ní zákona č. 501/2004 Sb. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zániku nároku na výplatu starobního důchodu podle $ 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- sa vém pojištění, které v odůvodnění pouze odkáže na podklady okresní správy sociál- ního zabezpečení a příslušná zákonná ustanovení, aniž uvede jakoukoliv skutkovou a právní úvahu, včetně hodnocení důkazů, je nepřezkoumatelné ve smyslu $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
ní zákona č. 501/2004 Sb. Rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení o zániku nároku na výplatu starobního důchodu podle $ 37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodo- sa vém pojištění, které v odůvodnění pouze odkáže na podklady okresní správy sociál- ního zabezpečení a příslušná zákonná ustanovení, aniž uvede jakoukoliv skutkovou a právní úvahu, včetně hodnocení důkazů, je nepřezkoumatelné ve smyslu $ 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud předem svých úvah vyzdvihuje, že základem rozhodnutí krajské- ho soudu bylo konstatování nepřezkoumatel- nosti rozhodnutí stěžovatelky pro absenci zá- konných náležitostí ve smyslu $ 47 správního řádu z roku 1967, resp. $ 68 správního řádu. Nepřezkoumatelností se přitom podle kon- stantní judikatury správních soudů a podle doktríny chápe taková vada správního roz- hodnutí, která je charakterizována jako ne- srozumitelnost nebo nedostatek důvodů. V případě rozhodnutí stěžovatelky byla při- tom krajským soudem vytknuta vada spočíva- jící v nedostatku důvodů, neboť jak krajský soud konstatoval, odůvodnění napadeného rozhodnutí je zkratkovité s poukazy na jiná rozhodnutí bez bližšího odůvodnění a rozbo- ru, a nemůže tudíž dávat odpověď na otázku, jakými skutkovými a právními důvody byl správní orgán veden. Odůvodnění sice obsa- huje poukaz na ustanovení $ 37 zákona o dů- chodovém pojištění a $ 14 zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, nicméně jinak odůvodnění připomíná sérií odkazů na obsah správního spisu. Z obsahu napadeného rozhodnutí proto nelze spolehlivě zjistit, proč stěžovatelka dospěla k závěru obsaženému ve výroku. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud ztotožňuje. Nic na tom nemění ani pou- kaz stěžovatelky ve vyjádření k žalobě, že její rozhodnutí v posuzovaném případě „se vy- myká běžné praxi jí vydávaných rozhodnu- tí“ a vysoce překračovalo standard odůvod- ňování. Nejvyšší správní soud může v této souvislosti pouze podotknout, že standard odůvodňování rozhodnutí stěžovatelky je mu z vlastní činnosti velmi dobře znám, přičemž i stěžovatelka patrně tuší, že by bylo možné vznášet proti tomuto standardu značné vý- hrady, pokud jde o úplnost a přesvědčivost odůvodnění. V případě posuzovaného roz- hodnutí pak onen „výmyk běžné praxi“ snad možno spatřovat pouze v kvantitě odůvodně- ní (místo běžné jedné věty několik odstavců), pohříchu však ne již v kvalitě. Zatímco totiž v případě jiných rozhodnutí vydávaných stě- žovatelkou Nejvyšší správní soud zpravidla může pamětliv zásady definované v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 6. 1996, čj. 6 A 825/95-7 („Soud může jako překlenutel- nou procesní chybu posoudit to, když i přes nedostatečné odůvodnění písemného vyho- tovení rozhodnutí jsou skutkové údaje, z nichž správní orgán vycházel, obsahem správního spisu, a skutkové a právní úvahy správního orgánu, které vedly k vydání roz- hodnutí, jsou ze spisu alespoň v základních rysech bez pochyb rekonstruovatelné.“), a vě- dom si toho, že účelem soudního přezkumu správních rozhodnutí není Ipění na formální dokonalosti správních rozhodnutí, ale účin- ná ochrana veřejných subjektivních práv ad- resátů veřejné správy, poněkud slevit z náro- ků na dodržení jinak zcela oprávněných požadavků $ 47 správního řádu z roku 1967 (resp. jeho obdoby ve správním řádu) s vědo- mím toho, že ve správním spisu nalezl dosta- tečnou oporu pro úvahu, že je rozhodnutí stěžovatelky po právní i skutkové stránce v souladu se zákonem, v předkládaném roz- hodnutí tak učinit nemůže ani při nejlepší vůli. Plně se tu totiž naplňuje druhá premisa již citovaného rozsudku Vrchního soudu v Praze, a to, že „za situace, kdy spis neobsa- huje nic, z čeho by bylo možno usoudit na to, Z jakých podkladů správní orgán vycházel (S 3 odst. 4, S 32 odst. 1, S 46 správní řád) a jakými skutkovými a právními úvahami se řídil, nezbývá soudu, než bez dalšího na- padené rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost bez nařízení jednání (f 250fo. s. ř.) zrušít“. Jak již bylo výše konstatováno, napadené rozhodnutí stěžovatelky, jakož i rozhodnutí jemu předcházející, pouze opakují stále totéž ve formě odkazů na další podklady a jiná roz- hodnutí, přičemž v závěru vždy dodávají doušku o tom, že realizují nějaké soudní roz- hodnutí. Přitom ze samotného odůvodnění, natož pak ze správního spisu, v němž není ani 1073 1389 jedno ze zmiňovaných soudních rozhodnutí založeno, nelze ani náznakem vytušit, co bylo předmětem těchto rozhodnutí, jakou právní úvahu v nich příslušný krajský soud nastolil, a k čemu stěžovatelku zavázal. Pouze z letmé zmínky stěžovatelky ve vyjádření k žalobě by se dalo usuzovat na to, že předmětem výhrad krajského soudu ve všech předchozích roz- hodnutích bylo patrně právní posouzení vě- ci. Ovšem z tzv. realizačních rozhodnutí stě- žovatelky nelze vůbec zjistit, zda a do jaké míry se vypořádala s právním názorem kraj- ského soudu, kterým byla, jak správně žalob- ce poukazoval, zavázána. Snad pouze ze sku- tečnosti, že se žalobce neustále proti těmto rozhodnutím brání žalobami, lze usuzovat na to, že stěžovatelka právní závěry krajského soudu patrně nerespektuje. V této souvislosti Nejvyšší správní soud musí, jakkoliv obíter dictum, poznamenat, že soudní kontrola zákonnosti správních aktů neslouží k tomu, aby soudy se správními or- gány hrály jistou obdobu ping-pongu, jehož cílem je zjistit, kdo déle vydrží přesvědčovat druhého o správnosti svého postupu. Tako- vou parodii na správní soudnictví Nejvyšší správní soud nehodlá tolerovat, protože v ko- nečném důsledku se nejcitelněji dotýká toho, komu by mělo poskytovat především ochra- nu, tedy adresátu veřejné správy. Stěžovatelka by učinila lépe, kdyby vydala ve věci žalobce konečně řádné správní rozhodnutí, v němž se bude řídit do důsledku tím, k čemu ji kraj- ský soud v předcházejících rozhodnutích za- vázal, spíše než aby věnovala čas tvorbě po- chvalných tiskových zpráv o tom, jak nízké procento svých rozhodnutí neustojí před správními soudy. V kontextu výše uvedeného a při vědomí toho, že hlavním důvodem, pro který bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno, byla nepře- zkoumatelnost rozhodnutí, pak působí jako marginálie stěžejní námitka stěžovatelky, že ji krajský soud „nesprávně“ zavázal k tomu, aby v dalším řízení umožnila žalobci uplatnění důkazů a stanovisek k podkladům pro roz- hodnutí a tento postup řádně zaprotokolova- la, neboť podle ustanovení $ 85a zákona o or- ganizaci a provádění sociálního zabezpečení 1074 se v řízení ve věcech důchodového pojištění nepoužije ustanovení správního řádu o vyjá- dření účastníků k podkladům rozhodnutí. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že po- dle $ 75 odst. 1 s. ř. s. soud při přezkoumání správního rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodo- vání správního orgánu. V době, kdy stěžova- telka vydávala své rozhodnutí, které později krajský soud zrušil, ustanovení $ 85a zákon o organizaci a provádění sociálního zabezpe- čení neobsahoval - jak stěžovatelka sama ostatně konstatuje, zmíněné ustanovení se stalo součástí citovaného předpisu až dnem 1. 1. 2006. Předtím zákon o organizaci a pro- vádění sociálního zabezpečení žádné podob- né ustanovení v hlavě druhé (Řízení ve vě- cech důchodového pojištění“) neměl, bylo proto plně použitelné ustanovení $ 33 správ- ního řádu z roku 1967. Pokud stěžovatelka podle zmíněného ustanovení nepostupovala, zatížila své řízení vadou, kterou jí krajský soud po právu vytkl. Je pak vcelku logické, že krajský soud zavázal stěžovatelku k tomu, aby tuto vadu řízení odstranila a napravila. Dovo- lávat se v této situaci toho, že v mezidobí změ- něný procesní předpis vytvořil stěžovatelce beneficium v podobě toho, že nemusí ve své rozhodovací činnosti v jisté části řízení do- stát obecným procesním nárokům správního řádu, je zcela irelevantní. Jak Nejvyšší správní soud konstatoval již např. ve svém rozsudku z 20. 6. 2007, čj. 6 Azs 142/2006-58 (viz www.nssoud.cz), smysl vyloučení některých procesních povinností správních orgánů po- dle správního řádu zvláštními předpisy tkví ve zjednodušení a zefektivnění výkonu veřej- né správy tam, kde by bylo dodržování obvy- klých procesních standardů na újmu plynu- losti a rychlosti řízení, přičemž tato výluka se příliš práv adresáta veřejné správy nedotkne. Nad rámec odůvodnění - vznáší Nejvyšší správní soud pochybnost, zda výluka $ 36 odst. 3 správního řádu zaručuje poživateli dů- chodu korektní proces před správním orgá- nem, jenž v posledních letech prosazuje ve veřejně dostupných materiálech tzv. „klient- ský přístup“. Ovšem žádná z podobných vý- luk použitelnosti částí procesních předpisů nikdy není konstruována, právě pro svůj cha- rakter beneficia ve prospěch správního úřa- du a v neprospěch účastníka správního říze- ní, tak, že by znamenala zákaz takové ustano- vení použít. I když tak správní orgány s oblibou činí, není tu namístě poukaz na zá- sadu vázanosti veřejné správy zákonem, jak ji stanoví čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky - tato zásada je stanovena k ochraně práv jed- notlivce, není a nemůže se nikdy stát legiti- mací, jak se vyhnout praktickému garantová- ní spravedlivého a řádného procesu. Stručně a krátce - existence ustanovení $ 85a zákona o organizaci a provádění sociálního zabezpe- čení dává stěžovatelce pouze a jenom právo nepostupovat tak, jak by jinak postupovat musela. Rozhodně jí však nezakazuje, aby vy- loučené ustanovení na řízení aplikovala. A měla by tak učinit tím spíše, že právem vy- týkanou vadu řízení nemůže odstranit v no- vém řízení jinak. 1390 Důchodové pojištění: signifikace multiplikace při aplikaci legální regulace administrativní jurisdikcí k $ 36 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění zákona č. 116/2001 Sb. Aby bylo dostáno elementárním principům aritmetického paradigmatu, musí být příslušné nositelce důchodového pojištění krajským soudem optikou příslušné- ho ustanovení jednoduchého práva též naznačeno, jakými numerickými modalita- mi má být dospěno k předmětnému resultátu na multiplikačním půdorysu (in conc- reto:12x 90 = 1081).
Ing. Karel H. proti České správě sociálního zabezpečení o starobní důchod, o kasační stížnosti žalované.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2007
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu