LAM Byla-li žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítnuta z toho důvodu, že se opírala pouze o rozhodnutí soudu o povolení obno- vy řízení a zproštění žalobce z obžaloby, nebrání rozhodnutí správního orgánu o nové žádosti v téže věci opírající se o usnesení soudu, podle něhož je žalobce úča- sten podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudní rehabili- tace, překážka věci pravomocně rozhodnuté.
LAM Byla-li žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb. zamítnuta z toho důvodu, že se opírala pouze o rozhodnutí soudu o povolení obno- vy řízení a zproštění žalobce z obžaloby, nebrání rozhodnutí správního orgánu o nové žádosti v téže věci opírající se o usnesení soudu, podle něhož je žalobce úča- sten podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, soudní rehabili- tace, překážka věci pravomocně rozhodnuté.
Již městský soud správně vyložil, že také v řízení před správními orgány platí obecná zásada klasického procesu ne bis in idem; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost roz- hodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých změně- ných nebo zaniklých hmotněprávních sub- jektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně sta- noví (jako např. pro oblast civilního procesu $ 104 odst. 1 a $ 159 odst. 3 o. s. ř.), nebo ni- koli, přestože takový, třebas implicitní, příkaz zákonodárce lze i z ustanovení $ 59 odst. 2 správního řádu č. 71/1967 Sb. spolehlivě do- vodit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se stejného předmětu řízení a týchž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jest- liže tentýž nárok nebo stav vymezený žalob- ním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn, a řízení se týká stejných osob i v případě, jestliže v novém ří- 530 zení vystupují právní nástupci osob, které by- ly účastníky pravomocně skončeného řízení. V daném případě sice stěžovatelka roz- hodla o stejném nároku žalobce rozhodnu- tím ze dne 2. 5. 2002, lze však souhlasit s městským soudem, že další rozhodnutí stě- žovatelky ze dne 5. 6. 2003 se neopírá o stej- ná skutková tvrzení, ani o tentýž právní dů- vod. První žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky se totiž opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001, o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměři- cích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 4 T 115/87, a navazující rozsudek téhož Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp.zn.5 T 195/2001, o zproštění žalobce z obžaloby po- dle $ 226 písm. b) trestního řádu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle $ 267 odst. 1 trestního zákona, o níž stěžovatelka rozhodla dne 2. 5. 2002 negativ- ně, protože ke zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích nedošlo podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zá- kona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komu- nistického režimu 4 o odporu proti němu, jak vyžaduje zákon č. 261/2001 Sb., ale na zákla- dě mimořádného opravného prostředku (ob- novy řízení); naproti tomu druhá žádost ža- lobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky ze dne 27. 12. 2002 se opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2002, podle něhož je žalobce účasten podle $ 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. soudní rehabilitace. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s městským soudem za to, že je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a uvedený právní důvod v říze- ní o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako v řízení o žádosti ze dne 27. 12. 2002. Nejde proto o stejnou věc a názor stěžo- vatelky vyslovený v žalobou napadeném roz- hodnutí ze dne 5. 6. 2003, že její prvé rozhod- nutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku. věci rozhodnuté pro vydání rozhodnutí ve věci sa- mé v řízení vedeném na základě žádosti žalob- ce ze dne 27. 12. 2002, není správný. 1196 Důchodové pojištění: příplatek k důchodu k $ 1 odst. 1 nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění ně- kterých křivd způsobených komunistickým režimem v oblasti sociální, ve znění nařízení vlády č. 405/2005 Sb. (v textu též „nařízení“) k $ 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. Při posuzování nároku na příplatek k důchodu podle nařízení vlády č. 622/2004 Sb., o poskytování příplatku k důchodu ke zmírnění některých křivd způsobených ko- munistickým režimem v oblasti sociální, nelze na základě rozhodnutí soudu podle $ 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, o uložení trestu za trestný čin nepodléhající rehabilitaci, odečíst tuto dobu od celkové doby strávené ve výkonu trestu nebo ve vazbě za situace, kdy je prokázáno, že trest za tento trestný čin ulože- ný v původním řízení ve skutečnosti v důsledku rozhodnutí prezidenta republiky o amnestii nebyl vykonán. xXx/
Vít F. proti České správě sociálního zabezpečení o jednorázovou peněžní částku, o ka- sační stížnosti žalované.
Kasační stížnost je podle § 102 a násl. zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán důvod odpovídající ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. tvrzená nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s . ř. s. vázán. Kasační stížnost není důvodná. Již městský soud správně vyložil, že také v řízení před správními orgány platí obecná zásada klasického procesu „ne bis in idem“; lze ji dovodit z principu materiální právní moci. Ten v sobě zahrnuje i nezměnitelnost rozhodnutí, tj. nenarušitelnost vzniklých změněných nebo zaniklých hmotněprávních subjektivních oprávnění a povinností. To platí bez ohledu na to, zda procesní předpis zákaz dvojího projednání téže věci explicitně stanoví (jako např. pro oblast civilního procesu § 104 odst. 1 a § 159 odst. 3 o. s. ř.), nebo nikoli, přestože takový, třebas implicitní, příkaz zákonodárce lze i z ustanovení § 59 odst. 2 správního řádu spolehlivě dovodit. Překážka věci pravomocně rozhodnuté nastává v první řadě tehdy, má-li být v novém řízení projednávána stejná věc. O stejnou věc se jedná tehdy, jde-li v novém řízení o tentýž nárok nebo stav, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se stejného předmětu řízení a týž osob. Tentýž předmět řízení je dán tehdy, jestliže tentýž nárok nebo stav vymezený žalobním petitem vyplývá ze stejných skutkových tvrzení, jimiž byl uplatněn a řízení se týká těchže osob i v případě, jestliže v novém řízení vystupují právní nástupci osob, které byly účastníky pravomocně skončeného řízení. V daném případě sice žalovaná rozhodla o stejném nároku žalobce rozhodnutím ze dne 2. 5. 2002, lze však souhlasit s městským soudem, že další rozhodnutí žalované ze dne 5. 6. 2003 se neopírá o stejná skutková tvrzení, ani o tentýž právní důvod. První žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky se totiž opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 Nt 1009/2001, o povolení obnovy řízení a zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích ze dne 27. 5. 1987, sp. zn. 4 T 115/87, a navazující rozsudek téhož Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 21. 11. 2001, sp. zn. 5 T 195/2001, o zproštění žalobce z obžaloby podle ustanovení § 226 písm. b) trestního řádu pro trestný čin nenastoupení služby v ozbrojených silách podle § 267 odst. 1 trestního zákona o níž bylo rozhodnuto žalovanou dne 2. 5. 2002 negativně, protože ke zrušení rozsudku Vojenského obvodového soudu v Litoměřicích nedošlo podle zákona č. 119/1990 Sb. nebo podle zákona č. 198/1993 Sb., jak vyžaduje zákon č. 261/2001 Sb., ale na základě mimořádného opravného prostředku (obnovy řízení), naproti tomu druhá žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky ze dne 27. 12. 2002 se opírá o usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 19. 9. 2002, sp. zn. Rt 2/2002, podle něhož je žalobce účasten podle § 33 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. soudní rehabilitace. Nejvyšší správní soud má proto ve shodě s městským soudem za to, že je zcela zjevné, že skutková tvrzení žalobce a uvedený právní důvod v řízení o žádosti ze dne 4. 12. 2001 nejsou stejné a totožné jako v řízení o žádosti ze dne 27. 12. 2002. Nejde proto o stejnou věc a názor žalované vyslovený v žalobou rozhodnutí ze dne 5. 6. 2003, že její prvé rozhodnutí ze dne 2. 5. 2002 tvoří překážku věci rozhodnuté pro vydání rozhodnutí ve věci samé v řízení vedeném na základě žádosti žalobce ze dne 27. 12. 2002 není správný. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že se městský soud napadeným rozsudkem nedopustil nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost proto nebyla shledána důvodnou a Nejvyšší správní soud ji ve smyslu § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. tak, že procesně zcela úspěšnému žalobci přiznal náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Tyto náklady jsou tvořeny náklady na právní zastoupení žalobce ve výši 2000 Kč za dva úkony právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění, a paušálem ve výši 150 Kč za dva úkony právní služby po 75 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné. V Brně dne 21. února 2007 JUDr. Bohuslav Hnízdil předseda senátu