České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. „Určitá sociální skupina“ ve smyslu $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často © povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko proná- sledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím dů- vodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zá- konech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
České republiky, ve znění pozdějších předpisů (zákon o azylu), ve znění zákona č. 2/2002 Sb. „Určitá sociální skupina“ ve smyslu $ 12 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, je skupina osob, která se vyznačuje objektivně společnou charakteristikou nebo kterou společnost alespoň takto vnímá. Tato charakteristika má často © povahu vrozeného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko proná- sledování však do této charakteristiky nepatří. I pouhá příslušnost k určité sociální skupině může být postačujícím dů- vodem pro udělení azylu; rozhodující je ovšem existence odůvodněného strachu z pronásledování, směřujícího vůči žadateli o azyl jako příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatelstva, které nerespektují normy stanovené v zá- konech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, případně odmítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu.
Stěžovatel kasační stížností napadá posouzení právní otázky soudem I. stup- ně i žalovaným a pokládá svoji žádost o udělení azylu za důvodnou. Poukazuje na finanční potíže v domovské zemi, ne- možnost najít tam práci, nevyplácení ani minima sociálních dávek a hmotného za- bezpečení uchazeče o zaměstnání a z to- ho plynoucí možnost obživy jedině trest- nou činností nebo odchodem do exilu. Státní aparát se o tuto situaci nezajímá, vůbec ji neřeší, resp. této situace zneuží- vá. Proto takové pronásledování státním aparátem lze přiřadit pod $ 12 písm. b) zákona o azylu, neboť žalobce patří do sociální skupiny nezaměstnaných a je pronásledován právě z tohoto důvodu, což domovský stát toleruje. Soud I. stup- ně neuvedl dostatečné důvody, proč ne- považoval žalobcovo skutkové tvrzení, že bude v domovské zemi postižen vo- jenským soudem, za důvod pro uděle- ní azylu. Stěžovatel poukazuje na čl. 65 947 364 Příručky procedur a kritérií pro přizná- ní postavení uprchlíka, který uvádí, že pronásledování se týká za normálních okolností kroků, které podnikají orgány nějaké země. Může však vycházet také od některých složek obyvatelstva, které ne- respektují normy stanovené v zákonech dané země. Tam, kde místní obyvatelstvo páchá diskriminační či jinak postihující činy, mohou být tyto činy považovány za pronásledování, pokud je orgány vě- domě tolerují, nebo odmítají či nejsou schopné zajistit účinnou ochranu. Další důvod podané kasační stížnosti stěžova- tel spatřuje v $ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. a má za to, že žalovaný nedostatečným způsobem provedl dokazování. Na zá- kladě takto zjištěného skutkového stavu nebylo možné ve správním řízení o udě- lení azylu spravedlivě rozhodnout. Ža- lovaný nerespektoval, že stěžovatel jako účastník azylového řízení má jen velmi omezené možnosti pro zajištění důkazů o perzekuci v domovské zemi, a krajský soud tuto skutečnost ponechal zcela bez povšimnutí. Nebylo sice navrženo provedení důkazů, avšak soud I. stupně si mohl provedení dalších důkazů vy- žádat na státních orgánech domovské země stěžovatele. Z tohoto hlediska se jeví napadený rozsudek jako nedosta- "tečně odůvodněný, a tedy i nepřezkou- matelný. Důvod podání kasační stížnosti stěžovatel vidí i v $ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Má za to, že soud nesprávným způsobem posoudil právní otázku, zda správní řízení předcházející podání žalo- by netrpělo procesní vadou. Stěžovateli bylo vytýkáno, že sice uvedl konkrétní situace, při kterých byl utlačován, avšak podle soudu I. stupně se jednalo toliko o zásahy soukromých osob. Stěžovatel je přesvědčen, že není možné vycházet to- liko z údajů, které uváděl při pohovoru v azylovém středisku, ale i z údajů uve- dených v žalobě a jejím doplnění. Tyto 948 údaje dle tvrzení stěžovatele však soud I. stupně nevzal vůbec v potaz. Navíc to stěžovatel uváděl i při pohovoru, avšak patrně z důvodu jazykové bariéry nejsou tato sdělení zaznamenána ve spise. Stě- žovatel vyjádřil přesvědčení, že i v tomto případě je soud povinen přezkoumat napadené rozhodnutí a správní řízení jemu předcházející z hlediska dodržení procesních předpisů. Rovněž odůvod- nění rozhodnutí žalovaného napadá stě- žovatel ve smyslu $ 47 odst. 3 správního řádu pro nedostatečnost, což má za ná- sledek neodstranitelnou vadu. Z obsahu spisu je patrné, že stěžova- tel požádal o azyl dne 3. 12. 2001; uvedl, že nemá práci, peníze a ani kde žít. Od „ roku 1999 byl bez zaměstnání, do České republiky jezdil za prací. Hlavním dů- vodem žádosti o azyl byla snaha o zajiš- tění lepších životních podmínek. Zamí- tavé rozhodnutí žalovaného se opíralo o sdělené důvody žádosti o azyl, dále pak o zprávy o politické a ekonomické situa- ci, jakož i o situaci v oblasti dodržování lidských práv na Ukrajině. Žalovaný zdů- vodnil, proč neshledává důvod pro udě- lení azylu podle žádného z ustanovení zákona o azylu, tj. dle $ 12 až $ 14, resp. $ 91, co se týče posouzení existence pře- kážek vycestování. Kasační stížnost není důvodná. C.) Zákon o azylu pojem „příslušnosti k určité sociální skupině“ dále nerozvá- dí. Tento termín se objevuje v článku 1 odst. A bodu 2 Úmluvy o právním posta- vení uprchlíků z 28. 7. 1957 (Ženevské konvence), a ani tam není upřesněn. Lze však vyjít z praxe soudních rozhodnu- tí, která se vyčlenila do dvou přístupů: jeden představuje tzv. chráněnou cha- rakteristiku, druhý pak přístup sociální percepce. Prvý klade důraz na nezměni- relnou charakteristiku pro člověka nato- lik zásadní, že by se jí neměl být nucen vzdát, totiž vrozenou (např. pohlaví, et- nická příslušnost) nebo nezměnitelnou z jiných důvodů (např. historických, povolání, stav). Takto byly generovány např. sociální skupina rodiny, žen, homo- sexuálů. Se stejným výsledkem přichází i druhý přístup, který zjišťuje, zda skupi- na je spojena s určitou charakteristikou, která ji identifikuje nebo ze společnosti vyděluje. Ovšem důsledkem těchto dvou přístupů nemusí být vždy shodný náhled tam, kde je sociální skupina charakteri- zována skutečností, která není vrozená či pro lidskou důstojnost zásadní, např. určitého povolání nebo sociální třídy. Především však role pronásledování není definičním prvkem, jenž určuje so- ciální skupinu, byť fakt pronásledování napomáhá k tomu, aby určitá skupina lidí byla jako zvláštní sociální skupina vnímána, resp. může takovou skupinu i vytvořit. Není pak zapotřebí, aby se členové určité sociální skupiny znali, ne- musí se vzájemně stýkat ani tvořit sou- držnou skupinu. Určitá sociální skupina je tedy skupina osob sdílejících objek- tivně společnou charakteristiku nebo je alespoň takto společností vnímána. Tato charakteristika má často povahu vroze- ného, nezměnitelného rysu nebo je jinak zásadní pro lidskou identitu, svědomí nebo výkon lidských práv dotyčných osob; riziko pronásledování tuto charak- teristiku nepředstavuje (srov. doporu- čení v oblasti poskytování mezinárodní ochrany - HCR/GIP/02/02 ze 7. 5. 2002). V tomto kontextu lze skutečně hovořit o sociální skupině nezaměstnaných. Je třeba poznamenat, že i pouhá pří- slušnost k této skupině může být za ur- čitých okolností postačujícím důvodem pro udělení azylu; nemusí přitom hrozit pronásledování všem členům skupiny a skupina může být jak malá (rodina), tak i velmi početná (etnická skupina, ženy). Ovšem rozhodující je existence odůvodněného strachu z pronásledová- ní směřujícího vůči žadateli o azyl jakož- to příslušníku určité sociální skupiny, jež podnikají úřady země, případně jež vychází od některých složek obyvatel- stva, které nerespektují normy stanové- né v zákonech dotyčné země, a úřady vědomě takové jednání tolerují, nebo od- mítají či jsou neschopné zajistit účinnou ochranu. V daném případě však stěžo- vatel neprokázal, že by pro svou přísluš- nost k sociální skupině nezaměstnaných byl jakkoli pronásledován; pronásledo- váním není tíživá ekonomická situace sama o sobě, a právě to stěžovatel tvrdí. Jinou formu pronásledování stěžovatel neuvádí a nelze ji vyčíst ani z obsahu shromážděných důkazů. Z výše citovaných ustanovení záko- na o azylu (zejm. $ 12) se podává, že správní orgán má povinnost zjišťovat skutečnosti rozhodné pro udělení azylu jen tehdy, jestliže žadatel o udělení azylu alespoň tvrdí, že existují důvody v tomto ustanovení uvedené, případně neuvádí jen důvody ekonomické. Ze žádného ustanovení tohoto zákona nelze dovo- dit, že -by správnímu orgánu vznikala povinnost, aby sám domýšlel právně re- levantní důvody pro udělení azylu žada- telem neuplatněné a posléze k těmto dů- vodům činil příslušná skutková zjištění. Povinnost zjistit skutečný stav věci dle $ 32 spr. ř. má správní orgán pouze v roz- sahu důvodů, které žadatel v průběhu správního řízení uvedl. Tomu konečně odpovídá i povaha soudního přezkumu, myšleno odkazem na $ 77 s. ř. s., neboť tam založené oprávnění soudu prová- dět dokazování v souladu s požadavkem plné jurisdikce se povýtce váže k před- 949 365 mětu soudního řízení, totiž rozhodnutí vydanému správním orgánem. Takto je třeba chápat i $ 75 s. ř. s., podle něhož soud vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Na tomto místě je třeba zdůraznit logiku řízení o žádosti o udělení azylu, které je provázeno zá- sadou aktivity žadatele o azyl. Z obsahu správního spisu je nad veškerou pochyb- nost zřejmé, že žalovaný při zjišťování důvodů postupoval korektně. Poskytl procesní poučení, jakož i poučení o po- bytu cizince na území České republiky a v rámci jím provedeného řízení mu ne- lze z tohoto pohledu ničeho vyčíst. Jest- liže až v přezkumném řízení soudním stěžovatel uvádí další zcela nové důvody vyžadující samostatné dokazování, nelze takovouto situaci považovat za projev pochybení správního orgánu představu- jící vady řízení ve smyslu $ 76 odst. 1 s. ř. s., zejm. písm. b). O takový případ se nejedná. Správní orgán je co do skutko- vých okolností limitován tvrzeními ža- datelc o azyl a jinou možnost ani nemá. Jestliže žalovaný splnil stran výslovně projevených důvodů pro udělení azylu povinnosti, které mu zákon ukládá, pak nelze na jeho rozhodnutí v tomto směru pohlížet jako na nezákonné. Z tvrzení stěžovatele o údajném pro- cesu před vojenským soudem nelze pro jeho naprostou nekonkrétnost dovodit, že by tato okolnost mohla být způsobil4 odůvodnit udělení azylu či založit pře kážku vycestování ve smyslu $ 91 zákona o azylu. Z tohoto ničím nepodloženého tvrzení nevyplývá, že by byl stěžovatel nucen vycestovat do státu, v němž by byl ohrožen jeho život nebo svoboda z dů- vodu jeho rasy, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině ne- bo pro politické přesvědčení, nebo do státu, kde mu hrozí nebezpečí mučení, nelidského či ponižujícího zacházení ne- bo trestu nebo kde je jeho Život ohrožen v důsledku válečného konfliktu, nebo do státu, který žádá o jeho vydání pro trestný čin, za který zákon tohoto státu stanoví trest smrti, anebo by to bylo v rozporu s mezinárodními závazky Čes- ké republiky. Z výše uvedeného plyne, že dokazo- vání lze považovat za provedené dosta- tečným způsobem a nebyl porušen ani jiný procesní předpis. Odkazy stěžovate- le na jazykové bariéry neobstojí v porov- nání s protokolem o pohovoru ze dne 14. 8. 2002, s nímž stěžovatel vyjádřil podpisem svůj souhlas. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a pro- to ji dle ustanovení $ 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. (ovo)
Ivan M. (Ukrajina) proti Ministerstvu vnitra o udělení azylu, o kasační stížnosti žalobce.