tiku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 307/1993 Sb., 241/1994 Sb., 424/2003 Sb. a č. 62/2006 Sb. I. Nárok plátce na vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení před- stavuje samostatný titul, který je upraven v $ 17 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a proto na něj nelze vztahovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. II. Za přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení podle $ 17 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku za- městnanosti, je zapotřebí považovat jakékoliv plnění, které bylo bez právního důvo- du odvedeno na pojistném na účet příslušného orgánu sociálního zabezpečení, a to i kdyby se tak stalo v důsledku trestné činnosti třetí osoby na úkor plátce pojistného. » S účinností od 1. 1. 2007 bylo ustanovení novelizováno zákonem č. 189/2006 Sb., s účinností od 1. 1. 2008 zákonem č. 261/2007 Sb., s účinností od 21. 8. 2008 zákonem č. 305/2008 Sb. a s účinností od 1. 1. 2009 zákony č. 189/2006 Sb., č. 261/2007 Sb. a č. 305/2008 Sb. 912
tiku zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 307/1993 Sb., 241/1994 Sb., 424/2003 Sb. a č. 62/2006 Sb. I. Nárok plátce na vrácení přeplatku na pojistném na sociální zabezpečení před- stavuje samostatný titul, který je upraven v $ 17 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a proto na něj nelze vztahovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. II. Za přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení podle $ 17 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku za- městnanosti, je zapotřebí považovat jakékoliv plnění, které bylo bez právního důvo- du odvedeno na pojistném na účet příslušného orgánu sociálního zabezpečení, a to i kdyby se tak stalo v důsledku trestné činnosti třetí osoby na úkor plátce pojistného. » S účinností od 1. 1. 2007 bylo ustanovení novelizováno zákonem č. 189/2006 Sb., s účinností od 1. 1. 2008 zákonem č. 261/2007 Sb., s účinností od 21. 8. 2008 zákonem č. 305/2008 Sb. a s účinností od 1. 1. 2009 zákony č. 189/2006 Sb., č. 261/2007 Sb. a č. 305/2008 Sb. 912
<x C.) Za této situace mohl Nejvyšší správní soud k další stížnostní námitce o nezákon- nosti rozhodnutí soudu posoudit, zda-li odve- dením pojistného mzdovou účetní stěžovatel- ky za neexistující zaměstnance došlo k bezdůvodnému obohacení orgánu sociální- ho zabezpečení s občanskoprávní desetile- tou promlčecí lhůtou. Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obo- hatí, musí obohacení vydat, přičemž bezdů- vodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plně- ním z neplatného právního úkonu nebo plně- ním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, jak vyplývá z $ 451 občanského záko- níku. Tento právní předpis však upravuje jen občanskoprávní vztahy, v nichž mají účastní- ci rovné postavení. Nevztahuje se tedy na ve- řejnoprávní vztahy, ve kterých jsou jejich sub- jekty k sobě navzájem ve vztahu nadřazenosti a podřazenosti a jejich postavení je tak vý- sledkem uplatnění administrativněprávní metody regulace. Obecně lze za veřejnopráv- ní vztah považovat takový právní vztah, který vzniká mezi vykonavatelem veřejné správy (orgánem veřejné správy) na straně jedné a adresátem výkonu veřejné správy na straně druhé, a to v souvislosti s výkonem veřejné správy. Orgán veřejné správy do takového právního vztahu přenáší své mocenské posta- vení, které je odrazem jeho způsobilosti k veřejné správě, resp. odrazem jeho záko- nem vymezené pravomoci a působnosti. Me- zi takovéto právní vztahy náleží i vztahy vzniklé mezi orgánem sociálního zabezpeče- ní, který o pojistném rozhoduje, a plátcem pojistného, jenž má povinnost ho na základě zákona odvádět. V daném ohledu se jedná o tzv. právní vztah sociálního zabezpečení za- ložený na pojistném principu (srov. Tróster, P. a kol. Právo sociálního zabezpečení. 3. ak- tualizované a doplněné vydání, Praha: C. H. Beck, 2005, s. 88 a násl.). Proto na tento ve- řejnoprávní vztah není možné aplikovat usta- novení občanského zákoníku o bezdůvod- ném obohacení. K stejnému závěru ostatně dospěla také judikatura civilních soudů, kte- rá poukázala na nutnost rozlišovat mezi náro- ky z bezdůvodného obohacení a z jiných titu- lů, a to dokonce i těch, které jsou upraveny přímo v jiných ustanoveních občanského zá- koníku. Konkrétně soudy rozhodující v ob- čanském soudním řízení dovodily, že nárok nositele nemocenského pojištění na vrácení přeplatku, k němuž došlo na dávkách tohoto pojištění, není nárokem občanskoprávním. Stejný závěr byl učiněn i ve vztahu k výplatě dávek důchodového zabezpečení (Lavický, P. Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení. Praha: ASPI, 2006, judikáty uve- dené na s. 16 a násl.). Také nárok plátce na vrácení přeplatku na pojistném představuje samostatný titul, který je upraven v $ 17 zákona č. 589/1992 Sb. a proto na něj nelze vztahovat jednotlivá usta- novení občanského zákoníku o bezdůvod- ném obohacení, včetně úpravy desetileté ob- jektivní promlčecí lhůty na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení, jež je zakotvena v jeho $ 107 odst. 2. Při rozho- dování o vrácení přeplatku na pojistném je tedy zapotřebí vycházet výhradně z $ 17 zá- kona č. 589/1992 Sb. a veškeré případy plateb převyšující splatné pojistné posuzovat podle něho. Z tohoto důvodu je zapotřebí jakékoliv plnění, které bylo bez právního důvodu od- vedeno na pojistném na účet příslušného or- gánu sociálního zabezpečení, považovat za přeplatek na pojistném ve smyslu $ 17 záko- na č. 589/1992 Sb., a to i kdyby se tak stalo v důsledku trestné činnosti třetí osoby na úkor plátce pojistného. I takto vzniklý přeplatek je pak možné v souladu s $ 17 odst. 1 větou první zákona č. 589/1992 Sb. vrátit pouze do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud se jedná o přeplatek vratitelný. V tako- vém postupu přitom nelze spatřovat legaliza- ci výnosů z trestné činnosti státním orgánem, neboť pětiletá lhůta pro zánik nároku na vrá- cení přeplatku na pojistném byla zakotvena s ohledem na potřebu zajištění jistoty v práv- ních vztazích, která po určité době již převa- žuje nad zájmem plátce pojistného na vrácení majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu. Ostatně lhůty pro zá- nik nároku na vrácení určitého neoprávně- ného majetkového prospěchu jsou zakotveny i v jiných právních předpisech, včetně již zmíněného občanského zákoníku. Ten navíc ve vztahu k právu na vydání plnění z bezdů- vodného obohacení stanoví desetiletou pro- mlčecí lhůtu, jen jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. V nyní projednávané věci však or- gán sociálního zabezpečení tvrzený majetko- vý prospěch nezískal úmyslně, neboť v oka- mžiku přijetí pojistného mu nemohlo být známo, že bylo odvedeno za neexistující za- městnance za účelem ztížení odhalení trest- né činnosti mzdové účetní stěžovatelky. Za té- to situace je tak pětiletá lhůta pro vrácení přeplatku zakotvená v $ 17 odst. 1 větě první zákona č. 589/1992 Sb. dokonce pro stěžova- tele příznivější než tříletá objektivní proml- čecí lhůta pro vydání plnění z neúmyslného bezdůvodného obohacení, která je stanovena v občanském zákoníku, jehož užití se stěžova- tel dovolával, jak již bylo zmíněno. Navíc bý- valé mzdové účetní Marii S. byla již pravo- mocným odsuzujícím trestním rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005 uložena povinnost uhradit stěžovatelce ško- du způsobenou uvedenou trestnou činností, takže vydání plnění získaného bez právního důvodu je možné se po zániku práva na vrá- cení přeplatku na pojistném domáhat tímto způsobem. Správní orgány obou stupňů i krajský soud tedy nepochybily, když dospěly k závě- ru, že se v dané věci nejednalo o bezdůvodné obohacení s občanskoprávní desetiletou pro- mlčecí lhůtou, nýbrž o přeplatek na pojist- ném, u něhož částečně zanikl nárok na vráce- ní kvůli uplynutí lhůty stanovené v $ 17 odst. 1 větě první zákona č. 589/1992 Sb. Dále nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že příslušný orgán sociálního zabezpečení zjistil přeplatek na pojistném již při sepsání protokolu o kontrole pojistného ze dne 16. 4. 2004. V tomto směru lze plně odkázat na závě- 915 1917 ry napadeného rozsudku, podle nichž existen- ci přeplatku na pojistném nemohla Městská správa sociálního zabezpečení Brno dovodit z tohoto protokolu ani ze zápisu o přerušení kontroly ze dne 5. 4. 2004. V tomto zápisu si- ce byl orgán sociálního zabezpečení sezná- men s předáním některých dokladů potřeb- ných k provedení kontroly orgánům činným v trestním řízení, nicméně z takto obecně for- mulovaného sdělení nemohl nikterak seznat, že policejní vyšetřování se týká právě odvodů pojistného za neexistující zaměstnance ke ško- dě stěžovatelky, a proto neměl žádný důvod si uvedené doklady od policejního orgánu sám obstarat. Navíc $ 17 zákona č. 589/1992 Sb. ne- zakotvuje přerušení lhůty pro vrácení pře- platku na pojistném v důsledku jeho zjištění příslušnou okresní správou sociálního zabez- pečení, takže i kdyby se v projednávané věci správní orgán prvního stupně v roce 2004 o přeplatku dozvěděl, nemohl by k žádosti stěžovatelky ze dne 13. 6. 2006 o jeho vrácení za dobu před lednem 2001 rozhodnout. Konečně pak v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006 správní orgán I. stupně skutečně do vý- rokové části nezahrnul zbývající část přeplat- ku na pojistném ve výši 569 571 Kč za období od 1.4. 1998 do 31. 12. 2000, kterou stěžova- telka v žádosti ze dne 13. 6. 2006 rovněž poža- dovala vrátit. V takovém postupu však nelze spatřovat žádné pochybení, neboť příslušná okresní správa sociálního zabezpečení neroz- hoduje podle $ 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. o žádosti plátce o vrácení přeplatku pojistné- ho, nýbrž o vrácení přeplatku na pojistném plátci jako takovém, a tak je povinna určit to- liko výši vráceného přeplatku a vymezit ob- dobí, za něž se přeplatek vrací. Orgán sociál- ního zabezpečení tedy nemusí ve výrokové části uvádět, v jaké výši a za jaké období pře- platek na pojistném plátci nenáleží. Navíc v nyní projednávané věci správní orgán I. stup- ně poukázal na zánik nároku na vrácení pře- platku po uplynutí lhůty zakotvené v $ 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., čímž dostateč- ně objasnil, z jakého důvodu stěžovatelce přeplatek na pojistném za zbývající období nevrátil. Závěr krajského soudu o dodržení všech požadovaných náležitostí výroku i odů- vodnění rozhodnutí správního orgánu první- ho stupně lze tedy považovat za správný. (...) 1917 Daň z přidané hodnoty: osoba povinná k dani; ekonomická činnost k $ 5 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění zákona č. 635/2004 Sb. Úhrada činností spočívajících v uspořádání majetkových poměrů a péče o archiv úpadce nesouvisí s ekonomickou činnosti úpadce ve smyslu $ 5 odst. 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. V případě těchto činností se jedná o eko- nomické činnosti samotného správce konkursní podstaty jako svého druhu „úřední osoby“, které provádí v souladu s požadavky zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vy- rovnání, a za něž mu také ze zákona náleží odměna (v případě archivace náhrada výdajů).
Akciová společnost TAMDA proti České správě sociálního zabezpečení o přeplatek na pojistném na sociální zabezpečení, o kasační stížnosti žalobkyně.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), podle nichž byl vázán rozsahem a důvody, jež byly stěžovatelkou v kasační stížnosti uplatněny. Přitom neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Z obsahu správního spisu nepochybně vyplývá, že stěžovatelka se žádostí ze dne 13. 6. 2006 domáhala vrácení přeplatku na pojistném za období od 1. 4. 1998 do 30. 9. 2002 ve výši 873 476 Kč, který vznikl v důsledku toho, že její bývalá mzdová účetní vykazovala v uvedené době neoprávněné mzdové náklady za neexistující zaměstnance, odváděla za ně pojistné a fingované výplaty si ponechávala pro svoji vlastní potřebu. Správní orgány obou stupňů však učinily závěr, že stěžovatelka má nárok na vrácení přeplatku na pojistném jen ve výši 303 905 Kč za období od ledna 2001 do září 2002, neboť podle § 17 odst. 1 věty první zákona č. 589/1992 Sb. se přeplatek na pojistném vrací plátci pojistného nebo jeho právnímu nástupci pouze do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud není jiného splatného závazku vůči okresní správě sociálního zabezpečení. S tímto závěrem se pak v napadeném rozsudku ztotožnil i krajský soud.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil stížnostní námitku o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu. Jestliže by totiž odůvodnění napadeného rozsudku postrádalo rozhodný důvod pro v něm učiněný závěr o nemožnosti vrácení zbývající části přeplatku na pojistném, tak by nebylo možné se zabývat ani správností tohoto závěru. Taková situace však nenastala.
Krajský soud se v napadeném rozsudku se skutečně nezabýval správností tvrzení, podle něhož pětiletá lhůta zakotvená v ustanovení § 17 odst. 1 věty první zákona č. 589/1992 Sb. není lhůtou prekluzívní, která by měla za následek zánik nároku, nýbrž je svou povahou podobná promlčecí lhůtě. Nicméně podle obsahu žaloby měla takový závěr žalovaná vyslovit v blíže nespecifikovaném rozhodnutí ze dne 10. 11. 2006 o odvolání proti rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 10. 8. 2006, které však v projednávané věci nebylo předmětem soudního přezkumu. Naopak rozhodnutí žalované ze dne 16. 3. 2007, č. j. 3411/9012/394/2006/PR1/P1, ani v jemu předcházející rozhodnutí Městské správy sociálního zabezpečení Brno ze dne 21. 11. 2006, č. j. 35293/000/9015/1445/06/Kub., jimiž se krajský soud zabýval, uvedenou úvahu neobsahovala, takže její správnost nemusela být v napadeném rozsudku posuzována.
V rozhodnutí o odvolání ze dne 16. 3. 2007, č. j. 3411/9012/394/2006/PR1/P1, žalovaná uvedla, že přeplatek podle § 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. vzniká, jestliže poplatník zaplatil na pojistném orgánu sociálního zabezpečení více než činí jeho zákonná povinnost nebo pokud poplatník pojistného či jiná osoba odvedla pojistné i tehdy, pokud neměla cokoliv platit. Přeplatkem na pojistném je tudíž jakékoliv plnění odvedené jako pojistné na příslušný účet okresní správy sociálního zabezpečení bez právního důvodu, a to i třetí osobou v důsledku spáchání trestného činu. Proto přeplatek na pojistném odvedený stěžovatelkou v uvedeném období na příslušný účet orgánu sociálního zabezpečení nelze považovat za bezdůvodné obohacení tohoto orgánu s občanskoprávní desetiletou promlčecí lhůtou. S tímto právním názorem se krajský soud v odůvodnění napadeného rozsudku ztotožnil a učinil závěr, podle něhož se ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou nejedná o bezdůvodné obohacení orgánu sociálního zabezpečení. Odkazem na tento právní názor správního orgánu se tedy krajský soud alespoň v minimální míře vypořádal s námitkou stěžovatelky, podle níž se v dané věci nejednalo o přeplatek na pojistném, nýbrž o bezdůvodné obohacení na úkor jeho plátce. I v tomto směru je tedy napadený rozsudek přezkoumatelný.
Stížnostní námitky o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí krajského soudu tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnými.
Za této situace mohl k další stížnostní námitce o nezákonnosti rozhodnutí soudu prvního stupně posoudit, zda-li odvedením pojistného mzdovou účetní stěžovatelky za neexistující zaměstnance došlo k bezdůvodnému obohacení orgánu sociálního zabezpečení s občanskoprávní desetiletou promlčecí lhůtou.
Kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat, přičemž bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů, jak vyplývá z ustanovení § 451 občanského zákoníku. Tento právní předpis však upravuje jen občanskoprávní vztahy, v nichž mají účastníci rovné postavení. Nevztahuje se tedy na veřejnoprávní vztahy, ve kterých jsou jejich subjekty k sobě navzájem ve vztahu nadřazenosti a podřazenosti a jejich postavení je tak výsledkem uplatnění metody administrativně-právní metody regulace. Obecně lze za veřejnoprávní vztah považovat takový právní vztah, který vzniká mezi vykonavatelem veřejné správy (orgánem veřejné správy) na straně jedné a adresátem výkonu veřejné správy na straně druhé, a to v souvislosti s výkonem veřejné správy. Orgán veřejné správy do takového právního vztahu přenáší své mocenské postavení, které je odrazem jeho způsobilosti k veřejné správě, resp. odrazem jeho zákonem vymezené pravomoci a působnosti. Mezi takovéto právní vztahy náleží i vztahy vzniklé mezi orgánem sociálního zabezpečení, který o pojistném rozhoduje, a plátcem pojistného, jenž má povinnost ho na základě zákona odvádět. V daném ohledu se jedná o tzv. právní vztah sociálního zabezpečení založený na pojistném principu (srov. Tröster, P. a kol.: Právo sociálního zabezpečení, 3. aktualizované a doplněné vydání, C. H. Beck, Praha 2005, str. 88 a násl.). Proto na tento veřejnoprávní vztah není možné aplikovat ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. K stejnému závěru ostatně dospěla také judikatura civilních soudů, která poukázala na nutnost rozlišovat mezi nároky z bezdůvodného obohacení a z jiných titulů, a to dokonce i těch, které jsou upraveny přímo v jiných ustanoveních občanského zákoníku. Konkrétně soudy rozhodující v občanském soudním řízení dovodily, že nárok nositele nemocenského pojištění na vrácení přeplatku, k němuž došlo na dávkách tohoto pojištění, není nárokem občanskoprávním. Stejný závěr byl učiněn i ve vztahu k výplatě dávek důchodového zabezpečení (P. Lavický: Přehled judikatury ve věcech bezdůvodného obohacení, ASPI, Praha 2006, judikáty uvedené na str. 16 a násl.).
Také nárok plátce na vrácení přeplatku na pojistném představuje samostatný titul, který je upraven v ustanovení § 17 zákona č. 589/1992 Sb., a proto na něj nelze vztahovat jednotlivá ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení, včetně úpravy desetileté objektivní promlčecí lhůty na vydání plnění z úmyslného bezdůvodného obohacení, jež je zakotvena v jeho ustanovení § 107 odst. 2. Při rozhodování o vrácení přeplatku na pojistném je tedy zapotřebí vycházet výhradně z ustanovení § 17 zákona č. 589/1992 Sb. a veškeré případy plateb převyšující splatné pojistné posuzovat podle něho. Z tohoto důvodu je zapotřebí jakékoliv plnění, které bylo bez právního důvodu odvedeno na pojistném na účet příslušného orgánu sociálního zabezpečení, považovat za přeplatek na pojistném ve smyslu ustanovení § 17 zákona č. 589/1992 Sb., a to i kdyby se tak stalo v důsledku trestné činnosti třetí osoby na úkor plátce pojistného.
I takto vzniklý přeplatek je pak možné v souladu s ustanovením § 17 odst. 1 věty první zákona č. 589/1992 Sb. vrátit pouze do pěti let po uplynutí kalendářního roku, v němž vznikl, pokud se jedná o přeplatek vratitelný. V takovém postupu přitom nelze spatřovat legalizaci výnosů z trestné činnosti státním orgánem, neboť pětiletá lhůta pro zánik nároku na vrácení přeplatku na pojistném byla zakotvena s ohledem na potřebu zajištění jistoty v právních vztazích, která po určité době již převažuje nad zájmem plátce pojistného na vrácení majetkového prospěchu získaného plněním bez právního důvodu. Ostatně lhůty pro zánik nároku na vrácení určitého neoprávněného majetkového prospěchu jsou zakotveny i v jiných právních předpisech, včetně již zmíněného občanského zákoníku. Ten navíc ve vztahu k právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení stanoví desetiletou promlčecí lhůtu jen jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení. V nyní projednávané věci však orgán sociálního zabezpečení tvrzený majetkový prospěch nezískal úmyslně, neboť v okamžiku přijetí pojistného mu nemohlo být známo, že bylo odvedeno za neexistující zaměstnance za účelem ztížení odhalení trestné činnosti mzdové účetní stěžovatelky. Za této situace je tak pětiletá lhůta pro vrácení přeplatku zakotvená v ustanovení § 17 odst. 1 věty první zákona č. 589/1992 Sb. dokonce pro stěžovatele příznivější než tříletá objektivní promlčecí lhůta pro vydání plnění z neúmyslného bezdůvodného obohacení, která je stanovena v občanském zákoníku, jehož užití se stěžovatel dovolával, jak již bylo zmíněno. Navíc bývalé mzdové účetní M. S. byla již pravomocným odsuzujícím trestním rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2005, č. j. 40 T 8/2004 - 535, uložena povinnost uhradit stěžovatelce škodu způsobenou uvedenou trestnou činností, takže vydání plnění získaného bez právního důvodu je možné se po zániku práva na vrácení přeplatku na pojistném domáhat tímto způsobem.
Správní orgány obou stupňů i krajský soud tedy nepochybily, když dospěly k závěru, že se v dané věci nejednalo o bezdůvodné obohacení s občanskoprávní desetiletou promlčecí lhůtou, nýbrž o přeplatek na pojistném, u něhož částečně zanikl nárok na vrácení kvůli uplynutí lhůty stanovené v ustanovení § 17 odst. 1 věty první zákona č. 589/1992 Sb.
Dále nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že příslušný orgán sociálního zabezpečení zjistil přeplatek na pojistném již při sepsání protokolu o kontrole pojistného ze dne 16. 4. 2004. V tomto směru lze plně odkázat na závěry napadeného rozsudku, podle nichž existenci přeplatku na pojistném nemohla Městská správa sociálního zabezpečení Brno dovodit z tohoto protokolu ani ze zápisu o přerušení kontroly ze dne 5. 4. 2004. V tomto zápisu sice byl orgán sociálního zabezpečení seznámen s předáním některých dokladů potřebných k provedení kontroly orgánům činným v trestním řízení, nicméně z takto obecně formulovaného sdělení nemohl nikterak seznat, že policejní vyšetřování se týká právě odvodů pojistného za neexistující zaměstnance ke škodě stěžovatelky, a proto neměl žádný důvod si uvedené doklady od policejního orgánu sám obstarat. Navíc ustanovení § 17 zákona č. 589/1992 Sb. nezakotvuje přerušení lhůty pro vrácení přeplatku na pojistném v důsledku jeho zjištění příslušnou okresní správou sociálního zabezpečení, takže i kdyby se v projednávané věci správní orgán prvního stupně v roce 2004 o přeplatku dozvěděl, nemohl by k žádosti stěžovatelky ze dne 13. 6. 2006 o jeho vrácení za dobu před lednem 2001 rozhodnout.
Konečně pak v rozhodnutí ze dne 21. 11. 2006, č. j. 35293/000/9015/1445/06/Kub., prvoinstanční správní orgán skutečně do výrokové části nezahrnul zbývající část přeplatku na pojistném ve výši 569 571 Kč za období od 1. 4. 1998 do 31. 12. 2000, kterou stěžovatelka v žádosti ze dne 13. 6. 2006 rovněž požadovala vrátit. V takovém postupu však nelze spatřovat žádné pochybení, neboť příslušná okresní správa sociálního zabezpečení nerozhoduje podle § 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb. o žádosti plátce o vrácení přeplatku pojistného, nýbrž o vrácení přeplatku na pojistném plátci jako takovém, a tak je povinna určit toliko výši vráceného přeplatku a vymezit období, za něž se přeplatek vrací. Orgán sociálního zabezpečení tedy nemusí ve výrokové části uvádět, v jaké výši a za jaké období přeplatek na pojistném plátci nenáleží. Navíc v nyní projednávané věci prvoinstanční správní orgán poukázal na zánik nároku na vrácení přeplatku po uplynutí lhůty zakotvené v ustanovení § 17 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., čímž dostatečně objasnil, z jakého důvodu stěžovatelce přeplatek na pojistném za zbývající období nevrátil. Závěr krajského soudu o dodržení všech požadovaných náležitostí výroku i odůvodnění rozhodnutí správního orgánu prvního stupně lze tedy považovat za správný.
Ani stížnostním námitkám o nezákonnosti napadeného rozsudku tedy Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit.
S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 věty druhé s. ř. s. zamítl.
Stěžovatelka neměla ve věci úspěch, a proto podle § 120 a § 60 odst. 1 s. ř. s. nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ze zákona. Žalované, která úspěch ve věci měla, pak náklady řízení o kasační stížnosti přesahující rámec její běžné úřední činnosti nevznikly, a proto jí soud podle stejných zákonných ustanovení právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. května 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu