Kárný návrh podle zákona č. 93/2009 Sb., o auditorech, musí být podán v subjektivní lhůtě 1 roku dle § 25 odst. 5 tohoto zákona.
[16] Ve vztahu k naplnění kasačního důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. uvádí Nejvyšší správní soud následující.
[17] Z obsahu předloženého správního spisu Nejvyšší správní soud zjistil, že dne 3. 10. 2012 obdržela Komora auditorů České republiky „podnět k prošetření postupu stěžovatele 1), a to v souvislosti s jeho činností pro klienty družstevní záložna Akcenta, spořitelní a úvěrní družstvo a Slavia pojišťovna, a. s.“. K dotazu kárné komise Komory, zda se jedná o návrh na zahájení kárného řízení nebo o podnět k prošetření činnosti, žalobce odpověděl přípisem ze dne 1. 11. 2012, v němž uvedl, že se jedná o návrh na zahájení kárného řízení. Kárná komise reagovala sdělením ze dne 13. 11. 2012, v němž uvedla, že dnem 3. 10. 2012 bylo řádně zahájeno kárné řízení. Ve spojení s tím kárná komise na základě svého šetření zahájila řízení i proti statutárním auditorům této auditorské společnosti.
[18] Podle § 25 odst. 5 zákona o auditorech platí, že „[k]árné řízení lze zahájit ve lhůtě jednoho roku ode dne, kdy se příslušný orgán dozvěděl o existenci důvodu pro zahájení řízení, nejpozději však do 3 let ode dne, kdy k porušení povinnosti auditorem došlo“. Podle § 26 odst. 1 zákona o auditorech „[o] uložení kárného opatření podle § 25 rozhoduje kárná komise Komory na návrh ministra financí, dozorčí komise, člena Prezidia, orgánu státního dozoru nebo České národní banky, nebo bez návrhu“.
[19] Nejvyšší správní soud se neztotožňuje se závěry městského soudu, že „příslušným orgánem“ ve smyslu uvedeného ustanovení, ve spojení s tam rovněž uvedenými lhůtami, je toliko orgán příslušný k rozhodnutí o uložení kárného opatření. Řízení, v němž je ukládáno kárné opatření, je svou povahou kárné řízení, u něhož tam, kde je toto řízení zahajováno na návrh, může jít jen o návrh subjektu, který je svou povahou kárným navrhovatelem. Daná zákonná úprava mezi tyto navrhovatele přitom zahrnuje výlučně subjekty veřejnoprávního charakteru, u nichž je vzhledem k jejich postavení zřejmé, že jejich oprávnění podat kárný návrh je výrazem jejich kontrolní, dohledové či dozorové pravomoci jako orgánů povolaných k takto příslušnému výkonu veřejné správy.
[20] Zahájení předmětného kárného řízení se přitom děje buď na návrh, nebo z moci úřední, srov. § 44 a § 46 správního řádu, použitelného dle § 50 zákona o auditorech. Pokud se jedná o správní řízení zahájené na návrh, je z hlediska časového určení dle správního řádu takové řízení zahájeno dnem, kdy návrh, kterým se zahajuje řízení, došel věcně a místně příslušnému správnímu orgánu (viz § 44 správního řádu). Pokud se jedná o správní řízení zahájené z moci úřední, tak to je zahájeno dnem, kdy správní orgán oznámil zahájení řízení účastníkovi uvedenému v § 27 odst. 1 správního řádu doručením oznámení nebo ústním prohlášením, a není-li správnímu orgánu tento účastník znám, pak kterémukoliv jinému účastníkovi řízení (viz § 46 správního řádu). Zahájení řízení je tedy vztaženo buď na doručení příslušného návrhu správnímu orgánu, nebo na doručení oznámení o zahájení řízení (nebo na ústní prohlášení) správním orgánem účastníkovi řízení.
[21] V posuzované věci došlo k zahájení kárného řízení v režimu jeho zahájení na návrh. Kárný navrhovatel, který je oprávněn kárný návrh podat, nesporně k jeho podání přistupuje na základě získání vědomosti o existenci důvodu pro zahájení kárného řízení, a musí tak i v těchto případech platit, lze-li zahájit řízení ve stanovené lhůtě ode dne, kdy se „příslušný orgán“ dozvěděl o existenci důvodu pro zahájení řízení, že kárný navrhovatel musí kárný návrh podat nejpozději v této lhůtě. Tak tomu bylo i v této věci.
[22] Jistě lze do určité míry souhlasit s tím, že pro jednoznačnost tohoto závěru by bylo přinejmenším vhodnější, aby předmětná dikce zákona o auditorech dané pravidlo („Kárný návrh lze podat nejpozději do […] ode dne, kdy se kárný navrhovatel o existenci důvodu pro zahájení řízení dozvěděl,“) takto formulovala výslovně, nicméně v situaci, kdy tomu tak není, je třeba danou úpravu vyložit v intencích obvyklých interpretačních pravidel. Vztaženo k „příslušnému orgánu“ v předmětné právní dikci u nyní posuzované věci pak podle názoru Nejvyššího správního soudu přinejmenším z výkladu systematického a teleologického vyplývá, že „příslušném orgánem“ je v daných souvislostech kárného řízení zahajovaného na návrh nutno rozumět příslušně (veřejnoprávně) zákonem disponovaného kárného navrhovatele.
[23] Nelze přitom odhlédnout od skutečnosti, že v posuzované věci se jedná o kárnou odpovědnost v profesní samosprávě, kde většinově právní úprava u jednotlivých profesních komor jednoznačně a také výslovně uplatňuje princip limitace podání kárného návrhu subjektivní lhůtou, počítanou ode dne, kdy se o existenci důvodu pro zahájení řízení dozvěděl právě kárný navrhovatel [srov. § 33 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, § 13 odst. 1 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky, § 50 odst. 2 zákona č. 417/2004 Sb., o patentových zástupcích a o změně zákona o opatřeních na ochranu průmyslového vlastnictví, § 21 odst. 1, 2 ve spojení s § 24 zákona č. 360/1992 Sb., o výkonu povolání autorizovaných architektů a o výkonu povolání autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě apod.]. I z tohoto důvodu je tedy žádoucí, aby nejasné zákonné ustanovení v zákoně o auditorech bylo, v zájmu výkladové jednotnosti a vnitřní bezrozpornosti právního řádu, vykládáno obdobně, jako je tomu v případech jednoznačné úpravy týchž institutů v předmětově srovnatelných právních předpisech.
[24] Skutečnost, že takovouto výslovnou dikci vazby podání kárného návrhu k zahájení řízení na stanovenou subjektivní lhůtu zákon o auditorech nemá, a je třeba ji dovozovat výkladem, je podle Nejvyššího správního soudu toliko výrazem legislativní nedůslednosti. Přitom jak Ústavní soud již dříve judikoval, „[p]řípadné legislativní nedůslednosti různého druhu, jakož i nepředvídatelnost v postupu různých státních orgánů nelze vykládat v neprospěch účastníků řízení“, viz nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. I. ÚS 919/09, č. 112/2012 Sb. ÚS.
[25] Touto optikou je potom tedy nutné vnímat i úpravu obsaženou v § 25 odst. 5 zákona o auditorech, který hovoří o dni, kdy se příslušný orgán dozvěděl o existenci důvodu pro zahájení řízení. Tedy jinými slovy, podle názoru Nejvyššího správního soudu subjektivní lhůta dle citovaného ustanovení dopadá jak na situaci, kdy příslušný orgán, který v kárném řízení rozhoduje, posuzuje, zda s ohledem na jím zjištěné informace má zahájit kárné řízení či nikoli, to v řízení zahájeném z moci úřední, tak na situaci, kdy je kárné řízení zahajováno podáním a doručením návrhu ze strany kárného navrhovatele. Pokud tedy „příslušný“ kárný navrhovatel podal návrh na zahájení řízení po uplynutí subjektivní lhůty ode dne, kdy se o existenci důvodu pro zahájení kárného řízení dozvěděl, postupoval žalovaný správně, když řízení zastavil.