I. Povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty (zde výše klientčina dluhu a další majetkové poměry klientky).
II. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou § 21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pro případ sporu mezi advokátem a klientem je třeba vykládat tak, že také v případě, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytováním právních služeb, je advokát oprávněn na svou obranu policejnímu orgánu uvést informace, které se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a to v nezbytném rozsahu k objasnění skutkového stavu. Pokud však bylo trestní oznámení podané klientem na advokáta odloženo a advokát reaguje podáním nového trestního oznámení na svého klienta, nelze zpravidla tuto situaci považovat za obranu advokáta proti nepodloženému nařčení ze strany klienta.
Z citované pasáže totiž podle zdejšího soudu vyplývá pouze to, že zákon nepodmínil existenci nepřetržitého režimu služby určitým množstvím či poměrem ranních, odpoledních a nočních směn. Nelze z ní však dovodit, že by za nepřetržitý režim služby bylo možno považovat i ten, v jehož rámci k výkonu těchto směn dochází pouze ve zlomku základního fondu pracovní doby, jak je tomu v daném případě (25 %). Nejvyšší správní soud tedy považuje za nezbytné korigovat závěr krajského soudu, že zákon o služebním poměru nezohledňuje kritérium narušení biorytmu či společenského nebo rodinného života.
Přestože tak zákon nečiní výslovně, na rozdíl od citovaného stanoviska Ministerstva vnitra, lze ve spojení s obsahem důvodové zprávy tento záměr zákonodárce dovodit.
[17] Na základě těchto úvah nelze než dospět k závěru (a přisvědčit tak stěžovateli), že pracovní režim žalobkyně spadá pod způsob rozvržení služby, který zákon označuje jako nerovnoměrný (§ 53 odst. 3 zákona o služebním poměru). Obě podmínky, které zákon o služebním poměru pro tento způsob rozvr- Advokacie: povinnost mlčenlivosti advokáta S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012 žení služby stanoví [tj. aby a) doba nepřetržité služby nebyla kratší než 4 hodiny a nepřesáhla 24 hodin a aby b) průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu služby v týdnu], pracovní režim žalobkyně včetně jejího podílu na činnosti výjezdové skupiny naplňuje.
Ani skutečnost, že služba je žalobkyni plánována s měsíčním předstihem, tento závěr nijak nevyvrací, neboť podle § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru (a contrario) není předem stanovené nerovnoměrné rozvržení doby služby vyloučeno, umožňuje-li to sama povaha služby.
[18] Lze tedy uzavřít, že pokud se příslušník bezpečnostního sboru podílí mimo jiné i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu § 53 odst. 4 věta druhá zákona o služebním poměru. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik intenzivní, že způsobuje zásah do jejich biorytmu a sociálního a rodinného života. (...)
III. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, předchází již jen potenciálnímu střetu zájmů, který by mohl sám o sobě znehodnotit vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Pro jeho porušení je tedy nerozhodné, zda při poskytnutí právních služeb dvěma subjektům s vzájemně rozpornými zájmy reálně došlo ke zvýhodnění jednoho nebo druhého subjektu, či nikoliv.
I. Povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty (zde výše klientčina dluhu a další majetkové poměry klientky).
II. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou § 21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, pro případ sporu mezi advokátem a klientem je třeba vykládat tak, že také v případě, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytováním právních služeb, je advokát oprávněn na svou obranu policejnímu orgánu uvést informace, které se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a to v nezbytném rozsahu k objasnění skutkového stavu. Pokud však bylo trestní oznámení podané klientem na advokáta odloženo a advokát reaguje podáním nového trestního oznámení na svého klienta, nelze zpravidla tuto situaci považovat za obranu advokáta proti nepodloženému nařčení ze strany klienta.
Z citované pasáže totiž podle zdejšího soudu vyplývá pouze to, že zákon nepodmínil existenci nepřetržitého režimu služby určitým množstvím či poměrem ranních, odpoledních a nočních směn. Nelze z ní však dovodit, že by za nepřetržitý režim služby bylo možno považovat i ten, v jehož rámci k výkonu těchto směn dochází pouze ve zlomku základního fondu pracovní doby, jak je tomu v daném případě (25 %). Nejvyšší správní soud tedy považuje za nezbytné korigovat závěr krajského soudu, že zákon o služebním poměru nezohledňuje kritérium narušení biorytmu či společenského nebo rodinného života.
Přestože tak zákon nečiní výslovně, na rozdíl od citovaného stanoviska Ministerstva vnitra, lze ve spojení s obsahem důvodové zprávy tento záměr zákonodárce dovodit.
[17] Na základě těchto úvah nelze než dospět k závěru (a přisvědčit tak stěžovateli), že pracovní režim žalobkyně spadá pod způsob rozvržení služby, který zákon označuje jako nerovnoměrný (§ 53 odst. 3 zákona o služebním poměru). Obě podmínky, které zákon o služebním poměru pro tento způsob rozvr- Advokacie: povinnost mlčenlivosti advokáta S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012 žení služby stanoví [tj. aby a) doba nepřetržité služby nebyla kratší než 4 hodiny a nepřesáhla 24 hodin a aby b) průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu služby v týdnu], pracovní režim žalobkyně včetně jejího podílu na činnosti výjezdové skupiny naplňuje.
Ani skutečnost, že služba je žalobkyni plánována s měsíčním předstihem, tento závěr nijak nevyvrací, neboť podle § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru (a contrario) není předem stanovené nerovnoměrné rozvržení doby služby vyloučeno, umožňuje-li to sama povaha služby.
[18] Lze tedy uzavřít, že pokud se příslušník bezpečnostního sboru podílí mimo jiné i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu § 53 odst. 4 věta druhá zákona o služebním poměru. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci 24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik intenzivní, že způsobuje zásah do jejich biorytmu a sociálního a rodinného života. (...)
III. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, předchází již jen potenciálnímu střetu zájmů, který by mohl sám o sobě znehodnotit vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Pro jeho porušení je tedy nerozhodné, zda při poskytnutí právních služeb dvěma subjektům s vzájemně rozpornými zájmy reálně došlo ke zvýhodnění jednoho nebo druhého subjektu, či nikoliv.
[24] Přitom je třeba mít na paměti, že jak konstatoval též Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II ÚS 2894/08, č. 191/2009 Sb. ÚS, „[p]ovinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta.“ Podstatou a základní hodnotou, na které je postaven vztah advokáta a klienta, je tedy důvěra, což vyplývá mimo jiné např. z § 20 odst. 2 zákona o advokacii, který umožňuje advokátovi smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k „narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem“. Povinnost mlčenlivosti stanovená § 21 zákona o advokacii je pak podle názoru Nejvyššího správního soudu speciálním pravidlem sloužícím právě k ochraně této důvěry. Tento přístup lze vysledovat i v judikatuře trestní – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, č. 25/2009 Sb. NS, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil následující: „Takový závěr je třeba učinit i při vědomí specifičnosti vztahu mezi advokátem, resp. obhájcem obviněného a jeho klientem, která je dána na straně jedné důvěrou klienta (obviněného, příp. podezřelého) ve svého obhájce a na straně druhé povinností obhájce tuto důvěru nezklamat. Vzájemný vztah mezi ni-
mi je chráněn mimo jiné povinností mlčenlivosti obhájce o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, která je výslovně zakotvena v § 21 shora citovaného zákona o advokacii.“ Z tohoto principu vychází i civilní judikatura, jak dokládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, ze kterého vyplývá: „Citovaná, ale i další ustanovení zákona [...] o advokacii, charakterizují vztah mezi advokátem a jeho klientem jako vztah založený na důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními citovaného zákona chráněna. Jen tak totiž může být zajištěno, že advokát může řádně plnit roli ochránce práv svého klienta a že klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež by bez této jistoty neuvedl.“ Je také třeba poukázat v této souvislosti na článek 6 Usnesení č. 1/1997 Představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex advokátů“). Podle čl. 6 odst. 1 etického kodexu advokátů ve znění platném v době, kdy došlo ke spáchání kárného provinění stěžovatele, „oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta“ a podle čl. 6 odst. 4 „[a]dvokát nesmí použít na újmu klienta [...] informací, které od klienta nebo o klientovi získal v souvislosti s poskytováním právní služby“.
[24] Přitom je třeba mít na paměti, že jak konstatoval též Ústavní soud v nálezu ze dne 28. 8. 2009, sp. zn. II ÚS 2894/08, č. 191/2009 Sb. ÚS, „[p]ovinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry klienta v mlčenlivost advokáta.“ Podstatou a základní hodnotou, na které je postaven vztah advokáta a klienta, je tedy důvěra, což vyplývá mimo jiné např. z § 20 odst. 2 zákona o advokacii, který umožňuje advokátovi smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k „narušení nezbytné důvěry mezi ním a klientem“. Povinnost mlčenlivosti stanovená § 21 zákona o advokacii je pak podle názoru Nejvyššího správního soudu speciálním pravidlem sloužícím právě k ochraně této důvěry. Tento přístup lze vysledovat i v judikatuře trestní – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, č. 25/2009 Sb. NS, ve kterém Nejvyšší soud vyslovil následující: „Takový závěr je třeba učinit i při vědomí specifičnosti vztahu mezi advokátem, resp. obhájcem obviněného a jeho klientem, která je dána na straně jedné důvěrou klienta (obviněného, příp. podezřelého) ve svého obhájce a na straně druhé povinností obhájce tuto důvěru nezklamat. Vzájemný vztah mezi ni-
mi je chráněn mimo jiné povinností mlčenlivosti obhájce o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, která je výslovně zakotvena v § 21 shora citovaného zákona o advokacii.“ Z tohoto principu vychází i civilní judikatura, jak dokládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3341/2006, ze kterého vyplývá: „Citovaná, ale i další ustanovení zákona [...] o advokacii, charakterizují vztah mezi advokátem a jeho klientem jako vztah založený na důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními citovaného zákona chráněna. Jen tak totiž může být zajištěno, že advokát může řádně plnit roli ochránce práv svého klienta a že klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež by bez této jistoty neuvedl.“ Je také třeba poukázat v této souvislosti na článek 6 Usnesení č. 1/1997 Představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex advokátů“). Podle čl. 6 odst. 1 etického kodexu advokátů ve znění platném v době, kdy došlo ke spáchání kárného provinění stěžovatele, „oprávněné zájmy klienta mají přednost před vlastními zájmy advokáta“ a podle čl. 6 odst. 4 „[a]dvokát nesmí použít na újmu klienta [...] informací, které od klienta nebo o klientovi získal v souvislosti s poskytováním právní služby“.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že k prolomení povinnosti mlčenlivosti, jakožto základního předpokladu výkonu advokacie, by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát by i v případě, že vede s klientem spor, měl v maximálním možném rozsahu šetřit zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti vůči svému klientovi. Ač není na první pohled zcela jasné, zda pod pojem „spor“ mezi advokátem a klientem užitý § 21 odst. 4 zákona o advokacii lze zahrnout také trestní řízení, které v pravém slova smyslu neslouží a nemůže sloužit k řešení sporů mezi klientem a advokátem, vychází Nejvyšší správní soud z toho, že účelem uvedeného ustanovení je zajistit, aby povinnost mlčenlivosti chránící důvěru ve vztahu advokáta
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
a klienta nebyla advokátovi nepřiměřenou překážkou v obraně jeho práv vůči klientovi, a to zejména v situacích, kdy klient svým jednáním sám tuto důvěru ve vztahu k advokátovi narušil. Takové narušení důvěry a následná nutnost obrany vlastních práv advokáta proti klientovi pak může nastat i v situaci, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytnutými právními službami.
[26] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 20. 10. 2010, čj. 4 Ads 10/2010-166, dospěl k závěru, že zákon o advokacii ani etický kodex advokátů přímo nezakazují advokátu podat trestní oznámení na svého klienta. K tomuto však nyní Nejvyšší správní soud doplňuje, že i když takové pravidlo není výslovně zakotveno v zákoně o advokacii ani etickém kodexu, mělo by z povahy věci (srov. bod [24] odůvodnění) jít o situace velmi výjimečné svou závažností, neboť se vždy bude jednat o průlom do důvěry, na níž je vztah advokáta a klienta postaven. Dále je třeba poznamenat, že takové jednání advokáta se nedotýká negativně pouze vztahu důvěry mezi advokátem a jeho klientem, ale je způsobilé též snížit důvěru společnosti v diskrétnost advokátů obecně.
[27] Takovými situacemi (kromě extrémně závažných a výjimečných případů) zpravidla nemůže být situace, kdy bylo policejním orgánem odloženo trestní oznámení klienta podané na advokáta. Je totiž třeba vycházet z toho, že advokát se může účinně bránit proti klientovu neoprávněně podanému trestnímu oznámení již ve fázi prověřování tohoto trestního oznámení policejním orgánem tak, že uvede při podání vysvětlení věc na pravou míru. Je též třeba pamatovat na to, že trestní řízení se řídí zásadou oficiality (srov. § 2 odst. 4 trestního řádu) a zásadou legality (srov. § 158 odst. 1 trestního řádu), ze kterých vyplývá, že pokud by policejní orgán v souvislosti s prověřováním trestního oznámení podaného klientem na advokáta dospěl k závěru, že při podání trestního oznámení byl spáchán klientem trestný čin, byl by sám povinen z úřední povinnosti prověřit podstatné skutečnosti a podniknout kroky směřující k zahájení trestního stíhání klienta. Tím je tedy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
advokát též dostatečně chráněn před situacemi, kdy by podáním trestního oznámení klienta došlo ke spáchání trestného činu poškozujícího advokáta.
[28] Advokát se zcela logicky může cítit poškozen ve své profesní pověsti podáním nepodloženého trestního oznámení ze strany klienta, je však třeba poznamenat, že následné podání trestního oznámení na klienta se jeví jako nadbytečné vzhledem k výše zmíněným povinnostem orgánů činných v trestním řízení za situace, kdy věc již jednou byla orgány činnými v trestním řízení prověřena. Podání trestního oznámení na klienta v takovém případě ani nevede k ochraně profesní pověsti advokáta, protože smyslem trestního řízení není ochrana soukromých zájmů advokáta, ale ochrana veřejného zájmu na potrestání pachatele trestného činu. Účelem trestního řízení tedy primárně není poskytnutí morální či finanční satisfakce, které by naopak bylo možno dosáhnout např. v občanskoprávním sporu na ochranu osobnosti. To by mělo být advokátu, jakožto osobě právně fundované, známo.
[29] Podle názoru Nejvyššího správního soudu tedy nelze považovat podání trestního oznámení stěžovatelem na jeho klientku v reakci na její předchozí trestní oznámení za odpovídající obranu, neboť k obraně proti nedůvodnému trestnímu oznámení měl stěžovatel dostatek prostoru v rámci prověřování trestního oznámení podaného jeho klientkou a v této fázi také byla celá záležitost již jednou orgány činnými v trestním řízení vyhodnocena, a to (při respektování zásady oficiality a zásady legality) rovněž ve vztahu k eventuálnímu spáchání trestného činu klientkou.
[30] Ve světle výše uvedeného neobstojí stěžovatelovy námitky, že informace chráněné povinností mlčenlivosti, které sdělil stěžovatel policii při podání vysvětlení a při podání trestního oznámení, sděloval proto, aby doložil nepravdivost klientčiných tvrzení a vyvrátil proti němu vznesená obvinění. K vyvrácení klientkou vznesených obvinění došlo totiž již při prověřování trestního oznámení klientky, proto bylo klientčino trestní oznámení odloženo. Nelze ani přisvědčit ar-
gumentaci stěžovatele, že povinnost mlčenlivosti musí ustoupit v kolizi s právem stěžovatele na ochranu jeho dobré pověsti. Jak je patrno z výše uvedených úvah Nejvyššího správního soudu, v projednávaném případě k takové kolizi nedošlo, neboť podání trestního oznámení stěžovatele nemohlo primárně vést k ochraně jeho dobré pověsti, ale pouze k potrestání klientky za stěžovatelem předpokládaný trestný čin.
[31] Dále je třeba zdůraznit, že v projednávané věci z vymezení skutku v rozhodnutí žalované jasně vyplývá, že podání trestního oznámení na jeho klientku samo o sobě nebylo hodnoceno jako porušení povinnosti mlčenlivosti, a tedy nebylo samo o sobě důvodem k uložení kárného opatření. Kárné opatření bylo uloženo za porušení povinnosti mlčenlivosti tím, že stěžovatel ve svém trestním oznámení a při následném podání vysvětlení poskytnul policii informace, na které se vztahovala jeho povinnost mlčenlivosti.
[32] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že ani pokud by akceptoval stěžovatelovu tezi, že trestní oznámení podal výlučně na ochranu svých práv v obraně proti nepodloženému obvinění klientky, nebylo by možné konstatovat, že k porušení povinnosti mlčenlivosti nedošlo. Výjimka z povinnosti mlčenlivosti podle § 21 odst. 4 zákona o advokacii totiž musí být s ohledem na mimořádný význam povinnosti mlčenlivosti (srov. bod [24] odůvodnění) interpretována restriktivně. K tomu ostatně směřuje i dikce citovaného ustanovení, když průlom do povinnosti mlčenlivosti umožňuje pouze v nezbytném rozsahu. Advokát tedy není ani tímto ustanovením zbaven mlčenlivosti zcela a musí být, jakožto profesionál poskytující právní služby, schopen rozlišit, které informace jsou nezbytné pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace nezbytné nejsou, a s ohledem na povinnost mlčenlivosti tedy nemají být příslušnému orgánu poskytnuty.
[33] V projednávané věci nejenže nelze akceptovat stěžovatelovu tezi, že trestní oznámení podal jako svou obranu ve sporu mezi advokátem a klientem, jak jej má na mysli § 21 odst. 4 zákona o advokacii, ale nelze ani
aprobovat rozsah, v jakém stěžovatel v podaném trestním oznámení poskytoval informace, o kterých se dověděl při poskytování právních služeb. Ze stěžovatelova trestního oznámení ze dne 4. 4. 2002 vyplývá, že stěžovatel jednal s klientkou o prodeji konkrétní dopravní společnosti a ze stěžovatelova podání vysvětlení ze dne 24. 4. 2002 pak vyplývá, že stěžovatel uvedl konkrétní informace o výši dluhu své klientky, o konkrétních věřitelích a jiných majetkových poměrech klientky.
[34] Dále se zdejší soud zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se druhého skutku, za který bylo uloženo stěžovateli kárné opatření, tedy poskytnutí právních služeb dvěma subjektům, jejichž zájmy byly v rozporu. Podle napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel porušil svým jednáním § 19 odst. 1 písm. a) zákona o advokacii, který stanoví, že „[a]dvokát je povinen poskytnutí právních služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá“. Stěžovatelovy námitky lze přitom v podstatě shrnout tak, že zájmy klientky Květoslavy H. nebyly v rozporu se zájmy společnosti ACTON a dále, že stěžovatel svým jednáním (pořízení a předání kopií ze spisu) nezvýhodnil společnost ACTON proti Květoslavě H.
[35] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle svého vyjádření stěžovatel získal od společnosti ACTON generální pověření dne 15. 3. 2002. Z kopie tohoto pověření, která je založena na č. l. 3 spisu městského soudu, vyplývá, že stěžovateli byla udělena společností ACTON generální plná moc k „zastupování hlavního města Prahy ve všech právních věcech náležejících do působnosti odboru správy majetku Magistrátu hlavního města Prahy“ a zvláštní plná moc k vymáhání dlužného nájemného na paní Květoslavě H. Je zjevné, že pokud měl pro společnost ACTON stěžovatel vymáhat na své klientce dlužné nájemné, pak zájmy společnosti ACTON byly v rozporu se zájmy této klientky. I z popisu uvedeného stěžovatelem v kasační stížnosti (viz bod 8) vyplývá rozpornost zájmů společnosti ACTON, která se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
Mgr. Vladimír Pospíšil proti České advokátní komoře o zrušení kárného rozhodnutí, o ka-