Na nařizování služby přesčas policistovi Policie České republiky se podle § 171
písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. V případě, že jsou uplatňovány
nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož
lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše
v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, musí však žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. ní způsobu spáchání deliktu žalovanou. Městský soud se touto námitkou zabýval na s. 33
rozsudku. Byť je toto odůvodnění stručné,
v kontextu celého odůvodnění z hlediska
přezkoumatelnosti obstojí. [207] Neopodstatněná je také námitka, že
žalovaná nebyla oprávněna označit za přitěžující okolnost nedostatečně fungující řídicí
a kontrolní systém, pokud byla stěžovatelka
uznána odpovědnou za správní delikt spočívající v nedostatečně fungujícím řídicím
a kontrolním systému. Žalovaná nepovažovala za přitěžující okolnost některý ze znaků
příslušných skutkových podstat, ale skutečnost, že dlouhodobě nefungovala ani jedna
ze tří hlavních složek organizačního uspořádání stěžovatelky [srov. § 6 odst. 2 písm. b)
vyhlášky č. 237/2008 Sb.]. Přitěžující okolností tedy byla kumulace spáchání deliktů
uvedených v bodech (i) až (iii) výroku rozhodnutí I. stupně, která ohrožovala řádné
fungování stěžovatelky jako celku. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s městským soudem, že žalovaná neporušila v tomto ohledu
zákaz dvojího přičítání. Námitka, že se městský soud zákazem dvojího přičítání nezabýval, nemá oprou v odůvodnění napadeného
rozsudku (viz s. 33). [208] Jak již Nejvyšší správní soud zmínil,
odpovědnost za správní delikty podle zákona
o podnikání na kapitálovém trhu je objektivní, žalovaná proto nepochybila, nezkoumala-li zavinění stěžovatelky. Nemohla tedy zohlednit, zda se stěžovatelka dopustila vytýkaného
jednání záměrně či z nedbalosti. Pokud zavinění není znakem skutkové podstaty posuzovaných správních deliktů a zákon neukládá
správnímu orgánu přihlédnout k formě zavinění jako ke kritériu pro úvahu o výši sankce,
nelze při přezkumu správní úvahy o výši
sankce správnímu orgánu vytknout, že měl
přihlížet k formě zavinění (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
čj. 6 As 25/2006-78, či ze dne 26. 7. 2007,
čj. 6 Ads 96/2006-83). [209] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani námitce, že v minulosti byla stěžovatelce
uložena pouze jedna pokuta a že při předchozí státní kontrole žalovaná nezahájila
správní řízení. Skutečnost, že žalovaná vytkla
většinu nyní zjištěných nedostatků již při
předchozí kontrole a stěžovatelka neodstranila tento závadný stav, svědčí ve prospěch
důvodnosti uložení sankce odnětí povolení.
Pokud by byla přijata argumentace stěžovatelky, vedlo by to k absurdním důsledkům,
protože žalovaná by nemohla nikdy v budoucnu stěžovatelku postihnout, protože ta
by udržování protiprávního stavu omlouvala
vždy tím, že toto jednání nemůže být závažné,
protože za něj nebyla postižena ani v minulosti. Jak správně podotkl městský soud, kritérium závažnosti není podmíněno předchozím řízením o správním deliktu. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
Na nařizování služby přesčas policistovi Policie České republiky se podle § 171
písm. h) zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků ozbrojených sborů, nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru. V případě, že jsou uplatňovány
nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 citovaného zákona, podle něhož
lze příslušníkovi v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše
v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce, musí však žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázat, že služba přesčas není z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava. ní způsobu spáchání deliktu žalovanou. Městský soud se touto námitkou zabýval na s. 33
rozsudku. Byť je toto odůvodnění stručné,
v kontextu celého odůvodnění z hlediska
přezkoumatelnosti obstojí. [207] Neopodstatněná je také námitka, že
žalovaná nebyla oprávněna označit za přitěžující okolnost nedostatečně fungující řídicí
a kontrolní systém, pokud byla stěžovatelka
uznána odpovědnou za správní delikt spočívající v nedostatečně fungujícím řídicím
a kontrolním systému. Žalovaná nepovažovala za přitěžující okolnost některý ze znaků
příslušných skutkových podstat, ale skutečnost, že dlouhodobě nefungovala ani jedna
ze tří hlavních složek organizačního uspořádání stěžovatelky [srov. § 6 odst. 2 písm. b)
vyhlášky č. 237/2008 Sb.]. Přitěžující okolností tedy byla kumulace spáchání deliktů
uvedených v bodech (i) až (iii) výroku rozhodnutí I. stupně, která ohrožovala řádné
fungování stěžovatelky jako celku. Nejvyšší
správní soud se ztotožnil s městským soudem, že žalovaná neporušila v tomto ohledu
zákaz dvojího přičítání. Námitka, že se městský soud zákazem dvojího přičítání nezabýval, nemá oprou v odůvodnění napadeného
rozsudku (viz s. 33). [208] Jak již Nejvyšší správní soud zmínil,
odpovědnost za správní delikty podle zákona
o podnikání na kapitálovém trhu je objektivní, žalovaná proto nepochybila, nezkoumala-li zavinění stěžovatelky. Nemohla tedy zohlednit, zda se stěžovatelka dopustila vytýkaného
jednání záměrně či z nedbalosti. Pokud zavinění není znakem skutkové podstaty posuzovaných správních deliktů a zákon neukládá
správnímu orgánu přihlédnout k formě zavinění jako ke kritériu pro úvahu o výši sankce,
nelze při přezkumu správní úvahy o výši
sankce správnímu orgánu vytknout, že měl
přihlížet k formě zavinění (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 4. 2007,
čj. 6 As 25/2006-78, či ze dne 26. 7. 2007,
čj. 6 Ads 96/2006-83). [209] Nejvyšší správní soud nepřisvědčil
ani námitce, že v minulosti byla stěžovatelce
uložena pouze jedna pokuta a že při předchozí státní kontrole žalovaná nezahájila
správní řízení. Skutečnost, že žalovaná vytkla
většinu nyní zjištěných nedostatků již při
předchozí kontrole a stěžovatelka neodstranila tento závadný stav, svědčí ve prospěch
důvodnosti uložení sankce odnětí povolení.
Pokud by byla přijata argumentace stěžovatelky, vedlo by to k absurdním důsledkům,
protože žalovaná by nemohla nikdy v budoucnu stěžovatelku postihnout, protože ta
by udržování protiprávního stavu omlouvala
vždy tím, že toto jednání nemůže být závažné,
protože za něj nebyla postižena ani v minulosti. Jak správně podotkl městský soud, kritérium závažnosti není podmíněno předchozím řízením o správním deliktu. (...) S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
Rozhodnutím Policie České republiky, ředitele pro řízení lidských zdrojů, Krajského
ředitelství Jihočeského kraje, bylo žalobci
přiznáno odchodné ve výši 283 200 Kč podle
§ 155 a 156 odst. 1, 2 služebního zákona.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, o němž rozhodl ředitel Krajského
ředitelství Policie Jihočeského kraje ve věcech služebního poměru dne 19. 4. 2011 tak,
že odvolání zamítl a současně napadené rozhodnutí potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací správní orgán uvedl, že důvodem odvolání je požadavek žalobce, který
uvedl, že v roce 2010 mu nebylo dosud proplaceno 150 hodin za službu práce přesčas,
jež byla nařízena v souladu s § 54 odst. 1 služebního zákona, přičemž se domnívá, že tyto
služby byly nařízeny v rozporu se zákonem,
což zdůvodňoval rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2010,
čj. 10 A 34/2010-28.
Odvolací správní orgán uvedl, že bezpečnostní sbor je povinen zajistit, aby úkoly stanovené zákonem č. 273/2008 Sb., o Policii
České republiky, byly plněny včas a kvalitně
a postup, kdy jsou odstraňovány překážky,
které brání v plnění těchto úkolů, je vždy postupem v důležitém zájmu služby. Následně
není rozhodné, o jaké překážky se jedná a jak
dlouhé mají trvání, neboť podstatné je plnění
právě těchto úkolů. V ostatních případech je
to nutné pouze při vyhlášení krizového stavu
anebo ve veřejném zájmu, kdy ve veřejném
zájmu je otevírána možnost nařízení služby
přesčas bez omezení, neboť ač zákon nedefinuje přesně, co je veřejným zájmem, lze odvodit, že takto může být označena každá činnost policejního sboru, poněvadž tento je ve
veřejném zájmu zřízen. Právní úprava platná
pro příslušníky bezpečnostních sborů nezná
takzvanou „dohodnutou“ službu konanou
přesčas (tedy mimo rámec § 54 služebního
zákona), což vyplývá z povahy služebního poměru jako zvláštního zaměstnaneckého vztahu v podmínkách bezpečnostních sborů, kte-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
ré jsou povinny splnit uložené úkoly bez
ohledu na osobní zájmy příslušníků. Nařizování služby přesčas je omezeno pouze dikcí
§ 85 odst. 2 služebního zákona, a to vůči těhotné příslušnici, příslušnici do konce 9. měsíce po porodu a příslušnici, která kojí. Vzhleje tedy žádost
dem k výše uvedenému
o proplacení služby přesčas, která byla nařízena podle § 54 odst. 1 služebního zákona,
zcela právně nepřípustná a zjevně bezpředmětná. K požadavku doložení zákonných důjednotlivých přesčasových
vodů nařízení
směn odvolací správní orgán odkázal na
§ 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru.
o porodu a příslušnici, která kojí. Vzhleje tedy žádost
dem k výše uvedenému
o proplacení služby přesčas, která byla nařízena podle § 54 odst. 1 služebního zákona,
zcela právně nepřípustná a zjevně bezpředmětná. K požadavku doložení zákonných důjednotlivých přesčasových
vodů nařízení
směn odvolací správní orgán odkázal na
§ 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru.
Proti poslednímu uvedenému rozhodnutí podal žalobce žalobu, o níž rozhodl Krajský
soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze
dne 5. 10. 2011, čj. 10 A 42/2011-34, tak, že
rozhodnutí žalované ze dne 19. 4. 2011 zrušil
pro vady řízení a věc jí vrátil k dalšímu řízení.
V odůvodnění svého rozsudku krajský soud
především uvedl, že v obdobné věci již rozhodoval rozsudkem ze dne 20. 8. 2010,
č. j. 10 A 34/2010-28, a že již tehdy své rozhodnutí odpovídajícím způsobem odůvodnil
a vyložil tak právní posouzení skutkově bezmála shodného případu. Žalovaná přitom nevyužila svého práva podat proti uvedenému
rozsudku kasační stížnost, pokud nesouhlasila se závěry rozsudku. Pokud závěry posledně uvedeného rozsudku žalovaná aktivně
a právem aprobovanými prostředky nerozporovala, což mělo dle jejího vyjádření za následek sérií dalších obdobných požadavků jejích (bývalých) zaměstnanců očekávajících
legitimně v návaznosti na akceptaci posouzení věci soudem v rámci rozsudku čj. 10 A
34/2010-28 ze strany žalované postup souladný s platným právem, není odpovídající, že
svoji tehdejší argumentaci aktualizuje i v právě projednávané věci a postupu, který byl již
v minulosti soudem posouzený jako nesprávný a nedostatečný.
Dále krajský soud dovodil podmínky, které musí být vždy splněny, má-li být institut
služby přesčas využíván v souladu s platnou
právní úpravou. Těmito podmínkami jsou:
1) důležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající
předpoklad výjimečnosti služby přesčas,
3) odůvodnění přijetí tohoto opatření, 4) maximálně rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné
výjimečné případy ve veřejném zájmu. Výkon
služby přesčas v souladu s výše uvedenými
pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného
služebního příjmu, a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže.
ležitý zájem služby, 2) z toho vyplývající
předpoklad výjimečnosti služby přesčas,
3) odůvodnění přijetí tohoto opatření, 4) maximálně rozsah 150 hodin v kalendářním roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné
výjimečné případy ve veřejném zájmu. Výkon
služby přesčas v souladu s výše uvedenými
pravidly je v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce presumován ve výši stanoveného
služebního příjmu, a příslušník tak za něj další (extra) příjem nárokovat nemůže.
Krajský soud také nerozporoval tvrzení
žalované o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního
poměru. Je samozřejmé, že o nařízení služby
přesčas se nevede formalizované řízení, ale
má zřejmě povahu rozkazu vedoucího příslušníka. To ovšem nemění nic na skutečnosti, že z hlediska aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona a přípustnosti přezkoumání
dodržení výše uvedených zákonných pravidel,
jejichž eventuální nedodržení může zasáhnout do práv žalobce, je třeba, aby žalovaná
jednoznačným, průkazným a bezpochybným
způsobem prokázala, že služba přesčas není
z její strany využívána k jiným účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná
právní úprava. V daném případě soud ke
zhodnocení postupu žalované přistoupit nemohl, neboť rozhodnutí žalované neobsahuje
odůvodnění, jež by činilo toto rozhodnutí
přezkoumatelným. Soudní přezkum by v takovém případě ztratil smysl. Krajský soud dále znovu zdůraznil povinnost nařízení služby
přesčas vždy řádně odůvodnit. Tento požadavek vyplývá nejen z obecných pravidel aplikace volné úvahy správního orgánu, ale rovněž z interních předpisů a instrukcí žalované,
kdy je mimo jiné podle stanoviska Policejního prezidenta čj. SP-350/PR-2007 „případné
plánování služby přesčas nutné vždy řádně
odůvodnit důležitým zájmem služby, vyhlášením krizového stavu nebo ve výjimečných
případech veřejným zájmem, tak jak před-
pokládá § 54 [služebního] zákona“. Krajský
soud uzavřel, že napadené rozhodnutí takové
odůvodnění neobsahuje a žalovaná se s námitkami žalobce v tomto rozsahu (vyjma citace platné právní úpravy a jejího výše předestřeného výkladu) nevypořádala.
S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení podle § 76
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání
zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalované
vrátil k dalšímu řízení.
a žalovaná se s námitkami žalobce v tomto rozsahu (vyjma citace platné právní úpravy a jejího výše předestřeného výkladu) nevypořádala.
S ohledem na výše uvedené shledal krajský soud rozhodnutí žalované nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů, proto napadené rozhodnutí pro vady řízení podle § 76
odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), bez jednání
zrušil a věc podle § 78 odst. 4 s. ř. s. žalované
vrátil k dalšímu řízení.
Proti rozsudku krajského soudu podal kasační stížnost žalovaný (stěžovatel), a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení. Nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem v předcházejícím řízení spatřoval
stěžovatel zejména v tom, že krajský soud napadeným rozhodnutím nad rámec povinností vyplývajících z příslušných ustanovení služebního zákona zavazuje bezpečnostní sbor
k novým povinnostem, které v tomto zákoně
nemají oporu. Stěžovatel je přesvědčen, že
krajský soud v rámci řízení nesprávně posoudil právní otázku týkající se aplikace § 54
odst. 1 služebního zákona a v napadeném rozsudku vyvodil, že při nařizování služby přesčas, má-li být využívána v souladu s platnou
právní úpravou, je nutné vždy dodržet podmínky, kterými jsou důležitý zájem služby, z toho vyplývající předpoklad výjimečnosti služby
přesčas, odůvodnění přijetí tohoto opatření
a maximální rozsahu 150 hodin v kalendářním
roce, popř. vyhlášení krizového stavu nebo jiné výjimečné případy ve veřejném zájmu.
Stěžovatel dále zopakoval to, co již uvedl
ve svém rozhodnutí, že o nařízení služby
přesčas není vedeno řízení ve věcech služebního poměru a není ani vydáváno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, proto nelze
proti nařízení služby přesčas podat ani odvolání dle § 190 služebního zákona.
Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce, který především uvedl, že se zcela zto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
tožňuje se všemi skutkovými i právními závěry krajského soudu vtělenými do soudního
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
cech služebního poměru a není ani vydáváno rozhodnutí ve věcech služebního poměru, proto nelze
proti nařízení služby přesčas podat ani odvolání dle § 190 služebního zákona.
Ke kasační stížnosti podal vyjádření žalobce, který především uvedl, že se zcela zto-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
tožňuje se všemi skutkovými i právními závěry krajského soudu vtělenými do soudního
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
(...) Podle § 54 odst. 1 služebního zákona
„[p]říslušníkovi lze v důležitém zájmu služby nařídit výkon služby přesčas nejvýše
v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“.
Stěžovatel si toto ustanovení ve spojitosti
s § 201 služebního zákona a zákonem o Policii České republiky vykládá tak, že postup,
kdy jsou odstraňovány překážky, které brání
v plnění úkolů stanovených zákonem o Policii České republiky, je postup v důležitém zájmu služby. Následně není rozhodné, o jaké
překážky se jedná a jak dlouhé mají trvání,
neboť podstata je splnění právě těchto úkolů.
Nejvyšší správní soud sdílí názor krajského
soudu, že s takto pojatým výkladem platné
právní úpravy nelze souhlasit, když předpoklad výjimečnosti služby přesčas vyplývá především ze skutečnosti, že zákonodárce její
přípustnost podmínil existencí určitých zákonných podmínek, bez jejichž identifikace
výkon služby přesčas nařídit nelze. Z toho, co
stěžovatel uvádí, lze dovodit, že práci přesčas
lze nařídit vždy, když je služebnímu funkcionáři známo, že výkon služby nebude možné
zajistit s určitým počtem příslušníků v určitém časovém prostoru. S tímto názorem by
bylo možno souhlasit, kdyby § 54 odst. 1 služebního zákona zněl tak, že „příslušníkovi lze
nařídit výkon služby přesčas nejvýše v rozsahu 150 hodin v kalendářním roce“. Takto
však uvedené ustanovení nezní, neboť předpokládá, že k nařízení výkonu služby přesčas
lze přistoupit pouze v důležitém zájmu služby. Tento důležitý zájem služby pak nelze
shledat v tom, jak na to poukázal již krajský
soud, když je dlouhodobý až trvalý nedostatek osob nahrazován zvýšenými nároky na
stávající příslušníky nařizováním služeb přesčas s odkazem na důležitý zájem služby. Krajský soud správně nespatřil prostor pro tako-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 6 / 2 013
vý výklad platné právní úpravy a správně poukázal na to, že napadené rozhodnutí se námitkami žalobce nezabývalo do té míry, aby
bylo zřejmé, z jakých důvodů je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně
uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či
jiných
důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona.
Zda v takovýchto odůvodněných případech
byla žalobci nařizována práce přesčas, však
z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není
vůbec zřejmé.
je žalovaná považuje za neodůvodněné. Jak již správně
uvedl krajský soud, lze si představit vznik neočekávané situace způsobené např. momentální indispozici či absenci některého z příslušníků např. ze zdravotních či
jiných
důvodů, jež by byla oprávněně subsumovatelná pod § 54 resp. § 201 služebního zákona.
Zda v takovýchto odůvodněných případech
byla žalobci nařizována práce přesčas, však
z odůvodnění rozhodnutí žalovaného není
vůbec zřejmé.
Pokud stěžovatel v kasační stížnosti opakovaně odkazuje na § 171 písm. h) služebního zákona, podle kterého se na nařizování
služby přesčas nevztahuje řízení ve věcech
služebního poměru, takže vedoucí příslušník
není ve smyslu uvedeného ustanovení povinen odůvodňovat nařizování výkonu služby
přesčas, avšak soud vyslovil, že pokud nebude přezkoumatelně odůvodněn, tak je nezákonný, jde o zřejmé nepochopení odůvodnění napadeného rozsudku. Krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně uvedl, že nerozporuje tvrzení žalované
o tom, že na nařizování služby přesčas se podle § 171 písm. h) služebního zákona nevztahuje řízení ve věcech služebního poměru.
Uvedl-li pak krajský soud, že je třeba, aby žalovaná jednoznačným, průkazným a nezpochybnitelným způsobem prokázala, že služba
přesčas není z její strany využívána k jiným
účelům a za jiných podmínek, než které připouští platná právní úprava, má to dopad na
případy, kdy jsou uplatňovány nároky vyplývající z nesprávné aplikace § 54 odst. 1 služebního zákona, tak jak je to namítáno žalobcem v tomto případě.
Nejvyšší správní soud proto neshledal
v postupu krajského soudu žádnou vadu řízení, která by mohla mít vliv na zákonnost jeho
rozhodnutí, kasační stížnost byla proto jako
nedůvodná zamítnuta (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
Vlastimil M. proti Policii České republiky, Krajskému ředitelství policie Jihočeského kra- je o odchodné, o kasační stížnosti žalované.