6 Ads 11/2003- 69 - text
č. j. 6 Ads 11/2003 - 69
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Brigity Chrastilové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci stěžovatelky M. G., zastoupené JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem, se sídlem Politických vězňů 27, Kolín IV, a dalšího účastníka České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2002, č. j. 41 Ca 302/2001 – 14,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. České správě sociálního zabezpečení se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky JUDr. Bedri Tomáškovi se nepřiznává odměna za zastupování stěžovatelky.
Rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 10. 2001 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o částečný invalidní důchod s odůvodněním, že podle posudku lékaře Okresní správy sociálního zabezpečení v Kolíně ze dne 1. 10. 2001 není částečně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla její schopnost soustavné výdělečné činnosti jen o 10 %.
Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka opravný prostředek, o kterém rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 2. 2002, č. j. 41 Ca 302/2001 - 14, tak, že rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení potvrdil. Při posouzení zdravotního stavu stěžovatelky se krajský soud opírá především o posudek Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „MPSV“) v Praze ze dne 24. 1. 2002, podle něhož pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti stěžovatelky byl hodnocen podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb. takto: kapitola XV oddíl F položka 2 písm. a) 10 %, a to již se zohledněním dalších postižení.
Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka odvolání k vrchnímu soudu, o němž však nebylo rozhodnuto do dne nabytí účinnosti zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), takže řízení o odvolání bylo zastaveno dnem nabytí účinnosti uvedeného zákona a účastník řízení mohl do 31. 1. 2003 podat proti rozhodnutí soudu o opravném prostředku kasační stížnost podle s. ř. s. (§ 129 odst. 3 s. ř. s.).
Stěžovatelka proti rozsudku krajského soudu podala kasační stížnost, která došla krajskému soudu dne 24. 1. 2003 tj. v zákonné lhůtě. V této kasační stížnosti stěžovatelka krajskému soudu vytýká, že převzal posouzení jejího zdravotního stavu Posudkovou komisi MPSV, aniž vzal do úvahy, že z řady lékařských nálezů lze dovodit právě opačný závěr. Stěžovatelka svůj zdravotní stav a omezení z něj vyplývající konzultovala se svými ošetřujícími lékaři a na základě jejich vyjádření tvrdí, že splňuje kritéria pro přiznání částečné invalidity.
Naznačené rozpory mezi závěry posudkové komise a nálezy odborných lékařů je podle názoru stěžovatelky možno odstranit znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví. I když stěžovatelka nemá medicínské znalosti, nesdílí názor krajského soudu o úplnosti a přesvědčivosti posudku Posudkové komise MPSV. Jestliže v dosavadním řízení tyto námitky proti posudku nevznesla, potom pouze z neznalosti svých práv. Stěžovatelka má za to, že znalecké dokazování by se mělo zaměřit na přezkoumání závěru o procentním poklesu schopnosti k soustavné výdělečné činnosti a posouzení, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav značně nestěžuje obecné životní podmínky stěžovatelky.
Stěžovatelka se domnívá, že jsou splněny důvody kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. a), b), d) s. ř. s., a navrhuje zrušení rozsudku krajského soudu.
Rozhodnutí o nároku na plný nebo částečný invalidní důchod je závislé zejména na lékařském odborném posouzení. Pro přezkumné soudní řízení je k posouzení zdravotního stavu a výdělečné schopnosti občana povoláno ze zákona Ministerstvo práce a sociálních věcí, které tak činí svými posudkovými komisemi (§ 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení). Posudek uvedené komise pak soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle zásady volného hodnocení důkazů podle § 132 o. s. ř.
Podle § 44 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též „zákon o důchodovém pojištění“), je pojištěnec částečně invalidní, jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti nejméně o 33 %. Podle § 39 odst. 2 ve spojení s § 44 odst. 1 věta druhá zákona o důchodovém pojištění se při určování poklesu schopnosti soustavné výdělečné činnosti pojištěnce vychází z jeho zdravotního stavu doloženého výsledky funkčního vyšetření a z jeho schopnosti vykonávat práce odpovídající zachovaným tělesným, smyslovým a duševním schopnostem, s přihlédnutím k výdělečným činnostem, které vykonával před tím, než k takovému poklesu došlo, a k dosaženému vzdělání, zkušenostem a znalostem, při tom se bere v úvahu, zda jde o zdravotní postižení trvalé ovlivňující schopnost výdělečné činnosti pojištěnce, zda a jak je pojištěnec na své zdravotní postižení adaptován, a schopnost a rekvalifikace pojištěnce na jiný druh výdělečné činnosti, než dosud vykonával.
Nejvyšší správní soud (stejně jako krajský soud) nemá pochybnosti o úplnosti a přesvědčivosti závěrů Posudkové komise MPSV v Praze, vyjádřených v posudku této komise ze dne 24. 1. 2002, podle nichž stěžovatelka není částečně invalidní; ostatně ani stěžovatelka neuvádí žádné konkrétní výhrady proti závěrům posudkové komise. Stejnopis posudku Posudkové komise MPSV v Praze stěžovatelka v průběhu řízení před krajským soudem obdržela, žádné námitky proti tomuto posudku nevznesla a ani v odvolání proti rozsudku krajského soudu neuvedla nic (kromě poukazu na zdravotní problémy, které byly známy již v průběhu řízení před krajským soudem), co by zpochybňovalo správnost závěru posudkové komise.
Provedení důkazů znaleckým posudkem stěžovatelka nenavrhla jak v průběhu řízení před krajským soudem, tak v odvolání proti rozsudku krajského soudu. Pokud stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že neprovedl důkaz znaleckým posudkem, tak v této části je kasační stížnost nepřípustná, protože jde o důvod, který stěžovatelka neuplatnila v řízení před krajským soudem, jehož rozhodnutí je předmětem přezkumu (§ 104 odst. 4 s. ř. s.).
S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka ke dni vydání rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení nebyla částečně invalidní podle § 44 odst. 1 zákona o důchodovém pojištění, neboť její schopnost soustavné výdělečné činnosti nepoklesla nejméně o 33 %, krajský soud nepochybil, když rozhodnutí správního orgánu jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1, 2 s. ř. s. Stěžovatelka, která nebyla v řízení úspěšná, nemá právo na náhradu nákladů řízení, a právo České správy sociálního zabezpečení na náhradu nákladů řízení je v posuzované věci ze zákona vyloučeno.
Ustanovenému zástupci stěžovatelky nebyla přiznána odměna za zastupování stěžovatelky, protože z obsahu spisu nevyplývá, že by po svém ustanovení zástupcem provedl takový úkon právní služby, za nějž by mu odměna náležela.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 27. ledna 2005
JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu