Při posuzování otázky, zda by vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu, která žije v ČR společně se svým nezletilým dítětem a manželem, na jehož příjem je rodina odkázána, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života,
a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým konstatováním,
že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tam tedy
společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Správní orgán je v takovém případě povinen se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb
v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny do země původu právně či fakticky možné, je správní orgán dále povinen se zabývat i tím, zda má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, a zda by i případné
krátkodobé odloučení stěžovatelky od jejího nezletilého dítěte, pokud by bylo spojeno
s vyřízením oprávnění k pobytu, nebylo, vzhledem k věku dítěte a dalším okolnostem,
nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života.
Při posuzování otázky, zda by vycestování žadatelky o mezinárodní ochranu, která žije v ČR společně se svým nezletilým dítětem a manželem, na jehož příjem je rodina odkázána, bylo nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života,
a zda tedy jsou dány důvody pro udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d)
zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, se zpravidla nelze spokojit s pouhým konstatováním,
že žadatelka i její rodinní příslušnicí mají občanství země původu, a mohou tam tedy
společně odcestovat a existenci rodiny tím zachovat. Správní orgán je v takovém případě povinen se zabývat nejen případnými právními, ale i faktickými překážkami takového kroku, mezi něž by mohl patřit např. nedostatek finančních prostředků žadatelky a jejích rodinných příslušníků spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb
v zemi původu. Není-li přestěhování rodiny do země původu právně či fakticky možné, je správní orgán dále povinen se zabývat i tím, zda má žadatelka možnost získat jiné oprávnění k pobytu na území ČR, než je mezinárodní ochrana, a zda by i případné
krátkodobé odloučení stěžovatelky od jejího nezletilého dítěte, pokud by bylo spojeno
s vyřízením oprávnění k pobytu, nebylo, vzhledem k věku dítěte a dalším okolnostem,
nepřiměřeným zásahem do jejího rodinného a soukromého života.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
liktního jednání z roku 2006 jako závažného
narušení veřejného pořádku i nadále obstojí
(tedy po 7 letech od jeho spáchání).
[25] Stěžovatel dále poukazuje na to, že i po
odsouzení v roce 2006 bylo stěžovateli vydáno
povolení k dlouhodobému pobytu. K tomu
soud poznamenává, že trvalý pobyt je exkluzivní
formou pobytového oprávnění. Bylo-li stěžovateli v minulosti i po odsouzení za trestný čin uděleno povolení k dlouhodobému pobytu, nelze
z toho dovozovat, že rovněž pro účely trvalého
pobytu by mělo být odhlédnuto od protiprávního jednání stěžovatele. Stěžovateli nic nebrání
v tom, aby na území České republiky nadále pobýval na základě jiného pobytového titulu, než
jakým je trvalý pobyt. Lze tolerovat, že při rozhodování o méně významných pobytových titulech posuzují správní úřady splnění podmínek
mírněji než v případě trvalého pobytu.
[26] Soud tak shrnuje, že i přes výše uvedené výhrady, jimiž korigoval některé úvahy žalovaného a městského soudu, žalovaný správně podřadil jednání stěžovatele pod § 75 odst. 2 písm. f)
zákona o pobytu cizinců. Námitka nesprávné
aplikace právní normy je proto nedůvodná.
Žalobkyně podala dne 17. 1. 2011 žádost
o mezinárodní ochranu podle § 10 zákona
o azylu. Jako důvod podání žádosti uvedla, že
v České republice žije její manžel a syn, s nimiž by chtěla společně žít, starat se zde o syna a sloučit rodinu. V podání ze dne 5. 1. 2011
zástupce žalobkyně upřesnil, že žalobkyně
požádala o udělení mezinárodní ochrany především z důvodu podle § 14 a § 14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, tedy o udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany, neboť
jejím vycestováním by došlo k porušení čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“),
tedy práva na respektování soukromého a rodinného života.
se zde o syna a sloučit rodinu. V podání ze dne 5. 1. 2011
zástupce žalobkyně upřesnil, že žalobkyně
požádala o udělení mezinárodní ochrany především z důvodu podle § 14 a § 14a odst. 2
písm. d) zákona o azylu, tedy o udělení humanitárního azylu a doplňkové ochrany, neboť
jejím vycestováním by došlo k porušení čl. 8
Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod (č. 209/1992 Sb., dále jen „Úmluva“),
tedy práva na respektování soukromého a rodinného života.
Rozhodnutím ze dne 7. 4. 2011 žalovaný
žalobkyni mezinárodní ochranu neudělil. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobkyní uváděná
tvrzení ani skutečnosti, které vyšly v průběhu
řízení najevo, neodůvodňují udělení některé
z forem mezinárodní ochrany. Pokud jde o doplňkovou ochranu podle § 14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu, zabýval se žalovaný zejména
otázkou, zda by vycestování žalobkyně bylo
v rozporu s právem na ochranu soukromého
a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. V této
souvislosti konstatoval, že žalobkyně žije se
svým současným manželem od uzavření sňatku v listopadu 2009. Manžel a syn narozený
dne 4. 5. 2010 mají v České republice povolení
k dlouhodobému pobytu. Žalovaný dospěl
k závěru, že se žalobkyni nepodařilo prokázat
existenci trvalých rodinných vazeb na území
České republiky. S poukazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva žalovaný uvedl,
že by se muselo jednat o natolik dlouhodobý
a intenzivní vztah, aby i s ohledem na integraci
jednotlivých členů rodiny a naopak nemožnost
integrace v zemi původu, bylo možno zcela vyloučit reálnou možnost případného následování ostatních členů rodiny do země původu vyhošťované osoby. Manželství žalobkyně ovšem
nelze považovat za dlouholeté, neboť navázala
vztah s manželem v roce 2009 a až poté spolu
žili ve společné domácnosti. Žalobkyně tedy
podle žalovaného neuvedla žádné okolnosti,
které by jí mohly bránit v soužití s manželem
a synem. Za takovou okolnost nelze považovat
nedostatek oprávnění pobývat na území České
republiky, neboť bezpodmínečnou podmínkou k realizaci rodinného života její zdejší po-
byt není. Manžel i syn žalobkyně jsou vietnamskými státními příslušníky, nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti.
želem v roce 2009 a až poté spolu
žili ve společné domácnosti. Žalobkyně tedy
podle žalovaného neuvedla žádné okolnosti,
které by jí mohly bránit v soužití s manželem
a synem. Za takovou okolnost nelze považovat
nedostatek oprávnění pobývat na území České
republiky, neboť bezpodmínečnou podmínkou k realizaci rodinného života její zdejší po-
byt není. Manžel i syn žalobkyně jsou vietnamskými státními příslušníky, nic jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti.
Žalobkyně napadla rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, jenž ji rozsudkem ze dne 2. 4. 2012,
čj. 29 Az 15/2011-59, zamítl. Krajský soud se
v otázce posouzení žádosti o mezinárodní
ochranu z hlediska doplňkové ochrany podle
§ 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu ztotožnil
se závěry žalovaného. Navíc uvedl, že v průběhu řízení o žalobě bylo vedeno řízení o žádosti žalobkyně o povolení k dlouhodobému
pobytu, a to ve stadiu odvolání ke Komisi pro
rozhodování ve věcech pobytu cizinců. V této souvislosti poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2010, čj. 56 Az
41/2009-32, podle něhož i zákon č. 326/1999 Sb.,
o pobytu cizinců na území České republiky
(dále jen „zákon o pobytu cizinců“), dává žadatelům možnost zohlednění případného nepřiměřeného zásahu do rodinného nebo soukromého života a v takovém případě si žalobkyně
nemůže ke své ochraně vybrat zákon o azylu,
který je specifickou normou sloužící jako štít
lidem, kteří byli ve své vlasti pronásledováni či
ohroženi vážnou újmou, nikoliv univerzálním
nástrojem k legalizaci pobytu.
Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek krajského soudu kasační stížností, ve které namítla, že rozhodnutí krajského soudu
bylo nepřezkoumatelné, pokud jde o závěr,
že vycestování nebude v rozporu s mezinárodními závazky České republiky. Podle stěžovatelky nelze paušálně říci, že rodinné vazby nikdy nemohou být důvodem pro udělení
doplňkové ochrany. Krajský soud se nezabýval otázkou, zda již samotné vycestování nepředstavuje zásah do soukromého a rodinného života stěžovatelky a členů její rodiny.
Soud neodůvodnil řádně ani závěr, že stěžovatelka může k legalizaci pobytu využít ustanovení zákona o pobytu cizinců, neboť neuvedl, která ustanovení má na mysli, a zdali je
v praxi reálné a možné tyto instituty využít.
Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek
Krajského soudu v Hradci Králové i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
Z odůvodnění:
(...) Další stížní námitka směřuje proti závěrům žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle
§ 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka zejména uvádí, že by jejím vycestováním
bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na
osobní a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
k
Krajského soudu v Hradci Králové i rozhodnutí žalovaného a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
Z odůvodnění:
(...) Další stížní námitka směřuje proti závěrům žalovaného, pokud jde o posouzení žádosti z hlediska doplňkové ochrany podle
§ 14a odst. 1 a 2 písm. d) zákona o azylu. Stěžovatelka zejména uvádí, že by jejím vycestováním
bylo nepřiměřeně zasaženo do jejího práva na
osobní a rodinný život podle čl. 8 Úmluvy.
Nejvyšší správní soud se otázkou možného porušení čl. 8 Úmluvy v případě vycestování žadatele o mezinárodní ochranu již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 28. 11.
2008, čj. 5 Azs 46/2008-71, uvedl, že je třeba
„rozlišovat důvody, pro něž by v rozporu
s mezinárodními závazky ČR bylo samotné
vycestování cizince [§ 14a odst. 2 písm. d)
zákona o azylu a § 179 zákona [...] o pobytu
cizinců [...]], od důvodů, pro něž by v rozporu s mezinárodními závazky bylo až případné vyhoštění tohoto cizince. Samotná
nutnost vycestovaní cizince do země původu
při neudělení žádné z forem mezinárodní
ochrany a za situace, kdy cizinci nesvědčí žádný jiný důvod k zákonnému pobytu na území
ČR, totiž tomuto cizinci neznemožňuje, aby si
po návratu do země původu nepožádal o některou z možných forem povolení k pobytu na
území ČR dle zákona o pobytu cizinců.“ Jak dále Nejvyšší správní soud uvedl, „obvykle právě
jen dlouhodobý zákaz pobytu na území ČR
může v některých případech dosáhnout intenzity nepřiměřeného zásahu do soukromého
a rodinného života, který si cizinec za dobu svého pobytu na území ČR vytvořil. [...] Při posuzování důvodů znemožňujících vycestování cizince by byl výjimkou z výše uvedených závěrů
pouze případ, kdy by si stěžovatel vytvořil na
území ČR takové rodinné či případně osobní
vazby, že by nepřiměřeným zásahem do tohoto
rodinného či soukromého života byla již nutnost pouhého vycestování z území ČR.“
Nejvyšší správní soud se v uvedeném rozsudku dále vyjádřil v tom smyslu, že čl. 8
Úmluvy neukládá státu všeobecný závazek respektovat volbu dotčených osob ohledně země jejich společného pobytu, respektive napomáhat rozvíjení vztahů mezi nimi (srov. též
rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
29. 2. 2012, čj. 2 Azs 38/2011-47). Při stanovení
rozsahu povinností státu je však nutno zvážit
okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
jedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla
již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal řádně se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal všechny
okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné.
je však nutno zvážit
okolnosti konkrétní věci a posoudit, zda se ne-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
jedná o případ, kdy by nepřiměřeným zásahem do rodinného či soukromého života byla
již nutnost pouhého vycestování z území ČR.
Nejvyšší správní soud má za to, že se žalovaný při svém rozhodování nevypořádal řádně se skutečnostmi, jež v daném případě vyšly najevo, a dostatečně nezkoumal všechny
okolnosti, jež mohou být pro jeho rozhodnutí významné.
Stěžovatelka v azylovém řízení opřela svou
žádost o udělení mezinárodní ochrany o konkrétní tvrzení, že v České republice má rodinné vazby, neboť zde žije její manžel a syn, kteří
zde mají povolení k dlouhodobému pobytu, zatímco ve Vietnamu nemá nikoho. Žalovaný své
rozhodnutí založil na zjištění, že manželé uzavřeli sňatek v listopadu roku 2009 a až poté spolu
žili v jedné domácnosti. Nejedná se proto podle žalovaného o natolik intenzivní a dlouhodobý vztah, aby byla vyloučena možnost následování ostatních členů rodiny do země
původu. Společný život mohou realizovat i v zemi původu, neboť manžel i syn stěžovatelky
jsou vietnamskými státními příslušníky, a nic
jim tedy nebrání ve společném návratu do vlasti. Žalovaný tak dospěl k závěru, že vycestování
stěžovatelky nepředstavuje natolik intenzivní
zásah do jejích práv chráněných článkem 8
Úmluvy, který by bylo možné kvalifikovat jako
důvod pro udělení doplňkové ochrany.
Uvedené posouzení věci však považuje
Nejvyšší správní soud za zjednodušující a neúplné. Je pravdou, že stěžovatelka uzavřela se
svým manželem sňatek v roce 2009. Lze tak
souhlasit s tím, že manželství stěžovatelky
prozatím netrvá dlouhou dobu. Délku trvání
vztahu nicméně nelze považovat za zcela rozhodující, tím méně za jediné kritérium pro
posouzení otázky, zda by vycestováním stěžovatelky mohlo dojít k nepřiměřenému zásahu
do jejího práva na rodinný život, který by byl
důvodem k udělení doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu. Je
třeba též zohlednit skutečnost, že stěžovatelka
od sňatku trvale žije v jedné domácnosti se
svým manželem a synem, který se narodil dne
4. 5. 2010. Během správního řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by svědčily o tom,
že se jedná o účelově uzavřené manželství. Naopak, podle vyjádření odboru sociálních věcí
Městského úřadu v Rychnově nad Kněžnou
spolu manželé nadále žijí a stěžovatelka celodenně pečuje o syna. Manžel sám pracuje a zabezpečuje tak potřeby rodiny, ovšem i on se
přes své časově náročné povolání podílí na výchově syna. Z vyjádření dále vyplynulo, že rodiče o svého syna řádně pečují a že je v jeho zájmu, aby měl možnost vyrůstat v úplné rodině.
Za daných okolností nelze zcela vyloučit, že by
i případné krátkodobé vycestování stěžovatelky mohlo představovat nepřiměřený zásah do
jejího práva na společný rodinný život. Zároveň by tak mohl být výrazně dotčen i zájem na
řádné péči a na zdravém vývoji nezletilého syna, v současné době méně než tříletého.
očné povolání podílí na výchově syna. Z vyjádření dále vyplynulo, že rodiče o svého syna řádně pečují a že je v jeho zájmu, aby měl možnost vyrůstat v úplné rodině.
Za daných okolností nelze zcela vyloučit, že by
i případné krátkodobé vycestování stěžovatelky mohlo představovat nepřiměřený zásah do
jejího práva na společný rodinný život. Zároveň by tak mohl být výrazně dotčen i zájem na
řádné péči a na zdravém vývoji nezletilého syna, v současné době méně než tříletého.
Z tohoto důvodu bylo namístě, aby žalovaný podrobně zkoumal, zda skutečně je v možnostech stěžovatelky a jejího manžela, aby společně se svým synem vycestovali do Vietnamu
a aby zde, jak uvedl žalovaný, mohli realizovat
svůj rodinný život. Při posouzení této otázky je
třeba zohlednit nejen to, zda existují právní
překážky takového kroku, nýbrž i to, zda tu
jsou skutkové okolnosti, jež by mohly bránit
vycestování rodiny stěžovatelky do Vietnamu,
jako např. nedostatek finančních prostředků
spojený s absencí sociálních a rodinných vazeb v zemi původu apod. Žalovaný sám konstatoval, že manžel stěžovatelky i její syn mají
v České republice povolen dlouhodobý pobyt.
Manžel zde dokonce žije legálně již déle než
dvacet let (stěžovatelka uvádí, že takřka třicet
let) a finanční prostředky na životní potřeby
své rodiny si zajišťuje podnikáním. Nelze tedy
bez dalšího předpokládat, že by měl ve Vietnamu takové sociální vazby, které by mu umožnily přesunout tam svou podnikatelskou činnost. Na jeho výdělku je finančně závislá celá
jeho rodina, která podle zjištění odboru sociálních věcí Městského úřadu v Rychnově nad
Kněžnou žije velmi skromně, byť nestrádá. Vyvstává tedy otázka, zda je možnost vystěhování
rodiny do Vietnamu vůbec únosná. Stěžovatelka v této souvislosti namítala, že by v daném
případě nebylo přiměřené požadovat po manželovi, aby spolu se stěžovatelkou a svým synem vycestoval do Vietnamu. Ani touto otázkou se však žalovaný nezabýval. Zároveň bylo
namístě zkoumat i potřeby nezletilého syna,
a zabývat se také otázkou, zda je v současné době vhodné a možné s ohledem na jeho nízký
věk a finanční situaci rodiny, aby spolu se stěžovatelkou vycestoval do Vietnamu. Pokud by
naopak stěžovatelka byla nucena vycestovat
z České republiky bez syna a manžela, nelze
vyloučit ani to, že by zde syn mohl být ponechán po delší dobu bez péče matky, v čemž by
mohl být spatřován nepřiměřený zásah do
práva na rodinný život jak stěžovatelky, tak jejího syna. K uvedeným okolnostem ovšem stěžovatel při svém rozhodování vůbec nepřihlédl
a takřka se jimi nezabýval. V části rozhodnutí
zabývající se posouzením žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany
podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu některé z těchto skutečností sice zmínil, aniž by
však uvedl, jakým způsobem a zda vůbec je zohlednil při svém rozhodování.
hl být spatřován nepřiměřený zásah do
práva na rodinný život jak stěžovatelky, tak jejího syna. K uvedeným okolnostem ovšem stěžovatel při svém rozhodování vůbec nepřihlédl
a takřka se jimi nezabýval. V části rozhodnutí
zabývající se posouzením žádosti o mezinárodní ochranu z hlediska doplňkové ochrany
podle § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu některé z těchto skutečností sice zmínil, aniž by
však uvedl, jakým způsobem a zda vůbec je zohlednil při svém rozhodování.
Toto opomenutí žalovaného neodstranil ani
krajský soud, jenž se plně ztotožnil se závěry obsaženými v rozhodnutí žalovaného. Krajský
soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovatelka měla svůj pobyt v České republice legalizovat primárně prostřednictvím zákona o pobytu cizinců. Obecně jistě platí, že důvody
doplňkové ochrany podle § 14a odst. 2 písm. d)
zákona o pobytu cizinců jsou subsidiární vůči
pobytovým oprávněním podle zákona o pobytu
cizinců, nicméně v daném případě z vyjádření
žalovaného v průběhu řízení před soudem vyplynulo, že stěžovatelka sice požádala o povolení k dlouhodobému pobytu, ovšem tato žádost
byla zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala
stěžovatelka odvolání ke Komisi pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců. O odvolání přitom
nebylo v době projednávání věci před krajským
soudem rozhodnuto. V daném případě tedy bylo namístě zabývat se i důvody, které vedly k zamítnutí žádosti o dlouhodobý pobyt. Pokud by
totiž bylo zjištěno, že jsou u stěžovatelky dány
takové objektivní skutečnosti, které jí brání
v udělení povolení k pobytu, nelze předpokládat, že by jí v budoucnu mohlo být povolení
k pobytu vydáno. Správní spis a spis krajského
soudu ostatně ani neposkytují dostatečný podklad pro posouzení této otázky a krajský soud se
uvedenými okolnostmi nezabýval.
Nejvyšší správní soud tak na základě těchto úvah dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je v uvedené otázce nepřezkoumatelné
pro nedostatek důvodů a pro nedostatečné
zjištění skutkového stavu a pro tyto důvodně
vytýkané vady měl krajský soud napadené rozhodnutí žalovaného zrušit. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
T. T. P. (Vietnam) proti Ministerstvu vnitra o udělení mezinárodní ochrany, o kasační stíž- byl stěžovatel oprávněn pobývat na území.
Naopak, jedná se o „nejvyšší“ pobytový titul,
jehož může cizinec na území České republiky
dosáhnout a který vede ke zrovnoprávnění cizince s občany České republiky v mnoha oblastech veřejného práva. Odepření povolení
k trvalému pobytu současně neznamená, že
by žadatel nebyl nadále oprávněn pobývat na
území České republiky. Proto je legitimní požadovat, aby chování uchazeče o povolení
k trvalému pobytu nevykazovalo po relativně
dlouhou dobu žádné excesy, ani ojedinělé.
Byť by se s odstupem 3,5 roku, resp. 4 let
mohlo zdát, že deliktní jednání stěžovatele,
jímž závažně narušil veřejný pořádek, je neaktuální, nelze této domněnce přisvědčit,
a to s ohledem na specifické dopady rozhodnutí o udělení trvalého pobytu (viz shora). [24] Soud nicméně považuje za důležité
poznamenat, že od doby vydání rozhodnutí
ministra vnitra uplynuly další tři roky, které
však soud nyní nemůže vzhledem k § 75 odst. 1
s. ř. s. vzít do úvahy. Pokud by však stěžovatel
v současné době znovu požádal o udělení trvalého pobytu, musel by se žalovaný znovu
důkladně vypořádat s tím, zda hodnocení de- nosti žalobkyně.