Ručení k zajištění celního dluhu se vztahuje nejen na clo, ale i na jeho příslušenství (úrok z prodlení).
Celní úřad pro Pardubický kraj vyzval žalobkyni dne 13. 11. 2015, jako ručitele, k úhradě úroku z prodlení podle § 260l celního zákona s přihlédnutím k nařízení Rady (EHS) č. 2913/92, kterým se vydává celní kodex Společenství ve znění účinném do 30. 4. 2016 (dále jen „celní kodex“), a nařízení Komise (EHS) č. 2454/93, jímž se provádí celní kodex, ve znění účinném do 30. 4. 2016, za dlužníka (daňový subjekt společnost s ručením omezeným HAMWELL) ve výši 789 Kč, kterému byl původně úrok z prodlení vyměřen rozhodnutím ze dne 14. 9. 2015.
Žalovaný zamítl odvolání žalobkyně rozhodnutím ze dne 8. 6. 2016.
Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, v níž nesouhlasila mimo jiné s tím, že jako ručitel musí uhradit nejen celní dluh, ale i jeho příslušenství.
Krajský soud rozsudkem ze dne 17. 5. 2017, čj. 52 Af 49/2016-50, žalobu zamítl, neboť z § 256 odst. 4 celního zákona (a z § 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu) podle soudu vyplývá, že celní jistota (ručitelský závazek) se vztahuje nejen k jistině cla, ale i k příslušenství cla a že obsahem hlavního dlužnického závazku není pouze jistina, nýbrž i příslušenství. S ohledem na znění ručitelské listiny, podle níž závazek ručitele zajišťuje celní a daňový dluh, kterým se rozumí povinnost uhradit clo, daně a poplatky, vybírané při dovozu včetně jejich příslušenství s výjimkou pokut, žalobce jako ručitel nemohl legitimně očekávat, že k zániku jeho ručitelského závazku došlo, aniž by bylo uhrazeno příslušenství.
Žalobkyně (stěžovatelka) podala proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítala, že celní zákon nestanoví, že součástí celního dluhu je povinnost uhradit také jeho příslušenství. Článek 4 odst. 9 celního kodexu přímo definuje celní dluh, kam nepatří úroky z prodlení.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že obsahem ručitelského závazku žalobce byl v souladu s daňovým řádem i úrok z prodlení.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
(…) [14] Ve vztahu k tomu, zda se jistota vztahuje na příslušenství cla, Nejvyšší správní soud spolu s krajským soudem odkazuje na § 2 odst. 4 daňového řádu, podle kterého daň podle § 2 odst. 3 téhož předpisu [kam patří dle písm. a) i clo] zahrnuje i příslušenství, mezi které navazující § 2 odst. 5 téhož předpisu zahrnuje úroky, včetně úroků z prodlení. Jestliže obecný předpis v podobě daňového řádu stanoví, že úrok z prodlení spadá pod pojem daně, resp. v daném případě cla, a celní zákon výslovně ve vztahu k celní jistotě pracuje s příslušenství cla (tj. úroků z prodlení), nevidí Nejvyšší správní soud jakýkoli prostor ve vztahu k institutu jednotlivé jistoty v podobě záruční listiny k dovozování, že tento zajišťovací institut, který má sloužit ke stejnému účelu jako celní jistota, se má vztahovat pouze na dluh na vlastním clu, nikoli na jeho příslušenství, zde úroku z prodlení. Rovněž daňový řád v § 171 (ručení vzniklé na základě zákona) a v § 173 (ručení na základě přijetí písemného prohlášení ručitele) hovoří o ručení za nedoplatek, resp. za neuhrazenou daň (zde se uplatní výše uvedené ohledně rozsahu pojmu daň), přičemž ve vztahu k nedoplatku je v tomto směru nutné aplikovat § 153 odst. 1 daňového řádu, které za nedoplatek označuje i neuhrazené příslušenství daně (jímž je i úrok z prodlení).
[15] O tom, že se ručení vztahuje i na příslušenství (kam v souladu s daňovým řádem patří i úrok z prodlení) byla ostatně stěžovatelka informována obsahem předmětných záručních listin, které vycházely ze vzoru záruční listiny dle vyhlášky ministerstva financí č. 421/2012 Sb., podle něhož se „[z]ajišťuje […] celní a daňový dluh, kterým se rozumí povinnost uhradit clo, daně a poplatky, vybírané při dovozu včetně jejich příslušenství s výjimkou pokut“.