Ustanovení $ 79 odst. 1 zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, je třeba vykládat tak, že stát nese veškeré náklady spojené s řízením o příspěvku na živobytí, mimořádné okamžité pomoci a doplatku na bydlení podle tohoto zákona, tedy i ná- klady, které v tomto řízení vzniknou účastníkovi řízení; jedná se totiž o evidentní od- chylku od obecné úpravy správního řádu z roku 2004 ($ 79). Nárok na náhradu ná- kladů však vzniká účastníku řízení pouze v případě, že tyto náklady byly vynaloženy nutně a účelně a pokud postup účastníka řízení nevykazuje znaky zneužití práva.
V nyní posuzované věci vyvstává jako stě- žejní otázka, zda má účastník řízení o dávce pomoci v hmotné nouzi nárok na náhradu nákladů řízení, příp. za jakých podmínek. Za tímto účelem je třeba posoudit vztah $ 79 správního řádu a $ 79 zákona o pomoci v hmotné nouzi, které stanoví základní pra- vidla pro rozložení břemena nákladů řízení podle těchto dvou zákonů. Pokud jde nejprve o samotný vztah správ- ního řádu a zákona o pomoci v hmotné nouzi, lze odkázat na $ 1 odst. 2 správního řádu, který stanoví, že se tento zákon použije, nestanoví-li zvláštní zákon jinak.
Za zvláštní zákon v tomto smyslu pak lze považovat zákon o pomoci v hmotné nouzi, neboť obsahuje ustanovení upravující správní řízení svého druhu. Pokud pak tento zákon obsahuje ustanovení upravují- cí tutéž otázku odlišně, je třeba bezpochyby vy- cházet právě ze zákona o pomoci v hmotné nouzi. Totéž vyplývá i z $ 66 zákona o pomoci v hmotné nouzi, podle kterého se v řízení po- dle zákona o pomoci v hmotné nouzi postupu- je podle správního řádu jen v případě, kdy zá- kon o pomoci v hmotné nouzi nestanoví jinak.
Dále je třeba se zaměřit na samotné znění stěžejních ustanovení správního řádu a záko- na 0 pomoci v hmotné nouzi. Podle $ 79 odst. 3 správního řádu platí, že: „Nestanovíli zákon jinak, nese správní orgán nebo dotčený orgán (f 136) a účast ník své náklady“ 89 2466 Ustanovení $ 79 odst. 5 správního řádu stanoví, že: „Povinnost nahradit náklady ří- zení paušální částkou uloží správní orgán účastníkovi, který řízení vyvolal porušením své právní povinnosti. Prováděcí právní předpis stanoví výši paušální částky nákla- dů řízení a výši paušální částky nákladů ří- zení ve zvláště složitých případech nebo bybli přibrán znalec.
V případech hodných zvlášt- ního zřetele lze výši paušální částky na po- žádání snížit“ Šestý odstavec tohoto ustanovení pak uvádí, že: „Povinnost nahradit náklady říze- ní, které by jinak správnímu orgánu nebyly vznikly, může správní orgán uložit tomu, kdo jejich vznik způsobil porušením své po- vinnosti.“ Ustanovení $ 79 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví, že: „Náklady řízení o příspěvku na živobytí, mimořádné okamži- té pomoci a doplatku na bydlení nese stát“ Podle druhého odstavce tohoto ustanove- ní pak platí, že: „Orgány pomoci v hmotné nouzi nemají nárok na náhradu nákladů vzniklých v řízení o dávkách.“ Z důvodové zprávy k zákonu o pomoci v hmotné nouzi konečně vyplývá, že: „Vzhle- dem k charakteru dávek hmotné nouze bu- dou účastníky řízení podle tohoto zákona v drtivé většině občané v tíživé ekonomické situací, proto se břemeno nákladů řízení přenáší výhradně na orgány, které o těchto dávkách rozhodují“ (Poslanecká sněmovna, tisk č. 1063/0, 4.
volební období, dostupný na www.psp.cz). Jak již Nejvyšší správní soud shora kon- statoval, $ 79 správního řádu a $ 79 zákona o pomoci v hmotné nouzi stanoví pravidla pro rozložení břemena nákladů řízení v reži- mech příslušných zákonů. Správní řád v $ 79 odst. 3 stanoví obecné pravidlo, podle které- ho náklady, které vznikly správnímu úřadu, jdou k tíži správního úřadu, a ty, které vznikly účastníkovi, si tento účastník nese sám, a to i v případě, pokud řízení nevyvolal. Pátý a šestý odstavec $ 79 správního řádu pak vý- stihují případy, kdy vzniká povinnost nahra- dit náklady státu v případech protiprávního 90 , jednání účastníků.
Z $ 79 odst. 1 zákona o po- moci v hmotné nouzi jasně vyplývá záměr zá- konodárce odbřemenit účastníky řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi od povin- nosti hradit náklady řízení. Tento záměr je pak dále potvrzen ve.výše citované pasáži dů- vodové zprávy k tomuto zákonu. K námitce stěžovatele Nejvyšší správní soud uvádí, že rozhodně není možno dospět k závěru, že by pohnutkou zákonodárce bylo odbřemenit pouze ty účastníky řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi, kteří dané řízení vyvolali po- rušením své právní povinnosti či kteří tím, že porušili právní povinnost, způsobili náklady, které by správnímu orgánu jinak nevznikly.
Zákon jinak nerozlišuje mezi účastníky, kteří řízení vyvolali či způsobili správnímu orgánu náklady řízení porušením své právní povin- nosti, a jinými účastníky. Byť $ 79 zákona o pomoci v hmotné nou- zi explicitně nestanoví, že stát nese všechny náklady tohoto řízení, tedy i ty, které vznikly účastníkovi v průběhu správního řízení, lze tuto skutečnost dovodit ze samotné právní úpravy, neboť výslovně jen druhý odstavec $ 79 upravuje náhradu nákladů řízení orgá- nům pomoci v hmotné nouzi. První odstavec S 79 se pak týká všech nákladů řízení podle příslušného zákona.
Zákon o pomoci v hmot- né nouzi tedy nejenže stanoví, že stát nemůže po účastníku požadovat náhradu nákladů ří- zení, ale také, že stát nese veškeré náklady spojené s řízením podle tohoto zákona, tedy i náklady účastníka. Jedná se o evidentní od- chylku od obecné úpravy správního řádu. Na základě shora uvedeného a dále $ 1 odst. 2 správního řádu a $ 66 zákona o pomo- ci v hmotné nouzi tedy lze dovodit, že $ 79 zá- kona o pomoci v hmotné nouzi nepředstavu- je speciální právní úpravu pouze vzhledem k pátému a šestému odstavci $ 79 správního řádu, jak stěžovatel tvrdí.
Názor žalovaného, vyjádřený ve správním rozhodnutí i v kasační stížnosti, podle které- ho je třeba v dané věci aplikovat obecné pra- vidlo $ 79 odst. 3 správního řádu, tedy neob- stojí. Nejvyšší správní soud se, pokud jde o otázku aplikační přednosti $ 79 zákona o pomoci v hmotné nouzi v posuzovaném případě, ztotožňuje s rozsudkem městského soudu. Městský soud dospěl ke správnému právnímu názoru a odůvodnění jeho rozsud- ku v podstatné míře obstojí. Přesto Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné odůvod- nění rozsudku městského soudu doplnit, ne- boť má za to, že $ 79 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze vyložit tak, že jakákoli realizace práva účastníkem řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi jde na vrub správní- mu orgánu.
: Při posuzování práva na náhradu nákladů řízení je naopak třeba posoudit nezbytnost účastníky vynaložených nákladů. Přitom ne- lze jednoznačně vymezit či stanovit, které ná- klady vynaložené účastníky správního řízení mají být považovány za účelně vynaložené a které nikoli. Při posouzení této otázky pro účely přiznání náhrady nákladů řízení je na správním orgánu, aby uvážil okolnosti toho konkrétního případu a své rozhodnutí náleži- tě odůvodnil. Způsob, jakým tak učinil krajský úřad v nyní posuzovaném případě, však Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný.
Za běž- ných okolností nelze nepřiznat náhradu ná- kladů s odůvodněním, že účastník (zde žalob- kyně) poté, co nahlédi do spisu, uvedl do protokolu pouze skutečnosti, které jsou zcela zřejmé ze spisové dokumentace. V této sou- vislosti je totiž třeba konstatovat, že účastník nenahlíží do spisu primárně za účelem jeho doplnění, ale především s cílem seznámit se s jeho obsahem a zjistit, na základě jakých skutečností a podkladů bude správní orgán postupovat. Až v návaznosti na to pak může případně shledat, že je třeba spisový materiál doplnit.
Rovněž nelze posuzování účelnosti účastníkem vynaložených nákladů odůvodnit odkazem na $ 6 odst. 2 správního řádu, jak učinil krajský úřad. Uvedené ustanovení za- kotvuje zásadu hospodárnosti, resp. procesní ekonomie, podle které „[s]právní orgán po- stupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbyteč- né náklady, a dotčené osoby co možná ne- jméně zatěžuje“. Uvedená zásada klade nároky pouze na správní orgány, neboť právě po nich požaduje určitý postup. Nelze ji vy- kládat způsobem, jakým činí stěžovatel, a sice že by kladla požadavek na hospodárný po- stup v řízení rovněž na jeho účastníky.
Správní orgán by měl pří rozhodování o náhradě nákladů řízení především posoudit, zda postup účastníka v řízení a na něj navazu- jící požadavky, pokud jde o náhradu nákladů řízení, nehraničí se zneužitím nastavených pravidel pro rozložení břemene nákladů říze- ní. Okolností, k jejímuž zvážení může správní orgán v takové situaci přistoupit, je například frekvence nahlížení do spisu; i zde však nelze jednoznačně vymezit, jaká frekvence je při- měřená a jaká již excesivní. Na to lze usoudit až v závislosti na okolnostech dané věci.
V ny- ní posuzovaném případě je na správním orgánu především uvážit, zda bylo skutečně nezbytné a účelné, aby se žalobkyně ke správ- nímu orgánu dopravila osobním automobi- lem, a nikoli hromadnou dopravou. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Kraj- ského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Co 578/2000, k otázce účel nosti a hospodárnosti použití osobního auto- mobilu jako dopravního prostředku k naříze- nému (v daném případě soudnímu) jednání: „Zásadně výše těchto nákladů je dána účel- nými a hospodárnými výdaji na přepravu veřejným hromadným dopravním prostřed- kem.
Není ovšem vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu byla cesta k soudu konána jiným způsobem — např. osobním automobilem“ Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stát nese náklady účast- níka řízení o příspěvku na živobytí, mimo- řádné okamžité pomoci a doplatku na bydle- ní, pokud byly vynaloženy nutně a účelně. V posuzované věci bude tedy na stěžova- teli, aby posoudil nárok žalobkyně na náhra- du nákladů s přihlédnutím ke skutečnosti, zda nárokované náklady řízení byly vynalože- ny nutně a účelně pro naplnění účelu řízení a práv žalobkyně a zda její postup nevykazuje znaky zneužití práva.
91 2467 2467 Pobyt cizinců: prodloužení zajištění; uložení zvláštních opatření za účelem vycestování k $ 123b, $ 124 a $ 126 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů (v textu jen „zákon o pobytu cizinců“) Podle $ 126 písm. a) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České re- publiky, je policie povinna po celou dobu zajištění zkoumat existenci důvodů zajiš- tění, proto je povinna posoudit podmínky pro možné uložení zvláštního opatření (6 123b téhož zákona) také při rozhodování o prodloužení doby zajištění.
PhDr. Hana P. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o náhradu nákladů řízení, o ka-
Názor žalovaného, vyjádřený ve správním rozhodnutí i v kasační stížnosti, podle kterého je třeba v dané věci aplikovat obecné pravidlo v § 79 odst. 3 správního řádu tedy neobstojí. Nejvyšší správní soud se, pokud jde o otázku aplikační přednosti § 79 zákona o pomoci v hmotné nouzi v posuzovaném případě, ztotožňuje s rozsudkem městského soudu. Městský soud dospěl ke správnému právnímu názoru a odůvodnění jeho rozsudku v podstatné míře obstojí. Přesto Nejvyšší správní soud považuje za nezbytné odůvodnění rozsudku městského soudu doplnit, neboť má za to, že § 79 odst. 1 zákona o pomoci v hmotné nouzi nelze vyložit tak, že jakákoli realizace práva účastníkem řízení o dávkách pomoci v hmotné nouzi jde na vrub správnímu orgánu.
Při posuzování práva na náhradu nákladů řízení je naopak třeba posoudit nezbytnost účastníky vynaložených nákladů. Přitom nelze jednoznačně vymezit či stanovit, které náklady vynaložené účastníky správního řízení mají být považovány za účelně vynaložené a které nikoli. Při posouzení této otázky pro účely přiznání náhrady nákladů řízení je na správním orgánu, aby uvážil okolnosti toho konkrétního případu a své rozhodnutí náležitě odůvodnil.
Způsob, jakým tak učinil krajský úřad v nyní posuzovaném případě, však Nejvyšší správní soud nepovažuje za správný. Za běžných okolností nelze nepřiznat náhradu nákladů s odůvodněním, že účastník (zde žalobkyně) poté, co nahlédl do spisu, uvedl do protokolu pouze skutečnosti, které jsou zcela zřejmé ze spisové dokumentace. V této souvislosti je totiž třeba konstatovat, že účastník nenahlíží do spisu primárně za účelem jeho doplnění, ale především s cílem seznámit se s jeho obsahem a zjistit, na základě jakých skutečností a podkladů bude správní orgán postupovat.
Až v návaznosti na to pak může případně shledat, že je třeba spisový materiál doplnit. Rovněž nelze posuzování účelnosti účastníkem vynaložených nákladů odůvodnit odkazem na § 6 odst. 2 správního řádu, jak učinil krajský úřad. Uvedené ustanovení zakotvuje zásadu hospodárnosti, resp. procesní ekonomie, podle které „správní orgán postupuje tak, aby nikomu nevznikaly zbytečné náklady, a dotčené osoby co možná nejméně zatěžuje. (…)“. Uvedená zásada klade nároky pouze na správní orgány, neboť právě po nich požaduje určitý postup.
Nelze ji vykládat způsobem, jakým činí stěžovatel, a sice že by kladla požadavek na hospodárný postup v řízení rovněž na jeho účastníky.
Správní orgán by měl při rozhodování o náhradě nákladů řízení především posoudit, zda postup účastníka v řízení a na něj navazující požadavky, pokud jde o náhradu nákladů řízení, nehraničí se zneužitím nastavených pravidel pro rozložení břemene nákladů řízení. Okolností, k jejíž zvážení může správní orgán v takové situaci přistoupit, je například frekvence nahlížení do spisu; i zde však nelze jednoznačně vymezit, jaká frekvence je přiměřená a jaká již excesivní. Na to lze usoudit až v závislosti na okolnostech dané věci.
V nyní posuzovaném případě je na správním orgánu především uvážit, zda bylo skutečně nezbytné a účelné, aby se žalobkyně ke správnímu orgánu dopravila osobním automobilem, a nikoli hromadnou dopravou. V této souvislosti lze odkázat na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 9 Co 578/2000, k otázce účelnosti a hospodárnosti použití osobního automobilu jako dopravního prostředku k nařízenému (v daném případě soudnímu) jednání: „Zásadně výše těchto nákladů je dána účelnými a hospodárnými výdaji na přepravu veřejným hromadným dopravním prostředkem.
Není ovšem vyloučeno, aby s ohledem na okolnosti konkrétního případu byla cesta k soudu konána jiným způsobem – např. osobním automobilem.“ Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že stát nese náklady účastníka řízení o příspěvku na živobytí, mimořádné okamžité pomoci a doplatku na bydlení, pokud byly vynaloženy nutně a účelně.
V posuzované věci bude tedy na stěžovateli, aby posoudil nárok žalobkyně na náhradu nákladů s přihlédnutím ke skutečnosti, zda nárokované náklady řízení byly vynaloženy nutně a účelně pro naplnění účelu řízení a práv žalobkyně a zda její postup nevykazuje znaky zneužití práva.
Nejvyšší správní soud tedy doplnil odůvodnění rozsudku městského soudu, aniž by současně musel napadený rozsudek zrušit pro nedostatek důvodů rozhodnutí. Tento postup je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu v případech, kdy krajský soud dospěl ke správnému právnímu závěru, přičemž důvody, kterými tento svůj závěr podložil, v převážné míře obstojí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 - 75, publikované pod č. 1865/2009 Sb. NSS, nebo rozsudek ze dne 14. 12. 2009, č. j. 5 Afs 104/2008 - 66, dostupný na www.nssoud.cz). Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. poslední věty zamítl.
O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení nenáleží (§ 60 odst. 1 s. ř. s.). Žalobkyni, která netvrdí, že by jí v souvislosti s řízením o kasační stížnosti nějaké náklady vznikly, se náhrada nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 16. března 2011
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu