Obec není povinna při prodeji nemovitého majetku vždy upřednostnit ekonomicky nejvýhodnější nabídku a může v mezích § 38 a § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, rozhodnout, že určitou nemovitou věc prodá i za cenu nižší než obsaženou v nejvyšší nabídce reagující na zveřejněný záměr, pokud má za to, že to je v jejím zájmu, resp. v zájmu občanů obce. Takový postup je ovšem nutno odůvodnit, a to způsobem odpovídajícím okolnostem konkrétního případu, přičemž postačí, budou-li důvody rozhodnutí zastupitelstva obce seznatelné z předkládací (důvodové) zprávy k návrhu příslušného usnesení či z rozpravy předcházející přijetí příslušného usnesení.
Zastupitelstvo žalovaného přijalo dne 19 . 2 . 2014 usnesení, kterým bylo rozhodnuto o úplatném převodu nemovitých věcí ve vlastnictví žalovaného (pozemku p . p . č . 2436, pozemku st . p . č . 471/1, včetně součástí a příslušenství, jež tvoří zejména stavba domu č . p . 407 na tomto pozemku, vše v k . ú .
Dašice) na Ondřeje V . a Danu V ., kteří za ně nabídli částku ve výši 3 330 000 Kč . Žalovaný tím upřednostnil nabídku manželů V . před nabídkou Andrey H ., která za předmětné nemovitosti nabídla částku ve výši 3 350 000 Kč .
Paní Andrea H . následně iniciovala zahájení dozorového řízení žalobcem . Žalobce po provedeném dozorovém řízení dospěl k závěru, že předmětné usnesení je v rozporu s § 38 odst . 1 obecního zřízení a rovněž se závěry vyplývajícími z nálezu Ústavního soudu ze dne 20 . 6 . 2012, sp . zn . IV . ÚS 1167/11, č . 123/2012 Sb . ÚS, neboť byť byla schválená kupní cena vyšší než cena v místě a čase obvyklá, žalovaný dle žalobce rozhodl o tom, že se předmětné nemovitosti mají prodat zájemci (Ondřej V ., Dana V .), který v porovnání s druhým zájemcem (Andrea H .) nabí- SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016 dl o 20 000 Kč nižší peněžité plnění, aniž by pro takový postup existoval „určitý objektivní a legitimní důvod“ .
Žalobce v daném případě při prošetřování stížnosti paní Andrey H . zjistil, že žalovaný zveřejnil dne 27 . 1 . 2014 záměr prodeje uvedených nemovitých věcí a následně obdržel dvě žádosti o jejich odkup . Oba dva zájemci při projednávání nabídek v průběhu zasedání zastupitelstva žalovaného konaného dne 19 . 2 . 2014 uvedli, že jejich úmyslem není učinit z domu č . p . 407 ubytovnu . Nicméně před hlasováním zastupitelstva vystoupil v rozpravě člen zastupitelstva František C . a vyjádřil se tak, že obecně je „rozhodující cena, ale domnívá se, že 20 000 Kč nás nevytrhne, a protože [manželé] V.
zná, navrhuje to prodat jim, u nich máme jistotu, že bude naplněno to, co pan V. zde říkal“ . Poté zastupitelstvo žalovaného rozhodlo, že předmětné nemovité věci budou prodány manželům V . Žalovaný byl žalobcem dopisem ze dne 12 . 5 . 2014 upozorněn na možný rozpor usnesení zastupitelstva žalovaného ze dne 19 . 2 . 2014 s § 38 odst . 1 obecního zřízení, a to „z důvodu prodeje nižší nabídce bez objektivních důvodů“ . V re-
akci na to zastupitelstvo žalovaného na svém zasedání konaném dne 25 . 6 . 2014 schválilo usnesení, kterým výše uvedené usnesení ze dne 19 . 2 . 2014 doplnilo o následující text:
„Vzhledem k téměř totožným nabízeným cenám (rozdíl 20 000 Kč je vzhledem k výši kupní ceny minimální) se zastupitelstvo rozhodlo prodat předmětné nemovité věci manželům V. z toho důvodu, že důvěřuje jejich slibu zachování charakteru bytového domu s nájemním bydlením.“ K návrhu usnesení zastupitelstva žalovaného bylo v materiálu pro členy zastupitelstva uvedeno následující odůvodnění: „Pan Ondřej V. v Dašicích podniká a nedaleko uvedené nemovitosti ve stejné ulici postavil a vlastní rodinný dům, ve kterém žije. Paní Andrea H. žije v Uhersku, jedna z firem manžela se zabývá zprostředkovatelskou činností realitních agentur. Oba zájemci deklarovali, že bytový dům nebude využíván jako ubytovna, zastupitelstvo považuje zachování charakteru domu jako domu bytového s nájemním bydlením za veřejný zájem. Zastupitelé města se proto rozhodli v zájmu města a jeho občanů pro větší jistotu v naplňování dalších záměrů s budovou č. p. 407.“
Takové odůvodnění považoval žalobce za nedostatečné, neboť chtěl-li žalovaný odůvodnit prodej za nižší částku „menší důvěryhodností“ jednoho ze zájemců (paní Andrey H .), bylo dle žalobce třeba, aby tuto „menší důvěryhodnost nějakým způsobem doložil“ . Pouze ze skutečnosti, že paní Andrea H . žije v Uhersku a jedna z firem jejího manžela se zabývá zprostředkovatelskou činností realitních agentur, nelze dle názoru žalobce „automaticky dovozovat její nižší důvěryhodnost při naplňování záměru s budovou č. p. 407“ .
Dle žalobce měl žalovaný „náležitě prověřit a zhodnotit důvěryhodnost všech zájemců a své rozhodnutí adekvátně odůvodnit“ . To se však dle žalobce v daném případě nestalo, a proto žalobce podal u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočce v Pardubicích žalobu, ve které navrhl, aby soud obě předmětná usnesení zastupitelstva žalovaného zrušil . Žalovaný ve vyjádření k žalobě uvedl, že obě nabídnuté kupní ceny byly jednoznačně vyšší než ceny v místě a čase obvyklé, a přesto, že nevybral nejvyšší nabídku, rozhodl zcela v mezích zákona, neboť přihlédl též k jiným důležitým zájmům obce a neměl na zřeteli pouze maximální zisk z prodeje nemovitostí . Nejednalo se tedy o exces a žalobce neměl důvod k zásahu do práva žalovaného na samosprávu .
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích žalobu zamítl .
Z odůvodnění:
(…) Podle § 2 odst . 1 a odst . 2 obecního zřízení „[o]bec je veřejnoprávní korporací, má vlastní majetek. Obec vystupuje v právních vztazích svým jménem a nese odpovědnost z těchto vztahů vyplývající. Obec pečuje o všestranný rozvoj svého území a o potřeby svých občanů; při plnění svých úkolů chrání též veřejný zájem.“
Podle § 38 odst . 1 obecního zřízení „[m]a- jetek obce musí být využíván účelně a hospodárně v souladu s jejími zájmy a úkoly vyplývajícími ze zákonem vymezené působnosti. Obec je povinna pečovat o zachování a rozvoj svého majetku. Obec vede účetnictví podle zákona o účetnictví.“ Podle § 39 odst . 1 a odst . 2 obecního zřízení „[z]áměr obce prodat, směnit, darovat, pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu, aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky.
Záměr může obec též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona platnými ke dni zveřejnění záměru. Při úplatném převodu majetku se cena sjednává zpravidla ve výši, která je v daném místě a čase obvyklá, nejde-li o cenu regulovanou státem. Odchylka od ceny obvyklé musí být zdůvodněna, jde-li o cenu nižší než SB ÍRKA ROZHODNUTÍ NSS 12 /2016 obvyklou. Není-li odchylka od ceny obvyklé zdůvodněna, je právní jednání neplatné.“
Z výše uvedeného je zřejmé, že obec jakožto veřejnoprávní korporace má při nakládání se svým majetkem určité zvláštní povinnosti vyplývající právě z jejího postavení jakožto subjektu veřejného práva (srov . např . rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8 . 4 . 2009, sp . zn . 28 Cdo 3297/2008) . Obec je zejména povinna hospodařit s jí vlastněným majetkem prostřednictvím svých volených orgánů tak, aby nepodlamovala důvěru občanů, kteří obec tvoří, v to, že její správa je správou ve prospěch obce, a nikoliv ve prospěch jiných subjektů (srov .
např . nález Ústavního soudu sp . zn . IV . ÚS 1167/11) . Rozhodně však nelze výše citovaná ustanovení obecního zřízení interpretovat tak, že obec musí při prodeji nemovitého majetku vždy upřednostnit ekonomicky nejvýhodnější nabídku . Takováto interpretace by totiž mohla vést k přijímání rozhodnutí, která odporují zájmům obce a občanů obce . Obec proto sine dubio může v mezích § 38 a § 39 obecního zřízení rozhodnout, že určitou nemovitou věc prodá i za cenu nižší než obsaženou v nejvyšší nabídce reagující na zveřejněný záměr, pokud má za to, že to je v jejím zájmu, resp .
v zájmu občanů obce (srov . např . rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 16 . 12 . 2015, čj . 4 As 223/2015-43, bod [37]) . Takový postup je ovšem nutno odůvodnit, a to způsobem odpovídajícím okolnostem (tj . např . významu prodávané věci pro obec, rozdílu v nabídnutých kupních cenách apod .) konkrétního případu . Jakákoliv lidská činnost, odůvodňování rozhodnutí nevyjímaje, je totiž vždy spjata s otázkou hledání míry (in medio stat virtus), a proto např . čím menší bude rozdíl v nabídnutých kupních cenách (a čím menší tedy bude i případný negativní dopad akceptace ekonomicky méně výhodné nabídky na rozpočet obce), tím stručnější může být odůvodnění příslušného rozhodnutí zastupitelstva obce .
Postačí přitom, pokud budou důvody rozhodnutí zastupitelstva obce seznatelné např . z předkládací (důvodové) zprávy k návrhu příslušného usnesení či z rozpravy předcházející přijetí příslušného usnesení .
SBÍRKA ROZHOD NUTÍ N SS 12/2016
Výše uvedeným požadavkům dle názoru krajského soudu žalovaný dostál, neboť jednoznačně uvedl, co ho vedlo k tomu, že upřednostnil nabídku manželů V . Jelikož byla úvaha žalovaného racionální (logická) a nejednalo se o zjevný exces, není ji krajský soud (ani žalobce) oprávněn korigovat, či ji dokonce nahradit úvahou vlastní . Žalovanému nelze vytýkat, že se zachoval jako jakýkoliv jiný rozumně uvažující subjekt ve srovnatelném postavení a že při zcela zanedbatelném rozdílu v nabídnutých kupních cenách [rozdíl nečinil ani 0,6 % kupní ceny a ani 0,067 % rozpočtu obce (srov .
http://www . dasice .cz/rozpocet-mesta/ds-1081/)] upřednostnil nabídku zájemce, který – na rozdíl od druhého zájemce – na území obce žije [dokonce má v blízkosti předmětných nemovitostí (ve stejné ulici) postaven rodinný dům], podniká a obec má v jeho případě jistotu, že bude zachován „charakter bytového domu s nájemním bydlením“ a že nebude muset plnění smluvně převzatých závazků vynucovat prostřednictvím orgánů veřejné moci . Důvěra, resp . víra ve spolehlivost potenciálního smluvního partnera, je klíčovým faktorem v rozhodovacím procesu, a proto upřednostnění zájemce, s nímž má obec dobré zkušenosti, nelze za shora popsaných okolností (zanedbatelný rozdíl v nabídnutých kupních cenách) považovat za projev libovůle či diskriminaci, ale za výsledek racionální úvahy členů zastupitelstva žalovaného nevybočující z mezí stanovených právním řádem, resp .
pohybující se v autonomním prostoru, který územnímu samosprávnému celku k výkonu samosprávy stát poskytl . Ostatně diskriminací se rozumí rozdílné zacházení s osobami nacházejícími se ve srovnatelné situaci, které nemá objektivní a rozumné odůvodnění (srov . nálezy Ústavního soudu ze dne 21 . 1 .
2003, sp . zn . Pl . ÚS 15/02, č . 40/2003 Sb ., a ze dne 6 . 6 . 2006, sp . zn . Pl . ÚS 42/04, č . 405/2006 Sb .) . O takový případ se však ze shora uvedených důvodů prima vista nejedná .
Na tomto místě je třeba zdůraznit, že zastupitelstvo žalovaného mělo pro své rozhodnutí dostatek informací, jak plyne např .
Ministerstvo vnitra proti městu Dašice o zrušení usnesení Zastupitelstva města Dašice .