I. Povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování
právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné
pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak
nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty (zde výše klientčina dluhu a další majetkové poměry klientky). II. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou § 21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, pro případ sporu mezi advokátem a klientem je třeba vykládat tak, že také v případě, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytováním právních služeb, je advokát oprávněn na svou obranu policejnímu orgánu
uvést informace, které se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a to
v nezbytném rozsahu k objasnění skutkového stavu. Pokud však bylo trestní oznámení podané klientem na advokáta odloženo a advokát reaguje podáním nového
trestního oznámení na svého klienta, nelze zpravidla tuto situaci považovat za obranu advokáta proti nepodloženému nařčení ze strany klienta. Z citované pasáže totiž podle zdejšího soudu
vyplývá pouze to, že zákon nepodmínil existenci nepřetržitého režimu služby určitým
množstvím či poměrem ranních, odpoledních a nočních směn. Nelze z ní však dovodit,
že by za nepřetržitý režim služby bylo možno
považovat i ten, v jehož rámci k výkonu těchto směn dochází pouze ve zlomku základního
fondu pracovní doby, jak je tomu v daném
případě (25 %). Nejvyšší správní soud tedy považuje za
nezbytné korigovat závěr krajského soudu, že
zákon o služebním poměru nezohledňuje kritérium narušení biorytmu či společenského
nebo rodinného života. Přestože tak zákon
nečiní výslovně, na rozdíl od citovaného stanoviska Ministerstva vnitra, lze ve spojení
s obsahem důvodové zprávy tento záměr zákonodárce dovodit. [17] Na základě těchto úvah nelze než dospět k závěru (a přisvědčit tak stěžovateli), že
pracovní režim žalobkyně spadá pod způsob
rozvržení služby, který zákon označuje jako
nerovnoměrný (§ 53 odst. 3 zákona o služebním poměru). Obě podmínky, které zákon
o služebním poměru pro tento způsob rozvr- Advokacie: povinnost mlčenlivosti advokáta S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012 žení služby stanoví [tj. aby a) doba nepřetržité služby nebyla kratší než 4 hodiny a nepřesáhla 24 hodin a aby b) průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců
a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu
služby v týdnu], pracovní režim žalobkyně
včetně jejího podílu na činnosti výjezdové
skupiny naplňuje. Ani skutečnost, že služba
je žalobkyni plánována s měsíčním předstihem, tento závěr nijak nevyvrací, neboť podle § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru
(a contrario) není předem stanovené nerovnoměrné rozvržení doby služby vyloučeno,
umožňuje-li to sama povaha služby. [18] Lze tedy uzavřít, že pokud se příslušník bezpečnostního sboru podílí mimo jiné
i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby
lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu
§ 53 odst. 4 věta druhá zákona o služebním
poměru. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci
24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik
intenzivní, že způsobuje zásah do jejich biorytmu a sociálního a rodinného života. (...) III. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, předchází
již jen potenciálnímu střetu zájmů, který by mohl sám o sobě znehodnotit vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Pro jeho porušení je tedy nerozhodné, zda
při poskytnutí právních služeb dvěma subjektům s vzájemně rozpornými zájmy
reálně došlo ke zvýhodnění jednoho nebo druhého subjektu, či nikoliv.
I. Povinnost mlčenlivosti advokáta je základním předpokladem pro poskytování
právní pomoci. K prolomení povinnosti mlčenlivosti by mělo docházet pouze v nezbytných případech a v nezbytném rozsahu. Advokát musí být schopen rozlišit, které informace získané v souvislosti s poskytováním právních služeb jsou podstatné
pro posouzení skutkového stavu rozhodujícím orgánem a které informace naopak
nezbytné nejsou, a proto nemají být s ohledem na povinnost mlčenlivosti poskytnuty (zde výše klientčina dluhu a další majetkové poměry klientky). II. Výjimku z povinnosti mlčenlivosti stanovenou § 21 odst. 4 zákona č. 85/1996 Sb.,
o advokacii, pro případ sporu mezi advokátem a klientem je třeba vykládat tak, že také v případě, kdy klient podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytováním právních služeb, je advokát oprávněn na svou obranu policejnímu orgánu
uvést informace, které se dověděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, a to
v nezbytném rozsahu k objasnění skutkového stavu. Pokud však bylo trestní oznámení podané klientem na advokáta odloženo a advokát reaguje podáním nového
trestního oznámení na svého klienta, nelze zpravidla tuto situaci považovat za obranu advokáta proti nepodloženému nařčení ze strany klienta. Z citované pasáže totiž podle zdejšího soudu
vyplývá pouze to, že zákon nepodmínil existenci nepřetržitého režimu služby určitým
množstvím či poměrem ranních, odpoledních a nočních směn. Nelze z ní však dovodit,
že by za nepřetržitý režim služby bylo možno
považovat i ten, v jehož rámci k výkonu těchto směn dochází pouze ve zlomku základního
fondu pracovní doby, jak je tomu v daném
případě (25 %). Nejvyšší správní soud tedy považuje za
nezbytné korigovat závěr krajského soudu, že
zákon o služebním poměru nezohledňuje kritérium narušení biorytmu či společenského
nebo rodinného života. Přestože tak zákon
nečiní výslovně, na rozdíl od citovaného stanoviska Ministerstva vnitra, lze ve spojení
s obsahem důvodové zprávy tento záměr zákonodárce dovodit. [17] Na základě těchto úvah nelze než dospět k závěru (a přisvědčit tak stěžovateli), že
pracovní režim žalobkyně spadá pod způsob
rozvržení služby, který zákon označuje jako
nerovnoměrný (§ 53 odst. 3 zákona o služebním poměru). Obě podmínky, které zákon
o služebním poměru pro tento způsob rozvr- Advokacie: povinnost mlčenlivosti advokáta S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012 žení služby stanoví [tj. aby a) doba nepřetržité služby nebyla kratší než 4 hodiny a nepřesáhla 24 hodin a aby b) průměrná doba služby za období 3 kalendářních měsíců
a v odůvodněných případech za období kalendářního roku nepřesáhla základní dobu
služby v týdnu], pracovní režim žalobkyně
včetně jejího podílu na činnosti výjezdové
skupiny naplňuje. Ani skutečnost, že služba
je žalobkyni plánována s měsíčním předstihem, tento závěr nijak nevyvrací, neboť podle § 53 odst. 1 zákona o služebním poměru
(a contrario) není předem stanovené nerovnoměrné rozvržení doby služby vyloučeno,
umožňuje-li to sama povaha služby. [18] Lze tedy uzavřít, že pokud se příslušník bezpečnostního sboru podílí mimo jiné
i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby
lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu
§ 53 odst. 4 věta druhá zákona o služebním
poměru. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci
24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik
intenzivní, že způsobuje zásah do jejich biorytmu a sociálního a rodinného života. (...) III. Ustanovení § 19 odst. 1 písm. a) zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, předchází
již jen potenciálnímu střetu zájmů, který by mohl sám o sobě znehodnotit vztah důvěry mezi advokátem a jeho klientem. Pro jeho porušení je tedy nerozhodné, zda
při poskytnutí právních služeb dvěma subjektům s vzájemně rozpornými zájmy
reálně došlo ke zvýhodnění jednoho nebo druhého subjektu, či nikoliv.
[24] Přitom je třeba mít na paměti, že jak
konstatoval též Ústavní soud v nálezu ze dne
28. 8. 2009, sp. zn. II ÚS 2894/08, č. 191/2009
Sb. ÚS, „[p]ovinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní
pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon
profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry
klienta v mlčenlivost advokáta.“ Podstatou
a základní hodnotou, na které je postaven
vztah advokáta a klienta, je tedy důvěra, což
vyplývá mimo jiné např. z § 20 odst. 2 zákona
o advokacii, který umožňuje advokátovi
smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k „narušení nezbytné
důvěry mezi ním a klientem“. Povinnost mlčenlivosti stanovená § 21 zákona o advokacii
je pak podle názoru Nejvyššího správního
soudu speciálním pravidlem sloužícím právě
k ochraně této důvěry. Tento přístup lze vysledovat i v judikatuře trestní – srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, č. 25/2009 Sb. NS, ve
kterém Nejvyšší soud vyslovil následující:
„Takový závěr je třeba učinit i při vědomí
specifičnosti vztahu mezi advokátem, resp.
obhájcem obviněného a jeho klientem, která
je dána na straně jedné důvěrou klienta (obviněného, příp. podezřelého) ve svého obhájce a na straně druhé povinností obhájce tuto
důvěru nezklamat. Vzájemný vztah mezi ni-
mi je chráněn mimo jiné povinností mlčenlivosti obhájce o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, která je výslovně zakotvena
v § 21 shora citovaného zákona o advokacii.“ Z tohoto principu vychází i civilní judikatura, jak dokládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3341/2006, ze kterého vyplývá: „Citovaná,
ale i další ustanovení zákona [...] o advokacii, charakterizují vztah mezi advokátem
a jeho klientem jako vztah založený na důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními
citovaného zákona chráněna. Jen tak totiž
může být zajištěno, že advokát může řádně
plnit roli ochránce práv svého klienta a že
klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež by bez této jistoty neuvedl.“
Je také třeba poukázat v této souvislosti na
článek 6 Usnesení č. 1/1997 Představenstva
České advokátní komory, kterým se stanoví
pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický
kodex advokátů“). Podle čl. 6 odst. 1 etického
kodexu advokátů ve znění platném v době,
kdy došlo ke spáchání kárného provinění stěžovatele, „oprávněné zájmy klienta mají
přednost před vlastními zájmy advokáta“
a podle čl. 6 odst. 4 „[a]dvokát nesmí použít
na újmu klienta [...] informací, které od
klienta nebo o klientovi získal v souvislosti
s poskytováním právní služby“.
[24] Přitom je třeba mít na paměti, že jak
konstatoval též Ústavní soud v nálezu ze dne
28. 8. 2009, sp. zn. II ÚS 2894/08, č. 191/2009
Sb. ÚS, „[p]ovinnost mlčenlivosti je základním předpokladem pro poskytování právní
pomoci, a tím i nezbytnou podmínkou fungování demokratické společnosti. Výkon
profese advokáta vychází z důvěrného vztahu mezi advokátem a klientem a z důvěry
klienta v mlčenlivost advokáta.“ Podstatou
a základní hodnotou, na které je postaven
vztah advokáta a klienta, je tedy důvěra, což
vyplývá mimo jiné např. z § 20 odst. 2 zákona
o advokacii, který umožňuje advokátovi
smlouvu o poskytování právních služeb vypovědět, popřípadě požádat o zrušení ustanovení nebo požádat Komoru o určení jiného advokáta, dojde-li k „narušení nezbytné
důvěry mezi ním a klientem“. Povinnost mlčenlivosti stanovená § 21 zákona o advokacii
je pak podle názoru Nejvyššího správního
soudu speciálním pravidlem sloužícím právě
k ochraně této důvěry. Tento přístup lze vysledovat i v judikatuře trestní – srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008,
sp. zn. 8 Tdo 1148/2007, č. 25/2009 Sb. NS, ve
kterém Nejvyšší soud vyslovil následující:
„Takový závěr je třeba učinit i při vědomí
specifičnosti vztahu mezi advokátem, resp.
obhájcem obviněného a jeho klientem, která
je dána na straně jedné důvěrou klienta (obviněného, příp. podezřelého) ve svého obhájce a na straně druhé povinností obhájce tuto
důvěru nezklamat. Vzájemný vztah mezi ni-
mi je chráněn mimo jiné povinností mlčenlivosti obhájce o skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb, která je výslovně zakotvena
v § 21 shora citovaného zákona o advokacii.“ Z tohoto principu vychází i civilní judikatura, jak dokládá např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo
3341/2006, ze kterého vyplývá: „Citovaná,
ale i další ustanovení zákona [...] o advokacii, charakterizují vztah mezi advokátem
a jeho klientem jako vztah založený na důvěře, jež je právě konkrétními ustanoveními
citovaného zákona chráněna. Jen tak totiž
může být zajištěno, že advokát může řádně
plnit roli ochránce práv svého klienta a že
klient může bez obav svěřit advokátu i takové informace, jež by bez této jistoty neuvedl.“
Je také třeba poukázat v této souvislosti na
článek 6 Usnesení č. 1/1997 Představenstva
České advokátní komory, kterým se stanoví
pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický
kodex advokátů“). Podle čl. 6 odst. 1 etického
kodexu advokátů ve znění platném v době,
kdy došlo ke spáchání kárného provinění stěžovatele, „oprávněné zájmy klienta mají
přednost před vlastními zájmy advokáta“
a podle čl. 6 odst. 4 „[a]dvokát nesmí použít
na újmu klienta [...] informací, které od
klienta nebo o klientovi získal v souvislosti
s poskytováním právní služby“.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že k prolomení povinnosti mlčenlivosti, jakožto základního předpokladu výkonu advokacie, by mělo
docházet pouze v nezbytných případech
a v nezbytném rozsahu. Advokát by i v případě, že vede s klientem spor, měl v maximálním
možném rozsahu šetřit zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti vůči svému klientovi. Ač
není na první pohled zcela jasné, zda pod pojem „spor“ mezi advokátem a klientem užitý
§ 21 odst. 4 zákona o advokacii lze zahrnout
také trestní řízení, které v pravém slova smyslu neslouží a nemůže sloužit k řešení sporů
mezi klientem a advokátem, vychází Nejvyšší
správní soud z toho, že účelem uvedeného
ustanovení je zajistit, aby povinnost mlčenlivosti chránící důvěru ve vztahu advokáta
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
a klienta nebyla advokátovi nepřiměřenou
překážkou v obraně jeho práv vůči klientovi,
a to zejména v situacích, kdy klient svým jednáním sám tuto důvěru ve vztahu k advokátovi narušil. Takové narušení důvěry a následná
nutnost obrany vlastních práv advokáta proti
klientovi pak může nastat i v situaci, kdy klient
podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytnutými právními službami.
[25] Z výše uvedeného vyplývá, že k prolomení povinnosti mlčenlivosti, jakožto základního předpokladu výkonu advokacie, by mělo
docházet pouze v nezbytných případech
a v nezbytném rozsahu. Advokát by i v případě, že vede s klientem spor, měl v maximálním
možném rozsahu šetřit zákonem uloženou povinnost mlčenlivosti vůči svému klientovi. Ač
není na první pohled zcela jasné, zda pod pojem „spor“ mezi advokátem a klientem užitý
§ 21 odst. 4 zákona o advokacii lze zahrnout
také trestní řízení, které v pravém slova smyslu neslouží a nemůže sloužit k řešení sporů
mezi klientem a advokátem, vychází Nejvyšší
správní soud z toho, že účelem uvedeného
ustanovení je zajistit, aby povinnost mlčenlivosti chránící důvěru ve vztahu advokáta
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
a klienta nebyla advokátovi nepřiměřenou
překážkou v obraně jeho práv vůči klientovi,
a to zejména v situacích, kdy klient svým jednáním sám tuto důvěru ve vztahu k advokátovi narušil. Takové narušení důvěry a následná
nutnost obrany vlastních práv advokáta proti
klientovi pak může nastat i v situaci, kdy klient
podal na advokáta trestní oznámení v souvislosti s poskytnutými právními službami.
[26] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 20. 10. 2010, čj. 4 Ads 10/2010-166, dospěl k závěru, že zákon o advokacii ani etický
kodex advokátů přímo nezakazují advokátu
podat trestní oznámení na svého klienta.
K tomuto však nyní Nejvyšší správní soud doplňuje, že i když takové pravidlo není výslovně zakotveno v zákoně o advokacii ani etickém kodexu, mělo by z povahy věci (srov.
bod [24] odůvodnění) jít o situace velmi výjimečné svou závažností, neboť se vždy bude
jednat o průlom do důvěry, na níž je vztah advokáta a klienta postaven. Dále je třeba poznamenat, že takové jednání advokáta se nedotýká negativně pouze vztahu důvěry mezi
advokátem a jeho klientem, ale je způsobilé
též snížit důvěru společnosti v diskrétnost
advokátů obecně.
[26] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze
dne 20. 10. 2010, čj. 4 Ads 10/2010-166, dospěl k závěru, že zákon o advokacii ani etický
kodex advokátů přímo nezakazují advokátu
podat trestní oznámení na svého klienta.
K tomuto však nyní Nejvyšší správní soud doplňuje, že i když takové pravidlo není výslovně zakotveno v zákoně o advokacii ani etickém kodexu, mělo by z povahy věci (srov.
bod [24] odůvodnění) jít o situace velmi výjimečné svou závažností, neboť se vždy bude
jednat o průlom do důvěry, na níž je vztah advokáta a klienta postaven. Dále je třeba poznamenat, že takové jednání advokáta se nedotýká negativně pouze vztahu důvěry mezi
advokátem a jeho klientem, ale je způsobilé
též snížit důvěru společnosti v diskrétnost
advokátů obecně.
[27] Takovými situacemi (kromě extrémně závažných a výjimečných případů) zpravidla nemůže být situace, kdy bylo policejním
orgánem odloženo trestní oznámení klienta
podané na advokáta. Je totiž třeba vycházet
z toho, že advokát se může účinně bránit proti klientovu neoprávněně podanému trestnímu oznámení již ve fázi prověřování tohoto
trestního oznámení policejním orgánem tak,
že uvede při podání vysvětlení věc na pravou
míru. Je též třeba pamatovat na to, že trestní
řízení se řídí zásadou oficiality (srov. § 2 odst. 4
trestního řádu) a zásadou legality (srov. § 158
odst. 1 trestního řádu), ze kterých vyplývá, že
pokud by policejní orgán v souvislosti s prověřováním trestního oznámení podaného
klientem na advokáta dospěl k závěru, že při
podání trestního oznámení byl spáchán
klientem trestný čin, byl by sám povinen
z úřední povinnosti prověřit podstatné skutečnosti a podniknout kroky směřující k zahájení trestního stíhání klienta. Tím je tedy
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
advokát též dostatečně chráněn před situacemi, kdy by podáním trestního oznámení
klienta došlo ke spáchání trestného činu poškozujícího advokáta.
[28] Advokát se zcela logicky může cítit
poškozen ve své profesní pověsti podáním
nepodloženého trestního oznámení ze strany
klienta, je však třeba poznamenat, že následné podání trestního oznámení na klienta se
jeví jako nadbytečné vzhledem k výše zmíněným povinnostem orgánů činných v trestním
řízení za situace, kdy věc již jednou byla orgány činnými v trestním řízení prověřena. Podání trestního oznámení na klienta v takovém
případě ani nevede k ochraně profesní pověsti advokáta, protože smyslem trestního řízení
není ochrana soukromých zájmů advokáta,
ale ochrana veřejného zájmu na potrestání
pachatele trestného činu. Účelem trestního
řízení tedy primárně není poskytnutí morální či finanční satisfakce, které by naopak bylo
možno dosáhnout např. v občanskoprávním
sporu na ochranu osobnosti. To by mělo být
advokátu, jakožto osobě právně fundované,
známo.
[28] Advokát se zcela logicky může cítit
poškozen ve své profesní pověsti podáním
nepodloženého trestního oznámení ze strany
klienta, je však třeba poznamenat, že následné podání trestního oznámení na klienta se
jeví jako nadbytečné vzhledem k výše zmíněným povinnostem orgánů činných v trestním
řízení za situace, kdy věc již jednou byla orgány činnými v trestním řízení prověřena. Podání trestního oznámení na klienta v takovém
případě ani nevede k ochraně profesní pověsti advokáta, protože smyslem trestního řízení
není ochrana soukromých zájmů advokáta,
ale ochrana veřejného zájmu na potrestání
pachatele trestného činu. Účelem trestního
řízení tedy primárně není poskytnutí morální či finanční satisfakce, které by naopak bylo
možno dosáhnout např. v občanskoprávním
sporu na ochranu osobnosti. To by mělo být
advokátu, jakožto osobě právně fundované,
známo.
[29] Podle názoru Nejvyššího správního
soudu tedy nelze považovat podání trestního
oznámení stěžovatelem na jeho klientku v reakci na její předchozí trestní oznámení za odpovídající obranu, neboť k obraně proti nedůvodnému trestnímu oznámení měl stěžovatel
dostatek prostoru v rámci prověřování trestního oznámení podaného jeho klientkou
a v této fázi také byla celá záležitost již jednou
orgány činnými v trestním řízení vyhodnocena, a to (při respektování zásady oficiality a zásady legality) rovněž ve vztahu k eventuálnímu spáchání trestného činu klientkou.
[30] Ve světle výše uvedeného neobstojí
stěžovatelovy námitky, že informace chráněné povinností mlčenlivosti, které sdělil stěžovatel policii při podání vysvětlení a při podání trestního oznámení, sděloval proto, aby
doložil nepravdivost klientčiných tvrzení
a vyvrátil proti němu vznesená obvinění.
K vyvrácení klientkou vznesených obvinění
došlo totiž již při prověřování trestního oznámení klientky, proto bylo klientčino trestní
oznámení odloženo. Nelze ani přisvědčit ar-
gumentaci stěžovatele, že povinnost mlčenlivosti musí ustoupit v kolizi s právem stěžovatele na ochranu jeho dobré pověsti. Jak je patrno z výše uvedených úvah Nejvyššího
správního soudu, v projednávaném případě
k takové kolizi nedošlo, neboť podání trestního oznámení stěžovatele nemohlo primárně
vést k ochraně jeho dobré pověsti, ale pouze
k potrestání klientky za stěžovatelem předpokládaný trestný čin.
[31] Dále je třeba zdůraznit, že v projednávané věci z vymezení skutku v rozhodnutí
žalované jasně vyplývá, že podání trestního
oznámení na jeho klientku samo o sobě nebylo hodnoceno jako porušení povinnosti mlčenlivosti, a tedy nebylo samo o sobě důvodem k uložení kárného opatření. Kárné
opatření bylo uloženo za porušení povinnosti
mlčenlivosti tím, že stěžovatel ve svém trestním oznámení a při následném podání vysvětlení poskytnul policii informace, na které
se vztahovala jeho povinnost mlčenlivosti.
[31] Dále je třeba zdůraznit, že v projednávané věci z vymezení skutku v rozhodnutí
žalované jasně vyplývá, že podání trestního
oznámení na jeho klientku samo o sobě nebylo hodnoceno jako porušení povinnosti mlčenlivosti, a tedy nebylo samo o sobě důvodem k uložení kárného opatření. Kárné
opatření bylo uloženo za porušení povinnosti
mlčenlivosti tím, že stěžovatel ve svém trestním oznámení a při následném podání vysvětlení poskytnul policii informace, na které
se vztahovala jeho povinnost mlčenlivosti.
[32] Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že
ani pokud by akceptoval stěžovatelovu tezi, že
trestní oznámení podal výlučně na ochranu
svých práv v obraně proti nepodloženému
obvinění klientky, nebylo by možné konstatovat, že k porušení povinnosti mlčenlivosti nedošlo. Výjimka z povinnosti mlčenlivosti podle § 21 odst. 4 zákona o advokacii totiž musí
být s ohledem na mimořádný význam povinnosti mlčenlivosti (srov. bod [24] odůvodnění) interpretována restriktivně. K tomu ostatně směřuje i dikce citovaného ustanovení,
když průlom do povinnosti mlčenlivosti
umožňuje pouze v nezbytném rozsahu. Advokát tedy není ani tímto ustanovením zbaven mlčenlivosti zcela a musí být, jakožto profesionál poskytující právní služby, schopen
rozlišit, které informace jsou nezbytné pro
posouzení skutkového stavu rozhodujícím
orgánem a které informace nezbytné nejsou,
a s ohledem na povinnost mlčenlivosti tedy
nemají být příslušnému orgánu poskytnuty.
[33] V projednávané věci nejenže nelze
akceptovat stěžovatelovu tezi, že trestní oznámení podal jako svou obranu ve sporu mezi
advokátem a klientem, jak jej má na mysli
§ 21 odst. 4 zákona o advokacii, ale nelze ani
aprobovat rozsah, v jakém stěžovatel v podaném trestním oznámení poskytoval informace, o kterých se dověděl při poskytování právních služeb. Ze stěžovatelova
trestního
oznámení ze dne 4. 4. 2002 vyplývá, že stěžovatel jednal s klientkou o prodeji konkrétní
dopravní společnosti a ze stěžovatelova podání vysvětlení ze dne 24. 4. 2002 pak vyplývá,
že stěžovatel uvedl konkrétní informace o výši dluhu své klientky, o konkrétních věřitelích
a jiných majetkových poměrech klientky.
[34] Dále se zdejší soud zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se druhého skutku,
za který bylo uloženo stěžovateli kárné opatření, tedy poskytnutí právních služeb dvěma
subjektům, jejichž zájmy byly v rozporu. Podle napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel porušil svým jednáním § 19 odst. 1
písm. a) zákona o advokacii, který stanoví, že
„[a]dvokát je povinen poskytnutí právních
služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve
věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá“.
Stěžovatelovy námitky lze přitom v podstatě
shrnout tak, že zájmy klientky Květoslavy H.
nebyly v rozporu se zájmy společnosti
ACTON a dále, že stěžovatel svým jednáním
(pořízení a předání kopií ze spisu) nezvýhodnil společnost ACTON proti Květoslavě H.
[34] Dále se zdejší soud zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se druhého skutku,
za který bylo uloženo stěžovateli kárné opatření, tedy poskytnutí právních služeb dvěma
subjektům, jejichž zájmy byly v rozporu. Podle napadeného rozhodnutí žalované stěžovatel porušil svým jednáním § 19 odst. 1
písm. a) zákona o advokacii, který stanoví, že
„[a]dvokát je povinen poskytnutí právních
služeb odmítnout, jestliže v téže věci nebo ve
věci související již poskytl právní služby jinému, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy toho, kdo o poskytnutí právních služeb žádá“.
Stěžovatelovy námitky lze přitom v podstatě
shrnout tak, že zájmy klientky Květoslavy H.
nebyly v rozporu se zájmy společnosti
ACTON a dále, že stěžovatel svým jednáním
(pořízení a předání kopií ze spisu) nezvýhodnil společnost ACTON proti Květoslavě H.
[35] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že podle svého vyjádření stěžovatel
získal od společnosti ACTON generální pověření dne 15. 3. 2002. Z kopie tohoto pověření,
která je založena na č. l. 3 spisu městského
soudu, vyplývá, že stěžovateli byla udělena
společností ACTON generální plná moc
k „zastupování hlavního města Prahy ve
všech právních věcech náležejících do působnosti odboru správy majetku Magistrátu
hlavního města Prahy“ a zvláštní plná moc
k vymáhání dlužného nájemného na paní
Květoslavě H. Je zjevné, že pokud měl pro
společnost ACTON stěžovatel vymáhat na své
klientce dlužné nájemné, pak zájmy společnosti ACTON byly v rozporu se zájmy této
klientky. I z popisu uvedeného stěžovatelem
v kasační stížnosti (viz bod 8) vyplývá rozpornost zájmů společnosti ACTON, která se
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
Mgr. Vladimír Pospíšil proti České advokátní komoře o zrušení kárného rozhodnutí, o ka-