kterých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro pojistné období 1999 až 2002 (v textu též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) Pojistné na zdravotní pojištění jsou ve smyslu $ 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zá- konů, v postavení pojištěnce jako zaměstnance účastného nemocenského pojištění a zaměstnavatele povinni platit duchovní církví (náboženských společností) a tyto círk- ve (náboženské společnosti), pokud jde mezi nimi o vztah, jenž církev vůči státu v ob- lasti práva sociálního zabezpečení (včetně zdravotního pojištění) označí za zaměstna- necký a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva chovat jako zaměstnavatel.
kterých souvisejících zákonů, ve znění účinném pro pojistné období 1999 až 2002 (v textu též „zákon o veřejném zdravotním pojištění“) Pojistné na zdravotní pojištění jsou ve smyslu $ 5 písm. a) zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zá- konů, v postavení pojištěnce jako zaměstnance účastného nemocenského pojištění a zaměstnavatele povinni platit duchovní církví (náboženských společností) a tyto círk- ve (náboženské společnosti), pokud jde mezi nimi o vztah, jenž církev vůči státu v ob- lasti práva sociálního zabezpečení (včetně zdravotního pojištění) označí za zaměstna- necký a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva chovat jako zaměstnavatel.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadené- ho rozsudku z toho důvodu, že soud podle je- ho názoru chybně posoudil způsob, jakým se žalovaná vyrovnala s prejudiciální otázkou, jež vyvstala ve správním řízení. Při posouzení oprávněnosti stěžovatelovy námitky považo- val za nutné Nejvyšší správní soud v první řa- dě třeba posoudit, zda žalovaná, a potažmo soud, prejudiciální otázku správně identifi- kovaly. To znamená, je-li skutečnost, zda k da- tu rozhodování Rozhodčího orgánu Všeobec- né zdravotní pojišťovny České republiky o odvolání stěžovatele proti platebním výmě- rům Okresní pojišťovny VZP byl či nebyl stě- žovatel stále ve služebním poměru k církvi, otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhod- nutí o meritu věci. Ustanovení $ 4 zákona o veřejném zdra- votním pojištění vymezuje jako plátce pojist- ného pojištěnce uvedené v $ 5 téhož zákona, zaměstnavatele a stát. Zmíněné ustanovení $ 5 stanoví, že pojištěnec je plátcem pojistné- ho, pokud: a) je zaměstnancem v pracovním poměru účastným nemocenského pojištění, přičemž pro účely zákona o veřejném zdravotním po- jištění dále vymezuje, jaké okruhy osob rovněž za zaměstnance považuje, aniž tyto osoby vy- konávají závislou práci v pracovním poměru, b) je osobou samostatně výdělečně činnou, c) má na území České republiky trvalý po- byt, avšak není uveden pod předchozími pís- meny a není za něj plátcem pojistného stát, pokud uvedené skutečnosti trvají po celý kalendářní měsíc. Způsob placení a výše pojistného jsou přitom závislé na tom, do jaké z těchto kate- gorií pojištěnců - plátců konkrétní osoba spadá. V případě stěžovatele nebylo nikdy sporu o tom, že osobou ve smyslu písm. b) ci- tovaného ustanovení nebyl - nikdy samostat- nou výdělečnou činnost, jak ji definuje právě ustanovení $ 5 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, nevykonával. Proto se žalovaná musela věnovat pouze určení, zda stěžovatele zařadit do skupiny pojištěnců - plátců definované sub a) nebo c). Kritériem pro zařazení do skupiny definované sub a) je potom skutečnost, že jde o zaměstnance v pracovním poměru, který zakládá účast na nemocenském pojištění, či výkon činnosti, která zakládá podle ustanovení $ 5 písm. a) věty druhé fikci „zaměstnance“ ve smyslu zá- kona o veřejném zdravotním pojištění. Jak vy- plývá ze správního spisu, žalovaná vztah stě- žovatele k Církvi československé husitské za vztah ve smyslu $ 5 písm. a) zákona o veřej- 1079 1391 ném zdravotním pojištění považovala. Tento závěr o povaze vztahu duchovního k Církvi československé husitské sdílí i Nejvyšší správní soud, jakkoliv obíter dictum musí vy- slovit jisté pochybnosti nad odůvodněním, ja- ké Všeobecná zdravotní pojišťovna České re- publiky pro svou kvalifikaci používá. K tomu ho vedou především obavy o možné posuzo- vání vztahů duchovních k církvím a nábožen- ským společnostem pro oblast práva sociální- ho zabezpečení obecně. Žalovaná ve vyjádření k žalobě stěžovatele poněkud nejednoznačně odkazuje na bod 2., tedy na jednu z fikcí „zaměstnance“ (osoba ve služebním poměru). Má-li tento odkaz zna- menat, že žalovaná byla případně ochotna považovat vztah stěžovatele k Církvi česko- slovenské husitské za vztah služebního po- měru, Nejvyšší správní soud se s touto právní kvalifikací neztotožňuje. Pojem „služební po- měr“ použitý v citovaném ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění je podle Nejvyššího správního soudu třeba v souladu s principem jednoty právního řádu vykládat jako pojem označující tytéž vztahy, jaké jakož- to služební poměr upravují zvláštní právní předpisy. Zde jde především např. o zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru přísluš- níků Policie České republiky, ve znění po- zdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a jiné. „Služební poměr“ duchovní- ho k církvi služebním poměrem ve smyslu těchto předpisů, a tedy ani ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, není, byť je z hlediska jazykového označen třebas i vnitř- ními předpisy církve shodně. Nejvyšší správní soud nezastírá, že je ovšem z hlediska gramatického výkladu rov- něž poněkud problematické podřadit vztah duchovních k církvím obecně a především vztah duchovních k Církvi československé husitské ve smyslu ustanovení $ 5 písm. a) vě- ty první zákona o veřejném zdravotním pojiš- tění pod zaměstnání v pracovním poměru, te- dy, opět nahlíženo prismatem postulátu vnitřní jednoty právního řádu, chápat tento vztah jako vztah pracovního poměru ve smyslu ustanovení $ 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, ve znění pozdějších předpi- sů* - ten má totiž zmíněný $ 5 písm. a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojiště- ní primárně na mysli. Je totiž skutečností, že nikoliv všechny církve a náboženské společ- nosti, využívajíce vnitřní autonomie garanto- vané jim ustanovením čl. 16 odst. 2 Listiny zá- kladních práv a svobod, formálně právně staví svůj vztah k duchovním na základ pra- covněprávního vztahu ve smyslu zákoníku práce, neboť soubor práv a povinností vyplý- vající z takto zakládaných právních vztahů neodpovídá, ba byl by mnohdy v přímém roz- poru s pojetím vztahu duchovního a církve, jak ho pojímají samy církve ve svém právu. Tak je tomu i v případě Církve českosloven- ské husitské, která ve svém Řádu duchoven- ské služby, jak vyplynulo z již citovaného roz- sudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, chápe služební poměr duchovní- ho jako zvláštní právní vztah, který není pra- covním poměrem, a zejména pro otázky jeho vzniku, změn a zániku působnost obecných pracovněprávních předpisů vylučuje. V tom- to ohledu (tedy co do posuzování soukromo- právního charakteru vztahu duchovního a církve) je tedy možné se s právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 6 ztotožnit. Stricto sensu vztah duchovního Církve česko- slovenské husitské k církvi pracovním pomě- rem, a tedy zaměstnaneckým vztahem ve smyslu ustanovení $ 5 písm. a) první věty zá- kona o veřejném zdravotním pojištění, není. Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že přinejmenším církve a náboženské společ- nosti, které získaly zvláštní oprávnění ve smyslu ustanovení $ 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských spo- lečnostech, tedy oprávnění být financovány podle zvláštního právního předpisu o finanč- ním zabezpečení církví a náboženských spo- lečností, vystupují ve vztazích veřejného prá- va (zejména ve vztazích upravených právem finančním či právem sociálního zabezpeče- ní) vůči duchovním na straně jedné a vůči » S účinností od 1. 1. 2007 zrušen zákonem č. 262/2006 Sb., zákoníkem práce. 1080 státu na straně druhé jako zaměstnavatelé. Ta- to skutečnost nalezla svůj výraz například v dikci zákona č. 218/1949 Sb., o hospodář- ském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Podle jeho ustanovení $ 1 odst. 1 totiž stát poskytuje církvím a nábo- ženským společnostem úhradu osobních po- žitků duchovních, působících jako zaměst- nanci církví a náboženských společností v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních, jestliže o to církev nebo náboženská společ- nost požádá. Z rozpisu položek rozpočtových kapitol Ministerstva kultury v jednotlivých le- tech potom vyplývá, že v rámci poskytování hospodářského zabezpečení církvím a nábo- ženským společnostem stát poskytuje du- chovním nejen plat, ale církvím rovněž po- skytuje příspěvek na úhrady pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku za- městnanosti, a v praxi církve jako zaměstna- vatelé vůči orgánům daňové správy a orgá- nům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění jako zaměstnavatelé vystupují. Konečně by podle názoru Nejvyššího správ- ního soudu odporovalo bezpodmínečnému re- spektování již zmíněné vnitřní autonomie círk- ví a náboženských společností, diskriminovahli by je stát v míře poskytování hospodářského za- bezpečení pouze proto, že svůj vztah k duchov- ním postaví na jiný než pracovněprávní základ, a ze stejného důvodu takovým duchovním oproti duchovním jiných církví odpíral i účast za stejných podmínek v jednotlivých složkách systému sociálního zabezpečení, které jsou cha- rakterizovány pojistným principem. Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud po- važuje za nutné ustanovení $ 5 písm. a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění vykládat v případě duchovních církví a nábo- ženských společností extenzivně tak, že dopa- dá nikoliv pouze na vztahy duchovních a církví, které jsou založeny formálně podle ustanovení $ 27 a násl. zákoníku práce, ale na jakýkoliv vztah, který církev vůči státu v oblasti práva so- ciálního zabezpečení za zaměstnanecký označí a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva jako zaměstnavatel chovat. (...) 1392 Správní řízení: aplikace zásad soukromého práva k $ 116 odst. 4 a $ 118 odst. 2 zákona ČNR č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Po- licie České republiky, ve znění zákona č. 26/1993 Sb.* Požadavek, aby právní úkon, má-li mít právní účinky, byl učiněn svobodně, je obecné pravidlo soukromého práva platné zásadně i v právu veřejném.
Mgr. Zdeněk D. proti Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR o pojistné na veřejném zdra- votním pojištění a o penále, o kasační stížnosti žalobce.
Nejvyšší správní soud za této situace napadený rozsudek Městského soudu v Praze v mezích řádně uplatněných kasačních důvodů a v rozsahu kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. přezkoumal, přitom dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel namítá nezákonnost napadeného rozsudku z toho důvodu, že soud podle jeho názoru chybně posoudil způsob, jakým se žalovaná vyrovnala s prejudiciální otázkou, jež vyvstala ve správním řízení. Při posouzení oprávněnosti stěžovatelovy námitky považoval za nutné Nejvyšší správní soud v první řadě třeba posoudit, zda žalovaná, a potažmo soud, prejudiciální otázku správně identifikoval. To znamená, je-li skutečnost, zda k datu rozhodování Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky o odvolání stěžovatele proti platebním výměrům Okresní pojišťovny VZP byl či nebyl stěžovatel stále ve služebním poměru k církvi, otázkou, na jejímž posouzení závisí rozhodnutí o meritu věci.
Ustanovení § 4 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění (dále jen „zákon o veřejném zdravotním pojištění“), vymezuje jako plátce pojistného pojištěnce uvedené v § 5 téhož zákona, zaměstnavatele a stát. Zmíněné ustanovení § 5 stanoví, že pojištěnec je plátcem pojistného, pokud:
a) je zaměstnancem v pracovním poměru účastným nemocenského pojištění, přičemž pro účely zákona o veřejném zdravotním pojištění dále vymezuje, jaké okruhy osob rovněž za zaměstnance považuje, aniž tyto osoby vykonávají závislou práci v pracovním poměru,
b) je osobou samostatně výdělečně činnou,
c) má na území České republiky trvalý pobyt, avšak není uveden pod předchozími písmeny a není za něj plátcem pojistného stát,
pokud uvedené skutečnosti trvají po celý kalendářní měsíc.
Způsob placení a výše pojistného jsou přitom závislé na tom, do jaké z těchto kategorií pojištěnců – plátců konkrétní osoba spadá. V případě stěžovatele nebylo nikdy sporu o tom, že osobou ve smyslu písm. b) citovaného ustanovení nebyl – nikdy samostatnou výdělečnou činnost, jak ji definuje právě ustanovení § 5 písm. b) zákona o veřejném zdravotním pojištění, nevykonával. Proto se žalovaná musela věnovat pouze určení, zda stěžovatele zařadit do skupiny pojištěnců – plátců definované sub a) nebo c). Kritériem pro zařazení do skupiny definované sub a) je potom skutečnost, že jde o zaměstnance v pracovním poměru, který zakládá účast na nemocenském pojištění, či výkon činnosti, která zakládá podle ustanovení § 5 písm. a) věty druhé fikci „zaměstnance“ ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění. Jak vyplývá ze správního spisu, žalovaná vztah stěžovatele k Církvi československé husitské za vztah ve smyslu § 5 písm. a) zákona o veřejném zdravotním pojištění považovala. Tento závěr o povaze vztahu duchovního k C. č. h. sdílí i Nejvyšší správní soud, jakkoliv obiter dictum musí vyslovit jisté pochybnosti nad odůvodněním, jaké Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky pro svou kvalifikaci používá. K tomu ho vedou především obavy o možné posuzování vztahů duchovních k církvím a náboženským společnostem pro oblast práva sociálního zabezpečení obecně.
Žalovaná ve vyjádření k žalobě stěžovatele poněkud nejednoznačně odkazuje na bod 2., tedy na jednu z fikcí „zaměstnance“ (osoba ve služebním poměru). Má-li tento odkaz znamenat, že žalovaná byla případně ochotna považovat vztah stěžovatele k C. č. h. za vztah služebního poměru, Nejvyšší správní soud se s touto právní kvalifikací neztotožňuje. Pojem „služební poměr“ použitý v citovaném ustanovení zákona o veřejném zdravotním pojištění je podle Nejvyššího správního soudu třeba v souladu s principem jednoty právního řádu vykládat jako pojem označující tytéž vztahy, jaké jakožto služební poměr upravují zvláštní právní předpisy. Zde jde především např. o zákon č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 154/1994 Sb., o Bezpečnostní informační službě, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání, ve znění pozdějších předpisů, a jiné. „Služební poměr“ duchovního k církvi služebním poměrem ve smyslu těchto předpisů, a tedy ani ve smyslu zákona o veřejném zdravotním pojištění, není, byť je z hlediska jazykového označen třebas i vnitřními předpisy církve shodně.
Nejvyšší správní soud nezastírá, že je ovšem z hlediska gramatického výkladu rovněž poněkud problematické podřadit vztah duchovních k církvím obecně a především vztah duchovních k C. č. h. ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění pod zaměstnání v pracovním poměru, tedy, opět nahlíženo prismatem postulátu vnitřní jednoty právního řádu, chápat tento vztah jako vztah pracovního poměru ve smyslu ustanovení § 27 a násl. zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce (dále jen „zákoník práce“), ve znění pozdějších předpisů - ten má totiž zmíněný § 5 písm. a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění primárně na mysli. Je totiž skutečností, že nikoliv všechny církve a náboženské společnosti, využívajíce vnitřní autonomie garantované jim ustanovením čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, formálně právně staví svůj vztah k duchovním na základ pracovněprávního vztahu ve smyslu zákoníku práce, neboť soubor práv a povinností vyplývající z takto zakládaných právních vztahů neodpovídá, ba byl by mnohdy v přímém rozporu s pojetím vztahu duchovního a církve, jak ho pojímají samy církve ve svém právu. Tak je tomu i v případě C. č. h., která ve svém Řádu duchovenské služby, jak vyplynulo z již citovaného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 2. 1999, č. j. 14 C 154/95 - 92, chápe služební poměr duchovního jako zvláštní právní vztah, který není pracovním poměrem, a zejména pro otázky jeho vzniku, změn a zániku působnost obecných pracovněprávních předpisů vylučuje. V tomto ohledu (tedy co do posuzování soukromoprávního charakteru vztahu duchovního a církve) je tedy možné se s právními závěry Obvodního soudu pro Prahu 6 ztotožnit. Stricto sensu vztah duchovního C. č. h. k církvi pracovním poměrem, a tedy zaměstnaneckým vztahem ve smyslu ustanovení § 5 písm. a) první věty zákona o veřejném zdravotním pojištění, není.
Na druhé straně je však třeba vzít v úvahu, že přinejmenším církve a náboženské společnosti, které získaly zvláštní oprávnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 1 písm. c) zákona č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech, tedy oprávnění být financovány podle zvláštního právního předpisu o finančním zabezpečení církví a náboženských společností, vystupují ve vztazích veřejného práva (zejména ve vztazích upravených právem finančním či právem sociálního zabezpečení) vůči duchovním na straně jedné a vůči státu na straně druhé jako zaměstnavatelé. Tato skutečnost nalezla svůj výraz například v dikci zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. Podle jeho ustanovení § 1 odst. 1 totiž stát poskytuje církvím a náboženským společnostem úhradu osobních požitků duchovních, působících jako zaměstnanci církví a náboženských společností v duchovní správě, v církevní administrativě nebo v ústavech pro výchovu duchovních, jestliže o to církev nebo náboženská společnost požádá. Z rozpisu položek rozpočtových kapitol Ministerstva kultury v jednotlivých letech potom vyplývá, že v rámci poskytování hospodářského zabezpečení církvím a náboženským společnostem stát poskytuje duchovním nejen plat, ale církvím rovněž poskytuje příspěvek na úhrady pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, a v praxi církve jako zaměstnavatelé vůči orgánům daňové správy a orgánům sociálního zabezpečení a zdravotního pojištění jako zaměstnavatelé vystupují.
Konečně by podle názoru Nejvyššího správního soudu odporovalo bezpodmínečnému respektování již zmíněné vnitřní autonomie církví a náboženských společností, diskriminoval-li by je stát v míře poskytování hospodářského zabezpečení pouze proto, že svůj vztah k duchovním postaví na jiný než pracovněprávní základ, a ze stejného důvodu takovým duchovním oproti duchovním jiných církví odpíral i účast za stejných podmínek v jednotlivých složkách systému sociálního zabezpečení, které jsou charakterizovány pojistným principem.
Z těchto důvodů Nejvyšší správní soud považuje za nutné ustanovení § 5 písm. a) věty první zákona o veřejném zdravotním pojištění vykládat v případě duchovních církví a náboženských společností extenzivně tak, že dopadá nikoliv pouze na vztahy duchovních a církví, které jsou založeny formálně podle ustanovení § 27 a násl. zákoníku práce, ale na jakýkoliv vztah, který církev vůči státu v oblasti práva sociálního zabezpečení za zaměstnanecký označí a ve kterém se bude z hlediska veřejného práva jako zaměstnavatel chovat.
Shledal-li Nejvyšší správní soud, stejně jako žalovaná i soud v předcházejícím řízení, že je možné vztah duchovního k církvi pro účely zdravotního pojištění považovat za vztah zaměstnance v pracovním poměru, který zakládá účast na nemocenském pojištění (a rovněž nad rámec věci Nejvyšší správní soud podotýká, že o výkladu ustanovení § 2 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, ve znění pozdějších předpisů, platí výše řečené obdobně), pak je skutečně klíčové pro posouzení věci, zda v době, za kterou byly vydány odvoláním napadené platební výměry žalované, byl žalobce takovým zaměstnancem církve, či nikoliv.
Obecně se podle ustanovení § 53 odst. 1 zákona o veřejném zdravotním pojištění použijí v řízení ve věcech pojistného obecné předpisy o správním řízení, nestanoví-li zákon o veřejném zdravotním pojištění jinak. V době rozhodování žalované byl obecným předpisem o správním řízení zákon č. 71/1967 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Tento právní předpis v ustanovení § 32 odst. 1 ukládal správním úřadům povinnost shromáždit potřebné podklady potřebné k přesnému a úplnému zjištění skutečného stavu věci. Tak i při zjišťování skutečnosti, zda poměr stěžovatele k C. č. h. v době rozhodování trval či nikoliv, žalovaná musela vycházet z podkladů, které shromáždila. Základním podkladem ke zjištění stavu věci jsou v řízení ve věcech zdravotního pojištění nesporně oznámení plátců pojistného při plnění oznamovací povinnosti podle § 10 zákona o veřejném zdravotním pojištění. Žalovaná takový podklad měla, a to hromadné oznámení Diecézní rady C. č. h. p. diecéze ze dne 29. 6. 2003. Podle tohoto podkladu byl s žalobcem zaměstnanecký vztah ukončen. Nicméně Nejvyšší správní soud ze správního spisu zjistil, že přinejmenším od roku 1997 měla žalovaná informaci o tom, že tato skutečnost je sporná, a že se žalobce domáhá soudní cestou vyslovení neplatnosti rozvázání služebního poměru k církvi, či později určení, že poměr trvá. O této skutečnosti svědčí dopis Okresní pojišťovny VZP stěžovateli ze dne 6. 2. 1998, zn. /98/ÚVP-OEH/Šh, který je součástí správního spisu. Nejvyšší správní soud tedy ve svém hodnocení dospěl k závěru, že žalovaná identifikovala prejudiciální otázku správně, přistoupila-li k celé věci tak, že považovala skutkové zjištění o existenci či neexistenci zaměstnaneckého poměru žalobce k církvi, které je kritériem pro zařazení do některé ze skupin pojištěnců – plátců, za závislé na vyřešení prejudiciální otázky, zda služební poměr žalobce k církvi trvá či nikoliv.
Nejvyšší správní soud však musí konstatovat, že byla-li prejudiciální otázka správně identifikována, nelze označit za správný právní závěr žalované i soudu o tom, jak měla žalovaná s touto prejudiciální otázkou naložit. V době rozhodování žalované upravovalo postup správních úřadů ve věci prejudiciální otázky ve správním řízení ustanovení § 40 správního řádu. Toto ustanovení ve svém odst. 1 stanovilo, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Zjevně jak žalovaná, tak i Městský soud v Praze vyložil toto ustanovení v případě jimi posuzované prejudiciální otázky tak, že tu žádného pravomocného rozhodnutí příslušného orgánu ve věci platnosti či neplatnosti rozvázání služebního poměru mezi stěžovatelem a C. č. h. není, a tudíž byl správní orgán oprávněn učinit si o věci úsudek sám a považovat za prokázané, že služební poměr byl skončen. Zatímco se závěrem prvním (neexistence pravomocného rozhodnutí jiného orgánu o prejudiciální otázce) se ztotožnit lze, nelze přijmout závěr druhý, tedy že žalovaná byla oprávněna učinit si o věci úsudek sama.
Ze samotného vyjádření žalované, které je založeno v soudním spisu, plyne, že v době rozhodování jak Okresní pojišťovny VZP, tak i Rozhodčího orgánu Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky bylo žalované známo, že o předběžné otázce, jak ji sama definovala, probíhá řízení u příslušného orgánu. Sama odkazuje na procesní usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2002, č. j. 4 C 253/2001 - 14, které bylo potvrzeno dne 3. 2. 2003 usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2003, č. j. 58 Co 403/2002 - 25 a nabylo právní moci, tedy za trvání správního řízení (správní řízení ve věci vydání platebních výměrů a řízení o odvolání probíhalo od 23. 10. 2002 do 9. 7. 2003), kterým soud postoupil věc určení platnosti či neplatnosti rozvázání služebního poměru stěžovatele Ústřední radě C. č. h.. Na této skutečnosti nemění nic ani to, že později bylo toto usnesení v rámci dovolání zrušeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1487/2003, na které odkazuje stěžovatel ve své kasační stížnosti. Rozhodující je, že v průběhu správního řízení vedeného žalovanou probíhalo řízení o předběžné otázce, a to do právní moci usnesení Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 403/2002 - 25 před soudy, po právní moci tohoto usnesení před příslušným orgánem Církve československé husitské.
Za této situace nelze podle názoru Nejvyššího správního soudu přistoupit k aplikaci dispozice ustanovení § 40 odst. 1 části věty za středníkem. Ustanovení § 40 odst. 1 správního řádu nelze totiž aplikovat bez ohledu na jeho vztah k ustanovení § 29 odst. 1 správního řádu, podle kterého správní orgán mj. přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce (přitom výslovně zpětně odkazuje na § 40). Protiprávnost takového postupu jednak konstatuje doktrína (viz např. Ondruš, R. a kol.: Správní řád, Komentář, Linde Praha, 2003, str. 352, či Vopálka V., Šimůnková V., Šolín M.: Správní řád, komentář, C. H. BECK Praha, 1999, str. 117), ale především i judikatura. V tomto kontextu Nejvyšší správní soud považuje za potřebné poukázat na svůj rozsudek č. j. 7 A 182/2002–66, v němž konstatoval následující:
„Ustanovení § 29 odst. 1 správního řádu stanoví, že správní orgán přeruší řízení, jestliže bylo zahájeno řízení o předběžné otázce, nebo jestliže byl účastník řízení vyzván, aby ve stanovené lhůtě odstranil nedostatky podání. Podle ustanovení § 40 odst. 1 správního řádu potom platí, že vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán; jinak si správní orgán může o takové otázce učinit úsudek, nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení.
Tato zákonná ustanovení je ve vzájemných souvislostech nepochybně nutno vykládat tak, aby byl umožněn účel, který je danou úpravou sledován. Důvody přerušení řízení jsou v ustanovení § 29 odst. 1 správního řádu uvedeny taxativně. Při splnění některého z nich je povinností správního orgánu rozhodnout o přerušení řízení, tzn., že nastane-li některý z takto stanovených zákonných důvodů přerušení řízení, musí o přerušení řízení správní orgán v takovém případě rozhodnout vždy, tedy obligatorně. K přerušení řízení může dojít v kterékoliv fázi správního řízení, až do vydání rozhodnutí.
Správní orgán tak podle první části textu citovaného zákonného ustanovení (§ 29 odst. 1 správního řádu) řízení přeruší, bylo-li zahájeno řízení o předběžné otázce, jejíž vyřešení bude nebo může mít vliv na rozhodnutí správního orgánu, a teprve po skončení řízení o předběžné otázce pokračuje v přerušeném řízení.
Předběžnou otázkou je taková otázka, jejíž řešení nepřísluší správnímu orgánu, který ve věci rozhoduje. Vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný orgán, je správní orgán takovým rozhodnutím vázán. Nebylo-li o takové otázce dosud pravomocně rozhodnuto, může si správní orgán za určitých podmínek o takové otázce učinit úsudek sám. To přichází v úvahu tehdy, pokud ještě o takové otázce nebylo zahájeno příslušné řízení, a v takové situaci má správní orgán na výběr, zda si o předmětné otázce učiní úsudek sám, nebo dá příslušnému orgánu podnět k zahájení řízení. Je-li třeba k takovému řízení návrhu účastníka, potom správní orgán podnět k zahájení řízení dát nemůže, ale vyzve účastníka řízení aby on podal ve stanovené lhůtě příslušný návrh.
Z obsahu a souvislostí textu ustanovení § 29 odst. 1 a § 40 odst. 1 správního řádu potom vyplývá, že pokud již bylo u jiného orgánu řízení o otázce, která je svým obsahem otázkou předběžnou pro rozhodnutí správního orgánu, zahájeno, ale toto řízení ještě nebylo pravomocně skončeno, potom správní orgán řízení přeruší a pokračuje v něm teprve po právní moci rozhodnutí o předběžné otázce.“
Žalované i Městskému soudu v Praze, jenž posuzoval věc podle skutkového stavu věci v době vydání rozhodnutí žalované, bylo známo (jak ostatně vyplývá z odůvodnění rozhodnutí obou), že o předběžné otázce probíhá řízení u „příslušného orgánu“ (a je nerozhodné, že oním „příslušným orgánem“ byl v jisté části řízení soud a jisté části řízení orgán církve). Aplikace dispozice ustanovení § 40 odst. 1 části věty za středníkem správního řádu byla v této situaci aplikací nesprávné normy, a Městský soud v Praze tak jemu položenou právní otázku posoudil nesprávně.
Z těchto důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná, proto výrok sub I. napadeného rozsudku Městského soudu v Praze zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení(§ 110 odst. 1 s. ř. s.). V návaznosti na zrušení výroku sub I. napadeného rozsudku neobstojí ani výrok sub III. napadeného rozsudku o nákladech řízení, proto jej Nejvyšší správní soud ve smyslu ustanovení § 109 odst. 2 s. ř. s. rovněž zrušil, aniž to stěžovatel navrhl, neboť jde ve vztahu k výroku sub I. napadeného rozsudku o výrok závislý. Městský soud v Praze je v dalším řízení právním názorem vysloveným v tomto rozhodnutí vázán (§ 110 odst. 3 s. ř. s.). Městský soud v Praze v novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 2 s. ř. s.).
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. června 2006
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu