Odepřít výkon aktivního či pasivního volebního práva ve volbách do zastupitelstev obcí [vyškrtnutím ze seznamu voličů podle § 28 odst. 2 zákona č. 491/2001 Sb., o volbách do zastupitelstev obcí, či škrtnutím kandidáta na kandidátní listině podle § 23 odst. 2 téhož zákona] lze jen tehdy, postrádá-li volič (kandidát) k obci, v níž má přihlášen trvalý pobyt, v době voleb jakýkoliv významnější faktický vztah. Skutečnost, že přespává či má domácnost v jiné obci, ještě nevylučuje, že jej k obci, v níž má evidován trvalý pobyt, vážou intenzivní profesní, sociální či kulturní vazby, které vylučují, že by přihlášení trvalého pobytu do této obce bylo aktem zneužití práva.
[37] Volební zákon v poznámkách pod čarou odkazuje u pojmu trvalý pobyt na zákon o evidenci obyvatel a u pojmu občan obce na mj. § 16 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení).
[38] Ustanovení § 16 obecního zřízení přitom uvádí, že občanem obce je fyzická osoba, která je a) státním občanem České republiky a b) je v obci hlášena k trvalému pobytu. V poznámce pod čarou zákon u pojmu trvalý pobyt opět odkazuje na zákon o evidenci obyvatel.
[39] Podle § 10 odst. 1 zákona o evidenci obyvatel se místem trvalého pobytu rozumí adresa pobytu občana v České republice, která je vedena v základním registru obyvatel ve formě referenční vazby (kódu adresního místa) na referenční údaj o adrese v základním registru územní identifikace, adres a nemovitostí, kterou si občan zvolí zpravidla v místě, kde má rodinu, rodiče, byt nebo zaměstnání. Občan může mít jen jedno místo trvalého pobytu, a to v objektu, který je podle zvláštního právního předpisu označen číslem popisným nebo evidenčním, popřípadě orientačním číslem a který je určen pro bydlení, ubytování nebo individuální rekreaci (dále jen ‚objekt‘). V případech stanovených tímto zákonem může být místem trvalého pobytu sídlo ohlašovny nebo sídlo zvláštní matriky, které je v informačním systému označeno jako adresa úřadu.
[40] Pro posouzení argumentace navrhovatelky ovšem není podstatný jen samotný text výše uvedených ustanovení zejména volebního zákona, z nějž vyplývá odvození pasivního volebního práva (práva být zvolen) od aktivního volebního práva (práva volit) a jejich společné podmínění trvalým pobytem v obci jakožto údajem evidenčním, ale je třeba zohlednit též ústavní principy voleb spolu s ústavním vymezením územní samosprávy.
[41] V tomto směru v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 38/11, č. 109/2012 Sb. ÚS v bodu 18 Ústavní soud shrnul svou dosavadní judikaturu tak, že „Právo volit do zastupitelstva obce dává § 4 [volebního zákona] občanu obce, pokud je v den voleb v této obci přihlášen k trvalému pobytu. Česká republika nemá speciálně upraveny další podmínky ve vztahu k bydlišti, které by voliči byli povinni splnit, než se k trvalému pobytu v obci přihlásí. Zmanipulování voleb obstaráním hlasů formálních voličů je tedy relativně snadné. Otázka trvalého pobytu občanů je sice obecně záležitostí evidenční, a ne faktickou, avšak ve věcech volebních je nutno tento pojem vykládat materiálně. Ústavní soud poukázal na postoj zaujatý v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (č. 207/94 Sb., N 40/2 SbNU 7), vycházející z trvalého pobytu jako stavu faktického. Tento závěr podporuje i ústavní vymezení územních samosprávných celků jako územních společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Smyslem formální existence obce je, aby si její obyvatelé mohli sami spravovat vlastní záležitosti. Činí tak prostřednictvím orgánů obce. Proto také oprávnění tyto orgány vytvářet je podmíněno faktickým poutem obyvatele – voliče k obci. O existenci tohoto pouta nesvědčí sama subjektivní vůle osoby v podobě zápisu mezi občany obce, ale musí být odpovídajícím způsobem objektivizována. V situaci, kdy je trvalý pobyt rozhodujícím kritériem pro vznik aktivního i pasivního volebního práva do orgánů samosprávy obce, je třeba vzhledem k závažnosti možných dopadů pečlivě zkoumat i skutečnost, zda přihlášení nebylo zcela účelovým jednáním, jehož jediným cílem byl právě vznik aktivního volebního práva, tedy jednáním obcházejícím volební zákon. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/11 navíc konstatoval, že těmto praktikám lze do jisté míry předejít ve fázi sestavování seznamu voličů tím, že osoby hlášené k trvalému pobytu toliko formálně z něho budou vyškrtnuty, přičemž je pak na nich se takovému úkonu příslušnými prostředky bránit. “
[41] V tomto směru v nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 38/11, č. 109/2012 Sb. ÚS v bodu 18 Ústavní soud shrnul svou dosavadní judikaturu tak, že „Právo volit do zastupitelstva obce dává § 4 [volebního zákona] občanu obce, pokud je v den voleb v této obci přihlášen k trvalému pobytu. Česká republika nemá speciálně upraveny další podmínky ve vztahu k bydlišti, které by voliči byli povinni splnit, než se k trvalému pobytu v obci přihlásí. Zmanipulování voleb obstaráním hlasů formálních voličů je tedy relativně snadné. Otázka trvalého pobytu občanů je sice obecně záležitostí evidenční, a ne faktickou, avšak ve věcech volebních je nutno tento pojem vykládat materiálně. Ústavní soud poukázal na postoj zaujatý v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 9/94 (č. 207/94 Sb., N 40/2 SbNU 7), vycházející z trvalého pobytu jako stavu faktického. Tento závěr podporuje i ústavní vymezení územních samosprávných celků jako územních společenství občanů, která mají právo na samosprávu. Smyslem formální existence obce je, aby si její obyvatelé mohli sami spravovat vlastní záležitosti. Činí tak prostřednictvím orgánů obce. Proto také oprávnění tyto orgány vytvářet je podmíněno faktickým poutem obyvatele – voliče k obci. O existenci tohoto pouta nesvědčí sama subjektivní vůle osoby v podobě zápisu mezi občany obce, ale musí být odpovídajícím způsobem objektivizována. V situaci, kdy je trvalý pobyt rozhodujícím kritériem pro vznik aktivního i pasivního volebního práva do orgánů samosprávy obce, je třeba vzhledem k závažnosti možných dopadů pečlivě zkoumat i skutečnost, zda přihlášení nebylo zcela účelovým jednáním, jehož jediným cílem byl právě vznik aktivního volebního práva, tedy jednáním obcházejícím volební zákon. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 6/11 navíc konstatoval, že těmto praktikám lze do jisté míry předejít ve fázi sestavování seznamu voličů tím, že osoby hlášené k trvalému pobytu toliko formálně z něho budou vyškrtnuty, přičemž je pak na nich se takovému úkonu příslušnými prostředky bránit. “
[42] Lze podotknout, že tyto argumenty navazují na zcela zřetelný závěr vyslovený Ústavním soudem již v nálezu ze dne 10. 10. 2000, sp. zn. IV. ÚS 420/2000, č. 145/2000 Sb. ÚS: „Trvalý pobyt lze považovat za standardní podmínku k nabytí volebního práva a k jeho výkonu. Pokud tedy [tehdejší volební zákon] vymezuje, že členem zastupitelstva v obci může být zvolen každý volič, který má v obci trvalý pobyt, tedy je v obci oprávněn volit, nelze takovou podmínku považovat za neústavní, neboť nepochybně z takto konstruované podmínky volitelnosti lze dovodit, že na samosprávě společenství občanů se mají podílet pouze ti, kteří do tohoto společenství také patří. Jakkoli se mohou zdát argumenty stěžovatelů, že postačuje faktický trvalý pobyt, logické a ekonomické, nelze přehlédnout, že takto nahlížené podmínky volitelnosti a z toho plynoucí posouzení otázky trvání či netrvání mandátu, by postrádalo jakýkoli řád. V právním státě musí mít každé konkrétní jednání předvídatelné právní důsledky. “ Konečně lze navázat též argumentací Ústavního soudu vyslovenou v nálezu ze dne 23. 7. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4241/18, č. 140/2019 Sb. ÚS, podle níž u volebních kandidátů „tento vztah či faktické pouto lze ověřovat pouze o těch, kteří jsou přihlášení k trvalému pobytu v obci, takže toto ověřování může mít jen negativní výsledek, tedy že evidovaná osoba takový požadavek nesplňuje, nikoli pozitivní výsledek, tedy že neevidovaná osoba přesto může volit, či je dokonce volitelná. To by bylo v rozporu se zárukami rovnosti volebního práva. “
[43] K otázce rozporu mezi faktickým a trvalým pobytem ovšem Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/11 v bodu 21 doplnil, že byť v obecné rovině je závěr, že by pouhé prodlužování protiprávního stavu mohlo vést k jeho legalizaci, ošemetný, v poměrech volebního soudnictví je úvaha, že časový odstup může změnit náhled na regulérnost voleb, zcela legitimní, např. již proto, že podle mezinárodních standardů by případný požadavek volebního zákonodárství na předchozí délku pobytu voliče v obci neměl přesahovat období šesti měsíců. Zároveň v bodu 22 Ústavní soud poznamenal, že např. ani „pouhým“ vlastníkům rekreačních objektů v obci v situaci, kdy v § 10 odst. 1 zákon o evidenci obyvatel připouští nahlášení trvalého pobytu do rekreačního objektu, zpravidla nelze bránit v účasti na volbách, pokud se rozhodli takovou volbou trvalého pobytu realizovat své volební právo v dané obci.
[44] Na to navázal v usnesení ze dne 6. 11. 2018, čj. 64 A 23/2018-38, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v (do jisté míry) obdobném případu sporu o volitelnost kandidáta v obecních volbách inspirativním a zcela adekvátním postřehem, že u kandidáta vždy „nelze hovořit o jediném místu ve smyslu místa, kde by měl rodinu, rodiče, obydlí, zaměstnání a kde by se výhradně zdržoval s úmyslem zdržovat se trvale, jak o tom hovořil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. Taková situace je však v dnešní moderní, dynamické době nikoli ojedinělá. Naopak lidí, jejichž život není soustředěn na jednom místě – lidí, kteří se stěhují či dojíždí za prací, případně, kteří v průběhu týdne nepobývají na jednom místě, vlastní více nemovitostí, pracují z domova či na vícero postech a současně jsou angažováni ve veřejném životě, jejichž děti navštěvují školy nikoli v místě faktického bydliště, ale tam, kde je to pro celou rodinu organizačně výhodné, stále přibývá. Přesně o takový případ jde u zvoleného kandidáta. Za rozhodující soud v projednávané věci považoval, že faktické pouto zvoleného kandidáta k městu Česká Lípa nebylo ničím vyvráceno. Zvolený kandidát ve městě pobývá dlouhodobě, ač také dojíždí za rodinou mimo město, má zde nadále evidován trvalý pobyt, dříve ve městě také pracovně působil. Především je ale po dobu více než 10 let spjat s veřejným děním v městě Česká Lípa a správou jeho záležitostí, neboť od roku 2006 působí jako zastupitel, ve dvou volebních obdobích zastával také funkci druhého místostarosty. Svou dlouhodobou veřejnou angažovaností tak dává najevo, že jeho svazek s městem není jen formálním a nemíní jej ukončit. Uvedené skutečnosti svědčí proti účelovosti jeho přihlášení k trvalému pobytu v České Lípě, které by zvolený kandidát učinil, aby obcházel zákon o volbách do zastupitelstev obcí. Právě zmíněné okolnosti nepochybně stály za dosažením potřebného počtu preferenčních hlasů, které zvoleného kandidáta vynesly do čela kandidátní listiny volební strany Nezávislí a soukromníci a zajistily mu zisk mandátu. Soud dodává, že v rámci volné soutěže volebních stran o přízeň voličů nic nebránilo, aby samy tyto strany poukázaly na možné formální sepjetí kandidáta s městem, do jehož zastupitelstva chce být zvolen. Bylo by pak pouze na voličích, jak s takovou informací při volbě samotné naloží. “
[44] Na to navázal v usnesení ze dne 6. 11. 2018, čj. 64 A 23/2018-38, Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v (do jisté míry) obdobném případu sporu o volitelnost kandidáta v obecních volbách inspirativním a zcela adekvátním postřehem, že u kandidáta vždy „nelze hovořit o jediném místu ve smyslu místa, kde by měl rodinu, rodiče, obydlí, zaměstnání a kde by se výhradně zdržoval s úmyslem zdržovat se trvale, jak o tom hovořil Ústavní soud v nálezu ze dne 13. 9. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 9/94. Taková situace je však v dnešní moderní, dynamické době nikoli ojedinělá. Naopak lidí, jejichž život není soustředěn na jednom místě – lidí, kteří se stěhují či dojíždí za prací, případně, kteří v průběhu týdne nepobývají na jednom místě, vlastní více nemovitostí, pracují z domova či na vícero postech a současně jsou angažováni ve veřejném životě, jejichž děti navštěvují školy nikoli v místě faktického bydliště, ale tam, kde je to pro celou rodinu organizačně výhodné, stále přibývá. Přesně o takový případ jde u zvoleného kandidáta. Za rozhodující soud v projednávané věci považoval, že faktické pouto zvoleného kandidáta k městu Česká Lípa nebylo ničím vyvráceno. Zvolený kandidát ve městě pobývá dlouhodobě, ač také dojíždí za rodinou mimo město, má zde nadále evidován trvalý pobyt, dříve ve městě také pracovně působil. Především je ale po dobu více než 10 let spjat s veřejným děním v městě Česká Lípa a správou jeho záležitostí, neboť od roku 2006 působí jako zastupitel, ve dvou volebních obdobích zastával také funkci druhého místostarosty. Svou dlouhodobou veřejnou angažovaností tak dává najevo, že jeho svazek s městem není jen formálním a nemíní jej ukončit. Uvedené skutečnosti svědčí proti účelovosti jeho přihlášení k trvalému pobytu v České Lípě, které by zvolený kandidát učinil, aby obcházel zákon o volbách do zastupitelstev obcí. Právě zmíněné okolnosti nepochybně stály za dosažením potřebného počtu preferenčních hlasů, které zvoleného kandidáta vynesly do čela kandidátní listiny volební strany Nezávislí a soukromníci a zajistily mu zisk mandátu. Soud dodává, že v rámci volné soutěže volebních stran o přízeň voličů nic nebránilo, aby samy tyto strany poukázaly na možné formální sepjetí kandidáta s městem, do jehož zastupitelstva chce být zvolen. Bylo by pak pouze na voličích, jak s takovou informací při volbě samotné naloží. “
[45] Krajský soud tedy shrnuje, že z hlediska navrhovatelkou namítané problematiky platí, že aktivní a od něj odvozené pasivní volební právo lze realizovat jen v té obci, v níž je volič, resp. kandidát formálně přihlášen k trvalému pobytu v souladu s ustanoveními zákona o evidenci obyvatel. Kritérium materiálního pobytu, tj. fakticky existující vazby mezi voličem a obcí registrovaného pobytu, představuje pouze dodatečný korektiv, který v případě rozporu mezi formálním a materiálním pobytem ve svém důsledku může vést ke ztrátě možnosti realizovat aktivní i pasivní volební právo. S ohledem na vážnost takového důsledku je tedy třeba jej vykládat zužujícím způsobem tak, aby základní právo zakotvené v čl. 22 Listiny základních práv a svobod, tj. volební právo jedince, bylo v pochybnostech zachováno. Proto s takovým rozporem mezi formálně nahlášeným a faktickým pobytem voliče je třeba pracovat pouze jako se zásadní indicií možného obcházení volebního zákona a promítnout jej cestou vyškrtnutí ze seznamu voličů (§ 28 odst. 2 volebního zákona), škrtnutí kandidáta na kandidátní listině (§ 23 odst. 2 volebního zákona) či zásahu soudu v řízení podle § 89 s. ř. s. jen tehdy, jestliže i v kontextu dalších zjištěných okolností je prokázáno, že jediným nebo hlavním a zcela převažujícím cílem takového postupu bylo ovlivnění voleb, resp. v případě návrhu podle § 90 s. ř. s. pokud navíc v konečném důsledku i k takovému nepřípustnému hrubému ovlivnění voleb také prokazatelně došlo (srov. § 60 volebního zákona ve znění účinném od 1. 1. 2017).
[46] Z hlediska povinností odpůrce 1) jakožto registračního úřadu přitom krajský soud konstatuje, že při registraci kandidátních listin primárně vychází z údaje o evidovaném trvalém pobytu v centrální evidenci obyvatel v kombinaci s případným prohlášením kandidáta, že ke dni voleb překážka volitelnosti v podobě doposud evidovaného trvalého pobytu v jiné obci odpadne (§ 22 odst. 3 volebního zákona). Volební zákon totiž touto cestou v podstatě připouští variantu, že se kandidát do obce přistěhuje až těsně před termínem voleb. Registrační úřad tak má jen minimální prostor pro identifikaci zneužití evidovaného údaje o trvalém pobytu, zejména jde-li o individuální případ, neboť z povahy věci nemůže číst myšlenky kandidáta a zjistit, zda svůj pobyt do obce přesunul jen účelově bez reálného úmyslu zde i trvale pobývat, nebo zda naopak kandidát využil svobody pohybu a hodlá se již od počátku svého pobytu účastnit veřejného života v obci a správy věcí veřejných. Registrační úřad totiž postrádá jakékoliv oprávnění limitovat občany využívající svobodu pohybu v realizaci jejich pasivního volebního práva a je pouze na voličích, aby zvážili, zda do zastupitelstva obce povolají nově příchozího občana obce (např. v důvěře v jeho odborné či organizační schopnosti, jež prokázal již jinde), nebo své hlasy rozdělí mezi dlouholeté občany obce. Na takovou situaci přirozeně mohou reagovat konkurenti ve volební kampani, jimž nic nebrání na (dosavadní) nedostatek místního sepětí kandidáta s obcí poukazovat a využít jej v předvolební agitaci.
[47] Případné rozhodnutí omezit volební právo určitou délkou předchozího pobytu v obci (nebo jej lokalizovat do místa dosavadního, byť již aktuálně ukončeného pobytu) přísluší výhradně zákonodárci, jejž na to již ostatně Ústavní soud opakovaně upozorňoval v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 59/10, Pl. ÚS 6/11 i Pl. ÚS 38/11 s poukazem na vhodnost bližší regulace limitující zneužitelnost účelových změn trvalého pobytu, zejména krátce před obecními volbami. Pokud ovšem zákonodárce tuto možnost nevyužil, nepřísluší ani registračnímu úřadu, ani soudu takové nové pravidlo vytvářet namísto něj, neboť k tomu postrádají v rámci ústavní dělby moci oprávnění. Registrační úřad (a potažmo soud) tak mohou reagovat pouze na případy zjevného zneužití práva. Navíc na rozdíl od soudu, který za tím účelem disponuje návrhem, v němž jsou alespoň takové skutečnosti tvrzeny, registrační úřad zpravidla ani žádný podnět takového charakteru nemá, a nadto v řadě případů [byť pro nynějšího odpůrce 1) to neplatí] není ani obecním úřadem, který vede voličské seznamy a který disponuje detailní znalostí všech obcí ve svém správním obvodu. Lze tedy říci, že odpůrce 1) oprávněně vycházel z údajů v registru obyvatel, jež potvrzovaly trvalý pobyt sporných kandidátů v Poděbradech, neboť navrhovatelka ani netvrdí, že by nejen informacemi o nesouladu takového údaje s faktickým místem pobytu, ale současně i údaji o tom, že tento nesoulad byl vytvořen právě s výhradním cílem manipulace voleb odpůrce 1) v době vydání rozhodnutí o registraci disponoval. To samozřejmě nevylučuje, že by takový nesoulad a záměr obcházení zákona byl prokázán v nynějším řízení před krajským soudem. Nicméně krajský soud má za to, že ani z okolností tvrzených v návrhu, natožpak z předložených důkazů nelze dovodit, že by se jednalo o takový případ obcházení zákona.
[48] Jak již bylo nastíněno, faktický pobyt občana, zejména v současné dynamické době, v níž není problémem se i v rámci jediného dne pravidelně přemísťovat mezi různými obcemi v řádu desítek kilometrů, nelze v řadě případů ztotožňovat jen s jedinou obcí. Zásadní indicie obcházení volebního zákona v podobě rozporu evidenčního pobytu a faktického bydliště ani přitom není podle judikatury Ústavního soudu navázána na poměřování s faktickým bydlištěm v podobě těžiště aktivit jednotlivce, ale na zjištění samotné absence vztahu jednotlivce k obci, v níž se snaží realizovat volební právo (a to případně i vztahu nově navázaného s předpokladem jeho trvalosti). Odkazy navrhovatelky na pojetí bydliště v občanskoprávní úpravě nejsou v situaci, kdy zákonodárce výslovně navázal volební právo na kritérium evidenčního pobytu, namístě, jelikož odpůrce 1) i krajský soud jsou povinni se řídit volebním zákonem a materiální pobyt používají v duchu závěrů Ústavního soudu jen jako zásadní indicii existence potenciálního zneužití této právní úpravy založené na evidenčním, a nikoliv faktickém pobytu.
[49] V situaci, kdy běžně jednotlivci mají faktický vztah k několika různým obcím, kdy např. v jedné obci pravidelně přespávají a v druhé obci vykonávají zaměstnání a tráví významnou část dne, nebo kdy v rámci týdne několik dnů pobývají v místě svého zaměstnání a zbylé dny v místě, kde vlastní druhou nemovitost, popř. střídají-li v průběhu roku letní byt a zimní byt v různých obcích, přičemž jedním z takových míst může být i rekreační objekt, v němž tráví nikoliv zanedbatelný čas, nelze jim bránit, jak naznačil Ústavní soud v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/11, aby si jedno z těchto několika různých míst vybrali jako místo svého trvalého pobytu a realizovali v něm své aktivní a případně i pasivní volební právo. Platná právní úprava zajišťuje, že takové volební právo bude realizováno jen v jediné obci z těch, jež s ohledem na faktické vztahy jednotlivce přichází do úvahy, ale jinak jednotlivce nenutí k tomu, aby si za místo výkonu volebního místa formou ohlášení trvalého pobytu vybral právě to místo, v němž tráví noc, v němž pobývá v pracovní dny, nebo naopak o víkendech apod.
[50] Nadto i v případech, že by se snad někdo v minulosti neoprávněně „vetřel“ do určité obce, k níž v době prvotního výkonu volebního práva ani reálně nezamýšlel založit trvalejší faktický vztah, je nutno zohlednit fakt, pokud např. v důsledku úspěšné kandidatury tento vztah následně nabyl při reálném výkonu funkce zastupitele v obecním zastupitelstvu, zejména jde-li o zastupitele uvolněného. Pokud takový zastupitel už reálně po nějakou dobu spjal svůj život s obcí, pohybuje se v ní a tráví v ní svůj pracovní čas, nelze již v následujících volebních obdobích (pokud s obcí opětovně nepřerušil vztahy) úspěšně dovozovat, že by byl jen formálním občanem obce a že by mu bylo z důvodu „hříchu v mládí“ možné volební právo odepřít. V těchto intencích tedy soud zhodnotil tvrzení navrhovatelky vztahující se k jednotlivým sporným kandidátům odpůrkyně 2).
[51] Navrhovatelka předloženými důkazy prokázala, že sporní kandidáti mají určitý vztah k nemovitostem mimo Poděbrady, Ing. Smejkal dokonce sám na jednání zastupitelstva připustil, že má svou domácnost v Odřepsích. S výjimkou Mgr. Jaromíra Nováka lze mít za to, že je vysoce pravděpodobné, že kandidáti reálně bydlí (v běžném smyslu tohoto slova) v obcích v bezprostředním okolí města Poděbrady, Miroslav Paskovský dokonce krátce před komunálními volbami v roce 2018 a 2022 měnil adresu evidovaného trvalého pobytu z obce Pátek zpět do Poděbrad. Tato zjištění však sama o sobě vzhledem k předchozím právním závěrům soudu navazujícím na judikaturu Ústavního soudu nemohou dostačovat. Zejména v případě Miroslava Paskovského, který si v úzké časové návaznosti na termíny voleb měnil adresu trvalého pobytu, lze pouze uznat, že se jedná dílčí indicii toho, že by se mohlo jednat o snahu obcházet smysl a účel volebního zákonodárství. K tomu však musí být zjištěno, že tito kandidáti přinejmenším v době voleb již nemají žádný významný vztah k obci, do níž si přihlásili trvalý pobyt, popř. jen vztah historický, který ale již vyhasl.
[52] Z důkazů předkládaných na svou obhajobu odpůrkyní 2) však krajský soud zjistil, že vztah všech tří sporných kandidátů k městu Poděbrady je dlouhodobý a mimořádně intenzivní. Nejen, že jsou Poděbrady jejich rodištěm, místem, kde se vzdělávali, ale všichni sporní kandidáti spojili i svůj profesní život s Poděbrady, vykonávají činnost v orgánech města, řídí instituce či společnosti v Poděbradech usazené, aktivně, zpravidla v roli organizační, se účastní sportovního, sociálního a kulturního dění ve městě, a to i v současné době. Navrhovatelka nezpochybňovala existenci těchto vazeb na město Poděbrady a pouze prezentovala, dle krajského soudu nesprávný právní názor, že ekonomické a politické vazby k zachování materiálního vztahu k městu, resp. materiálního bydliště nemohou postačovat. Ponechá-li krajský soud stranou fakt, že v případě sporných kandidátů se jejich vztah neomezuje jen na ekonomiku a politiku, ale zahrnuje i širokou plejádu dobrovolných aktivit spolkových, sportovních, kulturních, popř. sociálních, je nutné zdůraznit, že by navrhovatelka musela prokázat (resp. osvědčit, dokazovat opak by pak musela napadená volební strana) praktickou absenci vztahu sporných kandidátů k městu. K tomu však rozhodně nedošlo, shromážděné důkazy naopak svědčí o vztazích intenzivních a přetrvávajících i v současnosti.
[53] Z toho důvodu tedy krajský soud uzavírá, že u žádného z kandidátů odpůrkyně 2) označených navrhovatelkou nezjistil, že by neměl prakticky žádný vztah k městu Poděbrady a že by jediným důvodem přihlášení k trvalému pobytu bylo ovlivnění výsledku voleb vyhlášených na dny 23. a 24. 9. 2022. Naopak odpůrkyně 2) předloženými listinami jasně prokázala, že každý z kandidátů v horizontu desítek let spojil (nejen) svůj profesní život s městem Poděbrady a tento stav zjevně trvá i dnes. Za daného stavu tak ani potenciální zjištění, že tito kandidáti mají případně svou domácnost umístěnu v některé z přilehlých obcí, pro něž město Poděbrady slouží jako spádová obec, (čemuž u dvou kandidátů skutečnosti předkládané navrhovatelkou nasvědčují) nemůže opravňovat soud či registrační úřad k jejich vyškrtnutí z kandidátní listiny. Z toho důvodu již krajský soud neprováděl podrobnější dokazování k tomu, na které adrese mají sporní kandidáti svou domácnost, popř. mají-li jich více, kde mají těžiště svého pobytu, neboť by to nemohlo vést k jinému závěru. Jelikož dokazováním bylo vyloučeno, že by sporní kandidáti na kandidátce odpůrkyně 2) uvedením adresy hlášeného trvalého pobytu v městě Poděbrady postupovali v rozporu se smyslem volebního zákona a dopouštěli se zneužití zákona, soudu nezbylo než návrh jako nedůvodný zamítnout.