Rozhodnutí o určení advokáta Českou advokátní komorou ($ 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je rozhodnutím v oboru veřejné správy a podléhá pře- zkumu ve správním soudnictví.
Rozhodnutí o určení advokáta Českou advokátní komorou ($ 18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii) je rozhodnutím v oboru veřejné správy a podléhá pře- zkumu ve správním soudnictví.
V nyní projednávané věci jde o posouzení výhradně toho, zda předmětné určení zástup- ce, provedené žalovanou, je způsobilé zasáh- nout právní sféru stěžovatelky, či nikoliv. Od to- ho se totiž také odvíjí odpověď, zda toto určení podléhá přezkumu ve správním soudnictví. Ohledně výkladu citovaného zákonného ustanovení je vhodné pro stručnost odkázat na usnesení rozšířeného senátu zdejšího sou- du ze dne 23. 3. 2005, čj. 6 A 25/2002-42, č. 906/2006 Sb. NSS, podle něhož „f 65 odst. 1 s. ř. s. nelze interpretovat doslovným jazyko- vým výkladem, ale podle jeho smyslu a účelu | tak, že žalobní legitimace je dána pro všech- ny případy, kdy se úkon správního orgánu, vztahující se ke konkrétní věcí a konkrétním adresátům, dotýká právní sféry žalobce“. Ve stejném usnesení zdejší soud dále vy- slovil, že pojem „rozhodnutí“ je vymezen ma- teriálními znaky; je proto nevýznamné, zda je úkon správního orgánu jako rozhodnutí vý- slovně označen a zda má zákonem předepsa- nou formu, či nikoliv (posléze uvedená otáz- ka je relevantní až při posuzování merita). „Koncepce cítovaného ustanovení tedy vyža- duje, aby interpret u každého jednotlivého úkonu správního orgánu zkoumal, jaké prá- vo vlastně napadený úkon založil, změnil, zrušil či závazně určil. Je nasnadě, že u řady správních aktů, které soudy již dnes běžně přezkoumávají, by při striktním doslovném výkladu tohoto ustanovení nebylo možno žádné takové subjektivní právo nalézt. Tato situace může nastat typicky tam, kde správní orgán rozhoduje o žádosti účastníka řízení o vydání konstitutivního rozhodnutí: pokud žádosti vyhoví, jeho konstitutivní rozhodnu- tí je z hlediska hmotného práva zároveň 96 právní skutečností, tj. teprve jím je založeno subjektivní hmotné právo, ovšem naproti to- mu jestliže žádosti nevyhoví (zamítne ji), ne- má takové zamítavé rozhodnutí z hlediska hmotného práva právotvornou povahu, tedy žádné subjektivní právo nebylo založeno, změněno, zrušeno nebo závazně určeno.“ V daném případě stěžovatelka již v žalobě podané k městskému soudu tvrdila, že napa- deným rozhodnutím žalované je porušeno je- jí právo na přístup k soudu [čl. 36 odst. 1,4 2 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svo- bod; dále jen „Listina“]. K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že právo na přístup k sou- du je jednou ze základních komponent práva na spravedlivý proces, garantovaného jak me- zinárodními smlouvami, tak i vnitrostátním ústavním právem. Na ústavní úrovni má pro správní soudnictví klíčový význam čl. 36 odst. 2 Listiny, podle něhož ten, „[k]do tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnu- tím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takové- ho rozhodnutí, nestanovéli zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vylouče- no přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny“ Ci- tovaný článek je sice oproti současným stan- dardům soudní ochrany formulován úžeji [z judikatury Evropského soudu pro lidská práva k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (č. 209/1992 Sb.) dá- le vyplývá požadavek plné jurisdikce; krom toho se správní soudnictví dnes již neomezu- je toliko na přezkum rozhodnutí, ale poskytuje rovněž ochranu před nečinností i před nezá- konnými zásahy], právo na přístup k soudu ve věcech správního soudnictví z něj však beze vší pochybnosti vyplývá. Pravomoc správních sou- dů je podle tohoto článku založena na generál- ní klauzuli: přezkoumat lze každé rozhodnutí správního orgánu ve smyslu výše vyloženém, ledaže by je ze soudního přezkumu výslovně vyloučil zákon (u rozhodnutí týkajících se zá- kladních práv a svobod však žádná zákonná kompetenční výluka možná není). Právo na soudní přezkum každého roz- hodnutí správního orgánu dedaže by bylo zá- konem výslovně vyloučeno), je tedy jedním z veřejných subjektivních práv explicitně za- ručených Listinou. Dopadá na něj i příkaz ústavoďárce obsažený v čl. 4 odst. 4 Listiny, aby při používání ustanovení o mezích zá- kladních práv a svobod bylo šetřeno jejich podstaty a smyslu a aby taková omezení nebyla zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena. Mezemi práva na přístup k soudu: jsou mj. kompetenční výluky: proto při jejich používání je nutno vždy si klást otázku, proč zá- kon určitou kompetenční výluku obsahuje, a respektovat její smysl; nepřípustný je zejmé- na formalistický výklad, dovolávající se textu zákona proti jeho skutečnému smyslu. Z ústav- ních interpretačních pravidel zároveň plyne, že v pochybnostech o tom, zda žalobci svědčí právo na přístup k soudu, či nikoliv, je nezbyt- né přiklonit se k výkladu svědčícímu ve pro- spěch výkonu tohoto práva. V daném případě je tedy třeba posoudit, zda citované rozhodnutí žalované bylo způso- bilé zasáhnout právo stěžovatelky na přístup k soudu. Zde je třeba vycházet ze skutečnosti, že stěžovatelka požádala o určení zástupce pro řízení o ústavní stížnosti. Toto řízení je příznačné tím, že v něm musí být povinně za- stoupeny advokátem všechny fyzické a práv- nické osoby jako účastníci nebo vedlejší účastníci řízení ($ 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; k ústavní konformitě zákonem stanovené obligator- nosti právního zastoupení v některých ty- pech řízení viz usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 222/05, http://nalus.usoud.cz). Pokud by tedy stěžo- vatelka advokátem zastoupena nebyla, nespl- nila by podmínky tohoto řízení a ústavní stíž- nost by musela být odmítnuta ($ 43 odst. 1 citovaného zákona). Přitom však platí, že Ústavní soud ve svojí ustálené praxi vychází z toho, že není oprávněn zástupce účastníko- vi řízení ustanovit (Wagnerová, E.; Dostál, M.; Langášek, T.; Pospíšil, I Zákon o Ústavním soudu s komentářem. ASPI : Praha, 2007, s. 101). Je tedy zjevné, že pokud stěžovatelka skutečně nebyla schopna zajistit si advokáta sama (a to z finančních důvodů anebo proto, že jí advokáti právní pomoc odepřeli), bylo její jedinou reálnou šancí právě určení advo- káta Českou advokátní komorou. Pokud by však této žádosti nebylo vyhověno buď vůbec anebo za takových podmínek, které by pro stěžovatelku byly nesplnitelné, je zjevné, že by její právní sféra mohla být zasažena, jeli- kož by jí byl znemožněn přístup k soudu, konkrétně k Ústavnímu soudu. Podle $ 18 odst. 2 zákona o advokacii totiž platí, že „[tlen, kdo nesplňuje podmínky pro ustanovení advokáta soudem podle zvlášt- ních právních předpisů a ani se nemůže do- moci poskytnutí právních služeb podle tohoto zákona, má právo, aby mu Komora na zá- kladě jeho včasného návrhu advokáta urči- la“. Logika zákonné úpravy je tedy nastavena tak, že primárně by mělo být právní zastoupe- ní zajištěno na základě plné moci a teprve po- kud to z nějakého důvodu není možné, měl by být advokát ustanoven soudem a jako poslední možnost zbývá určení Komorou. V případě stěžovatelky, která potřebovala právního zá- stupce pro řízení před Ústavním soudem, však ze shora uvedeného plyne, že možnost ustano- vení advokáta vůbec nepřicházela do úvahy, takže o to většího významu nabylo určení ad- vokáta Českou advokátní komorou. Lze tak uzavřít, že v případech, kdy se roz- hoduje o právním zastoupení v řízení před soudem, toto rozhodnutí musí podléhat soudní kontrole. Takto viděno má určení ad- vokáta Českou advokátní komorou princi- piálně stejné účinky jako jeho ustanovení roz- hodnutím soudu: v obou případech se jedná o rozhodování orgánu veřejné moci [byť v prvním případě se jedná o orgán veřejné správy - veřejnoprávní korporace (k výkladu tohoto pojmu blíže viz např. Pošvář, J. Obecné pojmy správního práva. Brno, 1946, s. 37-38), kterou je Česká advokátní komora; a v přípa- dě druhém soud]. Potřeba této soudní kon- troly vyvstává do popředí ještě více za situa- ce, kdy zákonná úprava stanoví obligatornost právního zastoupení navrhovatele, jako tomu bylo v nyní projednávané věci. Pokud by totiž v důsledku negativního rozhodnutí o ustano- vení (příp. určení) advokáta muselo dojít k procesnímu odmítnutí podaného návrhu, nastala by situace označovaná jako denegatio iustitiae (odepření přístupu k soudu). 97 2180 2180 Advokacie: zrušení ustanovení zástupcem k $ 35 odst. 8 soudního řádu správního ve znění zákonů č. 237/2004 Sb., č. 350/2005 Sb. a č. 79/2006 Sb. k $ 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění zákonů č. 79/2006 Sb. a č. 219/2009 Sb. 2 4 Advokát soudem ustanovený zástupcem žalobce pro žalobní řízení ($ 35 odst. 8 s. ř. s.) není oprávněn ukončit toto zastupování výpovědí; může pouze soud požádat, aby jeho ustanovení zástupcem zrušil ($ 20 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii).
Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu proti České advokátní komoře o určení advokáta, o kasační stížnosti žalobkyně.