K určování znalečného. Použije-li znalec ke splnění svého úkolu znalce u hlavního líčení osobního auta místo hromadného dopravního prostředku, aby na únosnou míru zkrátil dobu své nepřítomnosti při výkonu své vlastní odborné a řídící činnosti, pak nelze důvodně považovat tento postup za nehospodárný, zejména když rozdíl v nákladech není výrazný.
Č. 57/1971 sb. rozh.
K určování znalečného.
Použije-li znalec ke splnění svého úkolu znalce u hlavního líčení osobního auta místo hromadného dopravního prostředku, aby na únosnou míru zkrátil dobu své nepřítomnosti při výkonu své vlastní odborné a řídící činnosti, pak nelze důvodně považovat tento postup za nehospodárný, zejména když rozdíl v nákladech není výrazný.
(Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 13. 11. 1970, 5 To 11/70.)
Předseda senátu krajského soudu v H. K. stanovil odměnu znalce MUDr. Z. B. za účast a stvrzení znaleckého posudku v hlavním líčení částkou 261 Kčs.
Ke stížnosti znalce Nejvyšší soud zvýšil odměnu na 370 Kčs.
Předseda senátu při svém rozhodování postupoval správně podle příslušných zákonných ustanovení, když stanovil odměnu znalci za jeho přítomnost u hlavního líčení v částce 75 Kčs a náhradu za 6 pracovních hodin, které znalci nebudou zaměstnavatelem proplaceny v částce 117 Kčs.
Nepostupoval však správně při svém rozhodování o přiznání náhrady cestovného podle § 28 vyhlášky ministerstva spravedlnosti č. 37/67 Sb. Znalec účtoval náhradu za jízdu vlastním osobním autem o obsahu válců 1470 ccm z P. do H. K. a zpět částkou 178 Kčs. Je správné, že při rozhodování o této náhradě předseda senátu přihlížel k ustanovení sdělení č. 28 ve Sbírce instrukcí ministerstva spravedlnosti – částka 8 z roku 1967. Podle tohoto ustanovení je povinností soudu v případě, kdy znalec požaduje náhradu cestovních výdajů za použití osobního auta, posoudit, zda bylo použito vlastního osobního motorového vozidla znalcem nejen v zájmu řádného a důsledného splnění znaleckého úkonu, ale i v souladu se zásadou hospodárnosti.
Jak vyplývá z obsahu spisů, hlavní líčení bylo stanoveno soudem na 12,30 hod. Předseda senátu dospěl k závěru, že znalec měl výhodné autobusové spojení do H. K. v 9 hodin, že nejpozději se mohl vrátit do P. autobusem v 19,10 hod., že tedy jízdné autobusem by činilo tam i zpět celkem částku 58 Kčs, stravné za více než 10 hod. 11 Kčs, že tedy náhrada na cestovném a stravném by při použití hromadného prostředku činila celkem 69 Kčs, že proto uplatněný nárok znalce za jízdu soukromým autem nelze ekonomicky zdůvodnit a jeví se nepřiměřeným.
Podle názoru Nejvyššího soudu ČSR nelze takto zúženě otázku hospodárnosti při použití vlastního osobního auta znalce hodnotit; nelze také vycházet pouze z výše peněžité úspory, která zde byla při použití hromadného dopravního prostředku znalcem na rozdíl od použití osobního auta. Dospěl-li předseda senátu krajského soudu k závěru, že účast znalce byla u hlavního líčení nutná, měl při hodnocení otázky hospodárnosti v této souvislosti vycházet především z charakteru odborné činnosti znalce a jeho pracovního času v jeho odborné činnosti. Měl také hodnotit a posoudit, jaký význam má pro jeho činnost i časový úsek jeho nepřítomnosti v této činnosti v souvislosti se splněním jeho povinnosti jako znalce u soudního jednání. V daném případě šlo o znalce lékaře z oboru psychiatrie a nadto vedoucího lékaře psychiatrického oddělení. Časový úsek nepřítomnosti takového znalce v jeho odborné a řídící činnosti nelze zhodnotit pouze finančním efektem, a to při takové odborné činnosti ani náhradou za ztrátu mzdy. Časový úsek nepřítomnosti takového znalce v jeho odborné činnosti má být omezen nutně na míru co nejmenší i se zřetelem k jeho povinnosti zúčastnit se soudního jednání ke stvrzení písemného znaleckého posudku. Použil-li tedy znalec, primář psychiatrické léčebny v B., ke splnění svého úkolu znalce u hlavního líčení osobního auta, aby na únosnou míru zkrátil dobu své nepřítomnosti v oboru vlastní své odborné a řídící činnosti místo hromadného dopravního prostředku, pak nelze důvodně tvrdit, že tento postup je nehospodárný, zejména, když rozdíl v nákladech není ani jinak výrazný.
K tomu nutno ještě podotknout, že předseda senátu krajského soudu vůbec nepřihlížel k té skutečnosti, že znalec, aby se ze svého bydliště nebo i pracoviště mohl dostat včas na hromadný dopravní prostředek v 9 hod., musel by nutně jet na stanoviště autobusů autobusem a tramvají a vynaložit tak k tomu cíli minimálně vždy 1 a půl hodiny ztráty času tam a zpět navíc. Je proto třeba přiznat oprávnění jeho námitce, že by nemohl být toho dne vůbec činný jako lékař v oboru své každodenní odborné činnosti. Za takového stavu věci bylo by nutno přiznat mu nejméně o dvě hodiny náhrady za ztrátu mzdy navíc, tj. o částku 39 Kčs, než jak učinil předseda senátu krajského soudu při výpočtu této náhrady. Přitom však předseda senátu nepřihlížel ani k dalším složkám náhrady, jako je náhrada za ztrátu času při cestě zpět apod. Tím by se snížil číselný rozdíl na částku kolem 60 Kčs, což vzhledem k tomu, co bylo již uvedeno, je částka vcelku zanedbatelná.
Nadto je možno ještě poukázat na tu okolnost, kterou se ve svých výpočtech krajský soud vůbec nezabýval, že totiž hlavní líčení skončilo v 17 hodin a autobus, kterého měl, resp. mohl vůbec znalec k zpáteční cestě použít, odjížděl od nádraží v H. K. již v 17,10 hod.