém nelze rezignovat na podrobné dokazování. Nejvyšší správní soud tak neshledává prozatím dostatečně odůvodněným závěr soudu I. stupně o neexistenci důvodů pro udělení azylu, resp. překážky vycestování.
Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto postupoval dle ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s. . O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodne soud I. stupně podle ustanovení § 110 odst. 2 s. ř. s. P o u č e n í: Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné (§ 53 odst. 3, § 120 s. ř. s.). V Brně dne 19. 5. 2004
JUDr. Václav Novotný předseda senátu