Do kompetence finančního arbitra (§ 1 odst. 1 zákona č. 229/2002 Sb., o finančním arbitrovi) spadá řešení všech sporů mezi spotřebitelem a zákonem vymezenými osobami/institucemi, vzniklých ze smluvních vztahů vyjmenovaných v citovaném ustanovení zákona, tedy jak sporů, v nichž je návrhem požadováno vydání výroku na plnění, tak sporů, v nichž je návrhem požadováno vydání určovacího výroku.
[18] V projednávané věci je mezi účastníky řízení předmětem sporu otázka, zda žalovaný finanční arbitr má věcnou příslušnost a pravomoc (dále též souhrnně „kompetence“) rozhodovat ve sporech mezi spotřebitelem a osobami/institucemi vymezenými zákonem výhradně o návrzích spotřebitelů požadujících vydání výroku na plnění, nebo může rozhodovat rovněž o návrzích požadujících vydání výroku na určení.
[19] Kompetenční ustanovení § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi stanoví, že k rozhodování sporu spadajícího jinak do pravomoci českých soudů je příslušný též finanční arbitr, jedná-li se o spor mezi spotřebitelem a
a) poskytovatelem platebních služeb při nabízení a poskytování platebních služeb,
b) vydavatelem elektronických peněz při vydávání a zpětné výměně elektronických peněz,
c) věřitelem nebo zprostředkovatelem při nabízení, poskytování nebo zprostředkování spotřebitelského úvěru nebo jiného úvěru, zápůjčky, či obdobné finanční služby,
d) osobou obhospodařující nebo provádějící administraci fondu kolektivního investování nebo nabízející investice do fondu kolektivního investování nebo srovnatelného zahraničního investičního fondu při obhospodařování nebo provádění administrace fondu kolektivního investování nebo nabízení investic do fondu kolektivního investování nebo srovnatelného zahraničního investičního fondu,
e) pojistitelem nebo pojišťovacím zprostředkovatelem při distribuci životního pojištění nebo při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění […].
[20] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22. 4. 2021, čj. 9 As 97/2019-53, kterým zamítl kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně čj. 30 A 11/2018-98, jehož se dovolává stěžovatelka, dospěl k závěru, že „kompetenční ustanovení běžně nebývají konstruována tak, že by pravomoc/věcnou příslušnost k rozhodování určitých sporů vymezovala vyjmenováním přípustných druhů návrhů “ (bod 34). Je-li tedy zákonem vymezována kompetence správního orgánu, činí tak zákonodárce téměř vždy toliko vymezením okruhu působnosti správního orgánu, čímž zodpovídá kompetenční otázku, „o čem“ (o jakém okruhu hmotněprávních vztahů) má správní orgán rozhodovat; zatímco úvahy nad přípustnými typy žádostí či návrhů a jim odpovídajícími výroky již hledají odpověď na otázku, „jak“ má správní orgán rozhodovat, a s kompetencí správního orgánu nesouvisí.
[21] Ustanovení § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi zakládá finančnímu arbitrovi kompetenci rozhodovat spory mezi spotřebitelem a zákonem vymezenými osobami/institucemi vzniklé z vyjmenovaných smluvních vztahů finančního charakteru, a to jak po uzavření příslušné smlouvy, tak v některých případech rovněž před jejím uzavřením (srov. užití slov „nabízení“, „distribuce“ apod.).
[22] Na rozdíl od § 17 odst. 7 energetického zákona, jehož výkladem se Nejvyšší správní soud zabýval ve výše citovaném rozsudku čj. 9 As 97/2019-53 (body 32 až 35), není citované ustanovení zákona o finančním arbitrovi konstruováno tak, že by finančnímu arbitrovi zakládalo kompetenci rozhodovat jen o některých druzích návrhů, jak to výslovně činí energetický zákon (srov. v něm užitou zřetelnou dichotomii: „o splnění“ vs. „o určení“).
[22] Na rozdíl od § 17 odst. 7 energetického zákona, jehož výkladem se Nejvyšší správní soud zabýval ve výše citovaném rozsudku čj. 9 As 97/2019-53 (body 32 až 35), není citované ustanovení zákona o finančním arbitrovi konstruováno tak, že by finančnímu arbitrovi zakládalo kompetenci rozhodovat jen o některých druzích návrhů, jak to výslovně činí energetický zákon (srov. v něm užitou zřetelnou dichotomii: „o splnění“ vs. „o určení“).
[23] Městský soud tedy správně uzavřel, že pojem spor obsažený v nyní posuzovaném kompetenčním ustanovení je třeba vykládat v jeho obecném právním významu a smyslu, tedy jako právní nesoulad mezi stranami smluvního vztahu, který je nezbytné vyřešit. Spor přitom může být vyřešen jak výrokem na plnění, tak výrokem na určení (případně jejich kombinací). Ve stejném duchu je ostatně pojem spor tradičně vykládán také v občanském soudním řízení [např. § 2 a § 7 o. s. ř. rovněž hovoří „toliko“ o sporu, přičemž je nepochybné, že mezi spory (sporná řízení) patří rovněž určovací řízení (řízení o žalobě na určení) ve smyslu § 80 o. s. ř.].
[24] Pokud tedy zvláštní zákon výslovně nezužuje pojem spor vymezením určitých typových návrhů (jak to činí energetický zákon), není důvod, aby v případě rozhodování sporů správními orgány shodně neplatilo, že správní orgán má kompetenci k řešení všech sporů ve svěřené oblasti. Projednává tedy jak návrhy na plnění, tak návrhy na určení, a rozhoduje o nich tomu odpovídajícími výroky.
[25] Dle Nejvyššího správního soudu nelze ze znění textu zákona o finančním arbitrovi dovodit úmysl zákonodárce omezit jím řešené spory toliko na spory o určitém typu návrhů, jak se domnívá stěžovatelka, a to ani v případě sporů definovaných v § 1 odst. 1 písm. e) zákona o finančním arbitrovi, tedy sporů mezi pojistitelem (stěžovatelkou) a spotřebitelem. Slovní spojení při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu vykládat jako výslovný a zřetelný pokyn zákonodárce omezit kompetenci finančního arbitra, tedy v této oblasti smluvních vztahů (oproti ostatním oblastem spadajícím do jeho kompetence) opustit tradiční vnímání pojmu spor a zúžit jej toliko na řízení o návrzích požadujících výrok na plnění. Naopak, ze smyslu a účelu zákona o finančním arbitrovi, kterým je umožnit rychlé mimosoudní vyřešení sporů ve vyjmenovaných oblastech, je ve shodě s městským soudem třeba dovodit, že i v oblasti životního pojištění zahrnuje pojem spor veškeré právní spory bez rozdílu, včetně sporů na určení právního vztahu.
[25] Dle Nejvyššího správního soudu nelze ze znění textu zákona o finančním arbitrovi dovodit úmysl zákonodárce omezit jím řešené spory toliko na spory o určitém typu návrhů, jak se domnívá stěžovatelka, a to ani v případě sporů definovaných v § 1 odst. 1 písm. e) zákona o finančním arbitrovi, tedy sporů mezi pojistitelem (stěžovatelkou) a spotřebitelem. Slovní spojení při výkonu práv a plnění povinností ze životního pojištění nelze dle názoru Nejvyššího správního soudu vykládat jako výslovný a zřetelný pokyn zákonodárce omezit kompetenci finančního arbitra, tedy v této oblasti smluvních vztahů (oproti ostatním oblastem spadajícím do jeho kompetence) opustit tradiční vnímání pojmu spor a zúžit jej toliko na řízení o návrzích požadujících výrok na plnění. Naopak, ze smyslu a účelu zákona o finančním arbitrovi, kterým je umožnit rychlé mimosoudní vyřešení sporů ve vyjmenovaných oblastech, je ve shodě s městským soudem třeba dovodit, že i v oblasti životního pojištění zahrnuje pojem spor veškeré právní spory bez rozdílu, včetně sporů na určení právního vztahu.
[26] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s městským soudem shrnuje, že do kompetence finančního arbitra spadá řešení všech sporů mezi spotřebitelem a zákonem vymezenými osobami/institucemi vzniklých z vyjmenovaných smluvních vztahů; tedy jak sporů, v nichž je návrhem požadováno vydání výroku na plnění, tak těch, v nichž je návrhem požadováno vydání určovacího výroku. Ostatně rovněž Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 4073/2016, ze kterého správně vycházel i městský soud, vyslovil: „Omezení pravomoci finančního arbitra pouze na žaloby na plnění ze zákona nevyplývá. Ustanovení § 17 odst. 3 a § 17a zákona o finančním arbitrovi upravují problematiku právní moci nálezů finančního arbitra, v nichž není stanovena lhůta k plnění, a výši sankcí ukládaných v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Též z dalších ustanovení zákona o finančním arbitrovi (srov. např. ustanovení § 9, § 12 odst. 3, § 15 odst. 1) je zjevné, že zákonodárce předvídá i jiná rozhodnutí než na plnění.“
[26] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s městským soudem shrnuje, že do kompetence finančního arbitra spadá řešení všech sporů mezi spotřebitelem a zákonem vymezenými osobami/institucemi vzniklých z vyjmenovaných smluvních vztahů; tedy jak sporů, v nichž je návrhem požadováno vydání výroku na plnění, tak těch, v nichž je návrhem požadováno vydání určovacího výroku. Ostatně rovněž Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 32 Cdo 4073/2016, ze kterého správně vycházel i městský soud, vyslovil: „Omezení pravomoci finančního arbitra pouze na žaloby na plnění ze zákona nevyplývá. Ustanovení § 17 odst. 3 a § 17a zákona o finančním arbitrovi upravují problematiku právní moci nálezů finančního arbitra, v nichž není stanovena lhůta k plnění, a výši sankcí ukládaných v případech, kdy předmětem sporu není peněžitá částka. Též z dalších ustanovení zákona o finančním arbitrovi (srov. např. ustanovení § 9, § 12 odst. 3, § 15 odst. 1) je zjevné, že zákonodárce předvídá i jiná rozhodnutí než na plnění.“
[27] K opakujícím se námitkám stěžovatelky, že správní řád rozlišuje řízení sporné (§ 141) a řízení deklaratorní (§ 142), včetně stěžovatelčiny snahy definovat pojem spor prostřednictvím procesní úpravy sporného řízení, Nejvyšší správní soud odkazuje na již výše citovaný rozsudek čj. 9 As 97/2019-53 (konkrétně body 39 a 40), v němž upozornil, že kompetenční pravidla jsou obsažena výhradně ve zvláštních odvětvových předpisech a ve správním řádu se nacházejí toliko pravidla procesní. Předmět právní úpravy obsažené v § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi a právní úpravy obsažené v § 141 (resp. § 142) správního řádu je tedy odlišný, a již z tohoto důvodu je při výkladu dotčeného kompetenčního ustanovení argumentace stěžovatelky správním řádem nepřiléhavá. Procesní úprava obsažená ve správním řádu primárně nemůže ovlivnit výklad kompetence správního orgánu plynoucí z příslušného odvětvového zákona. Otázka správnosti procesního postupu správního orgánu není pro určení jeho kompetence rozhodná. V nyní souzené věci je přitom nepochybné a jednoznačné, že žalovaný rozhodoval v rámci kompetence vymezené mu § 1 odst. 1 zákona o finančním arbitrovi, a jeho rozhodnutí tak z tohoto důvodu nemohlo být shledáno nicotné.
[28] Posuzováním správnosti vlastního procesního postupu žalovaného by pak soudy rozhodující ve věcech správního soudnictví již překročily svou pravomoc, neboť se nejedná o otázku nicotnosti, ale o otázku zákonnosti či nezákonnosti vydaného rozhodnutí. Ze stejného důvodu se Nejvyšší správní soud nemohl zabývat ani stěžovatelčinou námitkou, že pro vydání určovacího výroku nebyl v nyní souzené věci prostor s argumentací, že to nebylo nezbytné a neplnilo to preventivní roli. (…)