6 Ads 126/2024- 45 - text
6 Ads 126/2024 - 47
pokračování
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Veroniky Juřičkové, soudce Filipa Dienstbiera a soudkyně Jiřiny Chmelové v právní věci žalobce: V. P., zastoupený Mgr. Danielem Holým, advokátem, sídlem Václavské náměstí 846/1, Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, týkající se žaloby proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 2. 2022, č. j. MPSV 2022/28497
911, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2024, č. j. 16 Ad 4/2022 26,
I. Kasační stížnost žalobce se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Ustanovenému zástupci žalobce Mgr. Danielu Holému, advokátu, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 1 573 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
[1] Úřad práce České republiky – krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 12. 1. 2022, č. j. 58501/22/AB, nepřiznal žalobci dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení, o jejíž přiznání žalobce požádal za období ode dne 30. 7. 2021 do 31. 12. 2021. Úřad práce v odůvodnění rozhodnutí zdůraznil, že nárok na příspěvek na bydlení má vlastník nebo nájemce bytu. Žalobce však k žádosti předložil smlouvu o ubytování v penzionu Chmelnice v období od 1. 7. 2021 do 1. 1. 2022, a proto nesplňuje podmínku nájemce bytu.
[2] Žalobce se proti rozhodnutí bránil odvoláním, které žalovaný rozhodnutím označeným v záhlaví tohoto usnesení zamítl a rozhodnutí úřadu práce potvrdil. Žalovaný nahlédnutím do katastru nemovitostí zjistil, že budova, v níž bylo žalobci poskytováno ubytování, je zapsána jako objekt občanské vybavenosti s nulovým počtem bytů. Dospěl k závěru, že pokoj č. 109/3, v němž byl žalobce ubytován a v němž žalobce sdílí sociální zařízení a kuchyňský kout společné s pokojem č. 109/2 nesplňuje definici bytu dle § 24 odst. 5 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře. Žalovaný současně konstatoval, že § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře omezuje okruh osob, které mohou získat příspěvek na bydlení, toliko na vlastníka nebo nájemce bytu. Zákonodárce tak vybral pouze některé z titulů užívání bytu. Dle žalovaného nelze dávku přiznat osobě, která užívá byt na základě smlouvy o ubytování. Žalovaný zároveň doplnil, že žalobcovu žádost bylo možné zamítnout také podle § 61 odst. 2 zákona o státní sociální podpoře, neboť k výzvě úřadu práce nedoložil evidenční list s rozepsanými položkami za jednotlivé služby. K námitkám týkajícím se žalobcova zdravotního stavu a invalidity nebylo možno dle žalovaného přihlížet, neboť zdravotní stav účastníka řízení se při posuzování nároku na příspěvek na bydlení nezkoumá.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem označeným v záhlaví. Městský soud ve shodě se žalovaným uzavřel, že žalobce byl v penzionu Chmelnice ubytován na základě doložené smlouvy o ubytování, a nejednalo se tak o vlastnický ani nájemní vztah. Žalobce dle městského soudu obývá pokoj v ubytovacím zařízení, který nenaplňuje kritéria definice bytu, neboť se nejedná o místnost či soubor místností, které by stavebně technickým uspořádáním a vybavením splňovaly požadavky na trvalé bydlení a byly k tomuto účelu užívání určeny podle stavebního zákona, případně byly zkolaudovány jako byt. Městský soud připomněl, že při hodnocení naplnění definice bytu žalovaný vycházel nejen z údajů obsažených v katastru nemovitostí, ale také ze smlouvy o ubytování doložené samotným žalobcem. Za takové situace nebylo dle městského soudu nutné obrátit se na stavební úřad za účelem vyžádání součinnosti k ověření účelu užívání žalobcem obývaných prostor. Městský soud proto dospěl ve shodě se správními orgány k závěru, že se jedná o ubytovací zařízení, u kterého se předpokládá toliko dočasné ubytování. Tomu v daném případě odpovídalo i uspořádání obývaných místností.
[4] K nedoložení evidenčního listu s rozepsanými položkami za jednotlivé služby k výzvě úřadu práce pak městský soud připomněl, že o následcích nedodání podkladů byl žalobce ve výzvě poučen. Městský soud se dále ztotožnil s odůvodněním žalovaného stran žalobcovy námitky týkající se Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením. Konstatoval, že právo na hmotné sociální zabezpečení je vždy vázáno na splnění zákonných podmínek, které však žalobce v tomto případě nesplnil. II. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
[5] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost. Neztotožnil se se závěry městského soudu týkajícími se naplnění definice bytu dotčeným pokojem na ubytovně. K tomu s odkazem na komentářovou literaturu uvedl, že v případě, kdy je ubytování na ubytovně poskytováno za účelem uspokojování potřeby bydlení, právní vztah se řídí režimem nájmu bytu a požívá stejné právní ochrany. Výklad pojmu „byt“ obsažený v judikatuře Nejvyššího správního soudu dle stěžovatele přehlíží závazky plynoucí z Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, která ukládá státu zajistit těmto osobám přiměřené hmotné zajištění. Právě s ohledem na závazky vyplývající z této úmluvy je dle stěžovatele třeba odchýlit se od doslovného znění zákona a zachovat její (slovy stěžovatele) silný nepřímý účinek. Neposkytnutí příspěvku na bydlení osobám žijícím na ubytovnách stěžovatel označil za diskriminační, neboť stát nemá vytvořen systém sociálního bydlení, což označil za protiústavní i Ústavní soud. Správním orgánům a městskému soudu stěžovatel rovněž vytkl, že se nezabývaly tím, zda podal žádost o byt, s jakým výsledkem a zda bylo řízení o žádosti korektní. K nedodání evidenčního listu s rozepsanými náklady za jednotlivé služby stěžovatel podotkl, že takovou povinnost nemohl splnit, neboť se na ubytovnách žádné takové vyúčtování neposkytuje. K nemožné podmínce přitom nelze přihlížet. Stěžovatel rovněž zdůraznil, že smlouva o ubytování, která zajišťuje ubytovanému dlouhodobé bydlení, má charakter smlouvy nájemní, neboť plní stejný účel, a to zajišťovat bytovou potřebu uživatele. Městský soud se tedy měl řídit teleologickým výkladem než doslovným výkladem jazykovým. Zamítnutí žádosti stěžovatel u uvedených důvodů považoval za nepřípustný přepjatý formalismus.
[6] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti setrval na své dosavadní argumentaci. III. Posouzení Nejvyšším správním soudem
[7] Podle § 104a odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), Nejvyšší správní soud odmítne pro nepřijatelnost kasační stížnost ve věci, v níž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
[8] Kritéria přijatelnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud vymezil již v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 39, č. 933/2006 Sb. NSS, a uplatní se na všechny věci, ve kterých před krajským soudem rozhodl specializovaný samosoudce (usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2021, č. j. 9 As 83/2021 28, č. 4219/2021 Sb. NSS). Kasační stížnost je proto přijatelná v případech, k nimž se judikatura doposud nevyjádřila, v nichž existuje judikatura rozporná (nejednotná), nebo je potřeba učinit judikaturní odklon. Dále je kasační stížnost přijatelná rovněž v případech zásadního pochybení krajského soudu, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2021, č. j. 10 As 154/2021 23, nebo usnesení ze dne 27. 8. 2021, č. j. 9 As 144/2021 31).
[9] V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu dospěl městský soud v napadeném rozsudku ke správnému závěru, že smlouva o ubytování v kontextu posuzování nároku na příspěvek na bydlení nezakládá nájemní vztah (shodně viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 2. 2023, č. j. 4 Ads 76/2022 29, které vycházelo mj. z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 1. 2011, č. j. 4 Ads 132/2010 96, usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2023, č. j. 10 Ads 11/2022 30, nebo ze dne 14. 3. 2024, č. j. 5 Ads 65/2022 27). Také důvodová zpráva k zákonu č. 252/2014 Sb., kterým se mění zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, jímž byl zákon o státní sociální podpoře doplněn právě o § 24 odst. 5 obsahující definici bytu, uvádí, že „pouze vlastnictví nebo nájemní vztah k bytu bude i nadále zakládat nárok na příspěvek na bydlení. Jiné právní vztahy k bytu nebo bydlení v ubytovacích zařízeních a v jiných než obytných prostorech bude řešit pouze doplatek na bydlení ze systému pomoci v hmotné nouzi“ (Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR, sněmovní tisk č. 256/0, 7. volební období, 2013 2017, https://psp.cz).
[10] Nesplnění podmínky vlastnického nebo nájemního vztahu dle § 24 odst. 1 zákona o státní sociální podpoře pak již samo o sobě vylučuje možnost vyhovění stěžovatelově žádosti o dávku státní sociální podpory příspěvek na bydlení. Nebylo proto nutné se dále zabývat tím, zda pokoj v penzionu (ubytovně) splňuje zákonnou definici bytu či nikoli (shodně již výše označené usnesení č. j. 10 Ads 11/2022 30). Nejvyšší správní soud nicméně uvádí, že i v této otázce městský soud následoval judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se ustálila na závěru, že „pro naplnění definice bytu podle § 24 odst. 5 zákona o státní sociální podpoře nepostačuje, pokud je obytná místnost fakticky jako byt užívána. (…) Pro výplatu příspěvku je zapotřebí naplnění formální podmínky v podobě účelového určení užívání obytných místnosti k trvalému bydlení podle stavebního zákona či kolaudace těchto místností coby bytu (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2018, č. j. 9 Ads 253/2017 26, ze dne 26. 7. 2018, č. j. 7 Ads 268/2017 28, ze dne 27. 3. 2019, č. j. 6 Ads 269/2018 17, nebo ze dne 18. 12. 2020, č. j. 5 Ads 83/2020 23). Na rozdíl od doplatku na bydlení (pomoc v hmotné nouzi) je tak příspěvek na bydlení (dávka státní sociální pomoci) vázán pouze na bydlení v bytě zkolaudovaném nebo určeném příslušným stavebním úřadem účelově k bydlení.
[11] Městský soud také správně konstatoval, že při hodnocení naplnění podmínek pro přiznání nároku na dávku státní sociální podpory se nezkoumá zdravotní stav žadatele. Z tohoto důvodu nelze v rozporu se zákonem přiznávat s přihlédnutím ke zdravotnímu postižení příspěvek na bydlení osobě, která nesplňuje zákonné podmínky. Totéž platí i ve vztahu k důvodům vedoucím k využití služeb ubytovny žadatelem. Ke stěžovatelem namítané diskriminaci pak Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 27. 8. 2015, č. j. 2 Ads 168/2015 32, uvedl, že „rozsah poskytování takového příspěvku nemá být absolutní a nemá dopadat na všechny osoby, kterým by mohl příspěvek pomoci. Ústavní pořádek jako takový nezaručuje žadatelům o příspěvek na bydlení ani určitou výši dávky, ani nárok na dávku jako takový (…) záleží na vůli zákonodárce, jak vymezí skupinu oprávněných osob z hlediska jejich sociálního statutu (tzn. dle výše příjmu, užívacího titulu k obývané nemovitosti apod.). Rozsah státní sociální podpory a vymezení okruhu osob, které mohou při splnění zákonných podmínek z podpory státu benefitovat, je tak především záležitostí sociální politiky státu, tedy prioritně moci zákonodárné, nikoliv moci soudní“. IV. Závěr a náklady řízení
[12] Vzhledem k tomu, že městský soud rozhodl v souladu s ustálenou a jednotnou judikaturou a nepochybil při výkladu hmotného či procesního práva, Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle § 104a s. ř. s. odmítl pro nepřijatelnost.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 a 7 ve spojení s § 120 s. ř. s. K odmítnutí pro nepřijatelnost dochází na základě zjednodušeného věcného posouzení případu (usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 3. 2021, č. j. 8 As 287/2020 33, č. 4170/2021 Sb. NSS), a proto je na místě rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle úspěchu ve věci (viz již citované usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 83/2021 28). Žalobce (stěžovatel) neměl ve věci úspěch, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému žádné náklady nad rámec obvyklé úřední činnosti nevznikly, náhrada nákladů řízení se mu tudíž nepřiznává.
[14] Stěžovateli byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2024, č. j. 6 Ads 126/2024 26, ustanoven k ochraně jeho práv zástupce Mgr. Daniel Holý, advokát. Podle § 35 odst. 10 část věty prvé za středníkem s. ř. s. platí v takovém případě hotové výdaje a odměnu za zastupování ustanoveného zástupce stát. Podle § 7 bodu 3 a § 9 odst. 2 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), náleží ustanovenému zástupci stěžovatele odměna za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu (písemné podání ve věci samé – doplnění kasační stížnosti) ve výši 1 000 Kč; a podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů v paušální částce 300 Kč za jeden úkon právní služby, celkem tedy 1 300 Kč. Nejvyšší správní soud ustanovenému zástupci nepřiznal odměnu, kterou uplatnil za úkon právní služby v podobě převzetí a přípravy zastoupení. V případě ustanovení zástupce soudem je úkon spočívající v přípravě a převzetí zastoupení spojen (jako jeden úkon právní služby) s první poradou s klientem [§ 11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu]. Uskutečnění porady se stěžovatelem však ustanovený zástupce v řízení o kasační stížnosti soudu nedoložil, a tedy soudu neprokázal.
[15] Ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů se proto zvyšují o částku 273 Kč odpovídající této dani. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovenému zástupci odměnu za zastupování a náhradu hotových výdajů částku ve výši 1 573 Kč. K uhrazení této částky byla stanovena přiměřená lhůta jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 1. srpna 2024
Mgr. Ing. Veronika Juřičková
předsedkyně senátu