U věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání (§ 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014), u nichž byla žádost o posečkání (§ 156
odst. 1 stejného zákona) podána předtím, než daňová správa v čl. III. bodu 2. Metodického pokynu č. 15/2012 k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu vydaného Generálním finančním ředitelstvím pod čj. 30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 stanovila podmínku, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené lhůtě, nelze úrok
z posečkání prominout, není možno splnění této podmínky vyžadovat.
U věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání (§ 157 odst. 7 zákona č. 280/2009 Sb.,
daňový řád, ve znění účinném do 31. 12. 2014), u nichž byla žádost o posečkání (§ 156
odst. 1 stejného zákona) podána předtím, než daňová správa v čl. III. bodu 2. Metodického pokynu č. 15/2012 k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu vydaného Generálním finančním ředitelstvím pod čj. 30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 stanovila podmínku, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené lhůtě, nelze úrok
z posečkání prominout, není možno splnění této podmínky vyžadovat.
[12] Správce daně tedy musí svojí výkladovou a aplikační praxí upřesnit kontury zákonných podmínek § 157 odst. 7 daňového
řádu ve dvou směrech. V první řadě musí výkladem vyjasnit, v jakých případech jsou dány takové sociální nebo ekonomické poměry
daňového subjektu, které zakládají tvrdost
uplatněného nároku. Jak již bylo řečeno, kritéria, na nichž bude výklad založen, se budou
opírat o danosti sociální a ekonomické reality, která se v čase zpravidla v jisté míře mění,
a na představách o tom, jaké dopady takovéto
reality mají být považovány za ještě únosné,
a jaké již nikoli; i tyto představy se mohou
v čase a v závislosti na měnících se společenských podmínkách a představách o spravedlnosti a lidskosti měnit.
[13] Dále správní orgán musí svou správní praxí při uplatnění správního uvážení vytyčit, v jakých případech, za splnění vstupních podmínek, své pravomoci upustit od
předepsání úroku z posečkání využije, a v jakých nikoli. Rozlišovací kritéria pro tyto dvě
kategorie případů musí mít racionální a nediskriminační povahu, vyvarovat se libovůle
(tj. musí vést k tomu, že obdobné případy
budou posuzovány obdobně a rozdílné rozdílně) a musí odpovídat smyslu a účelu institutu upuštění od předepsání úroku z posečkání, tedy v zásadě být založena na zkoumání
a hodnocení chování daňového subjektu
v souvislosti s plněním jeho daňových povinností, jeho ekonomických a sociálních poměrů a dopadů uplatnění daňových zákonů na životní situaci či fungování daňového subjektu.
[14] Pokud správní orgán vytvoří svojí
správní praxí určitá rozlišovací kritéria, je povinen se jich zásadně držet ve všech případech; uvedená kritéria může změnit, avšak
pouze do budoucna a nediskriminačně, tedy
pro všechny případy, na něž má být správní
uvážení uplatněno. Mění-li rozlišovací krité-
ria tak, že mění svůj náhled na skutkové okolnosti či jednání osob, k nimž došlo v minulosti, před okamžikem změny správní praxe,
může tak učinit pouze při zohlednění již nabytých práv a právních (typicky procesních)
pozic a legitimního očekávání osob; v podstatě i zde platí obdobná pravidla, jaká ve vztahu
k zákazu zpětného působení práva platí pro
legislativu.
[14] Pokud správní orgán vytvoří svojí
správní praxí určitá rozlišovací kritéria, je povinen se jich zásadně držet ve všech případech; uvedená kritéria může změnit, avšak
pouze do budoucna a nediskriminačně, tedy
pro všechny případy, na něž má být správní
uvážení uplatněno. Mění-li rozlišovací krité-
ria tak, že mění svůj náhled na skutkové okolnosti či jednání osob, k nimž došlo v minulosti, před okamžikem změny správní praxe,
může tak učinit pouze při zohlednění již nabytých práv a právních (typicky procesních)
pozic a legitimního očekávání osob; v podstatě i zde platí obdobná pravidla, jaká ve vztahu
k zákazu zpětného působení práva platí pro
legislativu.
[15] Signálem správní praxe v podobě kodifikace pravidel, kterými správní orgán sám
sebe při uplatňování správní praxe váže, mohou být pokyny nebo jiné metodické nástroje,
kterými řídící orgány daňové správy usměrňují rozhodování správců daně v konkrétních případech. Takovéto metodické nástroje
mohou použít pouze ta rozlišovací kritéria,
která splňují výše popsané požadavky. Znamená to tedy, že pokud se v metodických nástrojích objeví taková kritéria, která výše uvedeným požadavkům neodpovídají, nelze je
při rozhodování v režimu správního uvážení
použít. Jinak řečeno, při stanovení jakýchkoli
pravidel strukturujících prostor správního
uvážení správního orgánu je třeba, aby tato
pravidla spočívala na důvodech odpovídajících tomu, proč je prostor pro správní uvážení v dané oblasti výkonu veřejné správy přísprávnímu orgánu vytvořen.
slušnému
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že veřejná
správa má v oblasti, v níž jí přísluší správní
uvážení, široký prostor pro volbu takových
rozlišovacích kritérií, která povedou k co
možná nejlepšímu plnění funkcí státu. Může
se tedy jednat i o kritéria, která jen nepřímo
souvisí se samotnou oblastí veřejné správy,
v níž se správní uvážení uplatňuje, a jež tedy
mají např. motivovat k řádnému chování i v jiné oblasti veřejné správy, než které se týká
samotného účelu rozhodování v režimu správního uvážení. Vždy však musí jít o kritéria založená na důvodech racionálních, pokud možno
objektivně ověřitelných a zpětně nadřízeným
orgánem či správním soudem přezkoumatelných (vylučujících svévoli a ryze arbitrární
rozhodování) a v nejširším slova smyslu spravedlivých a odpovídajících hodnotám, na
nichž je založena Česká republika jako materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
[15] Signálem správní praxe v podobě kodifikace pravidel, kterými správní orgán sám
sebe při uplatňování správní praxe váže, mohou být pokyny nebo jiné metodické nástroje,
kterými řídící orgány daňové správy usměrňují rozhodování správců daně v konkrétních případech. Takovéto metodické nástroje
mohou použít pouze ta rozlišovací kritéria,
která splňují výše popsané požadavky. Znamená to tedy, že pokud se v metodických nástrojích objeví taková kritéria, která výše uvedeným požadavkům neodpovídají, nelze je
při rozhodování v režimu správního uvážení
použít. Jinak řečeno, při stanovení jakýchkoli
pravidel strukturujících prostor správního
uvážení správního orgánu je třeba, aby tato
pravidla spočívala na důvodech odpovídajících tomu, proč je prostor pro správní uvážení v dané oblasti výkonu veřejné správy přísprávnímu orgánu vytvořen.
slušnému
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že veřejná
správa má v oblasti, v níž jí přísluší správní
uvážení, široký prostor pro volbu takových
rozlišovacích kritérií, která povedou k co
možná nejlepšímu plnění funkcí státu. Může
se tedy jednat i o kritéria, která jen nepřímo
souvisí se samotnou oblastí veřejné správy,
v níž se správní uvážení uplatňuje, a jež tedy
mají např. motivovat k řádnému chování i v jiné oblasti veřejné správy, než které se týká
samotného účelu rozhodování v režimu správního uvážení. Vždy však musí jít o kritéria založená na důvodech racionálních, pokud možno
objektivně ověřitelných a zpětně nadřízeným
orgánem či správním soudem přezkoumatelných (vylučujících svévoli a ryze arbitrární
rozhodování) a v nejširším slova smyslu spravedlivých a odpovídajících hodnotám, na
nichž je založena Česká republika jako materiální právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy).
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
[16] Není sporu o to, že žalovaný rozhodoval v projednávané věci v režimu správního uvážení v souladu se správní praxí signalizovanou Metodickým pokynem č. 15/2012
k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu, který
vydalo Generální finanční ředitelství pod čj.
30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 (dále
jen „pokyn č. 15/2012“), a že se držel pravidel
v tomto pokynu vyjádřených. V projednávaném případě jde o pravidlo uvedené v čl. III.
bodu 2. zmíněného pokynu, které zní: „U důvodů vylučujících upuštění od předepsání
úroku z posečkání stačí, je-li naplněna jen
některá (i jediná) z níže uvedených skutečností: ... 2. žádost o posečkání daně byla podána až po 3 měsících od splatnosti (náhradní splatnosti) částky daně, o jejíž posečkání
je žádáno, žádost dědice ohledně daňových
povinností zůstavitele, které na něj přešly
smrtí zůstavitele, pokud byla podána po
3 měsících od právní moci usnesení soudu
o vypořádání dědictví.“
[16] Není sporu o to, že žalovaný rozhodoval v projednávané věci v režimu správního uvážení v souladu se správní praxí signalizovanou Metodickým pokynem č. 15/2012
k aplikaci § 157 odst. 7 daňového řádu, který
vydalo Generální finanční ředitelství pod čj.
30157/12-3410-702909 dne 8. 10. 2012 (dále
jen „pokyn č. 15/2012“), a že se držel pravidel
v tomto pokynu vyjádřených. V projednávaném případě jde o pravidlo uvedené v čl. III.
bodu 2. zmíněného pokynu, které zní: „U důvodů vylučujících upuštění od předepsání
úroku z posečkání stačí, je-li naplněna jen
některá (i jediná) z níže uvedených skutečností: ... 2. žádost o posečkání daně byla podána až po 3 měsících od splatnosti (náhradní splatnosti) částky daně, o jejíž posečkání
je žádáno, žádost dědice ohledně daňových
povinností zůstavitele, které na něj přešly
smrtí zůstavitele, pokud byla podána po
3 měsících od právní moci usnesení soudu
o vypořádání dědictví.“
[17] Samotný obsah výše citovaného pravidla je nesporný (znemožňuje upustit od
předepsání úroku z posečkání v souvislosti
se žádostí o posečkání daně, která je podána
později než ve vymezeném časovém období
počínajícím běžet splatností, příp. náhradní
splatností daně, resp. právní mocí usnesení
soudu o vypořádání dědictví, jde-li o žádost
dědice) a konstrukce uvedeného pravidla je
i po stránce „technické“ racionality, ověřitelnosti a zpětné přezkoumatelnosti bezproblémová – kritérium závislé na plynutí času ve
spojení s určitou objektivně zjistitelnou skutečností těmto požadavkům zjevně vyhovuje.
[17] Samotný obsah výše citovaného pravidla je nesporný (znemožňuje upustit od
předepsání úroku z posečkání v souvislosti
se žádostí o posečkání daně, která je podána
později než ve vymezeném časovém období
počínajícím běžet splatností, příp. náhradní
splatností daně, resp. právní mocí usnesení
soudu o vypořádání dědictví, jde-li o žádost
dědice) a konstrukce uvedeného pravidla je
i po stránce „technické“ racionality, ověřitelnosti a zpětné přezkoumatelnosti bezproblémová – kritérium závislé na plynutí času ve
spojení s určitou objektivně zjistitelnou skutečností těmto požadavkům zjevně vyhovuje.
[18] Uvedené pravidlo v čl. III. bodu 2.
zmíněného pokynu, jímž daňová správa omezuje svůj vlastní prostor pro správní uvážení,
však nemůže být aplikováno na věc stěžovatelky. Je tomu tak proto, že svoji vůli se uvedeným pravidlem v prostoru pro správní uvážení řídit deklarovala daňová správa navenek
teprve vydáním pokynu dne 8. 10. 2012. Stěžovatelka přitom svoji žádost o povolení splátek nedoplatku na DPH podala již v květnu
2010, tedy ještě podle pravidel dřívějšího zákona o správě daní a poplatků. Podala ji tedy
nepochybně v době, kdy jí nemohlo být zná-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
mo, že veřejná správa bude v budoucnu podle nového procesního předpisu (daňového
řádu, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011) při
rozhodování v prostoru správního uvážení
klást důraz na to, aby žádost o posečkání daně (za niž daňová správa považuje i žádost
o povolení splátek nedoplatku na dani podanou podle dřívějšího zákona o správě daní
a poplatků) byla podávána ve lhůtě 3 měsíců
od splatnosti či náhradní splatnosti částky daně, o jejíž posečkání je žádáno. V době, kdy
stěžovatelka žádost podala, daňová správa nijak navenek nesignalizovala, že by vyhovění
žádosti o prominutí bylo a priori podmíněno
tím, že žádost je podána v nějaké lhůtě.
V předchozích pokynech řady D (D-319
a D-330), které se však týkaly ještě rozhodování podle § 55a zákona o správě daní a poplatků, tedy postupu významně odlišného od
postupu podle § 157 odst. 7 daňového řádu,
obdobné kritérium nebylo rovněž použito.
Dokonce i samotná žádost o upuštění od předepsání úroku z posečkání byla stěžovatelkou podána dne 11. 7. 2012, tedy sice již za
účinnosti nového daňového řádu, avšak před
vydáním pokynu č. 15/2012 (ten, jak již bylo
zmíněno, byl vydán 8. 10. 2012).
[18] Uvedené pravidlo v čl. III. bodu 2.
zmíněného pokynu, jímž daňová správa omezuje svůj vlastní prostor pro správní uvážení,
však nemůže být aplikováno na věc stěžovatelky. Je tomu tak proto, že svoji vůli se uvedeným pravidlem v prostoru pro správní uvážení řídit deklarovala daňová správa navenek
teprve vydáním pokynu dne 8. 10. 2012. Stěžovatelka přitom svoji žádost o povolení splátek nedoplatku na DPH podala již v květnu
2010, tedy ještě podle pravidel dřívějšího zákona o správě daní a poplatků. Podala ji tedy
nepochybně v době, kdy jí nemohlo být zná-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
mo, že veřejná správa bude v budoucnu podle nového procesního předpisu (daňového
řádu, jenž nabyl účinnosti dne 1. 1. 2011) při
rozhodování v prostoru správního uvážení
klást důraz na to, aby žádost o posečkání daně (za niž daňová správa považuje i žádost
o povolení splátek nedoplatku na dani podanou podle dřívějšího zákona o správě daní
a poplatků) byla podávána ve lhůtě 3 měsíců
od splatnosti či náhradní splatnosti částky daně, o jejíž posečkání je žádáno. V době, kdy
stěžovatelka žádost podala, daňová správa nijak navenek nesignalizovala, že by vyhovění
žádosti o prominutí bylo a priori podmíněno
tím, že žádost je podána v nějaké lhůtě.
V předchozích pokynech řady D (D-319
a D-330), které se však týkaly ještě rozhodování podle § 55a zákona o správě daní a poplatků, tedy postupu významně odlišného od
postupu podle § 157 odst. 7 daňového řádu,
obdobné kritérium nebylo rovněž použito.
Dokonce i samotná žádost o upuštění od předepsání úroku z posečkání byla stěžovatelkou podána dne 11. 7. 2012, tedy sice již za
účinnosti nového daňového řádu, avšak před
vydáním pokynu č. 15/2012 (ten, jak již bylo
zmíněno, byl vydán 8. 10. 2012).
[19] Samotný pokyn č. 15/2012 svoji časovou působnost upravuje pouze tak, že nabývá
účinnosti dnem podpisu (8. 10. 2012). Při doslovném výkladu by tedy bylo možno dojít
k závěru, že se vztahuje i na řízení zahájená
před jeho účinností, je-li v nich rozhodnutí
správního orgánu vydáno až po jeho účinnosti. Takový výklad by ovšem byl v rozporu
s požadavkem ochrany oprávněné důvěry
v právo. Tento požadavek platí nejen pro zákonodárce, ale i pro veřejnou správu rozhodující v prostoru pro správní uvážení. Pokud
veřejná správa zužuje prostor pro zmírňující
správní uvážení, jako je tomu v případě, kdy
prominutí určité povinnosti podmíní tím, že
nějaký s tím související úkon musel být učiněn v určité lhůtě, může takový krok, jenž je
potenciálně v neprospěch jednotlivců, na
něž by mohlo dobrodiní zmírňujícího správního uvážení dopadnout, učinit zásadně jen
do budoucna, tedy jen pro takové případy, jejichž „skutkové těžiště“ se nachází až v době
po změně (zpřísnění) správní praxe. Neznamená to samozřejmě, že se po zpřísnění musely odehrát všechny skutkové okolnosti, které
mohou být významné pro posouzení žádosti
o prominutí. Takový výklad by nebyl rozumný a v řadě ohledů by šel proti smyslu a účelu
správního uvážení. Například pokud by změna pravidel promíjení byla přípustná pouze
ve vztahu k příslušenství souvisejícímu s daněmi splatnými po ohlášení změny správní
praxe, veřejná správa by fakticky nemohla
adekvátně reagovat na měnící se podmínky
(třeba fiskální), neboť by musela změnu své
praxe ohlásit s velkým časovým předstihem
před okamžikem rozhodnutí ve věci žádosti
o prominutí, týká-li se promíjení zpravidla příslušenství souvisejícího s daněmi splatnými
řadu měsíců a někdy i roky předtím, než daňový subjekt o prominutí úroku z posečkání
požádá a než je o něm následně rozhodnuto.
[19] Samotný pokyn č. 15/2012 svoji časovou působnost upravuje pouze tak, že nabývá
účinnosti dnem podpisu (8. 10. 2012). Při doslovném výkladu by tedy bylo možno dojít
k závěru, že se vztahuje i na řízení zahájená
před jeho účinností, je-li v nich rozhodnutí
správního orgánu vydáno až po jeho účinnosti. Takový výklad by ovšem byl v rozporu
s požadavkem ochrany oprávněné důvěry
v právo. Tento požadavek platí nejen pro zákonodárce, ale i pro veřejnou správu rozhodující v prostoru pro správní uvážení. Pokud
veřejná správa zužuje prostor pro zmírňující
správní uvážení, jako je tomu v případě, kdy
prominutí určité povinnosti podmíní tím, že
nějaký s tím související úkon musel být učiněn v určité lhůtě, může takový krok, jenž je
potenciálně v neprospěch jednotlivců, na
něž by mohlo dobrodiní zmírňujícího správního uvážení dopadnout, učinit zásadně jen
do budoucna, tedy jen pro takové případy, jejichž „skutkové těžiště“ se nachází až v době
po změně (zpřísnění) správní praxe. Neznamená to samozřejmě, že se po zpřísnění musely odehrát všechny skutkové okolnosti, které
mohou být významné pro posouzení žádosti
o prominutí. Takový výklad by nebyl rozumný a v řadě ohledů by šel proti smyslu a účelu
správního uvážení. Například pokud by změna pravidel promíjení byla přípustná pouze
ve vztahu k příslušenství souvisejícímu s daněmi splatnými po ohlášení změny správní
praxe, veřejná správa by fakticky nemohla
adekvátně reagovat na měnící se podmínky
(třeba fiskální), neboť by musela změnu své
praxe ohlásit s velkým časovým předstihem
před okamžikem rozhodnutí ve věci žádosti
o prominutí, týká-li se promíjení zpravidla příslušenství souvisejícího s daněmi splatnými
řadu měsíců a někdy i roky předtím, než daňový subjekt o prominutí úroku z posečkání
požádá a než je o něm následně rozhodnuto.
[20] V projednávaném případě nicméně
je nutno spatřovat „skutkové těžiště“ rozhodování o promíjení v časovém období blízkém
době rozhodování správce daně, zejména mu
bezprostředně předcházejícím. Správce posuzuje situaci žadatele o prominutí především podle stavu ke dni svého rozhodnutí
(posuzuje jeho ekonomickou či sociální situaci a důsledky, které by mělo prominutí či
neprominutí příslušenství na poměry žadatele), přičemž chování žadatele ve vzdálenější
minulosti posuzuje pouze z určitých hledisek
jako dílčí kritérium či vodítko své správní
úvahy. V této souvislosti je třeba vidět i význam časového odstupu žádosti o posečkání
od okamžiku splatnosti či náhradní splatnosti daně. Pokud daňová správa předem deklaruje, že prominout lze příslušenství jen tehdy, byla-li s tím související žádost o posečkání
podána v jí určené lhůtě odvíjející se od splatnosti či náhradní splatnosti daně, signalizuje
tím svůj zájem, aby daňové subjekty bez otálení zhodnotily svoje poměry, a pokud mají
za to, že tyto poměry by ospravedlňovaly v jejich případě zmírňující zásah veřejné moci,
aby opět bez otálení o posečkání požádaly.
Podmínění úspěchu žádosti o prominutí úroku z posečkání podáním žádosti o posečkání
v určité relativně krátké (tříměsíční) lhůtě po
splatnosti či náhradní splatnosti daně však
svým smyslem a účelem (jímž je zřejmě vyřešení otázky prominutí úroků z posečkání brzy po splatnosti či náhradní splatnosti daně)
není natolik „samozřejmě“ spojeno se smyslem a účelem promíjení úroku z posečkání,
aby daňový subjekt mohl bez toho, že takový
požadavek veřejná správa předem deklaruje,
tušit, že pro něj může okamžik podání žádosti o posečkání mít právní význam. Proto nelze u věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání, u nichž byla žádost o posečkání
podána předtím, než daňová správa v čl. III.
bodu 2. pokynu č. 15/2012 deklarovala, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené
lhůtě, nelze úrok z posečkání prominout, splnění uvedené podmínky vyžadovat.
[20] V projednávaném případě nicméně
je nutno spatřovat „skutkové těžiště“ rozhodování o promíjení v časovém období blízkém
době rozhodování správce daně, zejména mu
bezprostředně předcházejícím. Správce posuzuje situaci žadatele o prominutí především podle stavu ke dni svého rozhodnutí
(posuzuje jeho ekonomickou či sociální situaci a důsledky, které by mělo prominutí či
neprominutí příslušenství na poměry žadatele), přičemž chování žadatele ve vzdálenější
minulosti posuzuje pouze z určitých hledisek
jako dílčí kritérium či vodítko své správní
úvahy. V této souvislosti je třeba vidět i význam časového odstupu žádosti o posečkání
od okamžiku splatnosti či náhradní splatnosti daně. Pokud daňová správa předem deklaruje, že prominout lze příslušenství jen tehdy, byla-li s tím související žádost o posečkání
podána v jí určené lhůtě odvíjející se od splatnosti či náhradní splatnosti daně, signalizuje
tím svůj zájem, aby daňové subjekty bez otálení zhodnotily svoje poměry, a pokud mají
za to, že tyto poměry by ospravedlňovaly v jejich případě zmírňující zásah veřejné moci,
aby opět bez otálení o posečkání požádaly.
Podmínění úspěchu žádosti o prominutí úroku z posečkání podáním žádosti o posečkání
v určité relativně krátké (tříměsíční) lhůtě po
splatnosti či náhradní splatnosti daně však
svým smyslem a účelem (jímž je zřejmě vyřešení otázky prominutí úroků z posečkání brzy po splatnosti či náhradní splatnosti daně)
není natolik „samozřejmě“ spojeno se smyslem a účelem promíjení úroku z posečkání,
aby daňový subjekt mohl bez toho, že takový
požadavek veřejná správa předem deklaruje,
tušit, že pro něj může okamžik podání žádosti o posečkání mít právní význam. Proto nelze u věcí týkajících se prominutí úroku z posečkání, u nichž byla žádost o posečkání
podána předtím, než daňová správa v čl. III.
bodu 2. pokynu č. 15/2012 deklarovala, že pokud tyto žádosti nebyly podány v jí určené
lhůtě, nelze úrok z posečkání prominout, splnění uvedené podmínky vyžadovat.
[21] Jestliže tedy žalovaný na věc stěžovatelky výše uvedené ustanovení pokynu
č. 15/2012 aplikoval, vybočil z mezí správního
uvážení, které mu v daném případě vytyčuje
právní princip ochrany oprávněné důvěry
v právo. Z něho v daném případě vyplývá, že
daňová správa po stěžovatelce nemohla vyžadovat chování, o němž předem neřekla, že
může být relevantní pro úspěch stěžovatelčiny žádosti. Krajský soud pak nesprávně uvedený postup žalovaného aproboval. (...)
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
Společnost s ručením omezeným ALLPACK proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o daň z přidané hodnoty, o kasační stížnosti žalobkyně. *) S účinností od 1. 1. 2015 byl § 157 odst. 7 zrušen zákonem č. 267/2014 Sb.