I. Zákonné ustanovení o místní příslušnosti soudu v určitých věcech není bez
dalšího způsobilé zasáhnout do stávající pravomoci soudu v těchto věcech, tedy tuto
pravomoc nemůže ani zcela nově založit, ani ji rozšířit. Založení místní i jiné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci vždy následuje až po založení jeho
odpovídající pravomoci. II. Pravomoc k soudnímu přezkumu věcných správních rozhodnutí ve věcech
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele ve smyslu zákona
č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
náleží soudům v občanském soudním řízení postupujícím podle části páté občanského soudního řádu, a to i po novele § 7 odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem
č. 396/2012 Sb.
I. Zákonné ustanovení o místní příslušnosti soudu v určitých věcech není bez
dalšího způsobilé zasáhnout do stávající pravomoci soudu v těchto věcech, tedy tuto
pravomoc nemůže ani zcela nově založit, ani ji rozšířit. Založení místní i jiné příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí věci vždy následuje až po založení jeho
odpovídající pravomoci. II. Pravomoc k soudnímu přezkumu věcných správních rozhodnutí ve věcech
ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele ve smyslu zákona
č. 118/2000 Sb., o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
náleží soudům v občanském soudním řízení postupujícím podle části páté občanského soudního řádu, a to i po novele § 7 odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem
č. 396/2012 Sb.
[8] Klíčová otázka, která je v posuzované
věci sporná, tkví v tom, zda s účinností části
šestnácté zákona č. 396/2012 Sb., kterou byl
novelizován soudní řád správní zejména v § 7
odst. 3 (ustanovení o místní příslušnosti), došlo nejen ke změně místní příslušnosti správních soudů ve věcech vypočtených v novelizovaném ustanovení, ale rovněž k založení
pravomoci soudů ve správním soudnictví projednávat dané věci a rozhodovat v nich, pokud
tyto soudy takovou pravomoc dosud neměly.
[9] Ustanovení § 7 odst. 3 s. ř. s. ve znění
zákona č. 396/2012 Sb. účinné od 26. 11. 2012
zní: „Ve věcech důchodového pojištění, úrazového pojištění a dávek podle zvláštních
předpisů vyplácených spolu s důchody a ve
věcech zaměstnanosti, ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, dávek státní sociální podpory, dávek pro
osoby se zdravotním postižením, průkazu
osoby se zdravotním postižením, příspěvku
na péči a dávek pomoci v hmotné nouzi je
k řízení příslušný krajský soud, v jehož obvodu má navrhovatel bydliště nebo sídlo, popřípadě v jehož obvodu se zdržuje.“
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
[10] Nejvyšší správní soud na tomto místě zdůrazňuje, že v posuzované věci naopak
není sporným, že v době do 26. 11. 2012, tj. před
nabytím účinnosti relevantní části zákona
č. 396/2012 Sb., soudní přezkum meritorních
rozhodnutí ve věcech ochrany zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele náležel do pravomoci civilních soudů postupujících podle části páté občanského soudního
řádu, tedy podle zákonné úpravy pro občanské soudní řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem. Tuto skutečnost nezpochybňuje ani žalobkyně, přestože zároveň
neurčitě podotýká, že taková rozhodovací
praxe nebyla „jistě bezvýhradně přijímaná“.
[11] Právní úprava ochrany zaměstnance
při platební neschopnosti zaměstnavatele,
zakotvující zejména právo zaměstnance na
uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem nacházejícím se v platební neschopnosti, je v českém prostředí
soustředěna do zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Uvedený zákon byl přijat v rámci příprav ČR na vstup do Evropské
unie, zapracovává tedy relevantní předpis Evropské unie, kterým je v současnosti směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES
o ochraně zaměstnanců v případě platební
neschopnosti zaměstnavatele (tato směrnice
zároveň zrušila předchozí směrnici Rady
80/987/EHS, již český zákon původně transponoval). Ani jeden ze zmíněných právních
předpisů, tedy ani ten vnitrostátní, ani ten komunitární, však neobsahuje žádné ustanovení týkající se soudního přezkumu rozhodnutí
státního orgánu příslušného k uspokojení daných nároků zaměstnanců, tj. v českých podmínkách Úřadu práce ČR.
[11] Právní úprava ochrany zaměstnance
při platební neschopnosti zaměstnavatele,
zakotvující zejména právo zaměstnance na
uspokojení splatných mzdových nároků nevyplacených mu jeho zaměstnavatelem nacházejícím se v platební neschopnosti, je v českém prostředí
soustředěna do zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele. Uvedený zákon byl přijat v rámci příprav ČR na vstup do Evropské
unie, zapracovává tedy relevantní předpis Evropské unie, kterým je v současnosti směrnice
Evropského parlamentu a Rady 2008/94/ES
o ochraně zaměstnanců v případě platební
neschopnosti zaměstnavatele (tato směrnice
zároveň zrušila předchozí směrnici Rady
80/987/EHS, již český zákon původně transponoval). Ani jeden ze zmíněných právních
předpisů, tedy ani ten vnitrostátní, ani ten komunitární, však neobsahuje žádné ustanovení týkající se soudního přezkumu rozhodnutí
státního orgánu příslušného k uspokojení daných nároků zaměstnanců, tj. v českých podmínkách Úřadu práce ČR.
[12] Ustálená judikatura správních soudů
doposud v otázce soudní pravomoci ve věcech předmětné ochrany zaměstnanců navazovala na již citované usnesení zdejšího soudu čj. 6 A 97/2002-26, na něž ostatně
odkazuje i stěžovatel. Podle uvedeného usnesení je „nepochybné, že mzdové nároky podle zákona [o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele], byť
o nich rozhoduje správní orgán procesním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
postupem podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních“, a proto je ochrana daných
soukromých práv zajištěna postupem podle
části páté občanského soudního řádu, tedy
projednáním a rozhodnutím v občanském
soudním řízení. Zmíněný závěr je opakovaně
potvrzován i v následné rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu, příkladmo
v rozsudcích ze dne 11. 5. 2011, čj. 4 Ads
51/2011-43, či ze dne 30. 5. 2012, čj. 4 Ads
18/2012-33. V obou citovaných rozhodnutích
bylo dále zdůrazněno, že soudům v občanském soudním řízení je vyhrazeno rozhodování o věci až poté, co správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo jiné právní věci
vyplývající ze soukromoprávních vztahů; naopak řešení procesních otázek – jako je například odmítnutí správního orgánu věc projednat pro opožděnost návrhu na zahájení
řízení či z jiného důvodu – náleží soudům ve
správním soudnictví (srov. blíže usnesení
zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb. ze dne 3. 11. 2009, čj. Konf
84/2008-9). Nejvyšší správní soud na tomto
místě podotýká, že v nyní projednávané věci
žalobkyně bylo stěžovatelem rozhodnuto
věcně, po přezkoumání rozhodnutí Úřadu
práce ČR o zamítnutí žádosti žalobkyně
o uspokojení jejích mzdových nároků, přičemž toto rozhodnutí I. stupně bylo stěžovatelem potvrzeno a odvolání žalobkyně proti
němu zamítnuto.
[12] Ustálená judikatura správních soudů
doposud v otázce soudní pravomoci ve věcech předmětné ochrany zaměstnanců navazovala na již citované usnesení zdejšího soudu čj. 6 A 97/2002-26, na něž ostatně
odkazuje i stěžovatel. Podle uvedeného usnesení je „nepochybné, že mzdové nároky podle zákona [o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele], byť
o nich rozhoduje správní orgán procesním
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
postupem podle správního řádu, jsou součástí pracovních vztahů, tedy vztahů soukromoprávních“, a proto je ochrana daných
soukromých práv zajištěna postupem podle
části páté občanského soudního řádu, tedy
projednáním a rozhodnutím v občanském
soudním řízení. Zmíněný závěr je opakovaně
potvrzován i v následné rozhodovací praxi
Nejvyššího správního soudu, příkladmo
v rozsudcích ze dne 11. 5. 2011, čj. 4 Ads
51/2011-43, či ze dne 30. 5. 2012, čj. 4 Ads
18/2012-33. V obou citovaných rozhodnutích
bylo dále zdůrazněno, že soudům v občanském soudním řízení je vyhrazeno rozhodování o věci až poté, co správní orgán rozhodne věcně o sporu nebo jiné právní věci
vyplývající ze soukromoprávních vztahů; naopak řešení procesních otázek – jako je například odmítnutí správního orgánu věc projednat pro opožděnost návrhu na zahájení
řízení či z jiného důvodu – náleží soudům ve
správním soudnictví (srov. blíže usnesení
zvláštního senátu zřízeného podle zákona
č. 131/2002 Sb. ze dne 3. 11. 2009, čj. Konf
84/2008-9). Nejvyšší správní soud na tomto
místě podotýká, že v nyní projednávané věci
žalobkyně bylo stěžovatelem rozhodnuto
věcně, po přezkoumání rozhodnutí Úřadu
práce ČR o zamítnutí žádosti žalobkyně
o uspokojení jejích mzdových nároků, přičemž toto rozhodnutí I. stupně bylo stěžovatelem potvrzeno a odvolání žalobkyně proti
němu zamítnuto.
[13] Výše uvedené stanovisko k otázce
soudního přezkumu správních rozhodnutí
v předmětných věcech ovšem nezaujímá
pouze konstantní judikatura správních soudů, ale rovněž judikatura soudů civilních.
Zde lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn.
21 Cdo 60/2006, v němž na místě žalobkyně
vystupovala Česká republika – Úřad práce
v Ostravě, na niž přešly mzdové nároky zaměstnanců poté, co je ve smyslu zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele uspokojila, a jež
se domáhala jejich uhrazení po společnících
veřejné obchodní společnosti coby zaměstnavatele. Usnesení téhož soudu ze dne 9. 8.
2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011, zase pojednávalo o otázce, zda je možno nárok jednatele
na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným považovat za mzdový, tj. pracovněprávní, nárok,
a to i ve smyslu zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
a zda je tedy možné jej v případě nevyplacení
zaměstnavatelem nacházejícím se v platební
neschopnosti uspokojit podle zmíněného zákona. Z uvedených judikátů Nejvyššího soudu, zabývajících se bližšími okolnostmi uspokojení mzdových nároků podle zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, je tak patrné, že i civilní
soudy přijímají svou pravomoc v těchto věcech bez větších pochybností či nejasností.
[13] Výše uvedené stanovisko k otázce
soudního přezkumu správních rozhodnutí
v předmětných věcech ovšem nezaujímá
pouze konstantní judikatura správních soudů, ale rovněž judikatura soudů civilních.
Zde lze odkázat například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2006, sp. zn.
21 Cdo 60/2006, v němž na místě žalobkyně
vystupovala Česká republika – Úřad práce
v Ostravě, na niž přešly mzdové nároky zaměstnanců poté, co je ve smyslu zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele uspokojila, a jež
se domáhala jejich uhrazení po společnících
veřejné obchodní společnosti coby zaměstnavatele. Usnesení téhož soudu ze dne 9. 8.
2012, sp. zn. 21 Cdo 1385/2011, zase pojednávalo o otázce, zda je možno nárok jednatele
na odměnu za výkon funkce statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným považovat za mzdový, tj. pracovněprávní, nárok,
a to i ve smyslu zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele,
a zda je tedy možné jej v případě nevyplacení
zaměstnavatelem nacházejícím se v platební
neschopnosti uspokojit podle zmíněného zákona. Z uvedených judikátů Nejvyššího soudu, zabývajících se bližšími okolnostmi uspokojení mzdových nároků podle zákona
o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele, je tak patrné, že i civilní
soudy přijímají svou pravomoc v těchto věcech bez větších pochybností či nejasností.
[14] Takový závěr je ostatně v souladu
s podstatou dané právní úpravy, neboť
v předmětném správním řízení jsou uspokojovány nároky zaměstnanců na náhradu mzdy,
která jim nebyla, ač měla být, vyplacena jejich
zaměstnavatelem. Základem, od něhož se tato
úprava odvíjí, je tedy pracovněprávní vztah
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; přičemž soukromoprávní podstatu celé úpravy
podporuje například i skutečnost, že mzdové
nároky zaměstnanců po svém uspokojení ze
strany Úřadu práce ČR nezanikají, nýbrž přecházejí právě na Úřad práce (potažmo ČR),
který by se jejich úhrady měl následně na zaměstnavateli domáhat (srov. § 11 odst. 3 zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele). Vrchnostenské
dobrodiní státu se zde tedy projevuje toliko
v tom, že zaměstnanci nemusí sami čekat, až
se domohou svých pohledávek na zaměstnavateli, ale jsou jaksi „předem“ uspokojeni ze
strany státu, který však následně vstupuje do
jejich (horizontálního) věřitelského postavení vůči zaměstnavateli, a zaměstnavatelův
dluh tedy bez dalšího nezaniká. Celá právní
úprava je tak značnou měrou založena na
pracovněprávních,
tj. soukromoprávních,
vztazích, přitom spory a jiné právní věci
z takových vztahů vyplývající jsou projednávány a rozhodovány soudy v občanském
soudním řízení (viz § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Ostatně soudem posuzovaná materie v da-
ných případech zahrnuje namnoze otázky
mzdy, její výše a další instituty typicky
soukromoprávní, pročež i z věcného hlediska lze mít za to, že právě civilní soudy jsou
v těchto případech lépe vybaveny, či predisponovány, k soudnímu přezkumu věcných
správních rozhodnutí.
[14] Takový závěr je ostatně v souladu
s podstatou dané právní úpravy, neboť
v předmětném správním řízení jsou uspokojovány nároky zaměstnanců na náhradu mzdy,
která jim nebyla, ač měla být, vyplacena jejich
zaměstnavatelem. Základem, od něhož se tato
úprava odvíjí, je tedy pracovněprávní vztah
mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem; přičemž soukromoprávní podstatu celé úpravy
podporuje například i skutečnost, že mzdové
nároky zaměstnanců po svém uspokojení ze
strany Úřadu práce ČR nezanikají, nýbrž přecházejí právě na Úřad práce (potažmo ČR),
který by se jejich úhrady měl následně na zaměstnavateli domáhat (srov. § 11 odst. 3 zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele). Vrchnostenské
dobrodiní státu se zde tedy projevuje toliko
v tom, že zaměstnanci nemusí sami čekat, až
se domohou svých pohledávek na zaměstnavateli, ale jsou jaksi „předem“ uspokojeni ze
strany státu, který však následně vstupuje do
jejich (horizontálního) věřitelského postavení vůči zaměstnavateli, a zaměstnavatelův
dluh tedy bez dalšího nezaniká. Celá právní
úprava je tak značnou měrou založena na
pracovněprávních,
tj. soukromoprávních,
vztazích, přitom spory a jiné právní věci
z takových vztahů vyplývající jsou projednávány a rozhodovány soudy v občanském
soudním řízení (viz § 7 odst. 1 a 2 o. s. ř.).
Ostatně soudem posuzovaná materie v da-
ných případech zahrnuje namnoze otázky
mzdy, její výše a další instituty typicky
soukromoprávní, pročež i z věcného hlediska lze mít za to, že právě civilní soudy jsou
v těchto případech lépe vybaveny, či predisponovány, k soudnímu přezkumu věcných
správních rozhodnutí.
[15] Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že
až do nabytí účinnosti poslední novely § 7
odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem č. 396/2012 Sb.
bylo v zásadě nesporné, že soudní přezkum
věcných správních rozhodnutí o mzdových
nárocích podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
probíhá před civilními soudy v občanském
soudním řízení podle části páté občanského
soudního řádu. Zákonem č. 396/2012 Sb.
však došlo ke změně znění § 7 odst. 3 s. ř. s.,
jak bylo citováno v bodě [9] tohoto rozsudku;
konkrétně bylo zavedeno pravidlo určení
místní příslušnosti správních soudů podle
bydliště či sídla navrhovatele mimo jiné i ve
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele. Vzniká tak
otázka, zda toto ustanovení o místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví mohlo
rozšířit i pravomoc těchto soudů tak, aby zahrnovala nejen přezkum správních rozhodnutí zabývajících se nikoli věcí samou, ale
právě i věcných správních rozhodnutí v daných případech.
[15] Nejvyšší správní soud tak shrnuje, že
až do nabytí účinnosti poslední novely § 7
odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem č. 396/2012 Sb.
bylo v zásadě nesporné, že soudní přezkum
věcných správních rozhodnutí o mzdových
nárocích podle zákona o ochraně zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele
probíhá před civilními soudy v občanském
soudním řízení podle části páté občanského
soudního řádu. Zákonem č. 396/2012 Sb.
však došlo ke změně znění § 7 odst. 3 s. ř. s.,
jak bylo citováno v bodě [9] tohoto rozsudku;
konkrétně bylo zavedeno pravidlo určení
místní příslušnosti správních soudů podle
bydliště či sídla navrhovatele mimo jiné i ve
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele. Vzniká tak
otázka, zda toto ustanovení o místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví mohlo
rozšířit i pravomoc těchto soudů tak, aby zahrnovala nejen přezkum správních rozhodnutí zabývajících se nikoli věcí samou, ale
právě i věcných správních rozhodnutí v daných případech.
[16] Aby určitá věc mohla být projednána
a rozhodnuta před soudem jakéhokoli druhu
(správním, civilním, trestním, ústavním), je
vždy zapotřebí, aby byly splněny podmínky
řízení před daným soudem. Mezi tyto podmínky se řadí i pravomoc soudu a jeho příslušnost, dále členěná na příslušnost věcnou,
funkční a místní. Pravomoc soudu určuje rozsah záležitostí, které jsou soudy oprávněny
i povinny projednávat a rozhodovat, přičemž
je možno ji diferencovat podle jednotlivých
druhů soudnictví (správní, civilní, trestní,
ústavní; srov. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha : Linde, 2011, s. 23–24,
91–92; či Vopálka, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 10).
V souladu s právě uvedeným tak § 4 s. ř. s.,
v rubrice „Pravomoc soudů“, stanoví, o čem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
a v jakých věcech rozhodují soudy ve správním soudnictví; podobně § 7 o. s. ř. vymezuje
pravomoc soudů v občanském soudním řízení. Při určení pravomoci tedy není cílem determinovat konkrétní soud, jenž se určitou
věcí má zabývat; to se naopak děje až v rámci
následné aplikace pravidel o příslušnosti soudů. Vztah mezi pravomocí a příslušností soudu lze tedy popsat tak, „že příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci
soudní soustavy [určitého druhu], kdežto
pravomoc soudu ji vymezuje mimo rámec
soudní soustavy [určitého druhu] vůči orgánům, které do ní nepatří“. (Winterová, A.
a kol., cit. výše, s. 112). Z toho vyplývá, že pravomoc soudu musí vždy předcházet jeho příslušnosti – není-li soud k rozhodování určitých věcí pravomocný, je zbytečná otázka
jeho příslušnosti, neboť ustanovení o věcné,
funkční a místní příslušnosti slouží k určení
konkrétního soudu z množiny soudů, jimž je
dána pravomoc rozhodovat danou věc. Přitom použití pravidel o místní příslušnosti
spadá až na závěr procesu zjišťování příslušného soudu, neboť místní příslušnost specifikuje, který z věcně a funkčně příslušných
soudů, tj. který ze soudů stejného článku dané soustavy, má věc projednat a rozhodnout.
Lze tedy shrnout, že v případě podání žaloby
ve správním soudnictví je třeba vždy nejdříve
postavit najisto pravomoc soudů ve správním
soudnictví, následně ověřit, zda jsou věcně
a funkčně příslušnými krajské soudy, či Nejvyšší správní soud, a v prvém případě pak za
použití ustanovení o místní příslušnosti zjistit jeden krajský soud, který bude příslušný
věc projednat a rozhodnout (k tomu srov. obdobně také rozsudek zdejšího soudu ze dne
26. 2. 2009, čj. 4 Ads 127/2008-73). Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že z logiky věci vyplývá, že popsaný princip přednosti pravomoci před příslušností se neuplatní jen ve fázi ověřování podmínek řízení, ale musí platit
i při jejich samotném legislativním zakládání.
Zákonné ustanovení o místní příslušnosti
soudu v určitých věcech tak bez dalšího není
způsobilé zasáhnout do stávající pravomoci
soudu v těchto věcech, tedy tuto pravomoc
nemůže ani zcela nově založit (pokud nebyla
dána dříve), ani ji rozšířit (pokud dříve byla
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
dána v užším rozsahu). Založení místní i jiné
příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí
věci vždy následuje až po založení jeho odpovídající pravomoci.
[16] Aby určitá věc mohla být projednána
a rozhodnuta před soudem jakéhokoli druhu
(správním, civilním, trestním, ústavním), je
vždy zapotřebí, aby byly splněny podmínky
řízení před daným soudem. Mezi tyto podmínky se řadí i pravomoc soudu a jeho příslušnost, dále členěná na příslušnost věcnou,
funkční a místní. Pravomoc soudu určuje rozsah záležitostí, které jsou soudy oprávněny
i povinny projednávat a rozhodovat, přičemž
je možno ji diferencovat podle jednotlivých
druhů soudnictví (správní, civilní, trestní,
ústavní; srov. Winterová, A. a kol. Civilní právo procesní. Praha : Linde, 2011, s. 23–24,
91–92; či Vopálka, V. a kol. Soudní řád správní: komentář. Praha : C. H. Beck, 2004, s. 10).
V souladu s právě uvedeným tak § 4 s. ř. s.,
v rubrice „Pravomoc soudů“, stanoví, o čem
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
a v jakých věcech rozhodují soudy ve správním soudnictví; podobně § 7 o. s. ř. vymezuje
pravomoc soudů v občanském soudním řízení. Při určení pravomoci tedy není cílem determinovat konkrétní soud, jenž se určitou
věcí má zabývat; to se naopak děje až v rámci
následné aplikace pravidel o příslušnosti soudů. Vztah mezi pravomocí a příslušností soudu lze tedy popsat tak, „že příslušnost vymezuje působnost jednotlivých soudů v rámci
soudní soustavy [určitého druhu], kdežto
pravomoc soudu ji vymezuje mimo rámec
soudní soustavy [určitého druhu] vůči orgánům, které do ní nepatří“. (Winterová, A.
a kol., cit. výše, s. 112). Z toho vyplývá, že pravomoc soudu musí vždy předcházet jeho příslušnosti – není-li soud k rozhodování určitých věcí pravomocný, je zbytečná otázka
jeho příslušnosti, neboť ustanovení o věcné,
funkční a místní příslušnosti slouží k určení
konkrétního soudu z množiny soudů, jimž je
dána pravomoc rozhodovat danou věc. Přitom použití pravidel o místní příslušnosti
spadá až na závěr procesu zjišťování příslušného soudu, neboť místní příslušnost specifikuje, který z věcně a funkčně příslušných
soudů, tj. který ze soudů stejného článku dané soustavy, má věc projednat a rozhodnout.
Lze tedy shrnout, že v případě podání žaloby
ve správním soudnictví je třeba vždy nejdříve
postavit najisto pravomoc soudů ve správním
soudnictví, následně ověřit, zda jsou věcně
a funkčně příslušnými krajské soudy, či Nejvyšší správní soud, a v prvém případě pak za
použití ustanovení o místní příslušnosti zjistit jeden krajský soud, který bude příslušný
věc projednat a rozhodnout (k tomu srov. obdobně také rozsudek zdejšího soudu ze dne
26. 2. 2009, čj. 4 Ads 127/2008-73). Nejvyšší
správní soud zdůrazňuje, že z logiky věci vyplývá, že popsaný princip přednosti pravomoci před příslušností se neuplatní jen ve fázi ověřování podmínek řízení, ale musí platit
i při jejich samotném legislativním zakládání.
Zákonné ustanovení o místní příslušnosti
soudu v určitých věcech tak bez dalšího není
způsobilé zasáhnout do stávající pravomoci
soudu v těchto věcech, tedy tuto pravomoc
nemůže ani zcela nově založit (pokud nebyla
dána dříve), ani ji rozšířit (pokud dříve byla
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
dána v užším rozsahu). Založení místní i jiné
příslušnosti soudu k projednání a rozhodnutí
věci vždy následuje až po založení jeho odpovídající pravomoci.
[17] Po aplikaci uvedených poznatků
a pravidel právní teorie na právě posuzovaný
případ tedy nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že zákonem č. 396/2012 Sb. došlo ke
změně pravomoci správních soudů. Novela
soudního řádu správního provedená jmenovaným zákonem totiž upravila znění § 7 odst. 3
s. ř. s., dotýkajícího se výhradně místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví, nikoliv jejich pravomoci. Dosavadní pravomoc
správních soudů tak zůstala nedotčena. Tvrzení žalobkyně ovšem nejenže nelze podpořit právně-teoretickými poznatky, ale ani seznatelným úmyslem zákonodárce. Vzhledem
k tomu, že jak výše uvedeno, má stanovení pravomoci „přednost“ před stanovením (místní)
příslušnosti, by k rozšíření pravomoci správních soudů i na věc nyní projednávanou bylo
zapotřebí jednoznačně vyjádřeného, určitého a nepochybného projevu vůle zákonodárce směrem k této podstatné změně; takový
projev zákonodárce ovšem v daném případě
chybí. Úprava obsažená v části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb. nebyla součástí vládního návrhu zákona, projednávaného v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 537
(6. volební období, od 2010; v Senátu se jednalo o senátní tisk č. 375, 8. funkční období,
2010–2012; popis průběhu legislativního procesu, včetně významných dokumentů s ním
souvisejících, je dostupný na www.psp.cz); její bližší osvětlení proto v důvodové zprávě ke
zmíněnému zákonu nenalezneme. Předmětná úprava je výsledkem komplexního pozměňujícího návrhu ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny ČR (sněmovní
tisk
č. 537/3), a tak byla plénu předložena a jím
schválena bez odůvodnění. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud nemůže nepoukázat na
nevhodnost změn legislativních návrhů činěných prostřednictvím komplexních pozměňovacích návrhů, které nemusí obsahovat
odůvodnění, byť by prováděly i zásadní změny v původním znění legislativního návrhu.
Tím je podstatně narušován základní demo-
kratický požadavek na transparentnost legislativního procesu. Zároveň je ovšem dlužno
dodat, že předmětný institut dle názoru
Ústavního soudu ČR nedosahuje úrovně protiústavnosti (srov. zejména nález ze dne 6. 10.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, č. 294/2010 Sb.).
Nesporná nevhodnost praxe komplexních
pozměňovacích návrhů však již byla reflektována i na parlamentní půdě a v současnosti
probíhá legislativní proces o senátních návrzích na změnu jednacích řádů obou komor
Parlamentu ČR, včetně zavedení přísnějších
podmínek pro předkládání komplexních pozměňovacích návrhů, které by tak napříště
kupříkladu musely být i řádně odůvodněny
(blíže viz sněmovní tisky č. 577 a 578, 6. volební období, od 2010).
[17] Po aplikaci uvedených poznatků
a pravidel právní teorie na právě posuzovaný
případ tedy nelze souhlasit s tvrzením žalobkyně, že zákonem č. 396/2012 Sb. došlo ke
změně pravomoci správních soudů. Novela
soudního řádu správního provedená jmenovaným zákonem totiž upravila znění § 7 odst. 3
s. ř. s., dotýkajícího se výhradně místní příslušnosti soudů ve správním soudnictví, nikoliv jejich pravomoci. Dosavadní pravomoc
správních soudů tak zůstala nedotčena. Tvrzení žalobkyně ovšem nejenže nelze podpořit právně-teoretickými poznatky, ale ani seznatelným úmyslem zákonodárce. Vzhledem
k tomu, že jak výše uvedeno, má stanovení pravomoci „přednost“ před stanovením (místní)
příslušnosti, by k rozšíření pravomoci správních soudů i na věc nyní projednávanou bylo
zapotřebí jednoznačně vyjádřeného, určitého a nepochybného projevu vůle zákonodárce směrem k této podstatné změně; takový
projev zákonodárce ovšem v daném případě
chybí. Úprava obsažená v části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb. nebyla součástí vládního návrhu zákona, projednávaného v Poslanecké sněmovně jako sněmovní tisk č. 537
(6. volební období, od 2010; v Senátu se jednalo o senátní tisk č. 375, 8. funkční období,
2010–2012; popis průběhu legislativního procesu, včetně významných dokumentů s ním
souvisejících, je dostupný na www.psp.cz); její bližší osvětlení proto v důvodové zprávě ke
zmíněnému zákonu nenalezneme. Předmětná úprava je výsledkem komplexního pozměňujícího návrhu ústavněprávního výboru Poslanecké sněmovny ČR (sněmovní
tisk
č. 537/3), a tak byla plénu předložena a jím
schválena bez odůvodnění. Na tomto místě
Nejvyšší správní soud nemůže nepoukázat na
nevhodnost změn legislativních návrhů činěných prostřednictvím komplexních pozměňovacích návrhů, které nemusí obsahovat
odůvodnění, byť by prováděly i zásadní změny v původním znění legislativního návrhu.
Tím je podstatně narušován základní demo-
kratický požadavek na transparentnost legislativního procesu. Zároveň je ovšem dlužno
dodat, že předmětný institut dle názoru
Ústavního soudu ČR nedosahuje úrovně protiústavnosti (srov. zejména nález ze dne 6. 10.
2010, sp. zn. Pl. ÚS 39/08, č. 294/2010 Sb.).
Nesporná nevhodnost praxe komplexních
pozměňovacích návrhů však již byla reflektována i na parlamentní půdě a v současnosti
probíhá legislativní proces o senátních návrzích na změnu jednacích řádů obou komor
Parlamentu ČR, včetně zavedení přísnějších
podmínek pro předkládání komplexních pozměňovacích návrhů, které by tak napříště
kupříkladu musely být i řádně odůvodněny
(blíže viz sněmovní tisky č. 577 a 578, 6. volební období, od 2010).
[18] Úhrnem tak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ani z textu zákona č. 396/2012 Sb.,
ani z informací z legislativního procesu předcházejícího přijetí jmenovaného zákona nevyplývá, že by úmyslem zákonodárce bylo založení pravomoci správních soudů ve všech
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele, tj. včetně případů, kdy bylo správními orgány rozhodnuto
věcně. Naopak se zdá pravděpodobné, že
výčet věcí obsažený v čl. XXIV zákona
č. 396/2012 Sb., doplňující výčet věcí v § 7
odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném do 26. 11. 2012,
byl téměř beze změny převzat z výčtu oblastí
působnosti Úřadu práce ČR dle § 4 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, ve znění účinném do 30. 11. 2012,
tj. v době projednávání a schválení zákona
č. 396/2012 Sb. Tyto oblasti působnosti Úřadu práce přitom zasahují jak do věcí veřejnoprávních, tak do věcí soukromoprávních, což
však zákonodárcem nebylo blíže reflektováno. Cílem navržené právní úpravy tak nejspíše bylo co nejjednodušší a nejrychlejší cestou
– z pohledu zákonodárce – upravit místní příslušnost správních soudů, tj. mají-li tyto i pravomoc, ve věcech, kde jako správní orgán
I. stupně rozhoduje centralizovaný Úřad práce ČR, a které proto před novelou § 7 odst. 3
s. ř. s. všechny napadaly na Městský soud
v Praze (při určení místní příslušnosti podle
§ 7 odst. 2 s. ř. s.). Přitom pravidlo určení
místní příslušnosti správních soudů podle
sídla správního orgánu I. stupně, zavedené
s účinností od 1. 1. 2012 tzv. velkou novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., bylo zvoleno právě ve
snaze přiblížit místo soudního projednávání
a rozhodování právních sporů místu jejich
vzniku, což má za následek jak zlepšení dostupnosti soudních řízení pro jejich účastníky (respektive žalobce), tak rovnoměrnější
rozložení žalobního nápadu ve správním
soudnictví mezi všechny krajské soudy a zároveň i urychlení vyřizování tohoto nápadu
(viz důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb.,
projednávaná jako sněmovní tisk č. 319, Poslanecká sněmovna, 6. volební období, od
2010, dostupná z www.psp.cz, s. 12 a 21). Tato snaha však nemohla být úspěšná v případě
věcí rozhodovaných v prvním stupni Úřadem práce ČR, v nichž díky centralizované
organizaci úřadu byl i podle právě zmíněného pravidla místně příslušným zásadně jen
Městský soud v Praze. Lze tak oprávněně tvrdit, že účelem následného přijetí části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb. nebylo rozšíření
pravomoci soudů ve správním soudnictví,
nýbrž přiblížení soudních sporů vycházejících z agendy Úřadu práce ČR místu jejich
vzniku a občanům a související odbřemenění
Městského soudu v Praze, jak ostatně upozorňoval i stěžovatel.
[18] Úhrnem tak Nejvyšší správní soud
konstatuje, že ani z textu zákona č. 396/2012 Sb.,
ani z informací z legislativního procesu předcházejícího přijetí jmenovaného zákona nevyplývá, že by úmyslem zákonodárce bylo založení pravomoci správních soudů ve všech
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele, tj. včetně případů, kdy bylo správními orgány rozhodnuto
věcně. Naopak se zdá pravděpodobné, že
výčet věcí obsažený v čl. XXIV zákona
č. 396/2012 Sb., doplňující výčet věcí v § 7
odst. 3 s. ř. s. ve znění účinném do 26. 11. 2012,
byl téměř beze změny převzat z výčtu oblastí
působnosti Úřadu práce ČR dle § 4 odst. 1 zákona č. 73/2011 Sb., o Úřadu práce České republiky, ve znění účinném do 30. 11. 2012,
tj. v době projednávání a schválení zákona
č. 396/2012 Sb. Tyto oblasti působnosti Úřadu práce přitom zasahují jak do věcí veřejnoprávních, tak do věcí soukromoprávních, což
však zákonodárcem nebylo blíže reflektováno. Cílem navržené právní úpravy tak nejspíše bylo co nejjednodušší a nejrychlejší cestou
– z pohledu zákonodárce – upravit místní příslušnost správních soudů, tj. mají-li tyto i pravomoc, ve věcech, kde jako správní orgán
I. stupně rozhoduje centralizovaný Úřad práce ČR, a které proto před novelou § 7 odst. 3
s. ř. s. všechny napadaly na Městský soud
v Praze (při určení místní příslušnosti podle
§ 7 odst. 2 s. ř. s.). Přitom pravidlo určení
místní příslušnosti správních soudů podle
sídla správního orgánu I. stupně, zavedené
s účinností od 1. 1. 2012 tzv. velkou novelou
soudního řádu správního provedenou zákonem č. 303/2011 Sb., bylo zvoleno právě ve
snaze přiblížit místo soudního projednávání
a rozhodování právních sporů místu jejich
vzniku, což má za následek jak zlepšení dostupnosti soudních řízení pro jejich účastníky (respektive žalobce), tak rovnoměrnější
rozložení žalobního nápadu ve správním
soudnictví mezi všechny krajské soudy a zároveň i urychlení vyřizování tohoto nápadu
(viz důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb.,
projednávaná jako sněmovní tisk č. 319, Poslanecká sněmovna, 6. volební období, od
2010, dostupná z www.psp.cz, s. 12 a 21). Tato snaha však nemohla být úspěšná v případě
věcí rozhodovaných v prvním stupni Úřadem práce ČR, v nichž díky centralizované
organizaci úřadu byl i podle právě zmíněného pravidla místně příslušným zásadně jen
Městský soud v Praze. Lze tak oprávněně tvrdit, že účelem následného přijetí části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb. nebylo rozšíření
pravomoci soudů ve správním soudnictví,
nýbrž přiblížení soudních sporů vycházejících z agendy Úřadu práce ČR místu jejich
vzniku a občanům a související odbřemenění
Městského soudu v Praze, jak ostatně upozorňoval i stěžovatel.
[19] Naopak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit tvrzení žalobkyně, že v daném případě byl proveden autentický výklad
samotným zákonodárcem a tento výklad „lze
dovodit z jazykového vyjádření normy, kterou je nepřímo proveden výklad normy jiné“.
Jak bylo uvedeno výše, v daném případě chybí jakékoli oficiální legislativní odůvodnění
přijaté části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb.,
které by mohlo blíže osvětlit zákonodárcovu
vůli a úmysl. Přitom norma o místní příslušnosti sama o sobě může stěží měnit, byť i nepřímo, dosavadní ustálený výklad úpravy
soudní pravomoci, neboť o příslušnosti soudu má smysl uvažovat jen tehdy, je-li dána
i pravomoc tohoto soudu. Ostatně i z konstantní judikatury Ústavního soudu se opakovaně podává, že při interpretaci právních no-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
rem si nelze vystačit jen s jazykovým výkladem, vycházejícím ze samotného znění normy, nýbrž „[j]azykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako
logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).“ (nález ze dne 17. 12. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Naopak pokud by samo jazykové vyjádření normy vedlo
k nesmyslným závěrům, rozporným s (předpokládaným) účelem zákona, historií jeho
vzniku či systematickými souvislostmi, je třeba se od něj odchýlit a normu vyložit v souladu s dalšími uvedenými okolnostmi (srov. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
č. 63/1997 Sb.). To však není tento případ.
[19] Naopak Nejvyšší správní soud nemohl přisvědčit tvrzení žalobkyně, že v daném případě byl proveden autentický výklad
samotným zákonodárcem a tento výklad „lze
dovodit z jazykového vyjádření normy, kterou je nepřímo proveden výklad normy jiné“.
Jak bylo uvedeno výše, v daném případě chybí jakékoli oficiální legislativní odůvodnění
přijaté části šestnácté zákona č. 396/2012 Sb.,
které by mohlo blíže osvětlit zákonodárcovu
vůli a úmysl. Přitom norma o místní příslušnosti sama o sobě může stěží měnit, byť i nepřímo, dosavadní ustálený výklad úpravy
soudní pravomoci, neboť o příslušnosti soudu má smysl uvažovat jen tehdy, je-li dána
i pravomoc tohoto soudu. Ostatně i z konstantní judikatury Ústavního soudu se opakovaně podává, že při interpretaci právních no-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
rem si nelze vystačit jen s jazykovým výkladem, vycházejícím ze samotného znění normy, nýbrž „[j]azykový výklad představuje
pouze prvotní přiblížení se k aplikované
právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu
(k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako
logický a systematický výklad, výklad e ratione legis atd.).“ (nález ze dne 17. 12. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Naopak pokud by samo jazykové vyjádření normy vedlo
k nesmyslným závěrům, rozporným s (předpokládaným) účelem zákona, historií jeho
vzniku či systematickými souvislostmi, je třeba se od něj odchýlit a normu vyložit v souladu s dalšími uvedenými okolnostmi (srov. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96,
č. 63/1997 Sb.). To však není tento případ.
[20] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu existuje jediný racionální výklad § 7
odst. 3 s. ř. s. ve znění zákona č. 396/2012 Sb.,
přičemž tento vychází z použití jak jazykové
interpretační metody, tak metody systematické, teleologické a historické. Zmíněným zákonem totiž byla novelizována pouze úprava
místní příslušnosti správních soudů, nikoli jí
předcházející ustanovení o pravomoci správních soudů; tato novela nejpravděpodobněji
reagovala na koncentraci žalobního nápadu
ve všech věcech, v nichž jako správní orgán
I. stupně rozhodoval či rozhoduje Úřad
práce ČR se sídlem v Praze, u Městského soudu
v Praze; a cílem novely tak bylo jednak přesunout soudní řízení blíže k občanům (účastníkům), a tedy i k místu vzniku soudních sporů,
a jednak zároveň co nejrychleji odbřemenit
městský soud od tohoto nápadu, čemuž ostatně napovídá mimo jiné i přechodné ustanovení soudního řádu správního zakotvené
v čl. XXV zákona č. 396/2012 Sb. Ze všech
těchto důvodů je proto třeba novelizovanému § 7 odst. 3 s. ř. s. rozumět tak, že aniž by
nějak zasahoval do dosavadní úpravy pravomoci soudů ve správním soudnictví, stanovuje nové pravidlo pro určení místní příslušnosti správních soudů mimo jiné i ve všech
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele, v nichž by
i před účinností předmětné novely byla dána
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
pravomoc správních soudů. Jeho účinností
se nemění dosavadní ustálená praxe rozhraničující pravomoci soudů správních a soudů
civilních při přezkumu správních rozhodnutí. Jinak řečeno, § 7 odst. 3 s. ř. s. se použije
pro determinaci místní příslušnosti konkrétního správního soudu toliko v případech,
kdy dosud nebylo správním orgánem prvního či druhého stupně rozhodnuto věcně
o mzdových nárocích zaměstnance ve smyslu
zákona o ochraně zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele. Od okamžiku
existence pravomocného věcného rozhodnutí správního orgánu o sporu nebo jiné
právní věci vyplývající ze soukromoprávních
vztahů naopak přezkum takového správního
rozhodnutí spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, nikoliv do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ustálená
judikatorní praxe citovaná v bodě [12], podle
níž pravomoc k soudnímu přezkumu věcných správních rozhodnutí ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele ve smyslu zákona o ochraně
zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele náleží soudům v občanském
soudním řízení postupujícím podle části páté občanského soudního řádu, tedy dosud není překonána a je třeba ji respektovat, a to
i po novele § 7 odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem č. 396/2012 Sb.
[20] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu existuje jediný racionální výklad § 7
odst. 3 s. ř. s. ve znění zákona č. 396/2012 Sb.,
přičemž tento vychází z použití jak jazykové
interpretační metody, tak metody systematické, teleologické a historické. Zmíněným zákonem totiž byla novelizována pouze úprava
místní příslušnosti správních soudů, nikoli jí
předcházející ustanovení o pravomoci správních soudů; tato novela nejpravděpodobněji
reagovala na koncentraci žalobního nápadu
ve všech věcech, v nichž jako správní orgán
I. stupně rozhodoval či rozhoduje Úřad
práce ČR se sídlem v Praze, u Městského soudu
v Praze; a cílem novely tak bylo jednak přesunout soudní řízení blíže k občanům (účastníkům), a tedy i k místu vzniku soudních sporů,
a jednak zároveň co nejrychleji odbřemenit
městský soud od tohoto nápadu, čemuž ostatně napovídá mimo jiné i přechodné ustanovení soudního řádu správního zakotvené
v čl. XXV zákona č. 396/2012 Sb. Ze všech
těchto důvodů je proto třeba novelizovanému § 7 odst. 3 s. ř. s. rozumět tak, že aniž by
nějak zasahoval do dosavadní úpravy pravomoci soudů ve správním soudnictví, stanovuje nové pravidlo pro určení místní příslušnosti správních soudů mimo jiné i ve všech
věcech ochrany zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele, v nichž by
i před účinností předmětné novely byla dána
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 8 / 2 013
pravomoc správních soudů. Jeho účinností
se nemění dosavadní ustálená praxe rozhraničující pravomoci soudů správních a soudů
civilních při přezkumu správních rozhodnutí. Jinak řečeno, § 7 odst. 3 s. ř. s. se použije
pro determinaci místní příslušnosti konkrétního správního soudu toliko v případech,
kdy dosud nebylo správním orgánem prvního či druhého stupně rozhodnuto věcně
o mzdových nárocích zaměstnance ve smyslu
zákona o ochraně zaměstnanců při platební
neschopnosti zaměstnavatele. Od okamžiku
existence pravomocného věcného rozhodnutí správního orgánu o sporu nebo jiné
právní věci vyplývající ze soukromoprávních
vztahů naopak přezkum takového správního
rozhodnutí spadá do pravomoci soudů v občanském soudním řízení, nikoliv do pravomoci soudů ve správním soudnictví. Ustálená
judikatorní praxe citovaná v bodě [12], podle
níž pravomoc k soudnímu přezkumu věcných správních rozhodnutí ve věcech ochrany zaměstnanců při platební neschopnosti
zaměstnavatele ve smyslu zákona o ochraně
zaměstnanců při platební neschopnosti zaměstnavatele náleží soudům v občanském
soudním řízení postupujícím podle části páté občanského soudního řádu, tedy dosud není překonána a je třeba ji respektovat, a to
i po novele § 7 odst. 3 s. ř. s. provedené zákonem č. 396/2012 Sb.
[21] Nejvyšší správní soud proto uzavírá,
že v posuzovaném případě zcela chyběly podmínky řízení ve správním soudnictví; žalobkyně se totiž domáhala přezkumu rozhodnutí
žalovaného, jímž bylo potvrzeno předchozí
rozhodnutí Úřadu práce ČR o zamítnutí žádosti žalobkyně o uspokojení jejích mzdových nároků podle zákona o ochraně zaměstnanců
při platební neschopnosti zaměstnavatele,
tj. správní orgány již rozhodly věcně o právní
věci žalobkyně vyplývající z pracovněprávních, tedy soukromoprávních, vztahů. Řízení
jak před krajským soudem, tak před městským soudem bylo tedy zmatečné, neboť oba
soudy po seznámení se s žalobou měly tuto
odmítnout podle § 46 odst. 2 věty první s. ř. s.,
nikoliv rozhodovat o vzájemném postupování věci soudu údajně místně příslušnému.
Eva Č. proti Ministerstvu práce a sociálních věcí o mzdové nároky, o kasační stížnosti nyní soudem přezkoumávaným jeden celek
netvoří. Z takto vymezeného rámce řízení
soud vybočit nemůže, a nemůže tak přiznat
odkladný účinek i ve vztahu k rozhodnutím
vydaným v řízení, jehož obnovy se žalobci
domáhají.