sového a televizního vysílání o změně dalších zákonů, ve znění zákonů č. 341/2004 Sb. a č. 235/2006 Sb. Reklamu [$ 2 odst. 1 písm. n) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání] nelze považovat za „pořad“ [$ 2 odst. 1 písm. 1) citovaného zá- konaj, ačkoli i ona představuje v jistém smyslu souvislou a časově ohraničenou část vysílání, ani za „upoutávku“, i když i ona slouží k propagaci výrobků či služeb. Podle $ 32 odst. 1 písm. g) citovaného zákona tedy není možno trestat provozovatele za vy- sílání reklamy, která by podle názoru regulačního orgánu mohla ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mladistvých, neboť toto ustanovení dopadá pou- ze na pořady a upoutávky; výklad per analogiam legis, který by citované ustanovení vztahoval i na reklamu, je v oblasti správního trestání nepřípustný.
C.) Žalovaná v novém rozhodnutí již řád- ně vymezila skutek, za nějž je ukládána poku- ta: vypustila tedy z výroku rozhodnutí údaj o vysílání dne 15. května, které se odehrálo až po 22. hodině, tj. v souladu se zákonem. Žalo- vaná se pak opětovně - jak jí soud uložil - vě- novala výkladu $ 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. [„Provozovatel vysílání je po- vinen (...) nezařazovat v době od 06.00 ho- 82 din do 22.00 hodin pořady a upoutávky, kte- ré by mohly ohrozit fyzický, psychický nebo mravní vývoj dětí a mlaďdistvých“].
Stejně ja- ko ve svém předchozím rozhodnutí shledala, že toto ustanovení dopadá na danou reklamu: poté, co citovala definice „pořadu“ a „rekla- my“ podle $ 2 odst. 1 písm. D a n) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění zákona č. 235/2006 Sb. [pozn. soudu: podle znění zákona účinného v době vysílání reklamy se jednalo o písmena j) a | citovaného ustanovení, po obsahové stránce však tyto definice nedoznaly násled- nými novelizacemi žádných změn], konstato- vala, že v rámci její působnosti je její povin- ností chránit děti a mladistvé před možným ohrožením na jejich vývoji.
Pokud je pak vysí- lána reklama, nemá žalovaná jinou možnost, jak tuto ochranu poskytnout, než aplikací $ 32 odst. 1 písm. g) zákona. Co se týče krité- rií pro uložení pokuty, uvedla žalovaná, že žalobkyně provozuje celoplošné vysílání do- stupné alespoň 70 % obyvatel České republi- ky, které zaujímá vysoký podíl sledovanosti, a že bylo na ní, zda a v jakém čase zařadí re- klamu do vysílání (ač nebyla jejím zpracova- telem). Porušení povinnosti podle $ 32 odst. 1 písm. £) zákona č. 231/2001 Sb. považuje ža- lovaná za závažné, polehčující okolností je pak délka reklamy v trvání pouhých třiceti vteřin.
Na výši pokuty mělo vliv i to, že žalob- kyně porušila povinnost upravenou v tomto ustanovení opakovaně a upozornění ani sankce ji neodradily od dalšího spáchání de- liktu. Zjistit případný finanční prospěch není v této věci možné, a toto kritérium tak nemě- lo na výši pokuty vliv. Z odůvodnění nového rozhodnutí, jak je rekapitulováno shora, je patrné, že ani v tomto rozhodnutí se žalovaná řádně nevypořádala s otázkou aplikace $ 32 odst. 1 písm. g) záko- na č. 231/2001 Sb. a neuvedla žádné konkrét- ní důvody, pro něž má být podle tohoto usta- novení zakázáno i vysílání reklamy.
Ve svém původním rozhodnutí žalovaná uvedla, že rozšířeným výkladem a z logiky věci lze hod- notit reklamu jako „upoutávku“, soud ji však ve zrušujícím rozsudku upozornil na to, že v oblasti správního trestání nelze přistoupit na rozšiřující (extenzivní) výklad vymezení zákonné povinnosti. To platí tím spíše, pokud zákon rovněž výslovně vyjmenovává povin- nosti spjaté s vysíláním „reklamy“ a pokud stanoví skutkové podstaty správních deliktů, v nichž odlišuje postih za neplnění povinností vážících se k vysílání „pořadů“ a k vysílání „re- klam“.
Soud tedy shledal, že žalovaná se řádně nevypořádala s námitkou žalobkyně, podle níž $ 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. vý- slovně ukládá povinnost ohledně vysílání „pořadů“ a „upoutávek“, ovšem nikoli „rekla- my“.Vyzval také žalovanou, aby případně zvá- žila možné porušení zákona ve vztahu k po- vinnostem pro provozovatele vysílání podle $ 48 a násl. zákona č. 231/2001 Sb., popř. po- dle $ 664 ohledně povinností upravených v zákoně č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy, eventuálně aby posoudila použití $ 67 zákona č. 231/2001 Sb. Tyto argumenty soudu však žalovaná dále nerozvinula; setrvala na tom, že ve věci je nut- no aplikovat $ 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. - nyní už nikoli proto, že „re- klamu“ lze zahrnout pod pojem „upoutávka“ (tedy formou extenzivního výkladu pojmu „upoutávka“), nýbrž se zdůvodněním, že jiné ustanovení použít nelze, protože by jinak ne- bylo možno zajistit ochranu fyzického, psy- chického a mravního vývoje dětí a mladist- vých.
Taková argumentace, která v podstatě formou analogie vytváří novou skutkovou podstatu (podle níž má provozovatel povin- nost zdržet se vysílání nejen pořadů a upou- távek, ale též reklam určitého obsahu), ovšem neobstojí. Obecně ve veřejném právu platí, že pokud se nabízí více možností výkladu právní normy ukládající povinnost, nelze zvolit výklad, který je k tíži adresáta povin- nosti; v oblasti správního trestání je tato zása- da ještě zvýrazněna, jak ostatně městský soud uvedl ve svém předchozím rozsudku.
Trest- něprávní princip nullum crimen sine lege -— podle nějž jen zákon může stanovit, jaké jed- nání je trestným činem (a musí tak učinit jed- noznačným způsobem) - se obdobně uplatní i při správním trestání: správním deliktem tak nemůže být jednání, jehož znaky nejsou jasně popsány v zákoně. Za takové jednání pak nelze účastníka trestat jen proto, že se to- to jednání podobá jednání jinému, zákonem výslovně sankcionovanému; že by mohlo mít podobně neblahé dopady jako ono jednání explicitně popsané; a že zákonodárce patrně myslel i na tyto případy, jen se mu tak úplně nepodařilo je vtělit do textu zákona.
Tyto myš- lenkové postupy popírají jak zásadu správní- ho trestání, tak v nejobecnější rovině i zásadu právní jistoty, a soud jim nemůže přisvědčit. „Reklama“ nemůže být podle soudu po- važována za druh či podkategorii upoutávky. Zákon upoutávku nedefinuje a žalovaná ve svém předchozím rozhodnutí nepopsala, v čem spatřuje blízkost obou těchto pojmů. Ta spočívá patrně v tom, že jak reklama, tak upoutávka mají za cíl vzbudit zájem diváka o propagovaný předmět, službu či Činnost a motivovat jej k tomu, aby si předmět, službu či činnost obstaral.
Upoutávka však - podle svého obecného jazykového významu - má poměrně úzké pole působnosti, neboť upo- zorňuje diváka na pořady, které provozovatel bude vysílat. Pokud by už tedy bylo nutno po- pisovat vztah mezi reklamou a upoutávkou, byla by reklama pojmem nadřazeným a upou- távka určitým druhem reklamy, kterou provo- zovatel vysílá s cílem propagovat své vlastní (resp. jím vysílané) pořady [srov. formulaci „oznámení (...) vysílané za účelem vlastní propagace provozovatele vysílání“, obsaže- nou v definici „reklamy“ podle $ 2 odst. 1 písm. ) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění před 30.5.
2006]. Není přitom bez významu, že zá- kon v $ 32 odst. 1 písm. g) používá pojem „upoutávka“, který se už jinde v zákoně ne- vyskytuje. Kdyby zákonodárce chtěl tímto zá- kazem postihnout přímo „reklamu“, což je pojem zákonem definovaný a též hojně pou- žívaný, nepochybně by tak učinil. Soud dává žalobkyni za pravdu v tom, že „reklama“ není ani „pořadem“. Odlišnost těchto dvou pojmů ale neplyne jen z toho, že každý má svou vlastní definici v $ 2 odst. 1 zá- kona č. 231/2001 Sb. Pro „pořaď“ je typické, že je určitou „částí vysílání“, vyznačující se jistými formálními a obsahovými znaky; na- proti tomu u reklamy jde o „oznámení“ zařa- zované do programu za účelem propagace výrobků či služeb.
Na těchto odlišných cha- 83 1976 rakteristikách je dobře vidno, že nelze klást mezi oba pojmy rovnítko - v tom smyslu, že oba pojmy by se plně překrývaly, resp. že ob- sah jednoho pojmu by se vyčerpával obsa- hem druhého. Zároveň je však ze srovnání obou rozdílných definic, jak jsou uvedeny shora, zřejmé, že se nejedná o definice stejné kategorie. Zatímco „pořaď“ je vymezen spíše parametry formálně technickými (celistvá a časově ohraničená čásť“), a to co i do poža- davků na obsah (požadavek, aby pořad byl „obsahově souvislý“, totiž dopadá jen na vztahy mezi jeho jednotlivými prvky či složkami a ni- jak nepředurčuje, jakou konkrétní tématikou bude pořad naplněn), „reklama“ není podle své definice svázána jakýmikoliv formálními znaky: charakterizuje ji výlučně její obsah, který míří k podpoře prodeje výrobků či slu- žeb.
I reklama je ale přitom s to být obsahově souvislou, celistvou a časově ohraničenou částí televizního vysílání (která se vyznačuje začátkem a koncem, vnitřní výstavbou prvků, a navíc pak specificky zaměřeným obsahem, resp. účelem). To však není pro vztah obou pojmů pod- statné; jak již zdejší soud uvedl ve svých dří- vějších rozhodnutích (například v rozsudku ve věci 8 Ca 234/2008 ze dne 24. 2. 2009, ne- bo ve věci 10 Ca 90/2009 ze dne 17. 6. 2009), obsahová souvislost a časová ohraničenost reklamy je dána povahou věci a technickými charakteristikami vysílání.
Ze systematického výkladu zákona č. 231/2001 Sb. plyne, že re- klama je sice považována za část vysílání, jedná se však o část odlišnou od pořadu. „Program“ je uspořádán z „jednotlivých (..) pořadů a dalších částí vysílání“ [$ 2 odst. 1 písm. i) zákona č. 231/2001 Sb.]; stejně jako zákon ob- sahuje zvláštní povinnosti vztahující se k vy- sílání pořadů [zejména v $ 32 odst. 1 písm. b) - e), £), h), j), k), m), n)], stanoví i zvláštní pravidla pro vysílání reklamy, resp. reklamy a teleshoppingu (zejména v $ 48 - $ 51 záko- na č. 231/2001 Sb.).
Provozovatel vysílání je povinen zajistit, aby reklamy a teleshoppingo- vé šoty byly zásadně vysílány v blocích mezi jednotlivými pořady, přičemž musí být vylou- čen vliv zadavatele reklamy a teleshoppingu na obsah vysílaných pořadů [$ 48 odst. 4 84 písm. b) a odst. 6 zákona]. Ustanovení $ 49 pak upravuje povinnosti provozovatele vysí- lání pro zařazování reklamy a teleshoppingo- vých šotů do pořadů, jakož i pro přerušování vysílání televizních pořadů reklamou a teles- hoppingovými šoty. Je zde tedy zřejmá nejen odlišnost mezi „pořady“ a jinými částmi vysí- lání - reklamami a teleshoppingovými šoty — ale i jistá hierarchie co do jejich významu a míry, v níž utvářejí program, a z toho ply- noucí rozdílnost požadavků či omezení na ně kladených.
Reklama tedy není pořadem jen proto, že má obsahovou náplň a určité trvání; jedná se o odlišnou část vysílání, která může zasahovat do průběhu pořadů jen v míře, v ja- ké jí to zákon umožňuje. Jelikož reklama není ani pořadem ani upou- távkou, nevztahuje se v případě vysílání rekla- my na provozovatele vysílání zákaz stanovený v $ 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. To pochopitelně neznamená, že obsah vysíla- ných reklam není nijak regulován. Pravidla pro vysílání reklam jsou obsažena zejména ve čtvrté hlavě zákona č. 231/2001 Sb. (Reklama, teleshopping a sponzorování pořadů); obecně- hlasového a televizního vysílání) pak upravu- je zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy.
Tento zákon je obecným předpisem upravují- cím reklamu a nakládání s ní; pokud zákon č. 231/2001 Sb. jakožto lex specialis nestano- ví jinak, postupuje se při regulaci reklamy po- dle právě zmíněného zákona. Zákon o regula- ci reklamy definuje tři kategorie osob, které mohou nést odpovědnost za porušení povin- ností vztahujících se k reklamě: zadavatele, zpracovatele a šiřitele ($ 1 odst. 5, 6 a 7 záko- na). Za povšimnutí stojí, že za obsah reklamy mohou být podle tohoto zákona činění odpo- vědnými pouze zadavatel či zpracovatel rekla- $ 8a odst. 2 písm. g) a odst. 3 písm. £) zákona, kterým neodpovídá obdobný správní delikt v ustanoveních týkajících se šiřitele - tedy v 8 odst. 1 av $ 8a odst. 1 zákonal.
Z toho plyne, že sankce za nerespektování obsahových požadavků kladených na rekla- mu je žalovaná Rada pro rozhlasové a televíz- ní vysílání oprávněna ukládat zadavatelům, zpracovatelům i šiřitelům reklamy; na šiřite- le, jimiž jsou provozovatelé rozhlasového a te- levizního vysílání, ovšem v tomto ohledu do- padá jen zákon č. 231/2001 Sb. Za vysílání mezi 6. a 22. hodinou, které by mohlo ohrozit vývoj dětí a mladistvých, je pak provozovatel podle $ 32 odst. 1 písm. g) tohoto zákona od- povědný jen tehdy, jedná-li se o vysílání cha- rakteru pořadu nebo upoutávky.
Stejně tak další písmena [b) - e), h)] tohoto ustanovení, která omezují provozovatele co do obsaho- vých charakteristik vysílání, dopadají jen na pořady; speciální úprava obsahu rozhlaso- vých a televizních reklam zase neobsahuje ustanovení, které by postihovalo reklamy způsobilé ohrozit vývoj dětí a mladistvých. Jen pro úplnost soud připomíná, že zákaz vysílat reklamy a teleshopping „určené dětem nebo v nichž vystupují děti, pokud podporu- Jí chování ohrožující jejich fyzický, psychic- ký nebo mravní vývoj“ podle $ 48 odst. 1 písm. b) zákona č. 231/2001 Sb. je podstatně užší hned v několika ohledech, a na jednání sankcionované žalovanou v projednávané vě- ci se zjevně nevztahuje.] Pokud žalovaná ve vyjádření v žalobě ob- jasňovala smysl $ 32 odst. 1 písm. j) zákona č. 231/2001 Sb. a důvod, proč jej nemohla použít, nebylo to ani nutné: žalobkyně se totiž v žalobě nezmínila o tomto ustanovení (ostat- ně v době vysílání inkriminované reklamy ješ- tě neexistující) proto, že ho považovala za při- léhavější pro svou věc, nýbrž aby poukázala na to, že zákon rozlišuje mezi „pořadem“ a „rekla- mou“ a že uvádí tyto pojmy kumulativně, po- kud chce vztáhnout určitý zákaz na oba tyto ty- py vysílání.
Je možné, že žalovaná pociťuje zákaz vysílání způsobilého ohrozit vývoj dětí a mladistvých, který se omezuje jen na „pořa- dy“ a „upoutávky“, jako nedostatek současné právní úpravy, není však její věcí, aby tuto úpravu dotvářela způsobem, který rozšiřuje povinnosti adresátů nad rámec zákona. Argu- mentace žalované není vedena e ratione legis, nýbrž per analogiam legis; analogie v oblasti správního trestání je ale nepřípustná. Soudu je znám dřívější rozsudek tohoto soudu ve věci 7 Ca 341/2006 ze dne 21.
5. 2008, kterým byla zamítnuta žaloba společ- nosti CET 21, spol. s r. o., proti rozhodnutí, jímž jí žalovaná uložila totožnou pokutu za vy- sílání totožné reklamy. Soud v tomto rozhod- nutí dospěl k závěru, že reklama je pro svou obsahovou souvislost a časovou ohraničenost druhem pořadu, a i na reklamu se tedy vztahuje zákaz stanovený v $ 32 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb. S tímto závěrem se ale nelze ztotožnit z důvodů právě uvedených. Určitá formální či technická podobnost reklamy a pořadu není dostatečným důvodem pro to, aby provozovatelé vysílání byli postihováni i za jednání, které jim zákon výslovně nezakazuje.
1977 Provozování her a loterií: povolení k provozování „jiné podobné hry“ k $ 48 odst. 1 písm. c) a $ 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, ve znění zákonů č. 149/1998 Sb. a č. 63/1999 Sb. (v textu též „zákon o loteriích“)
I. Zákon č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podobných hrách, je jako základní právní předpis upravující daný okruh právních vztahů obecně závazný i pro ty sub- jekty, které provozují svou činnost na základě povolení Ministerstva financí vyda- ného podle $ 50 odst. 3 tohoto zákona.
II. Povolení Ministerstva financí podle $ 50 odst. 3 zákona č. 202/1990 Sb., o lote- riích a jiných podobných hrách, je nutno chápat jako stanovení konkrétních pod- mínek provozování pro konkrétního adresáta vydaného povolení, které jsou pro něj závazné a které odrážejí specifika povolované „jiné podobné hry“. Tyto podmín- ky však nelze chápat jako výluku z působnosti citovaného zákona, neboť $ 50 odst. 3 ani jiné ustanovení tohoto zákona tak nestanoví. 1977 III. Podle 6 48 odst. 1 písm. c) zákona č. 202/1990 Sb., o loteriích a jiných podob- ných hrách, je finanční úřad oprávněn ve vztahu k subjektu, který je držitelem po- volení k provozování „jiné podobné hry“ ve smyslu $ 50 odst. 3 tohoto zákona, posu- zovat nejen rozpor s podmínkami, které byly v povolení uloženy, ale také rozpor se zákonem (a samozřejmě také rozpor s herním plánem).
Česká televize proti Radě pro rozhlasové a televizní vysílání o uložení pokuty.