6 Ads 146/2007- 96 - text
6 Ads 146/2007 - 99
[OBRÁZEK]
ČESKÁ REPUBLIKA
R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobkyně: V. K., zastoupené Mgr. Dagmar Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, se sídlem Mariánské nám. 2, Praha 1, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 19. 10. 2006, č. j. MHMP 323954/2006, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č. j. 1 Cad 118/2006 - 35,
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovené zástupkyni žalobkyně, Mgr. Dagmar Dřímalové, se přiznává odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů ve výši 800 Kč; tato odměna je splatná do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu Nejvyššího správního soudu.
Žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) se žalobou domáhala přezkoumání výše označeného rozhodnutí žalovaného, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 12 č. j. ODP/NEZ/511/2006/FOL ze dne 26. 7. 2006, jímž byla stěžovatelce snížena opakovaná peněžitá dávka sociální péče. Z obsahu rozsáhlé žaloby je zřejmé, že stěžovatelka brojila proti nedostatečným skutkovým zjištěním žalovaného, resp. proti nedostatku důvodů pro rozhodnutí, tudíž považuje rozhodnutí žalovaného za nesrozumitelné a nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Usnesením Městského soudu v Praze č. j. 1 Cad 118/2006 - 35 ze dne 24. 4. 2007 byl zamítnut návrh stěžovatelky na ustanovení zástupce pro žalobní řízení. V odůvodnění poukázal soud na ustanovení § 35 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), podle něhož může předseda senátu navrhovateli, u kterého jsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit zástupce, jímž může být advokát. Městský soud v Praze konstatoval, že žaloba podaná stěžovatelkou má všechny náležitosti podle § 71 odst. 1 s. ř. s., a není proto splněna druhá podmínka pro ustanovení zástupce - podmínka potřebnosti k ochraně práv stěžovatelky. Z toho důvodu se Městský soud v Praze dále nezabýval splněním podmínky pro osvobození od soudních poplatků a žádost stěžovatelky zamítl.
Toto usnesení napadla stěžovatelka dne 28. 5. 2007 kasační stížností, kterou dne 25. 10. 2007 doplnila její zástupkyně ustanovená pro řízení o kasační stížnosti. Stěžovatelka poukazuje na to, že se Městský soud v Praze nedostatečně vypořádal s otázkou, zda ustanovení advokáta je třeba k ochraně stěžovatelčiných práv. Stěžovatelka odmítá argument soudu, že je z její žaloby zřejmé, že dokáže svá práva dostatečně hájit sama. Stěžovatelka namítá, že z žaloby není vůbec zřejmé, že ji koncipovala sama, naopak uvádí, že s ohledem na své vzdělání by nebyla sepsání takového textu bez cizí pomoci schopna.
Stěžovatelka poukazuje na to, že mezi základní práva a svobody podle čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod náleží právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací a občany, kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje. Stěžovatelka poukazuje na to, že se tak v jejím případě neděje, a proto její zastoupení patří do okruhu věcí, které vyžadují zvýšenou ochranu práv žalobce, neboť se jedná o hájení základního lidského práva na přežití občana zakotveného v Listině základních práv a svobod.
Stěžovatelka považuje tvrzení Městského soudu v Praze, že žalobce nemusí být povinně v řízení před krajským soudem zastoupen, za irelevantní a zcestné, neboť podle čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo na právní pomoc před soudy, a to od počátku řízení. Městský soud v Praze podle stěžovatelky opomněl zhodnotit, že žalovaný podal k žalobě vyjádření, ke kterému je stěžovatelka oprávněna podat vyjádření, jež by obsahovalo právní rozbor; stěžovatelka však nemá právní vzdělání a v případě neustanovení zástupce by proto byla podstatným způsobem zkrácena na svých právech.
Stěžovatelka je osobou oprávněnou k podání kasační stížnosti, neboť byla účastnicí řízení, z něhož napadené rozhodnutí krajského soudu vzešlo (§ 102 s. ř. s.), a tuto kasační stížnost podala včas (§ 106 odst. 2 s. ř. s.). Z kasační stížnosti je možné dovodit, že stěžovatelka uplatňuje důvod kasační stížnosti uvedený v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy napadá usnesení krajského soudu pro nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky. V doplnění kasační stížnosti stěžovatelka prostřednictvím ustanovené zástupkyně uvedla, že je kasační stížnost podávána i z důvodu uvedeného v § 103 odst. 1 písm. d) s.
ř. s.; k tomuto tvrzenému důvodu však Nejvyšší správní soud nepřihlížel, neboť stěžovatelka neuvedla, v čem konkrétně spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 1 Afs 47/2004 - 74, www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud za této situace napadené usnesení přezkoumal v mezích řádně uplatněného kasačního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka namítá nezákonnost napadeného usnesení, kterou spatřuje v tom, že jí Městský soud v Praze měl ustanovit zástupce, neboť podle svého mínění splňuje podmínky pro jeho ustanovení.
Jak již bylo uvedeno, podle ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. (do 12. 10. 2005 ustanovení § 35 odst. 7 s. ř. s.) může předseda senátu navrhovateli (žalobci), u něhož jsou předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Z citace uvedeného zákonného ustanovení vyplývá, že účastníku lze ustanovit zástupce tehdy, jestliže jsou splněny dvě podmínky: 1) jde o účastníka, u něhož jsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků a 2) jestliže je to třeba k ochraně jeho práv. V projednávané věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že nebyla splněna podmínka druhá. Sporným tedy je, zda stěžovatelka potřebuje zástupce k ochraně svých práv.
Stěžovatelka poukazuje na to, že v jejím případě jde ve věci samé o posuzování otázky, která se dotýká jejího základního práva na přiměřené hmotné zabezpečení v případě nemožnosti vykonávat výdělečnou činnost; je tedy zřejmé, že v řízení jde o ochranu jejího základního práva, a proto je podmínka potřeby ochrany práv účastníka ve smyslu § 35 odst. 8 splněna. S takovou argumentací se Nejvyšší správní soud nemůže ztotožnit. Ostatně se již dříve obdobnou argumentací v jiných případech stěžovatelky zabýval (věc sp. zn. 6 Ads 84/2006, sp. zn. 6 Ads 102/2007, sp. zn. 6 Ads 129/2007), přičemž neshledává důvodu, proč by se měl od dříve zaujatého názoru odchýlit.
Proto Nejvyšší správní soud opětovně konstatuje, že potřebou ochrany práv ve smyslu § 35 odst. 8 s. ř. s. není míněno to, že se účastník v soudním řízení domáhá nějakého práva. Potřeba ve smyslu citovaného ustanovení (potřeba být zastupován k hájení vlastních zájmů) musí vyplývat z objektivních okolností nasvědčujících tomu, že účastník v soudním řízení není schopen sám využít procesních nástrojů k ochraně svého práva, jehož se v řízení domáhá. Nejde tedy o zjišťování skutečnosti, že se účastník nějakého práva domáhá, ale o zjišťování skutečnosti, jak se ho domáhá.
Pokud stěžovatelka dále argumentuje tím, že z žaloby rozhodně nevyplývá, že by ji koncipovala sama, Nejvyšší správní soud podotýká, že tato skutečnost ještě neznamená, že by byla naplněna podmínka potřeby ochrany jejích práv advokátním zastoupením. Z žaloby, kterou stěžovatelka podala, je nade vší pochybnost zjevné, že jde o velmi kvalifikované podání, které obsahuje všechny předepsané náležitosti žaloby a je schopno meritorního projednání. Stále platí, že svým rozsahem (v tomto případě dvacet stran strojopisu), svou formální, ale i obsahovou úrovní převyšuje podání, která účastníci i s právním vzděláním směřují soudům.
Již tento fakt implikuje závěr, že stěžovatelka k hájení svých práv před soudem zastoupení advokáta nepotřebuje, neboť schopnost formulovat žalobní návrh patří k oněm prima facie objektivním okolnostem, které dovolují usuzovat na schopnost účinně hájit svá práva před soudem ve smyslu § 35 odst. 8 s. ř. s. Je přitom nerozhodné, zda svá podání soudu koncipuje sama, či s dopomocí. Rozhodné je, že je schopna si kvalifikované podání obstarat. V tomto kontextu není vůbec irelevantní konstatování Městského soudu v Praze, že v řízení o žalobě není zastoupení advokátem povinné - stěžovatelka se může, necítí-li se schopna sama hájit svá práva v rámci jednání u soudu, zejména pak při ústním jednání, jež požaduje, zastoupit případně osobou, která jí byla, jak tvrdí, při vypracování žaloby nápomocna.
Rozhodné je, že v době rozhodování Městského soudu v Praze potřebu právního zastoupením advokátem, jak sdílí i Nejvyšší správní soud, neměla. Kasační stížnost stěžovatelky tedy neshledal Nejvyšší správní soud za této situace důvodnou, a proto mu nezbylo, než ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítnout.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 2 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení úspěšná, proto jí náhrada nákladů řízení nenáleží. Žalovaný právo na náhradu nákladů řízení nemá (§ 60 odst. 2 s. ř. s.).
Stěžovatelce byla pro řízení o kasační stížnosti usnesením Městského soudu v Praze č. j. 1 Cad 118/2006 - 55 ze dne 25. 7. 2007 ustanovena zástupkyní advokátka Mgr. Dagmar Dřímalová. Ustanovená zástupkyně přípisem ze dne 28. 11. 2007 Nejvyššímu správnímu soudu sdělila, že ve věci učinila tři úkony právní služby, a to převzetí věci, studium spisu u soudu a doplnění kasační stížnosti. Pokud jde o úkon první, tedy převzetí věci, Nejvyšší správní soud konstatuje, že podle § 11 odst. 1 písm. b) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), je úkonem právní služby v případě ustanovení advokáta soudem první porada s klientem včetně převzetí a přípravy zastoupení nebo obhajoby.
S ohledem na to, že ustanovená zástupkyně stěžovatelky ani netvrdila, že by převzetí věci zahrnovalo první poradu s klientkou, a tento fakt není zřejmý ani ze spisu, nelze podle Nejvyššího správního soudu nárokovaný úkon považovat za úkon právní služby ve smyslu citovaného ustanovení. S poukazem na § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu Nejvyšší správní soud konstatuje, že úkon spočívající v prostudování spisu je samostatným úkonem právní služby pouze v trestním řízení a v projednávané věci za něj proto odměnu nelze přiznat.
Z těchto důvodů přiznal Nejvyšší správní soud ustanovené zástupkyni odměnu ve výši 500 Kč za jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti (§ 11 odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 7 bod 2. a § 9 odst. 2 a 3 advokátního tarifu) spolu s náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu. Celkem tedy Nejvyšší správní soud přiznal ustanovené zástupkyni na odměně za zastupování a náhradě hotových výdajů 800 Kč. Pro zaplacení odměny pak stanovil přiměřenou lhůtu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 14. května 2008
JUDr. Milada Tomková předsedkyně senátu