kon), ve znění zákona č. 83/1998 Sb. Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu podle $ 79 odst. 1 s. ř. s. se lze domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat jenom takové rozhodnutí nebo osvědčení, jež má dostatečný právní podklad a jehož vydání je v pravomoci správního orgánu; nadto musí být správní orgán nečinný při vydání rozhodnutí ve věci samé. Institutem ochrany proti nečinnosti správního orgánu se proto nelze úspěšně domá- hat uložení povinnosti správnímu orgánu vydat rozhodnutí nebo osvěd- čení o tom, že žalobce je účastníkem správních řízení o změně v užívání stavby podle ustanovení $ 85 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona.
Žalobou na ochranu proti nečinnosti správního orgánu v řízení podle Části třetí hlavy druhé dílu druhého soudního řádu správního se lze nepochybně domá- hat, aby v případě nečinnosti správního orgánu soud uložil příslušnému nečin- nému správnímu orgánu povinnost vy- dat rozhodnutí nebo osvědčení. Nelze se však domáhat uložení povinnosti vydat jakékoliv rozhodnutí či jakékoliv osvěd- čení, ale jen ta rozhodnutí a osvědčení, která lze považovat za správní akty jako výsledky činnosti správních orgánů při výkonu veřejné správy.
Zcela základním předpokladem pro uložení povinnos- ti správnímu orgánu výdat rozhodnutí či osvědčení je skutečnost, že správní orgán je nečinný při vydání takových rozhodnutí nebo osvědčení, jež se vy- značují příslušnými náležitostmi těchto správních aktů. Současně se musí jed- nat o takové rozhodnutí, které je správní 943 362 orgán oprávněn vydat ve věci samé, tj. materiální správní akt upravující hmot- něprávní postavení účastníků správního řízení ($ 79 odst. 1 s. ř. s.). Ochrany proti nečinnosti správního orgánu se nelze domáhat žalobou na vydání takového rozhodnutí či osvědče- ní, jež nelze pro nedostatek náležitostí správních aktů za správní akt považovat.
Zároveň se nelze domáhat uložení po- vinnosti vydat rozhodnutí, které nelze považovat za rozhodnutí ve věci samé. Jednou z obsahových náležitostí správ- ních aktů je skutečnost, že jejich obsah vyjadřuje projev vůle správního orgánu jako vykonavatele veřejné správy ve věci, jenž směřuje vůči jmenovitě uvedeným osobám a sleduje zákonem stanovený nebo ze zákona vyplývající účel. Zejmé- na pak se musí jednat o takový správní akt, jenž má mimo jiné dostatečný práv- ní podklad a jehož vydání je v pravomo- ci správního orgánu.
Bez těchto náleži- tostí by se nejednalo o správní akt, a tím spíše by nemohl soud správnímu orgánu uložit povinnost k vydání takového „roz- hodnutí“ či „osvědčení“. Již z návrhu výroku rozsudku soud zjistil, že žalobce se domáhal vydání roz- hodnutí či osvědčení, které výše uvede- né předpoklady pro uložení povinnosti vydat rozhodnutí či osvědčení nesplňu- je. Ve správních řízeních, za která lze nepochybně považovat i výše zmíněná řízení o změně v užívání stavby podle $ 85 zákona č. 50/1976 Sb., stavebního zákona, v platném znění, nebyl správní orgán oprávněn vydat rozhodnutí nebo osvědčení o tom, že žalobce je účastní- kem uvedených řízení.
K vydání tako- vých rozhodnutí chybí právní podklad. V řízení o změně v užívání stavby podle ustanovení $ 85 stavebního zákona je okruh účastníků tohoto řízení stanoven 944 zákonem, a to v ustanovení $ 78 staveb- ního zákona. Výkladem argumentum per eliminationem (důkaz vyloučením) lze dospět k závěru, že pokud okruh účast níků řízení o změně v užívání stavby sta- noví zákon, nemůže jej vlastním samo- statným rozhodnutím stanovit správní orgán. Navíc správní orgán může jen roz- hodovat správním rozhodnutím proces- ní povahy (nikoliv osvědčením) o odnětí (nepřiznání) účastenství v řízení (nikoliv o přiznání tohoto účastenství v řízení), a to jen v určitých případech vzniku to- hoto účastenství podle ustanovení $ 14 odst. 1 správního řádu.
Správní orgán může o nepřiznání účastenství v řízení rozhodnout zejména tehdy, jestliže sub- jekt domáhající se účasti v řízení podle ustanovení $ 14 odst. 1 správního řádu tvrdí, že může být rozhodnutím ve svých právech, právem hájených zájmech ne- bo povinnostech přímo dotčen, přičemž byl prokázán opak tohoto tvrzení. Tímto způsobem však okruh účastníků řízení o změně v užívání stavby nevzniká, proto- že ten je založen zvláštní právní úpravou ($ 85 odst. 1 a $ 78 stavebního zákona). I kdyby se však žalobce domáhal žalo- bou na ochranu proti nečinnosti vydání takového rozhodnutí (tj. o tom, že žalob- ce není účastníkem správního řízení), přičemž by byly splněny podmínky pro vydání tohoto rozhodnutí (tj. mohlo by být aplikováno ustanovení $ 14 odst. 1 správního řádu), musel by soud žalobu zamítnout.
Jak rozhodnutí o odejmutí účastenství v řízení, tak i žalobcem na- vrhované uložení povinnosti k vydání „rozhodnutí“ o tom, že žalobce je účast- níkem uvedených řízení, se netýká vě- ci samé, jak požaduje ustanovení $ 79 odst. 1 s. ř. s. Nejedná se totiž o materiál- ní správní akt (rozhodnutí ve věci samé), ale o procesní rozhodnutí, jehož vydání se nelze domáhat žalobou na ochranu | 363 proti nečinnosti. Věci samé se týkala rozhodnutí ve shora uvedených řízeních o změnách v užívání staveb; ta však již v nich byla vydána, takže správní orgán ve věci samé činný byl.
Soud tak dospěl k závěru, že povin- tí nebo osvědčení o tom, že žalobce je účastníkem již zmíněných řízení, neexis- tovala. Zároveň nebyly splněny zákonné podmínky pro uložení uvedené povin- nosti soudem. Proto soud žalobu zamítl jako nedůvodnou ($ 81 odst. 3 s. ř. s.). (oř)
Josef B. v P. proti Magistrátu města Pardubic, za účasti akciové společnosti E.,