pro zdaňovací období roku 1998 až 2001 Zohlednění splátek hrazených na základě smlouvy o finančním pronájmu v zá- kladu daně z příjmů u nájemců účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví, je upraveno v $ 24 odst. 2 písm. h) bod 2 zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů. Obdobné ustanovení, pokud se jedná o příjmy pronajímatelů z finančního proná- jmu, citovaný zákon neobsahuje a ani jiný právní předpis časové rozlišení příjmů ze smlouvy 0 finančním pronájmu na straně pronajímatele neumožňuje.
Pronajímate- lé, kteří neúčtují v soustavě podvojného účetnictví, tedy musí příjmy z finančního pronájmu účtovat v tom zdaňovacím období, ve kterém tyto příjmy skutečně obdrží. Nájemce a pronajímatel u finančního leasingu jsou dvě samostatné účetní jed- notky. Skutečnost, že mezi těmito účetními jednotkami existuje závazkově právní vztah, nezpůsobuje jejich vzájemnou provázanost a pro posouzení správnosti po- stupu pronajímatele není rozhodné, jak je povinen 0 zaplaceném nájemném účto- vat nájemce.
Věc: JUDr. František N. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzic- kých osob. Finanční úřad v Novém Boru svými roz- hodnutími ze dne 26. 6. 2003 vyměřil doda- tečně žalobci daň z příjmů fyzických osob, a to tak, že za zdaňovací období roku 1998 mu vyměřil daňovou povinnost ve výši 6 330 Kč, za rok 1999 daňovou ztrátu ve výši 1 002 797 Kč, za rok 2000 daňovou povinnost ve výši 1 092 492 Kč a za rok 2001 daňovou povin- nost ve výši 755 668 Kč. Proti těmto dodatečným platebním výmě- rům podal žalobce odvolání, které žalovaný dne 3.
3. 2004 zamítl. Své rozhodnutí odů- vodnil zejména tím, že žalobce účtoval v jed- notlivých kontrolovaných zdaňovacích obdo- bích v rámci uzávěrkových úprav o příjmech ovlivňujících základ daně. Jednalo se kon- krétně o částky za nájemné ve výši upravené smlouvou o finančním pronájmu a splátko- vém kalendáři. Tyto částky však byly účtová- ny v rozporu se skutkových stavem, neboť se nejednalo o příjem finančních prostředků, jak předpokládá zákon č. 586/1992 Sb. v ná- vaznosti na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnic- tví, při účtování v soustavě jednoduchého účetnictví.
Pro zjištění základu daně se podle $ 23 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb. vychází u poplatníků, kteří účtují v soustavě jednodu- chého účetnictví, z rozdílu mezi příjmy a vý- daji. Tento rozdíl se následně dle $ 23 odst. 3 téhož zákona upravuje o částky, které nelze podle citovaného zákona zahrnout do výdajů 699 1265 nebo jsou do nich zahrnuté v nesprávné výši; zároveň se snižuje o částky neoprávněně zkracující příjmy. Nelze připustit postup ža- lobce, který účtoval neuhrazené pohledávky do zdanitelných příjmů.
Žalobci na základě smlouvy o finančním pronájmu vznikaly se splatností jednotlivých splátek pohledávky za nájemcem, o nichž měl povinnost účtovat v evidenci pohledávek, tj. v pomocné eviden- ci, jak je také upraveno Opatřeními Minister- stva financí ČR, která stanoví postupy účtování u fyzických osob účtujících v soustavě jedno- duchého účetnictví, což nečinil. Z toho tedy vyplývá, že žalobce nebyl oprávněn v rámci uzávěrkových operací účtovat o vzniklých pohledávkách jako o příjmech daňově účin- ných, a ty byly proto správcem daně oprávně- ně z celkových zdanitelných příjmů vylouče- ny.
Časové rozlišení je pak v případě vedení jednoduchého účetnictví možno aplikovat pouze v souvislosti s $ 24 odst. 2 písm. h) zá- kona č. 586/1992 Sb., kde je stanoveno, za ja- kých podmínek jsou pro daňové subjekty účtu- jící v soustavě jednoduchého účetnictví daňově účinné výdaje u nájemce při sjednání finanční- ho pronájmu s následnou koupí věci, který lze podle zákona odepisovat, při dodržení podmí- nek uvedených v $ 24 odst. 4 téhož zákona. Proti uvedenému rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou.
Předmětem sporu me- zi žalobcem a žalovaným je především sku- tečnost, zda může pronajímatel účtovat do výnosů časové rozlišení splátky finančního pronájmu. Žalobce především namítá, že v případě finančního pronájmu musí být na obou stranách, tzn. na straně výdajové i pří- jmové, účtováno shodně v časovém rozlišení. Žalobce dále tvrdil, že zákon postup časové- ho rozlišení příjmu umožňuje a odkázal v té- to souvislosti zejména na $ 23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona č. 586/1992 Sb.; zákon také umožňuje daňovou optimalizaci a Časové roz- lišení je pak jedním z nástrojů takové optima- lizace.
Žalobce se tak cítí být poškozen na svých právech postupem správce daně, který tvrdí, že časové rozlišení splátek finančního pronájmu lze uplatnit pouze na straně plátce v daňově uznatelných nákladech a na straně příjemce časové rozlišení neuznává. 700 Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, žalobu zamítl. Zodůvodnění: Uznání nájemného v základu daně z pří- jmů je řešeno v závislosti na tom, zda se jedná o nájemné placené na základě smlouvy o ope- rativním leasingu, nebo na základě smlouvy o finančním pronájmu s následnou koupí na- jaté věci.
Dále je pak uplatnění v základu daně z příjmů odvislé od toho, v jaké soustavě účet- nictví poplatník účtuje. V daném případě není mezi stranami sporu o tom, že se v projedná- vaném případě jednalo o finanční pronájem s následnou koupí najaté věci a že žalobce účtoval v soustavě jednoduchého účetnictví. Zohlednění splátek v základu daně z pří- jmů, hrazených na základě smlouvy o finanč- ním pronájmu s následnou koupí najatého hmotného majetku (označených v zákoně ja- ko nájemné) u poplatníků účtujících v sou- stavě jednoduchého účetnictví, je upraveno v $ 24 odst. 2 písm. h) bod 2 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projed- návanou věc.
Obdobné ustanovení, pokud se jedná o příjmy poplatníků (pronajímatelů) z finančního pronájmu, tento zákon neobsa- huje. Žalobcem uváděný $ 23 odst. 8 zákona č. 586/1992 Sb. upravuje pouze postup při ukončení podnikatelské činnosti u daňového subjektu, který účtuje v soustavě jednodu- chého účetnictví (tj. upravuje, o které polož- ky se upraví příjmy a výdaje). Taková situace však u žalobce nenastala, a není proto možné toto ustanovení na projednávanou věc apli- kovat. Ve veřejném právu rovněž není pro- stor pro uplatnění zásady, co.
není zákonem zakázáno, je povoleno. Naopak platí zásada, že povoleno je pouze to, co zákon připouští. Jestliže citovaný zákon výslovně neurču- je, kdy je nutné splátku nájemného zaúčtovat jako výnos (na rozdíl od jejího zaúčtování ja- ko výdaje), je třeba držet se zásady uvedené v $ 23 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., která stanoví, že základem daně je rozdíl, o který příjmy převyšují výdaje vynaložené na jejich dosažení, zajištění a udržení, a to při respek- tování jejich věcné a časové souvislosti v da- ném zdaňovacím období, upravený podle ná- sledujících odstavců.
Ustanovení $ 23 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, pouze stanoví, že pro zjištění základu daně se u poplatníků, kteří účtují v soustavě jednoduchého účetnictví, vychází z rozdílu mezi příjmy a výdaji. Speci- ální příkazy týkající se způsobu účtování lea- singových splátek dále ustanovení tohoto pa- ragrafu nemá. Soud proto pokládá za postup v souladu se zákonem, pokud poplatníci (pronajímatelé), kteří neúčtují v soustavě po- dvojného účetnictví, účtují o příjmech z pro- nájmu v tom zdaňovacím období, ve kterém ty- to příjmy skutečně obdrží.
Základ daně má vztah pouze ke konkrétnímu zdaňovacímu ob- dobí, musí tedy v sobě zahrnovat jen položky vztahující se věcně a časově k tomuto období. Podle $ 23 odst. 10 zákona č. 586/1992 Sb. se pro zjištění základu daně vychází z účetnictví podle zvláštního předpisu, kterým je zákon č. 563/1991 Sb., pokud zvláštní předpis nebo zákon č. 586/1992 Sb. nestanoví jinak. Ve smyslu $ 1 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění platném pro projednávanou věc, je ža- lobce účetní jednotkou. Dle $ 3 téhož zákona účtují účetní jednotky o skutečnostech, které jsou předmětem účetnictví, do období, s nímž tyto skutečnosti časově a věcně souvi- sí.
Dle $ 7 citovaného zákona jsou pak účetní jednotky povinny vést účetnictví úplně, prů- kazným způsobem a správně tak, aby věrně zobrazovalo skutečnosti, které jsou jeho předmětem., Na základě $ 4 odst. 2 zákona č. 563/1991 Sb., ve znění platném pro projed- návanou věc, měl pak žalobce v kontrolova- ných obdobích povinnost postupovat podle Opatření Ministerstva financí ČR, která stanoví postupy účtování u fyzických osob účtujících v soustavě jednoduchého účetnictví. Žalobci na základě smlouvy o finančním pronájmu vznikaly se splatností jednotlivých splátek pohledávky za nájemcem, o nichž měl povin- nost účtovat v knize pohledávek.
Nelze proto připustit postup, kdy žalobce účtoval neuhra- zené pohledávky do zdanitelných příjmů. Ani za účelem daňové optimalizace není daňový subjekt oprávněn zaměňovat příjmy a pohle- dávky. Žalovaný proto nepochybil, když neu- hrazené pohledávky ze zdanitelných příjmů vyloučil a současně navýšil celkové zdanitel- né příjmy o částky (skutečné splátky nájem- ného) přijaté žalobcem na běžný účet u ban- ky K., o kterých žalobce nesprávně účtoval jako o příjmech neovlivňujících základ daně. 1266 Daň z příjmů fyzických osob: příjem z podnikání k $7 a $ 10 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro zdaňovací období roku 1996 Skutečnost, že fyzická osoba podnikala v určité oblasti bez příslušného oprávně- ní, není pro vyměření daně z příjmů jediná směrodatná, neboť správce daně posu- zuje především skutečnosti rozhodné pro správné vyměření daně, nikoliv skuteč- nosti spadající do působnosti jiného (zde živnostenského) úřadu.
Příjmy z rekonstrukce budovy, která trvala tři roky, nelze považovat za příjmy z příležitost- né činnosti [$ 10 odst. 1 písm. a) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů), nýbrž za příjmy z podnikání [$ 7 citovaného zákona), a to i přesto, že daňový subjekt prováděním rekonstrukce překročil meze svého živnostenského oprávnění.
JUDr. František N. proti Finančnímu ředitelství v Ústí nad Labem o daň z příjmů fyzic-