ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 151/2002 Sb. (v textu též „zákon č. 582/1991 Sb.“) I. Pro počátek běhu prekluzivní lhůty podle $ 118a odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je rozhodný okamžik, kdy se plát- ce důchodu dověděl, že výše příjmů omezující výplatu starobního důchodu překro- čila zákonem stanovenou hranici. Samotná izolovaná informovanost zcela jiného orgánu sociálního zabezpečení než toho, který je oprávněn o vrácení dávky roz- hodnout, o výši příjmu určité osoby a z ní plynoucí povinnosti platit pojistné na so- ciální zabezpečení bez toho, že by byla dána do souvislostí se skutečnostmi o výpla- tě starobního důchodu (odkdy, zda a po jakou dobu je vyplácen), nemůže vést k započetí běhu prekluzivní lhůty. II. Ačkoliv $ 118a odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění so- ciálního zabezpečení, užívá obecný pojem „orgán sociálního zabezpečení“, nelze za něj považovat jakýkoliv orgán sociálního zabezpečení, nýbrž v návaznosti na $ 50 odst. 1 téhož zákona pouze orgán, jemuž je příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku včetně svých příjmů.
ve znění zákonů č. 160/1995 Sb. a č. 151/2002 Sb. (v textu též „zákon č. 582/1991 Sb.“) I. Pro počátek běhu prekluzivní lhůty podle $ 118a odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, je rozhodný okamžik, kdy se plát- ce důchodu dověděl, že výše příjmů omezující výplatu starobního důchodu překro- čila zákonem stanovenou hranici. Samotná izolovaná informovanost zcela jiného orgánu sociálního zabezpečení než toho, který je oprávněn o vrácení dávky roz- hodnout, o výši příjmu určité osoby a z ní plynoucí povinnosti platit pojistné na so- ciální zabezpečení bez toho, že by byla dána do souvislostí se skutečnostmi o výpla- tě starobního důchodu (odkdy, zda a po jakou dobu je vyplácen), nemůže vést k započetí běhu prekluzivní lhůty. II. Ačkoliv $ 118a odst. 3 zákona ČNR č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění so- ciálního zabezpečení, užívá obecný pojem „orgán sociálního zabezpečení“, nelze za něj považovat jakýkoliv orgán sociálního zabezpečení, nýbrž v návaznosti na $ 50 odst. 1 téhož zákona pouze orgán, jemuž je příjemce dávky důchodového pojištění povinen písemně ohlásit skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku včetně svých příjmů.
Nejvyšší správní soud při posuzování zá- konnosti rozhodnutí soudu vycházel, řídě se ustanovením $ 75 odst. 1 ve spojení s $ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., z právního a skutkové- ho stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, tj. 12. 3. 2001. Podle tehdy účinného $ 37 odst. 1 písm. b) zákona o dů- chodovém pojištění nenáležela výplata sta- robního důchodu, na který vznikl nárok po- dle $ 29 tohoto zákona, v období dvou let po vzniku nároku na tento důchod, pokud dů- chodce vykonával samostatnou výdělečnou činnost, a to v těch kalendářních měsících, ve kterých byl povinen platit zálohy na pojistné na důchodové pojištění z měsíčního vyměřo- vacího základu, který je vyšší než dvojnáso- 244 bek částky životního minima platné pro poži- vatele starobního důchodu ke.dni 1. 1. pří- slušného kalendářního roku. Podle $ 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. má plátce dů- chodu vůči občanu, kterému byl vyplácen starobní důchod a nebyly přitom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodo- vém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, nárok na vrácení těch vyplacených částek sta- robního důchodu, které mu nenáležely. Po- dle $ 118 odst. 3 však nárok na vrácení pře- platku na důchodu zaniká uplynutím tří let ode dne, kdy orgán sociálního zabezpečení tuto skutečnost zjistil, nejpozději však uply- nutím deseti let ode dne výplaty dávky. Právní otázkou, kterou se Nejvyšší správ- ní soud v dané věci musel zabývat, bylo po- souzení počátku běhu prekluzivní lhůty po- dle $ 118a odst. 3 zákona č. 582/1991 Sb. Šlo o otázku, zda je to okamžik, kdy se o tom, že výše příjmů omezující výplatu důchodu pře- kročila zákonem vymezenou hranici, dozvě- děla žalovaná jako plátce důchodu, nebo zda postačuje, že žalobce podal u Okresní správy sociálního zabezpečení „Přehled o příjmech a výdajích osob samostatně výdělečně čin- ných za rok 1996“, z nějž vyplývá výše jeho zá- loh na pojistné na sociální zabezpečení v ro- ce 1997. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s názorem žalované, že pro počátek běhu této lhůty je rozhodný okamžik, kdy se uvedenou skutečnost dozví plátce důchodu, tj. v kon- krétním případě žalovaná [$ 5 písm. a) záko- na č. 582/1991 Sb.], která jediná je podle $ 5 písm. a) č.2 zákona č. 582/1991 Sb. oprávně- na rozhodnout o povinnosti vrátit dávku dů- chodového pojištění vyplacenou neprávem nebo v nesprávné výši. Samotná izolovaná in- formovanost některého z orgánů sociálního zabezpečení o výši příjmu určité osoby a z ní plynoucí povinnosti platit pojistné na sociál- ní zabezpečení bez toho, že by byla dána do souvislostí se skutečnostmi o výplatě starob- ního důchodu Cod kdy, zda a po jakou dobu je vyplácen), nemůže vést k započetí běhu pre- kluzivní lhůty u zcela jiného orgánu, který je oprávněn o vrácení dávky rozhodnout. Ačko- li $ 118a odst. 3 tohoto zákona užívá obecný pojem „orgán sociálního zabezpečení“, není možné za tento orgán považovat jakýkoli or- gán sociálního zabezpečení, jak je vymezuje $ 3 odst. 3 citovaného zákona; těmito orgány jsou též Ministerstvo vnitra, Ministerstvo spravedlnosti, Ministerstvo obrany a Minis- terstvo práce a sociálních věcí. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je za tento orgán nutné považovat ten orgán sociálního zabez- pečení, který vyplácí důchod a který má po- dle $ 118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. i ná- rok na vrácení neprávem vyplaceného důchodu a je současně jediný oprávněn o po- vinnosti dávku vrátit rozhodovat, tj. v daném případě žalovaná. Dále je odst. 3 tohoto usta- novení nutno interpretovat i v souvislosti s $ 50 odst. 1 tohoto zákona, podle kterého je příjemce dávky důchodového pojištění povi- nen písemně ohlásit plátci dávky do osmi dnů skutečnosti rozhodné pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytová- ní. V posuzované věci je nesporné, že vůči plátci důchodu žalobce žádné hlášení nepo- dal. Na splnění této povinnosti pak systémově navazuje subjektivní lhůta pro uplatnění ná- roku na vrácení „přeplatku“. Nejvyšší správní soud uvádí, že se jedná o subjektivní lhůtu, je- jímž smyslem je v souladu s principem právní jistoty působit na orgány sociálního zabezpe- čení, aby své nároky uplatňovaly bez zbyteč- ného prodlení. Bez ohledu na subjektivní znalost příslušného orgánu sociálního zabez- pečení zákon zakládá i objektivní desetiletou lhůtu pro uplatnění těchto nároků; ta však v daném případě marně neuplynula. Okresní správa sociálního zabezpečení plní u osob samostatně výdělečně činných ve smyslu $ 36 písm. e) zákona č. 582/1991 Sb. jen povinnosti organizace, jako plní např. u zaměstnanců v pracovním poměru zaměst- navatel. Pro úplnost Nejvyšší správní soud uvádí, že oznámení těchto skutečností za- městnavateli je též z hlediska $ 118a odst. 3 právně bezvýznamné. Nejvyšší správní soud rovněž dodává, že pokud jde o odůvodnění rozhodnutí Vrchní- ho soudu v Olomouci, ten v tomto ohledu právní názor nevyřkl, pouze poukázal na sku- tečnost, že rozhodnutí krajského soudu po doplnění dokazování musí objasnit, zda plát- ce důchodu - žalovaná mohla z podaného „Přehledu o příjmech OSVČ“ zjistit, že žalob- ce překročil výši příjmu omezující výplatu důchodu. Příslušný závěr však krajský soud neformuloval a ani se vztahem žalované k údajům uvedeným v „Přehledu“ nezabýval. Tento „Přehled“ podávaný u okresních správ sociálního zabezpečení, které vybírají pojistné na sociální zabezpečení [$ 5 odst. 4 písm. r) zá- kona č. 582/1991 Sb.], slouží toliko pro účely placení pojistného osobami, které jej podáva- jí, a ipso facto z něj nevyplývá, že ten, kdo ta- kový přehled podává, je příjemcem důchodu, a to právě v období, které zákon o důchodo- vém pojištění stanovil jako období, ve kterém může dojít ke ztrátě nároku na výplatu sta- robního důchodu. Tento „Přehled“ pro účely placení pojistného nevchází podle žádného zákonného ustanovení do dispozice plátců důchodů. Teprve v důsledku kontrolních procedur, jak vyplývá z výpovědí učiněných před krajským soudem, Okresní správa soci- álního zabezpečení v Ostravě zjistila, že ža- lobce jako příjemce starobního důchodu pře- kročil limitovanou hranici příjmu, a tuto skutečnost ohlásila plátci důchodu - žalova- né (v podstatě jako jakýkoli jiný „zaměstnava- tel“). Lze tedy uzavřít, že o vrácení dávky mo- hla rozhodovat pouze žalovaná a propadná lhůta pro rozhodnutí o této povinnosti mo- hla začít běžet až od okamžiku, kdy se o roz- hodné skutečnosti dozvěděl tento kompe- tentní orgán (samozřejmě v rámci objektivní desetileté lhůty počínající běžet ode dne vý- platy dávky). Krajský soud v Ostravě proto nesprávně posoudil právní otázku, pokud uvedená usta- novení interpretoval tak, že pro počátek bě- hu subjektivní Ihůty pro uplatnění práva na vrácení vyplacených částek důchodu je do- stačující, když jakýkoli orgán sociálního za- bezpečení odlišný od plátce důchodu obdrží sdělení o příjmech určité osoby a z toho ply- noucí výši odvodových povinností v oblasti sociálního zabezpečení (v tomto případě okresní správa sociálního zabezpečení). 245 1091 Zaměstnanost: doba zaměstnání zakládající nárok na hmotné zabezpečení k $ 13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, ve znění zákonů č. 578/1991 Sb., č. 160/1995 Sb. a č. 198/2002 Sb.© Dobou zaměstnání pro účely vzniku nároku na hmotné zabezpečení uchazeče o za- městnání ($ 13 odst. 1 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti) je rovněž doba, po kterou byl uchazeč o zaměstnání (v rozhodném období tří let před podáním žádosti o zpro- středkování zaměstnání ve výkonu trestu odnětí svobody) zařazen k výkonu prací u sub- jektu, jehož zřizovatelem nebo většinovým vlastníkem nebyl stát, tuto práci vykonával, byl za ni odměňován a byl poplatníkem příspěvku na státní politiku zaměstnanosti.
Miroslav S. proti České správě sociálního zabezpečení o vrácení přeplatku na starobním důchodu, o kasační stížnosti žalované.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 12. května 2005
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu