I. Účelem $ 44 odst. 1 s. ř. s. je mimo jiné ochrana autority soudu. Deontická po- vaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla v samém základě zpochybněna kompe- tence soudního orgánu konat své funkce. Správnost závěrů soudu lze kritizovat při respektování limitů oprávněnosti kritiky, přičemž kritiku lze považovat za oprávně- nou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného. II. Hodnotící soud, je-li součástí kritiky závěrů soudu, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody projevu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak musí být povaze vě- ci přiměřený. Úsudek o tom, že soud není vzdělán v oboru, který se údajně měl v roz- hodnutí soudu uplatnit, leč se z povahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek 2016 o vnitřní mentální rezervaci soudu vůči svému dalšímu vzdělávání představuje kri- tiku excesivní, neboť postrádá jakéhokoliv věcného podkladu. Zcela neakceptova- telným z obou hledisek je poukaz na zdravotní handicap soudce spojený s pochyb- ností o schopnosti rozhodovat případ kritizujícího účastníka, neboť jde o argumentaci, která zpochybňuje kognitivní schopnosti oponenta domněle objek- tivizujícím způsobem pouze na základě jeho vnějšího vzezření. III. Za obsah urážlivého podání odpovídá advokát, který podání v zastoupení své- ho klienta sepsal, jakkoliv je procesněprávně relevantní obsah podání přičitatelný jeho klientovi jako účastníku řízení. IV. Advokát je v důsledku povinnosti zakotvené v 6 17 zákona č. 85/1996 Sb., o ad- vokacii, ve spojení s čl. 17 odst. i usnesení č. 1/1997 Představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, zavázán k vysokému standardu chování vůči soudům, pročež nelze akceptovat u advokáta způsoby, které by případně mohly být za určitých okolností omluvitelné u účastníka řízení (např. při vědomí jeho dlouhodobé frustrace z neús- pěšnosti ve vedeném sporu).
I. Účelem $ 44 odst. 1 s. ř. s. je mimo jiné ochrana autority soudu. Deontická po- vaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla v samém základě zpochybněna kompe- tence soudního orgánu konat své funkce. Správnost závěrů soudu lze kritizovat při respektování limitů oprávněnosti kritiky, přičemž kritiku lze považovat za oprávně- nou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného. II. Hodnotící soud, je-li součástí kritiky závěrů soudu, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody projevu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak musí být povaze vě- ci přiměřený. Úsudek o tom, že soud není vzdělán v oboru, který se údajně měl v roz- hodnutí soudu uplatnit, leč se z povahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek 2016 o vnitřní mentální rezervaci soudu vůči svému dalšímu vzdělávání představuje kri- tiku excesivní, neboť postrádá jakéhokoliv věcného podkladu. Zcela neakceptova- telným z obou hledisek je poukaz na zdravotní handicap soudce spojený s pochyb- ností o schopnosti rozhodovat případ kritizujícího účastníka, neboť jde o argumentaci, která zpochybňuje kognitivní schopnosti oponenta domněle objek- tivizujícím způsobem pouze na základě jeho vnějšího vzezření. III. Za obsah urážlivého podání odpovídá advokát, který podání v zastoupení své- ho klienta sepsal, jakkoliv je procesněprávně relevantní obsah podání přičitatelný jeho klientovi jako účastníku řízení. IV. Advokát je v důsledku povinnosti zakotvené v 6 17 zákona č. 85/1996 Sb., o ad- vokacii, ve spojení s čl. 17 odst. i usnesení č. 1/1997 Představenstva České advokátní komory, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, zavázán k vysokému standardu chování vůči soudům, pročež nelze akceptovat u advokáta způsoby, které by případně mohly být za určitých okolností omluvitelné u účastníka řízení (např. při vědomí jeho dlouhodobé frustrace z neús- pěšnosti ve vedeném sporu).
C.) Podle $ 44 odst. 1 s. ř. s. může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pokuta až do výše 50 000 Kč tomu, kdo neu- poslechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2005, čj. 3 Ads 57/2003-79, dostupný na www.nssoud.cz, smyslem pořádkové pokuty jakožto pořádkového opatření při vedení procesu je jednak zajištění hladkého průbě- hu a důstojného průběhu soudního řízení, jednak ochrana jak veřejné autority, kterou soud zastává, tak osobnostních práv osob účastnících se řízení v širokém smyslu (účast- níci řízení, osoby na řízení zúčastněné, svěd- ci, dumočníci apod.). Pokud jde o urážlivá podání, Nejvyšší správní soud v témže roz- sudku konstatoval, že po stránce objektivní je urážlivým každý výrok, kterým se autorita úředních orgánů zjevně snižuje nebo kterým jsou porušena osobnostní práva jiných osob. Primárním hlediskem pro posouzení opráv- něnosti aplikace $ 44 odst. 1 s. ř. s. ve stěžo- 297 2016 vatelově případě je tedy zjištění, zda přísluš- né pasáže kasační stížnosti byly „objektivně urážlivými“ v naznačeném smyslu. V posuzo- vaném případě šlo o výroky hodnotící soud - nešlo tedy o výroky, jimiž by z povahy věcí mohly být zasaženy osobnostní statky osob účastnících se řízení. Kritériem urážlivosti výroků je tu tedy již zmíněná zjevnost snižo- vání autority soudu jako orgánu veřejné mo- ci. To ostatně koresponduje plně s účelem pokuty ve smyslu $ 44 odst. 1 s. ř. s. jako po- řádkového opatření, a to zajištění důstojnosti jednání před soudem. Jaké podání, resp. jaký výrok pak zjevně snižuje autoritu soudu? lí sociální pozice, která je připisována nějaké instituci či osobě a která působí tak, že se jiní lidé ve svém jednání a myšlení řídí podle této instituce či osoby. Autorita vzniká buď spole- čenskými procesy nebo na základě předchá- zející zkušenosti. Autorita státních orgánů, zejména pak orgánů soudních, je přitom ty- pickou autoritou vzniklou jednak společen- skými procesy, jednak autoritou formální, resp. autoritou deontickou. Je to ústavní zá- kon, který formuluje soudnictví jako autorita- tivní státně mocenský nástroj rozhodování sporů a ochrany práv a vybavuje je pravomo- cí závazně stanovit individuálním rozhodnu- tím práva a povinnosti osob. Právě deontická povaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla zásadně, v samém základě, zpochybněna kompetence soudního orgánu konat své funkce. Jinak řečeno - např. Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) a při úva- hách, kam může zajít kritika soudů jako výraz svobody slova, zcela stabilně konstatuje, že pojem autority soudu zahrnuje především to, že soudy jsou, a jsou tak i všeobecně přijímá- ny veřejností, fórem pro řešení právních spo- rů a pro rozhodování o vině a nevině jedince v trestních věcech (např. srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 8. 1997 ve věci Worm proti Ra- kousku, č. stížnosti 83/1996/702/894). Po- kud jde o autoritu soudu, možnost bezbřehé kritiky je třeba poměřovat zájmem zachování bazální důvěry v soudy v demokratické spo- 298 lečnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993 ve věci Fey proti Rakousku, č. stížnosti 14396/88). To samozřejmě neznamená, že není možné nijak zpochybňovat správnost závěrů soudů, polemizovat s jejich rozhodnu- tími, resp. že by byla vyloučena možnost kri- tizovat soudce vůbec (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1989 ve věci Barfod proti Dánsku, č. stížnosti 11508/85). Koneckonců takovou možnost předpokládá již sám procesní ná- stroj opravného prostředku, tato polemika či nesouhlas však musí mít v zájmu zachování bazální důvěry v soudní autoritu nějaké meze. Pro účely posouzení předkládaného pří- padu není v tento okamžik potřebné zabývat se obšírně doktrinálními či judikatorními vý- chodisky a přístupy k možnému tu širšímu, tu užšímu pojetí přípustné míry kritiky soud- ní moci (k tomu srov. např. Kosař, D. Koben- ter proti Rakousku: Přípustná míra kritiky soudcovského stavu, in Přehled rozsudků Ev- ropského soudu pro lidská práva, ASPI, Pra- ha, ročník X., č. 1, str. 32-41). Podstatné je, že v zásadě panuje shoda, že jakkoliv se svo- boda slova vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku, č. stíž- nosti 23118/93), základní mezí je kritérium všeobecně známé především z oblasti ochra- ny osobnosti před zásahem do osobní cti, a to, zda je projevená kritika buď konstatová- ním n radice pravdivých skutečností, nebo hodnotícím soudem na skutečnosti založe- ným a skutečnosti přiměřeným (tak např. rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 1995 ve věci Pra- ger a Oberschlick proti Rakousku, Č. stížnos- ti 15974/90). V obdobném smyslu hovoří ostatně i již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 57/2003, konstatuje-li, že kritiku lze považovat za opráv- něnou, pokud svým obsahem a formou nevy- bočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného. V posuzovaném případě je zřejmé již ze samotné dikce sporných pasáží užitých stěžo- vatelem v kasační stížnosti na adresu krajské- ho soudu (resp. na adresu konkrétního soud- ce rozhodujícího ve věci), že jde o soudy hod- notící (,... soud podle mého názoru naprosto nerozumí medicínské terminologii, není schopen chápat souvislosti ..“; „.. soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělá- vat nechce ...“). Jak již bylo předznamenáno, hodnotící soud, jehož pravdivost či nepravdi- vost nelze z povahy věci prokazovat, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody proje- vu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak mu- sí být povaze věci přiměřený. V posuzovaném případě je zjevné, že skutkový podklad pro vynesené soudy stěžovatel žádný nepřináší a ani přinést nemůže. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebyly otázky ani medicí- ny, ani „medicínského práva“ (což ani z pova- hy věci možné není, jakkoliv se stěžovatel pa- trně domnívá opak - k omylu stěžovatele co do podstaty řízení ve věcech dávek důchodo- vého pojištění podmíněných zdravotním sta- vem lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé pod sp. zn. 6 Ads 40/2008), stěžovatel neměl nejmenší příležitosti učinit skutkový závěr o tom, jakými znalostmi medicínské terminologie rozhodu- jící soudce disponuje, zda je schopen chápat souvislosti vyplývající z lékařských zpráv, zda je schopen chápat význam jednotlivých vy- šetření apod. Jakýkoliv prokazatelný skutko- vý základ pak postrádá stěžovatelovo konsta- tování, že postup soudu je způsoben tím, že „soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělávat nechce“. Úsudek o tom, že ně- kdo není vzdělán v oboru, který se údajně měl v rozhodnutí soudu uplatnit, leč se z po- vahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek o něčí vnitřní mentální rezervaci, je absurdní. V tomto ohledu je použitá kritika zjevně ex- cesivní v tom smyslu, že postrádá jakéhokoliv věcného podkladu - jde o čistě hodnotící soudy, které se neopírají o jakékoliv seznatel- né skutečnosti. Zřejmým účelem použité kri- tiky je dehonestováním soudu dodat na pře- svědčivosti předchozím argumentům. V této souvislosti nemůže být omluvou, že použité formulace jsou snad výrazem frustrace z předchozího řízení, která mohla být zapří- činěna i míjejícím se náhledem na podstatu řízení. Nejvyšší správní soud si je vědom to- ho, že v případě ukládání pořádkových pokut za urážlivá podání či přednesy je třeba mít na paměti, že urážlivé projevy účastníků mohou mít kořeny v jejich dlouhodobé frustraci z ne- úspěšného průběhu sporu či v jiných „po- chopitelných“ důvodech a že soudy jako re- prezentanti veřejné moci mají být nadány větší dávkou tolerance, velkorysosti a nadhle- du, než je tomu u jednotlivých občanů, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře (tak zejména nález ze dne 17. 10. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 211/99). Nicméně v posuzovaném případě šlo o podání, které formuloval advo- kát - právní profesionál, od něhož lze očeká- vat, že bude schopen od osobních pocitů při výkonu své praxe odhlédnout (k tomu viz ní- že). Zcela neakceptovatelným je pak poukaz na zdravotní handicap soudce v souvislosti s vý- slovenou „důvodnou pochybností“ o schop- nosti rozhodovat „tak složité“ případy, jako případy vyžadující orientaci v „medicínském právu“. Narážky na zdravotní postižení spoje- né s vyslovenou pochybností o mentální schopnosti postiženého patří k nejhrubším útokům aď personam, jejichž užití v argu- mentaci je oprávněně v běžném úzu označo- váno jako perfidní. Jde totiž o jednu z nej- hrubších forem abusivní aď hominem argumentace, která zpochybňuje kognitivní schopnosti oponenta domněle objektivizují- cím způsobem, a to na základě jeho vnějšího vzezření. Stěžovatelův pokus hodnotit svou výpověď později jako „výraz lítosti“ je v kon- textu citovaných pasáží zcela nepřesvědčivý. V kontextu s předchozím zpochybněním vzdělání soudce v určitém oboru jde o zjev- nou gradaci kritiky, nikoliv o pokus empatic- kého vyjádření účasti na těžkém údělu zdra- votně postiženého. Vedle výše uvedeného nelze odhlédnout od skutečnosti, že podání, jehož část byla shledána jako urážlivá, formuloval právní profesionál, advokát. Shodou okolností tuto skutečnost vyzdvihuje i sám stěžovatel, ovšem v tom smyslu, že byl ohledně obsahu jím koncipovaného podání zásadně vázán s ohledem na ustanovení zákona o advokacii a etických předpisů pokyny žalobkyně. Nad- to odpovědnost za obsah podání distribuuje 299 2016 na žalobkyni v tom smyslu, že koneckonců obsah podání stvrdila svým podpisem. K to- mu budiž poznamenáno následující: V první řadě je třeba zásadně odmítnout pokus o distribuci odpovědnosti za obsah po- dání zpracovávaného advokátem na jeho klienta, jehož pokyny se řídí. Procesní teorie sice samozřejmě vychází z toho, že procesní úkony učiněné zástupcem účastníka jsou na- hlíženy jako úkony onoho účastníka, nicmé- ně pokud jde o procesně nerelevantní jedná- ní v řízení (tj. jednání, které nemá samo o sobě vliv na průběh a výsledek řízení), ty- picky jednání týkající se právě pořádku v říze- ní, je přičitatelné vždy té osobě, která skuteč- ně jedná. Procesní úkon (kasační stížnost), jehož obsahem byly urážlivé pasáže, podal a koncipoval stěžovatel jako zástupce žalob- kyně. Podle běžného úzu byla kasační stíž- nost opatřena v závěru jménem žalobkyně (nikoliv tedy jejím podpisem, jak stěžovatel uvádí), signována však byla stěžovatelem, a to u jeho identifikace jako zástupce žalobkyně na titulní stránce kasační stížnosti. Již Nejvyš- ší správní soud Republiky československé v rozhodnutí ze dne 30. 10. 1934 ve věci sp. zn. 16539/34 dovodil, že za urážlivé podání odpovídají právě i advokáti, kteří jako zmoc- něnci užívají v písemných podáních urážejí- cího způsobu psaní. Stejně tak zcela explicit- ně konstatoval i novodobý Ústavní soud, že sice je třeba mít na paměti, že účastníky soud- ního řízení jsou fyzické nebo právnické oso- by, nikoliv jejich zástupci, nicméně pokud jde o vztahy při zajištění pořádku při vedení soudního řízení, jde případně o přímý vztah soudu a „rušícího“ advokáta (srov. zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 234/96, ve věci sp. zn. III. ÚS 749/2000, či ve věci sp. zn. I. ÚS 818/06). V tomto ohledu tedy považuje Nej- vyšší správní soud stěžovatele z hlediska po- řádku a důstojnosti soudního řízení za plně odpovědného za obsah podání, které jako zástupce (advokát) účastníka řízení sepsal a soudu doručil. Dále pak Nejvyšší správní soud musí co nejrozhodněji odmítnout stěžovatelovu argu- mentaci v tom smyslu, že snad jeho profesní závazek vázanosti pokynem klienta ospravedl- 300 ňuje užití výrazových prostředků, které klient požaduje, resp. které (byť expresivně) vy- jadřují klientovy názory na soudní rozhodnu- tí. Takový výklad stavovských předpisů je tře- ba odmítnout jako zcela scestný. Podle $ 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advoka- cii, je sice advokát povinen chránit a prosazo- vat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, nicméně pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Přitom po- dle $ 17 téhož zákona je advokát při výkonu advokacie povinen postupovat tak, aby nesni- žoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravi- dla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutě- že stanoví stavovský předpis. Tím je usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, č. 1/1997, kterým se stano- ví pravidla profesionální etiky a pravidla sou- těže advokátů České republiky (dále jen „etic- ký kodex“). Etický kodex zcela jasně přitom stanoví, že advokát je jednak všeobecně povi- nen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátní- ho stavu (čl. 4 odst. 1 etického kodexu), jed- nak je speciálně ve vztahu k soudům povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost (čl 17 odst. 1 etického kodexu). Postavení stěžovatele jako advokáta jej te- dy zavazuje naopak k mnohem vyššímu stan- dardu chování a neumožňuje akceptovat u advokáta způsoby, které by snad byly omlu- vitelné jistými okolnostmi u účastníka řízení. V tomto ohledu a při opakovaném zdů- raznění deontického charakteru soudní auto- rity je podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba opět velmi důrazně poukázat na setrvalou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva při výkladu čl 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud se týká právě výroků advokátů na ad- resu soudů. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zásadně ve všech věcech konstatuje, že zvláštní postavení advokátů (resp. právních profesionálů obecně) spočí- vá při výkonu soudnictví v tom, že mají ústřední význam zprostředkovatele mezi ve- řejností a soudy. Tímto postavením zpro- středkujícího článku lze pak vysvětlit právě obvyklá omezení (resp. regulace) chování členů tohoto stavu, včetně omezení svobody projevu. Evropský soud pro lidská práva do- konce výslovně konstatuje, že při zohlednění klíčové pozice advokátů lze od nich oprávně- ně očekávat, že přispějí k řádnému výkonu soudnictví, a tak i k udržení (získání) důvěry v soudnictví. Jakkoliv tedy článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nechrání pouze podstatu vyřčených myšle- nek a sdělení, ale též formu, jakou se projevu- jí, a jakkoliv jsou advokáti jistě oprávněni ko- mentovat veřejně výkon soudnictví, jejich kritika musí mít meze, neboť právníkova svo- boda slova v soudní síni není neomezená a zá- jmy, jako je autorita soudu, jsou natolik důle- žité, aby ospravedlnily omezení tohoto práva (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 1998 ve věci Schópfer proti Švýcarsku, č. stížnosti 25405/94; rozsudek ze dne 21. 3. 2002 ve vě- ci Nikula proti Finsku, č. stížnosti 31611/96, či rozsudek ze dne 15. 12. 2005 ve věci Ky- prianou proti Kypru, č. stížnosti 73797/01). S ohledem na právě uvedené se jeví zcela neo- podstatněným stěžovatelův poukaz na realiza- ci práva na svobodný projev ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. To ostatně potvrzuje rovněž setrvalá judi- katura Ústavního soudu ve věci ukládání po- řádkových pokut v soudním řízení - standard- ní argumentací stěžovatelů před Ústavním soudem je totiž právě poukaz na domnělé po- rušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tyto poukazy zásadně odmítá s tím, že čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, tj. právo svobodně (ne- rušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Lis- tiny, v němž se projevem rozumí vyjádření názoru. V tomto smyslu Ústavní soud chápe svobodu projevu jako právo vyjádření svých myšlenek, resp. idejí, vědomostí (znalostí), představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv. Také to- to právo je však nutno pojímat v jeho spole- čenském kontextu. Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na kon- krétní skutkový základ podléhá obvyklým zá- sadám a pravidlům právní interpretace. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názo- ry, bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny), je již obsaho- vě omezeno právy jiných, ať již tato práva ply- nou jako ústavně zaručená z ústavního po- řádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty; nejen tato obsahová omezení mo- hou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně za- ručeným právem, k němuž se upíná. Proto Ústavní soud dospívá k názoru, že pokud vy- bočí publikovaný názor z mezí v demokratic- ké společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá již mimo rámec ústavní ochrany. Z toho vyplývá, že v podsta- tě Ize pokládat za nezbytné sankcionování či prevenci před urážlivými útoky proti objek- tům ochrany, pokud „formality“, „podmínky“, „omezení“ či „sankce“ jsou přiměřené legi- timnímu účelu. V tomto ohledu Ústavní soud zásadně neshledává v případném uložení po- řádkové pokuty zásah do základního práva projevovat myšlenky či šířit informace, neboť jde toliko o sankcionování nekultivovaného způsobu jejich šíření. Ústavní soud shledává, že v určitých situacích (mezi něž patří i soud- ní řízení) je třeba volit adekvátní výrazové prostředky respektující obecně přijímané zá- sady slušného chování (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IL ÚS 76/2000, obdobně, s vět- ším důrazem na věcnost projevu a slušnost vystupování usnesení ve věci sp. zn. IL ÚS 2966/07). 301 2017 2017 Řízení před soudem: přezkum rozhodnutí 0 určení dne zániku správcovského zástavního práva k $ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění zákonů č. 255/1994 Sb. a č. 367/2000 Sb.» k $ 65 odst. 1 soudního řádu správního Správce daně má pravomoc vydávat rozhodnutí, kterým závazně určí, že a k ja- kému dni zaniklo správcovské zástavní právo zřízené podle $ 72 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Toto rozhodnutí je „roz- hodnutím“ ve smyslu legislativní zkratky v $ 65 odst. 1 s. ř. s. a není vyloučeno ze soudního přezkumu v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu.
Jana B. proti České správě sociálního zabezpečení o uložení pořádkové pokuty, o kasač- ní stížnosti zástupce žalobkyně.
Nejvyšší správní soud se, sleduje logiku kasačních námitek, nejdříve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti usnesení krajského soudu o uložení pořádkové pokuty. Stěžovatel rozhodnutí krajského soudu vytýká, že je nepřezkoumatelné, protože právně přiléhavým způsobem nezdůvodňuje, proč je podání urážlivé a které konkrétní výroky urážlivé jsou. Odůvodnění usnesení podle stěžovatele postrádá jakoukoliv právní úvahu o tom, na základě jakých skutečností soud dospěl k závěru, že podání stěžovatele lze oprávněně vnímat jako urážlivé. V této souvislosti Nejvyšší správní soud považuje za nutné zdůraznit, že nepřezkoumatelností ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je třeba chápat podle ustálené judikatury jednak nepřezkoumatelnost pro nesrozumitelnost, jednak nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů. Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost lze přitom obecně považovat takové rozhodnutí soudu, z jehož výroku nelze zjistit, jak vlastně soud ve věci rozhodl, tj. zda žalobu zamítl, odmítl nebo jí vyhověl, případně jehož výrok je vnitřně rozporný. Pod tento pojem spadají i případy, kdy nelze rozeznat, co je výrok a co odůvodnění, kdo jsou účastníci řízení a kdo byl rozhodnutím zavázán (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 78, dostupný na www. nssoud.cz). Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost je dále i rozhodnutí, jehož výrok je v rozporu s odůvodněním, které neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Ads 35/2003 - 70, dostupný na www.nssoud.cz.). Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových, nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění, o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny.
Napadené rozhodnutí krajského soudu je sice velmi stručné, nicméně samotná stručnost ještě neimplikuje nepřezkoumatelnost ve výše naznačeném smyslu. Předně je z napadeného rozhodnutí zcela zřejmé, o jaké skutečnosti soud své rozhodnutí opřel. Nelze přisvědčit námitce stěžovatele, že není zřejmé, jaké výroky stěžovatele měl soud za urážlivé - krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí sporné pasáže doslovně ocitoval a uvedl jejich zdroj (stěžovatelem sepsaná kasační stížnost). Tím jasně a nesporně vymezil skutkový základ svého rozhodnutí. V tomto ohledu tedy není možné považovat rozhodnutí krajského soudu za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Pokud jde o možnou nesrozumitelnost, stěžovatel vytýká napadenému rozhodnutí nedostatek „přiléhavých právních důvodů“, proč jsou některé pasáže kasační stížnosti urážlivé. Námitkou „přiléhavosti“ či „nepřiléhavosti“ právní argumentace však již stěžovatel v zásadě míří na případnou jinou vadu rozhodnutí (a to nezákonnost). Ostatně celý další obsah kasační stížnosti je určován právní polemikou s napadeným rozhodnutím, tj. vypořádává se s kvalitou a přiléhavostí právního hodnocení. Kritérium „přiléhavosti“, v širším smyslu též hloubky, rozsahu či kvality právní argumentace, však není kritériem nepřezkoumatelnosti nebo přezkoumatelnosti rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost je dána tehdy, jak bylo výše uvedeno, pokud rozhodnutí neobsahuje vůbec právní závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností. To znamená, že vadou nepřezkoumatelnosti trpí rozhodnutí pouze v případě, že postrádá základní náležitost aktu aplikace práva, a to vyjádření výsledku subsumpce seznalého skutkového stavu pod hypotézu právní normy. O takovou vadu v posuzovaném případě zjevně nejde - vymezený výrok (skutková okolnost) byl soudem hodnocen jako urážlivý ve smyslu § 44 odst. 1 s. ř. s. To znamená, že soud zjištěné skutečnosti pod určitou právní normu subsumoval a výsledek své subsumpce učinil zjevným. V tomto smyslu je rozhodnutí přezkoumatelné. Zda je tato subsumpce správná, zda se opírá o přiléhavé úvahy vycházející z interpretace normy a konečně zda je provedená interpretace normy dostatečně z rozhodnutí zjevná, to je již otázka jiná, otázka právního hodnocení, a tedy případné vady nezákonnosti ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Stěžovatelovy námitky, jak již bylo předznamenáno, jsou svou povahou tedy spíše námitkami nezákonnosti rozhodnutí krajského soudu. Pokud jde o nezákonnost rozhodnutí, podstatnou otázkou je, zda byla na předmětný skutkový stav aplikována přiléhavá norma, která byla řádně vyložena.
Podle ustanovení § 44 odst. 1 s. ř. s. může být usnesením uložena jako pořádkové opatření pokuta až do výše 50 000 Kč tomu, kdo neuposlechne výzvy soudu nebo učiní urážlivé podání či přednes. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve svém rozsudku ze dne 19. 1. 2005, č. j. 3 Ads 57/2003 - 79, dostupný na www.nssoud.cz, smyslem pořádkové pokuty jakožto pořádkového opatření při vedení procesu je jednak zajištění hladkého průběhu a důstojného průběhu soudního řízení, jednak ochrana jak veřejné autority, kterou soud zastává, tak osobnostních práv osob účastnících se řízení v širokém smyslu (účastníci řízení, osoby na řízení zúčastněné, svědci, tlumočníci apod.). Pokud jde o urážlivá podání, Nejvyšší správní soud v témže rozsudku konstatoval, že po stránce objektivní je urážlivým každý výrok, kterým se autorita úředních orgánů zjevně snižuje nebo kterým jsou porušena osobnostní práva jiných osob. Primárním hlediskem pro posouzení oprávněnosti aplikace ustanovení § 44 odst. 1 s. ř. s. ve stěžovatelově případě je tedy zjištění, zda příslušné pasáže kasační stížnosti byly „objektivně urážlivými“ v naznačeném smyslu. V posuzovaném případě šlo o výroky hodnotící soud - nešlo tedy o výroky, jimiž by z povahy věci mohly být zasaženy osobnostní statky osob účastnících se řízení. Kritériem urážlivosti výroků je tu tedy již zmíněná zjevnost snižování autority soudu jako orgánu veřejné moci. To ostatně koresponduje plně s účelem pokuty ve smyslu § 44 odst. 1 s. ř. s. jako pořádkového opatření, a to zajištění důstojnosti jednání před soudem. Jaké podání, resp. jaký výrok pak zjevně snižuje autoritu soudu?
Autoritou se v nejširším slova smyslu myslí sociální pozice, která je připisována nějaké instituci či osobě a která působí tak, že se jiní lidé ve svém jednání a myšlení řídí podle této instituce či osoby. Autorita vzniká buď společenskými procesy nebo na základě předcházející zkušenosti. Autorita státních orgánů, zejména pak orgánů soudních, je přitom typickou autoritou vzniklou jednak společenskými procesy, jednak autoritou formální resp. autoritou deontickou. Je to ústavní zákon, který formuluje soudnictví jako autoritativní státně mocenský nástroj rozhodování sporů a ochrany práv a vybavuje je pravomocí závazně stanovit individuálním rozhodnutím práva a povinnosti osob. Právě deontická povaha soudní autority vyžaduje, aby nebyla zásadně, v samém základě, zpochybněna kompetence soudního orgánu konat své funkce. Jinak řečeno - např. Evropský soud pro lidská práva při výkladu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) a při úvahách, kam může zajít kritika soudů jako výraz svobody slova, zcela stabilně konstatuje, že pojem autority soudu zahrnuje především to, že soudy jsou, a jsou tak i všeobecně přijímány veřejností, fórem pro řešení právních sporů a pro rozhodování o vině a nevině jedince v trestních věcech (např. srov. rozsudek ESLP ze dne 29. 8. 1997 ve věci Worm proti Rakousku, č. stížnosti 83/1996/702/894). Pokud jde o autoritu soudu, možnost bezbřehé kritiky je třeba poměřovat zájmem zachování bazální důvěry v soudy v demokratické společnosti (srov. rozsudek ESLP ze dne 24. 2. 1993 ve věci Fey proti Rakousku, č. stížnosti 14396/88). To samozřejmě neznamená, že není možné nijak zpochybňovat správnost závěrů soudů, polemizovat s jejich rozhodnutími, resp. že by byla vyloučena možnost kritizovat soudce vůbec (srov. rozsudek ESLP ze dne 22. 2. 1989 ve věci Barfod proti Dánsku, č. stížnosti 11508/85). Konec konců takovou možnost předpokládá již sám procesní nástroj opravného prostředku, tato polemika či nesouhlas však musí mít v zájmu zachování bazální důvěry v soudní autoritu nějaké meze.
Pro účely posouzení předkládaného případu není v tento okamžik potřebné zabývat se obšírně doktrinálními či judikatorními východisky a přístupy k možnému tu širšímu, tu užšímu pojetí přípustné míry kritiky soudní moci (k tomu srov. např. Kosař, D.: Kobenter proti Rakousku: Přípustná míra kritiky soudcovského stavu, in Přehled rozsudků Evropského soudu pro lidská práva, ASPI Praha, ročník X., č. 1, str. 32 - 41). Podstatné je, že v zásadě panuje shoda, že jakkoliv se svoboda slova vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou příznivě přijímané či považované za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. rozsudek ESLP ze dne 25. 11. 1999 ve věci Nilsen a Johnsen proti Norsku, č. stížnosti 23118/93), základní mezí je kritérium všeobecně známé především z oblasti ochrany osobnosti před zásahem do osobní cti, a to, zda je projevená kritika buď konstatováním in radice pravdivých skutečností, nebo hodnotícím soudem na skutečnosti založeným a skutečnosti přiměřeným (tak např. rozsudek ESLP ze dne 26. 4. 1995 ve věci Prager a Oberschlick proti Rakousku, č. stížnosti 15974/90). V obdobném smyslu hovoří ostatně i již citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 57/2003, konstatuje-li, že kritiku lze považovat za oprávněnou, pokud svým obsahem a formou nevybočuje z účelu kritiky věcné způsobem, jenž by se dotýkal cti kritizovaného.
V posuzovaném případě je zřejmé již ze samotné dikce sporných pasáží užitých stěžovatelem v kasační stížnosti na adresu krajského soudu (resp. na adresu konkrétního soudce rozhodujícího ve věci), že jde o soudy hodnotící („…soud podle mého názoru naprosto nerozumí medicínské terminologii, není schopen chápat souvislosti…..“; „…soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělávat nechce…“). Jak již bylo předznamenáno, hodnotící soud, jehož pravdivost či nepravdivost nelze z povahy věci prokazovat, musí k tomu, aby požíval ochrany svobody projevu, jednak vyvěrat ze skutečnosti, jednak musí být povaze věci přiměřený. V posuzovaném případě je zjevné, že skutkový podklad pro vynesené soudy stěžovatel žádný nepřináší a ani přinést nemůže. Vzhledem k tomu, že předmětem řízení nebyly otázky ani medicíny, ani „medicínského práva“ (což ani z povahy věci možné není, jakkoliv se stěžovatel patrně domnívá opak - k omylu stěžovatele co do podstaty řízení ve věcech dávek důchodového pojištění podmíněných zdravotním stavem lze odkázat na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ve věci samé pod sp. zn. 6 Ads 40/2008), stěžovatel neměl nejmenší příležitosti učinit skutkový závěr o tom, jakými znalostmi medicínské terminologie rozhodující soudce disponuje, zda je schopen chápat souvislosti vyplývající z lékařských zpráv, zda je schopen chápat význam jednotlivých vyšetření apod. Jakýkoliv prokazatelný skutkový základ pak postrádá stěžovatelovo konstatování, že postup soudu je způsoben tím, že „soud není v tomto oboru nijak vzdělán, ani se vzdělávat nechce“. Úsudek o tom, že někdo není vzdělán v oboru, který se údajně měl v rozhodnutí soudu uplatnit, leč se z povahy věci uplatnit nemohl, stejně jako úsudek o něčí vnitřní mentální rezervaci je absurdní. V tomto ohledu je použitá kritika zjevně excesivní v tom smyslu, že postrádá jakéhokoliv věcného podkladu - jde o čistě hodnotící soudy, které se neopírají o jakékoliv seznatelné skutečnosti. Zřejmým účelem použité kritiky je dehonestováním soudu dodat na přesvědčivosti předchozím argumentům. V této souvislosti nemůže být omluvou, že použité formulace jsou snad výrazem frustrace z předchozího řízení, která mohla být zapříčiněna i míjejícím se náhledem na podstatu řízení. Nejvyšší správní soud si je vědom toho, že v případě ukládání pořádkových pokut za urážlivá podání či přednesy je třeba mít na paměti, že urážlivé projevy účastníků mohou mít kořeny v jejich dlouhodobé frustraci z neúspěšného průběhu sporu či v jiných „pochopitelných“ důvodech a že soudy jako reprezentanti veřejné moci mají být nadány větší dávkou tolerance, velkorysosti a nadhledu, než je tomu u jednotlivých občanů, jak požaduje Ústavní soud ve své judikatuře (tak zejména nález ze dne 17. 10. 2000 ve věci sp. zn. I. ÚS 211/99). Nicméně v posuzovaném případě šlo o podání, které formuloval advokát - právní profesionál, od něhož lze očekávat, že bude schopen od osobních pocitů při výkonu své praxe odhlédnout (k tomu viz níže). Zcela neakceptovatelným je pak poukaz na zdravotní handicap soudce v souvislosti s vyslovenou „důvodnou pochybností“ o schopnosti rozhodovat „tak složité“ případy, jako případy vyžadující orientaci v „medicínském právu“. Narážky na zdravotní postižení spojené s vyslovenou pochybností o mentální schopnosti postiženého patří k nejhrubším útokům ad personam, jejichž užití v argumentaci je oprávněně v běžném úzu označováno jako perfidní. Jde totiž o jednu z nejhrubších forem abusivní ad hominem argumentace, která zpochybňuje kognitivní schopnosti oponenta domněle objektivizujícím způsobem, a to na základě jeho vnějšího vzezření. Stěžovatelův pokus hodnotit svou výpověď později jako „výraz lítosti“ je v kontextu citovaných pasáží zcela nepřesvědčivý. V kontextu s předchozím zpochybněním vzdělání soudce v určitém oboru jde o zjevnou gradaci kritiky, nikoliv o pokus empatického vyjádření účasti na těžkém údělu zdravotně postiženého.
Vedle výše uvedeného nelze odhlédnout od skutečnosti, že podání, jehož část byla shledána jako urážlivá, formuloval právní profesionál, advokát. Shodou okolností tuto skutečnost vyzdvihuje i sám stěžovatel, ovšem v tom smyslu, že byl ohledně obsahu jím koncipovaného podání zásadně vázán s ohledem na ustanovení zákona o advokacii a etických předpisů pokyny žalobkyně. Nadto odpovědnost za obsah podání distribuuje na žalobkyni v tom smyslu, že konec konců obsah podání stvrdila svým podpisem. K tomu budiž poznamenáno následující:
V první řadě je třeba zásadně odmítnout pokus o distribuci odpovědnosti za obsah podání zpracovávaného advokátem na jeho klienta, jehož pokyny se řídí. Procesní teorie sice samozřejmě vychází z toho, že procesní úkony učiněné zástupcem účastníka jsou nahlíženy jako úkony onoho účastníka, nicméně pokud jde o procesně nerelevantní jednání v řízení (tj. jednání, které nemá samo o sobě vliv na průběh a výsledek řízení), typicky jednání týkající se právě pořádku v řízení, je přičitatelné vždy té osobě, která skutečně jedná. Procesní úkon (kasační stížnost), jehož obsahem byly urážlivé pasáže, podal a koncipoval stěžovatel jako zástupce žalobkyně. Podle běžného úzu byla kasační stížnost opatřena v závěru jménem žalobkyně (nikoliv tedy jejím podpisem, jak stěžovatel uvádí), signována však byla stěžovatelem, a to u jeho identifikace jako zástupce žalobkyně na titulní stránce kasační stížnosti. Již Nejvyšší správní soud Republiky československé v rozhodnutí ze dne 30. 10. 1934 ve věci sp. zn. 16539/34 dovodil, že za urážlivé podání odpovídají právě i advokáti, kteří jako zmocněnci užívají v písemných podáních urážejícího způsobu psaní. Stejně tak zcela explicitně konstatoval i novodobý Ústavní soud, že sice je třeba mít na paměti, že účastníky soudního řízení jsou fyzické nebo právnické osoby, nikoliv jejich zástupci, nicméně pokud jde o vztahy při zajištění pořádku při vedení soudního řízení, jde případně o přímý vztah soudu a „rušícího“ advokáta (srov. zejména usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 234/96, ve věci sp. zn. III. ÚS 749/2000, či ve věci sp. zn. I. ÚS 818/06). V tomto ohledu tedy považuje Nejvyšší správní soud stěžovatele z hlediska pořádku a důstojnosti soudního řízení za plně odpovědného za obsah podání, které jako zástupce (advokát) účastníka řízení sepsal a soudu doručil.
Dále pak Nejvyšší správní soud musí co nejrozhodněji odmítnout stěžovatelovu argumentaci v tom smyslu, že snad jeho profesní závazek vázanosti pokynem klienta ospravedlňuje užití výrazových prostředků, které klient požaduje, resp. které (byť expresivně) vyjadřují klientovy názory na soudní rozhodnutí. Takový výklad stavovských předpisů je třeba odmítnout jako zcela scestný. Podle ustanovení § 16 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, je sice advokát povinen chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy klienta a řídit se jeho pokyny, nicméně pokyny klienta však není vázán, jsou-li v rozporu s právním nebo stavovským předpisem. Přitom podle § 17 téhož zákona je advokát při výkonu advokacie povinen postupovat tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis. Tím je usnesení představenstva České advokátní komory ze dne 31. října 1996, č. 1/1997, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (dále jen „etický kodex“). Etický kodex zcela jasně přitom stanoví, že advokát je jednak všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu (čl. 4 odst. 1 etického kodexu), jednak je speciálně ve vztahu k soudům povinen zachovávat náležitou úctu a zdvořilost (čl. 17 odst. 1 etického kodexu).
Postavení stěžovatele jako advokáta jej tedy zavazuje naopak k mnohem vyššímu standardu chování a neumožňuje akceptovat u advokáta způsoby, které by snad byly omluvitelné jistými okolnostmi u účastníka řízení.
V tomto ohledu a při opakovaném zdůraznění deontického charakteru soudní autority je podle názoru Nejvyššího správního soudu třeba opět velmi důrazně poukázat na setrvalou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva při výkladu čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, pokud se týká právě výroků advokátů na adresu soudů. Evropský soud pro lidská práva v této souvislosti zásadně ve všech věcech konstatuje, že zvláštní postavení advokátů (resp. právních profesionálů obecně) spočívá při výkonu soudnictví v tom, že mají ústřední význam zprostředkovatele mezi veřejností a soudy. Tímto postavením zprostředkujícího článku lze pak vysvětlit právě obvyklá omezení (resp. regulace) chování členů tohoto stavu, včetně omezení svobody projevu. Evropský soud pro lidská práva dokonce výslovně konstatuje, že při zohlednění klíčové pozice advokátů lze od nich oprávněně očekávat, že přispějí k řádnému výkonu soudnictví, a tak i k udržení (získání) důvěry v soudnictví. Jakkoliv tedy článek 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nechrání pouze podstatu vyřčených myšlenek a sdělení, ale též formu, jakou se projevují, a jakkoliv jsou advokáti jistě oprávněni komentovat veřejně výkon soudnictví, jejich kritika musí mít meze, neboť právníkova svoboda slova v soudní síni není neomezená a zájmy, jako je autorita soudu, jsou natolik důležité, aby ospravedlnily omezení tohoto práva (srov. např. rozsudek ESLP ze dne 20. 5. 1998 ve věci Schöpfer proti Švýcarsku, č. stížnosti 25405/94; rozsudek ze dne 21. 3. 2002 ve věci Nikula proti Finsku, č. stížnosti 31611/96, či rozsudek ze dne 15. 12. 2005 ve věci Kyprianou proti Kypru, č. stížnosti 73797/01). S ohledem na právě uvedené se jeví zcela neopodstatněným stěžovatelův poukaz na realizaci práva na svobodný projev ve smyslu čl. 17 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
To ostatně potvrzuje rovněž setrvalá judikatura Ústavního soudu ve věci ukládání pořádkových pokut v soudním řízení - standardní argumentací stěžovatelů před Ústavním soudem je totiž právě poukaz na domnělé porušení čl. 17 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud tyto poukazy zásadně odmítá s tím, že ustanovení čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod zaručuje každému svobodu projevu a právo na informace, tj. právo svobodně (nerušeně) projevovat své myšlenky, příp. své znalosti, a právo být informován. Svoboda projevu je konkretizována v čl. 17 odst. 2 Listiny, v němž se projevem rozumí vyjádření názoru. V tomto smyslu Ústavní soud chápe svobodu projevu jako právo vyjádření svých myšlenek, resp. idejí, vědomostí (znalostí), představ, přání apod., a to jak vůči určitému adresátu, tak veřejně vůči komukoliv. Také toto právo je však nutno pojímat v jeho společenském kontextu. Ústavní soud již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 359/96 konstatoval, že svoboda projevu a vyjádření vlastních názorů nemá charakter filosofické kategorie, ale jako pojem ústavněprávní při své aplikaci na konkrétní skutkový základ podléhá obvyklým zásadám a pravidlům právní interpretace. Ústavně zaručené právo vyjadřovat své názory, bez ohledu na případně možné omezení zákonem (čl. 17 odst. 4 Listiny), je již obsahově omezeno právy jiných, ať již tato práva plynou jako ústavně zaručená z ústavního pořádku republiky či z jiných zábran daných zákonem chránících celospolečenské zájmy a hodnoty; nejen tato obsahová omezení mohou právo vyjadřovat názory zbavit jeho ústavní ochrany, neboť i forma, jíž se názory navenek vyjadřují, je úzce spjata s ústavně zaručeným právem, k němuž se upíná. Proto Ústavní soud dospívá k názoru, že pokud vybočí publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a jako takový se pravidla ocitá již mimo rámec ústavní ochrany. Z toho vyplývá, že v podstatě lze pokládat za nezbytné sankcionování či prevenci před urážlivými útoky proti objektům ochrany, pokud „formality“, „podmínky“, „omezení“ či „sankce“ jsou přiměřené legitimnímu účelu. V tomto ohledu Ústavní soud zásadně neshledává v případném uložení pořádkové pokuty zásah do základního práva projevovat myšlenky či šířit informace, neboť jde toliko o sankcionování nekultivovaného způsobu jejich šíření. Ústavní soud shledává, že v určitých situacích (mezi něž patří i soudní řízení) je třeba volit adekvátní výrazové prostředky respektující obecně přijímané zásady slušného chování (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 76/2000, obdobně, s větším důrazem na věcnost projevu a slušnost vystupování usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 2966/07).
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů neshledal kasační stížnost stěžovatele důvodnou, a proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 a 7 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti nenáleží. To by náleželo žalované - Nejvyšší správní soud však nezjistil, že by jí nějaké náklady v souvislosti s řízením o kasační stížnosti stěžovatele vznikly, proto Nejvyšší správní soud rozhodl, že žalované, přestože měla ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. října 2009
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu