znění vyhlášek č. 260/1990 Sb. a č. 37/1993 Sb. (v textu též „prováděcí vyhláška k zákonu o sociálním zabezpečení“)* Jestliže v kalendářním roce, který předchází účinnosti zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, došlo k souběhu vyloučené doby s dobou, v níž byl dosa- žen hrubý výdělek, a starobní důchod se přiznává za dobu po 31. 12. 1997, je pro úče- ly stanovení osobního vyměřovacího základu zapotřebí postupovat podle 6 3a vy- hlášky č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění, ve znění vyhlášky č. 302/1997 Sb., a nikoliv podle $ 12 odst. 7 věty druhé a odst. 8 vyhlášky č. 149/1988 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení, ve znění účinném ke dni 31. 12. 1995. Ustanovení $ 14 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojiště- ní, se při výpočtu ročního vyměřovacího základu podle předchozí věty neuplatní.
Stěžovatelka ve své stížnostní námitce od- kázala na kasační důvod, který je uveden v $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ten umožňuje stěžovateli tvrdit nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky sou- dem v předcházejícím řízení. K němu dochází tehdy, když soud při svém rozhodování apli- koval na posuzovanou věc jiný právní před- pis, než měl správně použít, a pro toto po- chybení je jeho výrok v rozporu s příslušným ustanovením toho právního předpisu, který měl být aplikován. Rovněž tak soud posuzuje právní otázku nesprávně, pokud sice apliku- je právní předpis správný, avšak nesprávně ho vyloží.
Podle názoru stěžovatelky krajský soud nesprávně aplikoval na projednávanou věc $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. V něm se stanoví, že kryjí-li se doby pojiš- tění navzájem, započte se pro stanovení cel- kové doby pojištění pro vznik nároku na dů- chod a výši procentní výměry důchodu jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhod- nější; totéž platí, kryjí-li se navzájem náhradní doby pojištění nebo doba pojištění a náhrad- ní doba pojištění. V tomto zákonném ustano- vení je tedy upraven souběh dob pojištění, souběh náhradních dob pojištění a souběh dob pojištění a náhradních dob pojištění, při- čemž není rozhodné, zda tento souběh nastal již za účinnosti zákona o důchodovém pojiš- tění nebo ještě předtím.
Dojde-li přitom v da- ném časovém okamžiku k uvedenému soubě- hu, pak platí zásada, podle níž se započítává pouze jedna doba, která je pro pojištěnce výhodnější. : Zásada zakotvená v $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění však platí výslovně jen pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní vý- měry důchodu. Z toho vyplývá, že tuto zása- 65 1973 du lze použít za účelem posouzení, zda pojiš- těnec dosáhl potřebné doby pojištění a splnil tak jednu z podmínek pro vznik nároku na starobní důchod.
Pojištěnec má totiž podle $ 29 zákona o důchodovém pojištění nárok na řádný starobní důchod jen tehdy, jestliže získal dobu pojištění nejméně a) 25 let a do- sáhl důchodového věku, nebo b) 15 let a do- sáhl aspoň 65 let věku, pokud nespinil pod- mínky podle písmene a). Výše procentní výměry řádného starobního důchodu pak podle $ 34 odst. 1 zákona o důchodovém po- jištění činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5 % výpočtového základu měsíčně, přičemž do doby pojištění se pro tento účel započítá- vají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v $ 5 odst. 1 písm. p), r) a s) a obdobných dob podle předpisů platných před 1.
1. 1996. Pro- centní výměra řádného starobního důchodu se tedy určuje kombinací tří samostatných prvků, kterými jsou celková doba pojištění, výpočtový základ a procentní sazba. Proto jestliže se zásada obsažená v $ 14 odst. 1 zá- kona o důchodovém pojištění má vztahovat na stanovení celkové doby pojištění pro výši procentní výměry důchodu, je zapotřebí to- mu rozumět tak, že pomocí ní se určuje jen počet celých roků dob pojištění při souběhu dob pojištění, souběhu náhradních dob po- jištění či souběhu doby pojištění a náhradní doby pojištění.
Výpočtový základ pak před- stavuje samostatný prvek procentní výměry, který se oproti celkové době pojištění sestává z jiných veličin. To platí i ve vztahu k vylou- čeným dobám, neboť jejich součet připadají- cí na rozhodné období je prvkem vzorce, po- dle něhož se provádí výpočet osobního vyměřovacího základu, jehož redukcí se sta- noví výpočtový základ, jak vyplývá z $ 15 a $ 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojiště- ní. Navíc vyloučené doby jsou vymezeny v $ 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a zahrnují tedy jiný okruh dob než náhradní doby pojištění, které jsou definovány v $ 12 odst. 1 a $ 13 odst. 2 téhož zákona, a proto ty- to dva pojmy nelze směšovat.
I když tedy v ně- kterých případech dochází k průniku těchto 66 dvou různých dob a za vyloučenou dobu se považuje některá z náhradních dob pojištění, tak zásadu zakotvenou v $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nelze na použití vy- loučených dob vztahovat. To ostatně vyplývá z hypotézy této právní normy, která pokrývá toliko souběh dob pojištění, souběh náhrad- ních dob pojištění a souběh doby pojištění a náhradní doby pojištění, a nikoliv též sou- běh dob pojištění a vyloučených dob. Uvede- ný právní názor je přitom v souladu i s od- bornou literaturou, která taktéž dovodila, že zásada obsažená v $ 14 odst. 1 zákona o dů- chodovém pojištění „platí jen pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu; nevztahuje se tedy na stanovení osobního vyměřovacího základu podle J 16 ZDP kdy se naopak sčítají vyměřovací základy za ob- dobí, v nichž souběžně trvaly doby pojištění, aní na použití náhradních dob jako vylou- čených dob podle f 16 odst. 4 ZDP“ C.
Přib, V. Voříšek, Důchodové předpisy s komentářem, 5. aktualizované vydání, Olomouc : ANAG, 2007, str. 85). Jazykový výklad uvedených zákonných ustanovení tedy vede k zcela jednoznačnému právnímu závěru, že zásadu obsaženou v $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění lze při určení procentní výměry řádného starob- ního důchodu použít pouze ve vztahu k jeho jednomu prvku, kterým je stanovení celkové doby pojištění. Za pomoci této zásady lze pro- to fakticky jen započíst dobu pojištění při je- jím souběhu s náhradní dobou pojištění, kte- rá se podle $ 34 odst. 1 věty druhé zákona o důchodovém pojištění krátí, či započíst ne- krácenou náhradní dobu pojištění při jejím souběhu s takto krácenou náhradní dobou pojištění.
V žádném případě tedy nelze zapo- číst vyloučenou dobu při jejím souběhu s do- bou pojištění, jako tomu bylo v nyní projed- návané věci. K tomuto závěru je navíc nutné dospět i za pomoci systematického výkladu. Podle $ 16 odst. 4 věty druhé zákona o důchodovém pojištění jsou totiž vyloučenými dobami do- by v tomto ustanovení uvedené, pokud se ne- kryjí s dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacího zá- kladu. Toto pravidlo se sice vztahuje k vylou- čeným dobám po 31.
12. 2005, nicméně $ 108 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojiš- tění zmocnil Ministerstvo práce a sociálních věci, aby vyhláškou stanovilo postup při zjiš- ťování ročního vyměřovacího základu pojiš- těnce ve vztahu k vyloučeným dobám za ob- dobí před 1. 1. 1996. Tento postup je upraven v $ 3a prováděcí vyhlášky k zákonu o důcho- dovém pojištění, podle něhož, spadá-li do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu ($ 18 zákona) kalen- dářní rok před rokem 1996, v němž se ve stej- ném časovém úseku vyskytne hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpe- čení podle předpisů platných ke dni 31.
12. 1995 a vyloučená doba ($ 16 odst. 4 věta prv- ní zákona), stanoví se úhrn vyměřovacích zá- kladů pojištěnce za tento kalendářní rok ($ 16 odst. 2 zákona) pro účely stanovení roč- ního vyměřovacího základu způsobem, který bude uveden v další části odůvodnění tohoto rozsudku. Zákon o důchodovém pojištění tedy obsahuje speciální úpravu pro souběh vylou- čených dob s dobami pojištění, a proto i z to- hoto důvodu nelze na takový případ aplikovat $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. K takovému souběhu došlo i v nyní pro- jednávané věci.
Stěžovatelka totiž po celý rok 1990 pečovala o dítě ve věku do tří let a tento kalendářní rok je tak dobou, která se podle $ 9 odst. 1 písm. e) a $ 12 odst. 7 zákona o so- ciálním zabezpečení a $ 12 odst. 7 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním za- bezpečení vylučovala při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného mě- síčního výdělku. Tuto dobu je proto zapotře- bí považovat za vyloučenou dobu ve smyslu $ 16 odst. 4 věty první zákona o důchodovém pojištění. Dále byla stěžovatelce v uvedeném kalendářní roce vyplacena náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou za předchozí období v částce 1 113 Kč, jak vyplý- vá z evidenčního listu důchodového zabezpe- čení za roky 1986 až 1992 potvrzeného jejím tehdejším zaměstnavatelem a z fotokopie vý- platní pásky za květen 1990.
Za hrubý výdě- lek ze zaměstnání vykonávaného v pracovním poměru se přitom podle $ 11 odst. 1 písm. a) bodu 3 prováděcí vyhlášky k zákonu o sociál- ním zabezpečení považovala také náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotave- nou, která se započítávala v tom roce, v němž byla vyplacena. Vzhledem k tomuto souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, žalovaná provedla srovnání výpočto- vého základu. Nejprve nepřihlížela k uvede- nému hrubému výdělku a do počtu vylouče- ných dob za kalendářní rok 1990 zahrnula všech 365 dní, přičemž takto stanovený vý- počtový základ činil 9 711 Kč. Poté naopak přihlédla k hrubému výdělku v částce 1 113 Kč a nezohlednila žádnou vyloučenou dobu za uvedený kalendářní rok, načež výpočtový základ určila toliko ve výši 9 443 Kč. Srovná- ním těchto výpočtových základů za použití $ 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pak žalovaná dospěla k závěru, že pro stěžo- vatelku je ve vztahu ke kalendářnímu roku 1990 výhodnější provést zápočet všech vy- loučených dob.
Při stanovení výpočtového základu však není možné z $ 14 odst. 1 zákona o důchodo- vém pojištění vycházet, jak již bylo podrobně vysvětleno. Proto zbývá posoudit, zda-li uve- dený srovnávací výpočet bylo možné provést podie jiných ustanovení upravujících důcho- dové pojištění pro případ stáří. Jestliže měl občan v dobách, které se vy- lučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výděl- ku, výdělky, nezapočítávaly se do hrubých vý- dělků, přičemž jestliže po celý kalendářní rok trvaly tyto doby a byly vyloučeny, nepovažo- val se tento rok za kalendářní rok s výdělky.
V kalendářním roce, v němž byl dosažen hru- bý výdělek, se takové doby nevylučovaly a vý- dělek dosažený v těchto dobách se započítal do hrubých výdělků jen tehdy, pokud byl tak- to stanovený hrubý výdělek v kalendářním roce vyšší ($ 12 odst. 7 věta druhá a odst. 8 prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním za- bezpečení). Předchozí právní úprava tedy obsahovala pravidlo, že pokud po celý kalen- dářní rok trvaly vyloučené doby, tak se buď všechny zohlednily a k dosaženému hrubé- mu výdělku se vůbec nepřihlédlo, anebo se 67 19753 naopak k hrubému výdělku přihlédlo a vy- loučené doby se zcela pominuly.
V projednávané věci však byl stěžovatelce přiznán řádný starobní důchod od 4. 8. 2006, tedy již za účinnosti zákona o důchodovém pojištění, a proto žalovaná z něho musela vy- cházet, byť posuzovala období, které jeho účinnosti předcházelo. Již zmíněný $ 34 prováděcí vyhlášky k zá- konu o důchodovém pojištění, který upravu- je pravidla pro zjišťování ročního vyměřova- cího základu za období před rokem 1996, však stanoví jiný způsob řešení souběhu vy- loučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek podle předpisů platných ke dni 31.
12. 1995. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení se totiž pro účely stanovení roční- ho vyměřovacího základu úhrn vyměřova- cích základů pojištěnce za příslušný kalen- dářní rok stanoví a) s přihlédnutím k tomuto hrubému vý- dělku a při stanovení osobního vyměřovací- ho základu se v tomto případě do počtu vy- loučených dob nezahrnou ty vyloučené doby za kalendářní rok, v nichž byl dosažen tento hrubý výdělek, nebo b) bez přihlédnutí k tomuto hrubému vý- dělku a při stanovení osobního vyměřovací- ho základu se v tomto případě do počtu vy- loučených dob zahrnou všechny vyloučené doby za tento kalendářní rok, pokud vylouče- né doby, v nichž byl dosažen tento hrubý vý- dělek, netrvaly po celý kalendářní rok a takto zjištěný úhrn vyměřovacích základů pojištěn- ce je vyšší než úhrn vyměřovacích základů pojištěnce zjištěný podle písmene a).
Současná právní úprava tedy v $ 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky k zákonu o dů- chodovém pojištění i nadále při souběhu vy- loučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, umožňuje započíst všechny vyloučené doby za příslušný kalendářní rok a nepřihlí- žet k hrubému výdělku dosaženému v tomto roce, pokud vyloučené doby trvaly po celý kalendářní rok, jak tomu bylo i v nyní projed- návané věci. Výpočet úhrnu vyměřovacích základů podle tohoto způsobu je upraven v $ 3a odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu 68 o důchodovém pojištění.
Na základě něho se výše úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce vypočte podle odstavce 1 písm. b) jako sou- čin počtu dní v kalendářním roce a podílu úhrnu hrubých výdělků dosažených v kalen- dářním roce sníženého o hrubé výdělky dosažené ve vyloučených dobách a počtu ka- lendářních dní v tomto roce sníženého o vý- loučené doby. Tento způsob výpočtu se tedy vztahuje pouze na situace, kdy pojištěnec v příslušném kalendářním roce dosáhi hrubé výdělky mimo vyloučené doby, a proto ho nelze použít v případě trvání vyloučených dob po celý kalendářní rok, jako tomu bylo i v dané věci.
Z tohoto důvodu v ní bylo při stanovení osobního vyměřovacího základu postupem podle $ 3a odst. 1 písm. b) prová- děcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojiš- tění zapotřebí použít jen toto ustanovení, a nepřihlížet tak k hrubému výdělku v částce 1 113 Kč a do počtu vyloučených dob zahr- nout všechny vyloučené doby za rok 1990. Takto žalovaná v jednom ze srovnávacích výpočtů postupovala, jelikož v něm ve vztahu ke kalendářnímu roku 1990 k uvedenému hrubému výdělku nepřihlédla, a naopak zo- hlednila všech 365 dnů vyloučených dob.
Ná- slednými výpočty pak stanovila osobní vymě- řovací základ ve výši 11 134 Kč, výpočtový základ ve výši 9 711 Kč, procentní výměru sta- robního důchodu ve výši 5 827 Kč a po při- počtení jeho základní výměry ve výši 1 470 Kč stanovila starobní důchod ke dni 4. 8. 2006 ve výši 7 297 Kč měsíčně. Na základě $ 3a odst. 2 prováděcí vyhláš- ky k zákonu o důchodovém pojištění se výše úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce vy- počte podle odstavce 1 písm. a) jako součin počtu dní v kalendářním roce a podílu úhrnu hrubých výdělků dosažených v kalendářním roce a počtu dní v kalendářním roce snížené- ho o ty vyloučené doby, v nichž nebyly dosa- ženy hrubé výdělky.
Tento způsob výpočtu vyplývá ze skutečnosti, že $ 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění již neumožňuje při zahrnutí hrubé- ho výdělku do příslušného ročního vyměřo- vacího základu zcela pominout všechny vy- loučené doby za tento kalendářní rok, neboť oproti předchozí právní úpravě neobsahuje pravidlo, že při trvání vyloučených dob po celý kalendářní rok se tento rok nepovažuje za kalendářní rok s výdělky. Při výpočtu osobního vyměřovacího zá- kladu postupem podle $ 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění tedy měla žalovaná vycházet ze zně- ní úvodní části druhého odstavce téhož usta- novení a celkový počet dní v kalendářním ro- ce 1990 (365 dní) vynásobit podílem úhrnu hrubých výdělků dosažených v tomto roce (1 113 Kč) a počtu dní v kalendářním roce sníženého o ty vyloučené doby, v nich nebyly dosaženy hrubé výdělky (365 dní - 334 dní).
Takto vypočtený výsledek, který odpovídá úhrnu vyměřovacích základů za rok 1990 při pominutí vyloučené doby, v nichž byl dosa- žen hrubý výdělek, pak měla vypočíst ve výši 13 105 Kč. Roční vyměřovací základ za tento kalendářní rok 1990 měla následně podle $ 16 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění stanovit jako součin úhrnu vyměřovacích zá- kladů za tento rok (13 105 Kč) a koeficientu nárůstu všeobecného vyměřovacího základu (5,7313) ve výši 75 109 Kč. Uvedenou částku pak byla povinna započíst do úhrnu ročních vyměřovacích základů, který po této úpravě činí 1 528 563 Kč. Takto však žalovaná nepo- stupovala, neboť do úhrnu vyměřovacích zá- kladů za kalendářní rok 1990 zahrnula jen hrubý výdělek v částce 1 113 Kč a nezohled- nila žádnou vyloučenou dobu, ačkoliv podle $ 34 odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zá- konu o důchodovém pojištění měla pomi- nout pouze ty vyloučené doby, v nichž byl tento hrubý výdělek dosažen.
Nicméně z dalších veličin uvedených v druhém srovnávacím výpočtu žalované, ve kterém byl osobní vyměřovací základ vypo- čten v nesprávné výši 10 241 Kč, již lze vý- cházet. Počet vyloučených dob za rozhodné období (1986 až 2005) totiž skutečně činí 2 969 dní, neboť vyloučené doby za kalendář- ní rok 1990 již byly zohledněny Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném výpočtu úhrnu vyměřovacích základů za tento rok. Rovněž tak byl správně určen počet kalen- dářních dnů v rozhodném období (7 305 dní).
Proto po nahrazení nesprávně vypočteného údaje o úhrnu ročních vyměřovacích základů (1 459 833 Kč) již zmíněnou správnou výší 1 528 563 Kč je možné provést správný výpo- čet osobního vyměřovacího základu a na ně- ho navazující další potřebné výpočty. Postu- pem podle $ 3a odst. 1 písm. a) a odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění tedy Nejvyšší správní soud stanovil osobní vyměřovací základ ve výši 10 723 Kč, výpočtový základ ve výši 9 587 Kč a procentní výměru starobního důchodu ve výši 5 753 Kč, takže po připočtení základní výměry ve výši 1 470 Kč by takto vypočtený starobní důchod činil ke dni 4.
8. 2006 částku 7 223 Kč měsíčně. Výše osobního vyměřovacího základu zjištěná podle $ 34 odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky je tedy nižší než jeho výše zjištěná podle písmena b) téhož ustanovení. Při sou- běhu vyloučené doby s dobou, v níž byl dosa- žen hrubý výdělek, tedy bylo zapotřebí pro účely stanovení osobního vyměřovacího zá- kladu postupovat podle $ 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění. Žalovaná přitom takový výpočet provedla, byť ve skutečnosti vycházela ze za- žitých pravidel, které byly pro případ soubě- hu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, obsaženy v předchozí právní úpravě a jejichž další užití i za účinnosti záko- na o důchodovém pojištění dovozovala na zá- kladě jeho $ 14 odst. 1, který však v uvedeném směru nebylo možné aplikovat.
I přes uvedené pochybení tedy výše osobního vyměřovacího základu a na něj navazující výše starobního dů- chodu stěžovatelky byly stanoveny v souladu s příslušnými právními předpisy. (...) Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil se závěry vyslovený- mi v rozhodnutí o přiznání starobního dů- chodu i v napadeném rozsudku, nicméně na základě právního názoru, který v dané věci zaujal, a s ním spojeného odlišného postupu při výpočtu výše osobního vyměřovacího zá- kladu a výše starobního důchodu nakonec dospěl k stejnému výsledku jako žalovaná a krajský soud. 69 1974 1974 Důchodové pojištění: doby účasti na pojištění k $ 5 odst. 1 písm. s) a písm. n) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění účin- ném k 8.
7. 2007 Kryjí-li se navzájem doby účasti na pojištění podle $ 5 odst. 1 písm. s) (náhradní doba péče o osobu blízkou) a písm. n) (vedení v evidenci úřadu práce jako uchazeče o zaměstnání bez nároku na podporu v nezaměstnanosti nebo při rekvalifikaci) zá- kona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nepřihlíží se k uvedeným dobám při stanovení rozsahu účasti na pojištění podle 6 5 odst. 1 písm. n) citovaného zákona.
Kristina K. proti České správě sociálního zabezpečení o výši starobního důchodu, o ka-
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanoveními § 109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního, podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Stěžovatelka ve své stížnostní námitce odkázala na kasační důvod, který je uveden v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Ten umožňuje stěžovateli tvrdit nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. K němu dochází tehdy, když soud při svém rozhodování aplikoval na posuzovanou věc jiný právní předpis, než měl správně použít, a pro toto pochybení je jeho výrok v rozporu s příslušným ustanovením toho právního předpisu, který měl být aplikován. Rovněž tak soud posuzuje právní otázku nesprávně, pokud sice aplikuje právní předpis správný, avšak nesprávně ho vyloží. Podle názoru stěžovatelky krajský soud nesprávně aplikoval na projednávanou věc ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
V něm se stanoví, že kryjí-li se doby pojištění navzájem, započte se pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu jen ta doba, jejíž zápočet je pro pojištěnce výhodnější; totéž platí, kryjí-li se navzájem náhradní doby pojištění nebo doba pojištění a náhradní doba pojištění. V tomto zákonném ustanovení je tedy upraven souběh dob pojištění, souběh náhradních dob pojištění a souběh dob pojištění a náhradních dob pojištění, přičemž není rozhodné, zda tento souběh nastal již za účinnosti zákona o důchodovém pojištění nebo ještě předtím. Dojde-li přitom v daném časovém okamžiku k uvedenému souběhu, pak platí zásada, podle níž se započítává pouze jedna doba, která je pro pojištěnce výhodnější.
Zásada zakotvená v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění však platí výslovně jen pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu. Z toho vyplývá, že tuto zásadu lze použít za účelem posouzení, zda pojištěnec dosáhl potřebné doby pojištění a splnil tak jednu z podmínek pro vznik nároku na starobní důchod. Pojištěnec má totiž podle § 29 zákona o důchodovém pojištění nárok na řádný starobní důchod jen jestliže získal dobu pojištění nejméně a) 25 let a dosáhl důchodového věku, nebo b) 15 let a dosáhl aspoň 65 let věku, pokud nesplnil podmínky podle písmene a).
Výše procentní výměry řádného starobního důchodu pak podle § 34 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění činí za každý celý rok doby pojištění získané do vzniku nároku na tento důchod 1,5% výpočtového základu měsíčně, přičemž do doby pojištění se pro tento účel započítávají náhradní doby pojištění pouze v rozsahu 80 %, s výjimkou náhradních dob pojištění za dobu účasti na pojištění osob uvedených v § 5 odst. 1 písm. p), r) a s) a obdobných dob podle předpisů platných před 1. lednem 1996. Procentní výměra řádného starobního důchodu se tedy určuje kombinací tří samostatných prvků, kterými jsou celková doba pojištění, výpočtový základ a procentní sazba.
Proto jestliže se zásada obsažená v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění má vztahovat na stanovení celkové doby pojištění pro výši procentní výměry důchodu, je zapotřebí tomu rozumět tak, že pomocí ní se určuje jen počet celých roků dob pojištění při souběhu dob pojištění, souběhu náhradních dob pojištění či souběhu doby pojištění a náhradní doby pojištění. Výpočtový základ pak představuje samostatný prvek procentní výměry, který se oproti celkové době pojištění sestává z jiných veličin.
To platí i ve vztahu k vyloučeným dobám, neboť jejich součet připadající na rozhodné období je prvkem vzorce, podle něhož se provádí výpočet osobního vyměřovacího základu, jehož redukcí se stanoví výpočtový základ, jak vyplývá z ustanovení § 15 a § 16 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění. Navíc vyloučené doby jsou vymezeny v ustanovení § 16 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění a zahrnují tedy jiný okruh dob než náhradní doby pojištění, které jsou definovány v ustanoveních § 12 odst. 1 a § 13 odst. 2 téhož zákona, a proto tyto dva pojmy nelze směšovat.
I když tedy v některých případech dochází k průniku těchto dvou různých dob a za vyloučenou dobu se považuje některá z náhradních dob pojištění, tak zásadu zakotvenou v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění nelze na použití vyloučených dob vztahovat. To ostatně vyplývá z hypotézy této právní normy, která pokrývá toliko souběh dob pojištění, souběh náhradních dob pojištění a souběh doby pojištění a náhradní doby pojištění, a nikoliv též souběh dob pojištění a vyloučených dob. Uvedený právní názor je přitom v souladu i s odbornou literaturou, která taktéž dovodila, že zásada obsažená v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění „platí jen pro stanovení celkové doby pojištění pro vznik nároku na důchod a výši procentní výměry důchodu; nevztahuje se tedy na stanovení osobního vyměřovacího základu podle § 16 ZDP, kdy se naopak sčítají vyměřovací základy za období, v nichž souběžně trvaly doby pojištění, ani na použití náhradních dob jako vyloučených dob podle § 16 odst. 4 ZDP.“ (J.
Přib, V. Voříšek: Důchodové předpisy s komentářem, 5. aktualizované vydání, ANAG, Olomouc 2007, str. 85).
Jazykový výklad uvedených zákonných ustanovení tedy vede k zcela jednoznačnému právnímu závěru, že zásadu obsaženou v ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění lze při určení procentní výměry řádného starobního důchodu použít pouze ve vztahu k jeho jednomu prvku, kterým je stanovení celkové doby pojištění. Za pomoci této zásady lze proto fakticky jen započíst dobu pojištění při jejím souběhu s náhradní dobou pojištění, která se podle § 34 odst. 1 věty druhé zákona o důchodovém pojištění krátí, či započíst nekrácenou náhradní dobu pojištění při jejím souběhu s takto krácenou náhradní dobou pojištění. V žádném případě tedy nelze započíst vyloučenou dobu při jejím souběhu s dobou pojištění, jako tomu bylo v nyní projednávané věci.
K tomuto závěru je navíc nutné dospět i za pomoci systematického výkladu. Podle § 16 odst. 4 věty druhé zákona o důchodovém pojištění jsou totiž vyloučenými dobami doby v tomto ustanovení uvedené, pokud se nekryjí s dobou pojištění, v níž měl pojištěnec příjmy, které se zahrnují do vyměřovacího základu. Toto pravidlo se sice vztahuje k vyloučeným dobám po 31. 12. 2005, nicméně ustanovení § 108 odst. 1 písm. d) zákona o důchodovém pojištění zmocnilo Ministerstvo práce a sociálních věci, aby vyhláškou stanovilo postup při zjišťování ročního vyměřovacího základu pojištěnce ve vztahu k vyloučeným dobám za období před 1.
lednem 1996. Tento postup je upraven v ustanovení § 3a vyhlášky Ministerstva práce a sociálních věcí č. 284/1995 Sb., kterou se provádí zákon o důchodovém pojištění ve znění vyhlášky č. 302/1997 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška k zákonu o důchodovém pojištění“), podle něhož spadá-li do rozhodného období pro stanovení osobního vyměřovacího základu (§ 18 zákona) kalendářní rok před rokem 1996, v němž se ve stejném časovém úseku vyskytne hrubý výdělek stanovený pro účely důchodového zabezpečení podle předpisů platných ke dni 31.
12. 1995 a vyloučená doba (§ 16 odst. 4 věta první zákona), stanoví se úhrn vyměřovacích základů pojištěnce za tento kalendářní rok (§ 16 odst. 2 zákona) pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu způsobem, který bude uveden v další části odůvodnění tohoto rozsudku. Zákon o důchodovém pojištění tedy obsahuje speciální úpravu pro souběh vyloučených dob s dobami pojištění, a proto i z tohoto důvodu nelze na takový případ aplikovat ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění.
K takovému souběhu došlo i v nyní projednávané věci. Stěžovatelka totiž po celý rok 1990 pečovala o dítě ve věku do tří let a tento kalendářní rok je tak dobou, která se podle § 9 odst. 1 písm. e) a § 12 odst. 7 zákona o sociálním zabezpečení a § 12 odst. 7 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním zabezpečení vylučovala při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výdělku. Tuto dobu je proto zapotřebí považovat za vyloučenou dobu ve smyslu ustanovení § 16 odst. 4 věty první zákona o důchodovém pojištění.
Dále byla stěžovatelce v uvedeném kalendářní roce vyplacena náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou za předchozí období v částce 1113 Kč, jak vyplývá z evidenčního listu důchodového zabezpečení za roky 1986 až 1992 potvrzeného jejím tehdejším zaměstnavatelem a z fotokopie výplatní pásky za květen 1990. Za hrubý výdělek ze zaměstnání vykonávaného v pracovním poměru se přitom podle § 11 odst. 1 písm. a) bodu 3 prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním zabezpečení považovala také náhrada mzdy za nevyčerpanou dovolenou na zotavenou, která se započítávala v tom roce, v němž byla vyplacena.
Vzhledem k tomuto souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, žalovaná provedla srovnání výpočtového základu. Nejprve nepřihlížela k uvedenému hrubému výdělku a do počtu vyloučených dob za kalendářní rok 1990 zahrnula všech 365 dní, přičemž takto stanovený výpočtový základ činil 9711 Kč. Poté naopak přihlédla k hrubému výdělku v částce 1113 Kč a nezohlednila žádnou vyloučenou dobu za uvedený kalendářní rok, načež výpočtový základ určila toliko ve výši 9443 Kč. Srovnáním těchto výpočtových základů za použití § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění pak žalovaná dospěla k závěru, že pro stěžovatelku je ve vztahu ke kalendářnímu roku 1990 výhodnější provést zápočet všech vyloučených dob.
Při stanovení výpočtového základu však není možné z ustanovení § 14 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění vycházet, jak již bylo podrobně vysvětleno. Proto zbývá posoudit, zda-li uvedený srovnávací výpočet bylo možné provést podle jiných ustanovení upravujících důchodové pojištění pro případ stáří.
Jestliže měl občan v dobách, které se vylučovaly při zjišťování hrubých výdělků pro účely výpočtu průměrného měsíčního výdělku, výdělky, nezapočítávaly se do hrubých výdělků, přičemž jestliže po celý kalendářní rok trvaly tyto doby a byly vyloučeny, nepovažoval se tento rok za kalendářní rok s výdělky. V kalendářním roce, v němž byl dosažen hrubý výdělek, se takové doby nevylučovaly a výdělek dosažený v těchto dobách se započítal do hrubých výdělků, jen pokud byl takto stanovený hrubý výdělek v kalendářním roce vyšší (§ 12 odst. 7 věty druhé, odst. 8 prováděcí vyhlášky k zákonu o sociálním zabezpečení). Předchozí právní úprava tedy obsahovala pravidlo, že pokud po celý kalendářní rok trvaly vyloučené doby, tak se buď všechny zohlednily a k dosaženému hrubému výdělku se vůbec nepřihlédlo, anebo se naopak k hrubému výdělku přihlédlo a vyloučené doby se zcela pominuly.
V projednávané věci však byl stěžovatelce přiznán řádný starobní důchod od 4. 8. 2006, tedy již za účinnosti zákona o důchodovém pojištění, a proto žalovaná z něho musela vycházet, byť posuzovala období, které jeho účinnosti předcházelo.
Již zmíněné ustanovení § 3a prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění, které upravuje pravidla pro zjišťování ročního vyměřovacího základu za období před rokem 1996, však stanoví jiný způsob řešení souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek podle předpisů platných ke dni 31. 12. 1995. Podle odstavce prvního tohoto ustanovení se totiž pro účely stanovení ročního vyměřovacího základu úhrn vyměřovacích základů pojištěnce za příslušný kalendářní rok stanoví a) s přihlédnutím k tomuto hrubému výdělku a při stanovení osobního vyměřovacího základu se v tomto případě do počtu vyloučených dob nezahrnou ty vyloučené doby za tento kalendářní rok, v nichž byl dosažen tento hrubý výdělek, nebo b) bez přihlédnutí k tomuto hrubému výdělku a při stanovení osobního vyměřovacího základu se v tomto případě do počtu vyloučených dob zahrnou všechny vyloučené doby za tento kalendářní rok, pokud vyloučené doby, v nichž byl dosažen tento hrubý výdělek, netrvaly po celý kalendářní rok a takto zjištěný úhrn vyměřovacích základů pojištěnce je vyšší než úhrn vyměřovacích základů pojištěnce zjištěný podle písmene a).
Současná právní úprava tedy ve svém ustanovení § 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění i nadále při souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, umožňuje započíst všechny vyloučené doby za příslušný kalendářní rok a nepřihlížet k v něm dosaženému hrubému výdělku, pokud vyloučené doby trvaly po celý kalendářní rok, jak tomu bylo i v nyní projednávané věci. Výpočet úhrnu vyměřovacích základů podle tohoto způsobu je upraven v ustanovení § 3a odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění.
Na základě něho se výše úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce vypočte podle odstavce 1 písm. b) jako součin počtu dní v kalendářním roce a podílu úhrnu hrubých výdělků dosažených v kalendářním roce sníženého o hrubé výdělky dosažené ve vyloučených dobách a počtu kalendářních dní v tomto roce sníženého o vyloučené doby. Tento způsob výpočtu se tedy vztahuje pouze na situace, kdy pojištěnec v příslušném kalendářním roce dosáhl hrubé výdělky mimo vyloučené doby, a proto ho nelze použít v případě trvání vyloučených dob po celý kalendářní rok, jako tomu bylo i v dané věci.
Z tohoto důvodu v ní bylo při stanovení osobního vyměřovacího základu postupem podle § 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění zapotřebí použít jen toto ustanovení a nepřihlížet tak k hrubému výdělku v částce 1113 Kč a do počtu vyloučených dob zahrnout všechny vyloučené doby za rok 1990.
Takto žalovaná v jednom ze srovnávacích výpočtů postupovala, jelikož v něm ve vztahu ke kalendářnímu roku 1990 k uvedenému hrubému výdělku nepřihlédla a naopak zohlednila všech 365 dnů vyloučených dob. Následnými výpočty pak stanovila osobní vyměřovací základ ve výši 11 134 Kč, výpočtový základ ve výši 9711 Kč, procentní výměru starobního důchodu ve výši 5827 Kč a po připočtení jeho základní výměry ve výši 1470 Kč stanovila starobní důchod ke dni 4. 8. 2006 ve výši 7297 Kč měsíčně.
Na základě ustanovení § 3a odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění se výše úhrnu vyměřovacích základů pojištěnce vypočte podle odstavce 1 písm. a) jako součin počtu dní v kalendářním roce a podílu úhrnu hrubých výdělků dosažených v kalendářním roce a počtu dní v kalendářním roce sníženého o ty vyloučené doby, v nichž nebyly dosaženy hrubé výdělky. Tento způsob výpočtu vyplývá ze skutečnosti, že ustanovení § 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění již neumožňuje při zahrnutí hrubého výdělku do příslušného ročního vyměřovacího základu zcela pominout všechny vyloučené doby za tento kalendářní rok, neboť oproti předchozí právní úpravě neobsahuje pravidlo, že při trvání vyloučených dob po celý kalendářní rok se tento rok nepovažuje za kalendářní rok s výdělky.
Při výpočtu osobního vyměřovacího základu postupem podle § 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění tedy měla žalovaná vycházet ze znění úvodní části druhého odstavce téhož ustanovení a celkový počet dní v kalendářním roce 1990 (365 dní) vynásobit podílem úhrnu hrubých výdělků dosažených v tomto roce (1113 Kč) a počtu dní v kalendářním roce sníženého o ty vyloučené doby, v nich nebyly dosaženy hrubé výdělky (365 dní - 334 dní). Takto vypočtený výsledek, který odpovídá úhrnu vyměřovacích základů za rok 1990 při pominutí vyloučené doby, v nichž byl dosažen hrubý výdělek, pak měla vypočíst ve výši 13 105 Kč. Roční vyměřovací základ za tento kalendářní rok 1990 měla následně podle § 16 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění stanovit jako součin úhrnu vyměřovacích základů za tento rok (13 105 Kč) a koeficientu nárůstu všeobecného vyměřovacího základu (5,7313) ve výši 75 109 Kč. Uvedenou částku pak byla povinna započíst do úhrnu ročních vyměřovacích základů, který po této úpravě činí 1 528 563 Kč. Takto však žalovaná nepostupovala, neboť do úhrnu vyměřovacích základů za kalendářní rok 1990 zahrnula jen hrubý výdělek v částce 1113 Kč a nezohlednila žádnou vyloučenou dobu, ačkoliv podle § 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění měla pominout pouze ty vyloučené doby, v nichž byl tento hrubý výdělek dosažen.
Nicméně z dalších veličin uvedených v druhém srovnávacím výpočtu žalované, ve kterém byl osobní vyměřovací základ vypočten v nesprávné výši 10 241 Kč, již lze vycházet. Počet vyloučených dob za rozhodné období (1986 až 2005) totiž skutečně činí 2969 dní, neboť vyloučené doby za kalendářní rok 1990 již byly zohledněny Nejvyšším správním soudem ve výše uvedeném výpočtu úhrnu vyměřovacích základů za tento rok. Rovněž tak byl správně určen počet kalendářních dnů v rozhodném období (7305 dní). Proto po nahrazení nesprávně vypočteného údaje o úhrnu ročních vyměřovacích základů (1 459 833 Kč) již zmíněnou správnou výší 1 528 563 Kč je možné provést správný výpočet osobního vyměřovacího základu a na něho navazující další potřebné výpočty.
Postupem podle § 3a odst. 1 písm. a), odst. 2 prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění tedy Nejvyšší správní soud stanovil osobní vyměřovací základ ve výši 10 723 Kč, výpočtový základ ve výši 9587 Kč a procentní výměru starobního důchodu ve výši 5753 Kč, takže po připočtení základní výměry ve výši 1470 Kč by takto vypočtený starobní důchod činil ke dni 4. 8. 2006 částku 7223 Kč měsíčně.
Výše osobního vyměřovacího základu zjištěná podle § 3a odst. 1 písm. a) prováděcí vyhlášky je tedy nižší než jeho výše zjištěná podle písmena b) téhož ustanovení. Při souběhu vyloučené doby s dobou, v níž byl dosažen hrubý výdělek, tedy bylo zapotřebí pro účely stanovení osobního vyměřovacího základu postupovat podle § 3a odst. 1 písm. b) prováděcí vyhlášky k zákonu o důchodovém pojištění. Žalovaná přitom takový výpočet provedla, byť ve skutečnosti vycházela ze zažitých pravidel, které byly pro případ souběhu vyloučené doby a doby, v níž byl dosažen hrubý výdělek, obsaženy v předchozí právní úpravě a jejichž další užití i za účinnosti zákona o důchodovém pojištění dovozovala na základě jeho ustanovení § 14 odst. 1, které však v uvedeném směru nebylo možné aplikovat. I přes uvedené pochybení tedy výše osobního vyměřovacího základu a na něho navazující výše starobního důchodu žalobkyně byly stanoveny v souladu s příslušnými právními předpisy.
Námitkou stěžovatelky o nepřípustných a opakovaných změnách údajů obsažených v podkladech pro výpočet důchodu se již Nejvyšší správní soud nemusel zabývat, neboť takto tvrzené nepřípustné zásahy žalované souvisely se zmíněnou chybnou aplikací příslušných ustanovení upravujících zjišťování osobního vyměřovacího základu při souběhu vyloučené doby a doby, v níž byly dosaženy hrubé výdělky.
Lze tedy shrnout, že Nejvyšší správní soud se sice neztotožnil se závěry vyslovenými v rozhodnutí o přiznání starobního důchodu i v napadeném rozsudku, nicméně na základě právního názoru, který v dané věci zaujal, a s ním spojeného odlišného postupu při výpočtu výše osobního vyměřovacího základu a výše starobního důchodu nakonec dospěl k stejnému výsledku jako žalovaná a krajský soud.
Z tohoto důvodu Nejvyšší správní soud podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. kasační stížnost jako nedůvodnou zamítl. Současně v souladu s ustanoveními § 120 a § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť stěžovatelka v něm neměla úspěch a správnímu orgánu takové právo ve věcech důchodového pojištění nepřísluší.
Stěžovatelce byl pro řízení před Nejvyšším správním soudem ustanoven zástupcem advokát, přičemž v takovém případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§ 35 odst. 8 a § 120 s. ř. s.). Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Lubomíru Švábovi však Nejvyšší správní soud odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů v řízení o kasační stížnosti nepřiznal, neboť tento zástupce neučinil v řízení o kasační stížnosti žádný úkon právní služby, za nějž by mu odměna náležela, a to ani úkon podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, neboť z obsahu soudního spisu nevyplývá uskutečnění první porady s klientkou. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 24. září 2009
JUDr. Dagmar Nygrínová předsedkyně senátu