Podílí-li se příslušník bezpečnostního sboru mimo jiné i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu § 53 odst. 4 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci
24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik intenzivní, že způsobuje zásah do jejich
biorytmu a sociálního a rodinného života.
Podílí-li se příslušník bezpečnostního sboru mimo jiné i na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě (zde výjezdové skupiny), neznamená to bez dalšího, že jeho režim služby lze kvalifikovat jako nepřetržitý ve smyslu § 53 odst. 4 věty druhé zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních
sborů. Pro nepřetržitý režim služby je charakteristické střídání příslušníků v rámci
24 hodin po sobě jdoucích, které je natolik intenzivní, že způsobuje zásah do jejich
biorytmu a sociálního a rodinného života.
[9] Podstatou posuzovaného sporu je výklad § 53 odst. 4 zákona o služebním poměru,
konkrétně jeho věty druhé obsahující definici nepřetržitého režimu služby: „Za nepřetržitý režim služby se považuje režim služby,
v němž se příslušníci vzájemně střídají ve
směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích
k zajištění nepřetržitého provozu vyžadujícího výkon služby 24 hodin denně po 7 dnů
v týdnu, nebo v takovém režimu vykonávají
službu ve 24hodinových směnách.“ a aplikace tohoto výkladu na případ žalobkyně. Zatímco žalobkyně má za to, že její režim služby
tuto definici naplňuje, stěžovatel se proti jejímu výkladu brání a tvrdí, že zařazování žalobkyně do činnosti výjezdové skupiny lze kvalifikovat jako nerovnoměrné rozvržení služby.
[10] Přestože je nepřetržitý režim služby
obdobně upraven též v zákoníku práce z roku 2006 [§ 78 odst. 1 písm. f)] a v tomto režimu byl již podroben doktrinálnímu výkladu,
nelze s ohledem na specifika služebního poměru z těchto závěrů vycházet. Jak konstatoval Ústavní soud ČR ve svém plenárním nálezu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 20/09,
č. 36/2012 Sb., „v případě bezpečnostních
sborů by nastolení režimu zákoníku práce
ve svých důsledcích ochromilo chod těchto
sborů, a proto jak historicky, tak z pohledu
komparatistiky bývá právní úprava poměrů
příslušníků těchto sborů tradičně a pochopitelně samostatná a specifická“. Z tohoto důvodu
se zdejší soud nadále zaměřil pouze na právní
úpravu rozvržení doby služby a odměňování
obsaženou v zákoně o služebním poměru.
[11] Citovaný zákon rozlišuje tři způsoby
rozvržení doby služby:
1) rovnoměrné rozvržení doby služby
(§ 53 odst. 2),
2) nerovnoměrné rozvržení doby služby
(§ 53 odst. 3) a
3) dvousměnný, třísměnný nebo nepřetr-
žitý režim služby (§ 53 odst. 4).
Tyto režimy přitom zákon odděluje a nepřipouští jejich překrývání či kombinování,
tzn., že doba služby může být příslušníkovi
rozvržena pouze podle jednoho z těchto režimů, tj. buď rovnoměrně, nebo nerovnoměrně, nebo jako nepřetržitá doba služby, příp.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
režim ve směnách. Podle § 114 odst. 2 se pak
příslušníkovi, který vykonává službu ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém režimu služby, zvyšuje základní tarif o 10 %.
[11] Citovaný zákon rozlišuje tři způsoby
rozvržení doby služby:
1) rovnoměrné rozvržení doby služby
(§ 53 odst. 2),
2) nerovnoměrné rozvržení doby služby
(§ 53 odst. 3) a
3) dvousměnný, třísměnný nebo nepřetr-
žitý režim služby (§ 53 odst. 4).
Tyto režimy přitom zákon odděluje a nepřipouští jejich překrývání či kombinování,
tzn., že doba služby může být příslušníkovi
rozvržena pouze podle jednoho z těchto režimů, tj. buď rovnoměrně, nebo nerovnoměrně, nebo jako nepřetržitá doba služby, příp.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
režim ve směnách. Podle § 114 odst. 2 se pak
příslušníkovi, který vykonává službu ve dvousměnném, třísměnném nebo nepřetržitém režimu služby, zvyšuje základní tarif o 10 %.
[12] Při posuzování otázky, zda toto navýšení základního tarifu náleží i žalobkyni, je
třeba vycházet z konkrétního režimu její služby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
vzal v potaz dokumenty mapující režim služby žalobkyně založené v soudním spise (především rozhodnutí ředitele Policie ČR Karlovy Vary ve věci jejího služebního poměru
a rozvrhy směn 1. a 2. oddělení odboru služby
kriminální policie a vyšetřování). Ze spisového
materiálu zdejší soud zjistil, že týdenní fond
služby žalobkyně jako příslušníka bezpečnostního sboru činí 37,5 hodiny, což odpovídá § 52 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Běžně žalobkyně vykonává v pracovních
dnech od 7.00 hod do 15.30 hod činnost –
zpracování vyšetřovacích spisů, která je svým
charakterem činností administrativní. Dále
se žalobkyně podílí na zajištění výkonu služby výjezdové skupiny a na tzv. realizacích
(případná výpomoc výjezdové skupině).
Služba výjezdové skupiny je přitom zajišťována nepřetržitě (tedy 24 hodin 7 dnů v týdnu)
střídajícími se příslušníky 1. a 2. oddělení odboru služby kriminální policie a vyšetřování.
Do služby v rámci výjezdové skupiny, stejně
jako do služby v rámci tzv. realizací, jsou veleni dva příslušníci denně, přičemž doba jejich
služby trvá vždy 12–13 hod., a to přibližně od
7.00 hod. do 20.00 hod. a od 19.00 hod. do
8.00 hod. (čas začátku a konce služby se liší
v závislosti na tom, zda jde o službu výjezdové
skupiny nebo v rámci tzv. realizací). Takovou
službu žalobkyně absolvuje podle rozvrhů
služeb za měsíce září 2009 až březen 2010 založených v soudním spise průměrně čtyřikrát měsíčně. To znamená, že se žalobkyně
podílí na výkonu nepřetržité služby výjezdové skupiny a realizacích přibližně padesáti
hodinami měsíčně, z nichž však spadá asi
16–24 hodin (v závislosti na daném měsíci)
do její základní pracovní doby. Z rozvrhů služeb dále vyplývá, že se na zajištění výkonu této nepřetržité služby podílí přibližně 25 příslušníků, kteří se střídají.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
[12] Při posuzování otázky, zda toto navýšení základního tarifu náleží i žalobkyni, je
třeba vycházet z konkrétního režimu její služby. Nejvyšší správní soud v této souvislosti
vzal v potaz dokumenty mapující režim služby žalobkyně založené v soudním spise (především rozhodnutí ředitele Policie ČR Karlovy Vary ve věci jejího služebního poměru
a rozvrhy směn 1. a 2. oddělení odboru služby
kriminální policie a vyšetřování). Ze spisového
materiálu zdejší soud zjistil, že týdenní fond
služby žalobkyně jako příslušníka bezpečnostního sboru činí 37,5 hodiny, což odpovídá § 52 odst. 1 zákona o služebním poměru.
Běžně žalobkyně vykonává v pracovních
dnech od 7.00 hod do 15.30 hod činnost –
zpracování vyšetřovacích spisů, která je svým
charakterem činností administrativní. Dále
se žalobkyně podílí na zajištění výkonu služby výjezdové skupiny a na tzv. realizacích
(případná výpomoc výjezdové skupině).
Služba výjezdové skupiny je přitom zajišťována nepřetržitě (tedy 24 hodin 7 dnů v týdnu)
střídajícími se příslušníky 1. a 2. oddělení odboru služby kriminální policie a vyšetřování.
Do služby v rámci výjezdové skupiny, stejně
jako do služby v rámci tzv. realizací, jsou veleni dva příslušníci denně, přičemž doba jejich
služby trvá vždy 12–13 hod., a to přibližně od
7.00 hod. do 20.00 hod. a od 19.00 hod. do
8.00 hod. (čas začátku a konce služby se liší
v závislosti na tom, zda jde o službu výjezdové
skupiny nebo v rámci tzv. realizací). Takovou
službu žalobkyně absolvuje podle rozvrhů
služeb za měsíce září 2009 až březen 2010 založených v soudním spise průměrně čtyřikrát měsíčně. To znamená, že se žalobkyně
podílí na výkonu nepřetržité služby výjezdové skupiny a realizacích přibližně padesáti
hodinami měsíčně, z nichž však spadá asi
16–24 hodin (v závislosti na daném měsíci)
do její základní pracovní doby. Z rozvrhů služeb dále vyplývá, že se na zajištění výkonu této nepřetržité služby podílí přibližně 25 příslušníků, kteří se střídají.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon výslovně neupravuje takové situace, kdy příslušník běžně vykonává službu
způsobem, který by se dal označit jako rovnoměrné rozvržení doby služby, a současně se
částečně podílí na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě. Při definování
charakteru služby žalobkyně je třeba jednoznačně její činnost podřadit pod jeden ze zákonem definovaných režimů služby, zákon
nepočítá s překrýváním či kombinováním několika režimů služby. V daném případě je tedy třeba zaměřit se na veškeré relevantní dílčí aspekty služby žalobkyně a na jejich
základě posoudit, o jaký způsob rozvržení
služby se v jejím případě jedná.
[13] Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že zákon výslovně neupravuje takové situace, kdy příslušník běžně vykonává službu
způsobem, který by se dal označit jako rovnoměrné rozvržení doby služby, a současně se
částečně podílí na výkonu činnosti, která musí být zajišťována nepřetržitě. Při definování
charakteru služby žalobkyně je třeba jednoznačně její činnost podřadit pod jeden ze zákonem definovaných režimů služby, zákon
nepočítá s překrýváním či kombinováním několika režimů služby. V daném případě je tedy třeba zaměřit se na veškeré relevantní dílčí aspekty služby žalobkyně a na jejich
základě posoudit, o jaký způsob rozvržení
služby se v jejím případě jedná.
[14] Jako určité prvotní, nikoli však zásadní, východisko lze považovat poměr doby
služby, kterou žalobkyně vykonává ve své běžné pracovní době, tedy v době od 7.00 hod.
do 15.30 hod., a doby služby vykonané mimo
ni (nehledě na to, zda jde o běžné zařazení žalobkyně k administrativnímu zpracování
trestních spisů či o službu ve výjezdové skupině). Z údajů uvedených v závěru bodu [12]
vyplývá, že se žalobkyně podílí na výkonu
služby ve výjezdové skupině mimo svou běžnou pracovní dobu přibližně 30 hodinami
měsíčně. Zbývající službu, ať už v rámci výjezdové skupiny či v rámci svého běžného zařazení, vykonává žalobkyně ve zbývající pracovní době, tj. přibližně 120 hodinách měsíčně.
Doba, kterou žalobkyně stráví při zajišťování
služby výjezdové skupiny mimo svou běžnou
pracovní dobu, činí tedy přibližně 25 % celkového fondu její pracovní doby.
[14] Jako určité prvotní, nikoli však zásadní, východisko lze považovat poměr doby
služby, kterou žalobkyně vykonává ve své běžné pracovní době, tedy v době od 7.00 hod.
do 15.30 hod., a doby služby vykonané mimo
ni (nehledě na to, zda jde o běžné zařazení žalobkyně k administrativnímu zpracování
trestních spisů či o službu ve výjezdové skupině). Z údajů uvedených v závěru bodu [12]
vyplývá, že se žalobkyně podílí na výkonu
služby ve výjezdové skupině mimo svou běžnou pracovní dobu přibližně 30 hodinami
měsíčně. Zbývající službu, ať už v rámci výjezdové skupiny či v rámci svého běžného zařazení, vykonává žalobkyně ve zbývající pracovní době, tj. přibližně 120 hodinách měsíčně.
Doba, kterou žalobkyně stráví při zajišťování
služby výjezdové skupiny mimo svou běžnou
pracovní dobu, činí tedy přibližně 25 % celkového fondu její pracovní doby.
[15] Nelze přehlédnout, že podle § 53
odst. 4 zákona o služebním poměru je pro nepřetržitý režim služby typické, že se příslušníci „vzájemně střídají ve směnách v rámci
24 hodin po sobě jdoucích“. Je nepochybné,
že se v posuzované věci příslušníci daných
oddělení ve směnách střídají, je však již diskutabilní, zda tak činí vzájemně a zda se tak
děje v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Podle zdejšího soudu je třeba při posuzování,
co lze považovat za vzájemné střídání příslušníků, vnímat i širší souvislosti jejich služebního zařazení, složitosti a namáhavosti vykoná-
vané služby apod. Je nepochybné, že se zvyšujícím se požadavkem na míru soustředění,
pozornosti a na eliminaci lidských selhání, se
zvyšují i nároky na počet příslušníků, kteří
objektivně mohou určitý úkol zajišťovat, a to
případně i v nižší frekvenci služeb. V daném
případě však ze spisového materiálu ani z tvrzení účastníků nevyplynulo, že by se zhruba
25 příslušníků podílelo na výkonu služby
v nepřetržitém režimu zajišťovaném čtyřmi
osobami denně (dvě se střídají po zhruba
13 hodinách ve výjezdové skupině, další dvě
po dvanácti hodinách při tzv. realizacích)
z důvodu vyšších nároků na jejich výkon či regeneraci. Naopak lze dovodit, že tento stav je
dán požadavky na složení krajské výjezdové
skupiny; ze spisového materiálu (konkrétně
z čl. 2 pokynu náměstka ředitele Krajského
ředitelství policie Západočeského kraje pro
zřízení Karlovarského kraje ze dne 29. 12.
2009) vyplynulo, že krajská výjezdová skupina je kromě ostatních členů složena vždy
pouze z jednoho policisty odboru obecné nebo hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování krajského ředitelství
pověřeného vyšetřováním trestné činnosti.
Je pak nasnadě, že se policisté na daných odděleních ve výkonu této služby spravedlivě
střídají. Za této situace, kdy se žalobkyně
účastní na zajištění nepřetržitého výkonu
služby ve výjezdové skupině přibližně čtyřmi
12–13 hodinovými směnami měsíčně, aniž
by pro tuto nižší frekvenci služby byly relevantní důvody (kromě spravedlivého podílu
všech příslušníků daného oddělení na zajištění služby výjezdové skupiny), tedy nemůže
být požadavek na vzájemně střídání se příslušníků ve směnách naplněn, nemluvě o požadavku, aby se tak dělo v rámci 24 hodin po
sobě jdoucích.
[15] Nelze přehlédnout, že podle § 53
odst. 4 zákona o služebním poměru je pro nepřetržitý režim služby typické, že se příslušníci „vzájemně střídají ve směnách v rámci
24 hodin po sobě jdoucích“. Je nepochybné,
že se v posuzované věci příslušníci daných
oddělení ve směnách střídají, je však již diskutabilní, zda tak činí vzájemně a zda se tak
děje v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Podle zdejšího soudu je třeba při posuzování,
co lze považovat za vzájemné střídání příslušníků, vnímat i širší souvislosti jejich služebního zařazení, složitosti a namáhavosti vykoná-
vané služby apod. Je nepochybné, že se zvyšujícím se požadavkem na míru soustředění,
pozornosti a na eliminaci lidských selhání, se
zvyšují i nároky na počet příslušníků, kteří
objektivně mohou určitý úkol zajišťovat, a to
případně i v nižší frekvenci služeb. V daném
případě však ze spisového materiálu ani z tvrzení účastníků nevyplynulo, že by se zhruba
25 příslušníků podílelo na výkonu služby
v nepřetržitém režimu zajišťovaném čtyřmi
osobami denně (dvě se střídají po zhruba
13 hodinách ve výjezdové skupině, další dvě
po dvanácti hodinách při tzv. realizacích)
z důvodu vyšších nároků na jejich výkon či regeneraci. Naopak lze dovodit, že tento stav je
dán požadavky na složení krajské výjezdové
skupiny; ze spisového materiálu (konkrétně
z čl. 2 pokynu náměstka ředitele Krajského
ředitelství policie Západočeského kraje pro
zřízení Karlovarského kraje ze dne 29. 12.
2009) vyplynulo, že krajská výjezdová skupina je kromě ostatních členů složena vždy
pouze z jednoho policisty odboru obecné nebo hospodářské kriminality služby kriminální policie a vyšetřování krajského ředitelství
pověřeného vyšetřováním trestné činnosti.
Je pak nasnadě, že se policisté na daných odděleních ve výkonu této služby spravedlivě
střídají. Za této situace, kdy se žalobkyně
účastní na zajištění nepřetržitého výkonu
služby ve výjezdové skupině přibližně čtyřmi
12–13 hodinovými směnami měsíčně, aniž
by pro tuto nižší frekvenci služby byly relevantní důvody (kromě spravedlivého podílu
všech příslušníků daného oddělení na zajištění služby výjezdové skupiny), tedy nemůže
být požadavek na vzájemně střídání se příslušníků ve směnách naplněn, nemluvě o požadavku, aby se tak dělo v rámci 24 hodin po
sobě jdoucích.
[16] Ke stejnému závěru lze dospět i cestou teleologického výkladu § 114 odst. 2 zákona o služebním poměru, podle kterého se
základní tarif příslušníka, který vykonává
službu ve dvousměnném, třísměnném nebo
nepřetržitém režimu služby, zvyšuje o 10 %.
Podle důvodové zprávy je toto ustanovení výrazem snahy stanovit základní tarif v závislosti na složitosti, odpovědnosti a namáhavosti
vykonávané služby a na získaných odborných
zkušenostech, podmiňujících výkon služby
(příslušná pasáž míří na celý § 114 zákona
o služebním poměru, důvodová zpráva dostupná na www.psp.cz, tisk č. 256/0, 4. volební období). Podle stanoviska ke směnnému
režimu služby personálního odboru Ministerstva vnitra ze dne 2. 1. 2007 je „zvýhodnění
příslušníků, kteří vykonávají službu v různých úsecích dne, případně také v sobotu
a neděli odůvodněno tím, že u nich dochází
k narušení biorytmu a společenského a rodinného života. Zákon nestanoví, jak má
být toto narušení intenzivní, tedy kolik různých směn (ranních, odpoledních, nočních)
má příslušník v měsíci vykonat, aby mu nárok na vyšší tarif vznikl.“
Předmětné desetiprocentní zvýšení základního tarifu, které není s ohledem na obvyklou výši služebního platu nijak zanedbatelné, má tedy za cíl kompenzovat mimo jiné
složitost, odpovědnost a namáhavost vykonávané služby. Je nepochybné, že citované ustanovení míří především na případy, kdy příslušník
úskalím spojeným se směnným režimem
služby čelí pravidelně, tj. kdy se v rámci svého zařazení podílí pouze či převážně na zajišťování nepřetržitého režimu služby a z toho
titulu je jeho služba obdobně zatěžující jako
například třísměnný provoz. Dále nelze vyloučit použitelnost tohoto ustanovení na případy příslušníků, kteří se podílí na zajišťování nepřetržitého výkonu služby pouze v části
své pracovní doby, avšak nikoli z důvodu
spravedlivého střídání příslušníků na daném
oddělení, ale z jiného relevantního důvodu.
V posuzované věci však žádná z těchto situací
nenastala, a zvýšení základního tarifu podle
§ 114 odst. 2 zákona o služebním poměru tedy žalobkyni nenáleží ani z tohoto pohledu.
Na tom nic nemění ani odkaz žalobkyně
na druhou větu z citované pasáže stanoviska
personálního odboru Ministerstva vnitra
[„Zákon nestanoví, jak má být toto narušení
intenzivní, tedy kolik různých směn (ranních, odpoledních, nočních) má příslušník
v měsíci vykonat, aby mu nárok na vyšší tarif vznikl.“], z níž žalobkyně dovozuje, že její
pracovní režim je režimem nepřetržitým.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 12 / 2 012
Poručík Mgr. Zuzana H. proti Krajskému ředitelství policie Západočeského kraje o zá-