Primární důvody pro udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 12 a § 14a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, musí být vždy posuzovány na základě podmínek panujících v té části země původu, odkud žadatel pochází a kde má stálé bydliště. Naopak podmínky panující v jiné oblasti země původu, kde se žadatel pokusil nalézt vnitrostátní ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou, jejichž hrozbě čelil v místě svého stálého bydliště, jsou relevantní pouze pro případné následné posouzení ve smyslu § 2 odst. 7 zákona o azylu, zda se žadatel může právě v této jiné části země původu usadit a nalézt zde účinnou ochranu před pronásledováním nebo vážnou újmou.
Rozhodnutím žalovaného ze dne 20. 5. 2016, nebyla žalobkyním udělena mezinárodní ochrana podle § 12, § 13, § 14, § 14a ani § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
Ze správního spisu vyplývá, že žalobkyně přicestovaly z Ukrajiny a požádaly o mezinárodní ochranu v České republice. Žalobkyně a) ve své žádosti uvedla, že je občankou Ukrajiny ruské národnosti, je rozvedená a hlásí se ke katolickému vyznání. Žádost o udělení mezinárodní ochrany podala i jménem své tehdy nezletilé dcery, žalob-kyně b). Na území České republiky nepočítá žalobkyně a) s pomocí žádných příbuzných ani známých. Na území Ukrajiny pobývala žalobkyně a) se svou rodinou v letech 2004 až 2015 ve městě Makijivka (Doněcká oblast), kde vlastní polovinu domu. V dubnu 2015 se přestěhovala do obce Stryj (Lvovská oblast). Zemi původu opustila dne 14. 10. 2015 kvůli probíhající válce. Do České republiky přicestovala mikrobusem přes Polsko. Uvedla, že na Donbasu nelze žít a na západní Ukrajině nemohla s rodinou zůstat, protože kvůli svému východoukrajinskému bydlišti nemohla najít práci ani bydlení. Když se místní obyvatelé dozvěděli, odkud žalobkyně pocházejí, odmí-tali je, nadávali jim a obviňovali je ze separatismu. Jako katoličky je odmítli vyzpovídat v místním pravoslavném kostele. Žalobkyně a) se spolu se svou matkou rozhodla, že s dětmi vycestují do zahraničí, na vízum pro matku však nezbyly peníze. Na Donbas se nemohou vrátit, jejich dům byl téměř zničen.
má tak povahu řízení o žádosti). Nutno dodat, jak ostatně již vyplývá ze shora popsané možnosti poškozeného uplatnit svůj nárok v řízení před civilními soudy, rozhodnutí o zastavení řízení nepředstavuje ve vztahu k nároku poškozeného na náhradu škody překážku věci rozhodnuté.
[24] K další argumentaci účastníků řízení Nejvyšší správní soud uvádí, že stěžovatelem odkazované závěry z konzultačního dne Ministerstva vnitra ze dne 11. 6. 2013, byť reagují na předcházející právní úpravu a byť se (jak poukazoval žalobce) nejedná o závěry, jimiž by byl soud vázán, odpovídají výkladu nyní přijatému. Odlišná povaha adhezního řízení, jímž je řešen soukromoprávní vztah mezi obviněným a poškozeným, na nějž poukazoval žalobce, pak přijatý závěr nevylučuje, naopak. Nebylo-li pravomocným rozhodnutím o přestupku rozhodnuto o celém uplatněném nároku poškozeného na náhradu škody, právo poškozeného na úspěšné uplatnění zbývajícího nároku - byť v jiném řízení - není jakkoli zkráceno. Právě v tomto řízení mohou být řešeny odpovědnostní nároky, o jejichž přiznání měly v posuzované věci správní orgány pochybnosti.