jmů, ve znění zákona č. 259/1994 Sb. Vykonává-li společník společnosti s ručením omezeným pro tuto společ- nost činnost, jež má jinak charakter samostatné výdělečné činnosti, a pod- léhá tak zdanění podle $ 7 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o da- ních z příjmů, pak se na základě fikce stanovené v $ 6 odst. 1 písm. b) téhož zákona považuje příjem z této činnosti pro daňové účely za příjem ze závis- lé činnosti. Takový příjem - bez ohledu na právní předpis, který upravuje vzájemná práva a povinnosti společníka a společnosti z pohledu závazko- vého, bez ohledu na smluvní typ, který vzájemná práva a povinnosti z po- hledu závazkového zakládá, a bez ohledu na způsob výkonu práce a vypla- cení odměny za ni - je příjmem, který podléhá zdanění podle $ 6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
jmů, ve znění zákona č. 259/1994 Sb. Vykonává-li společník společnosti s ručením omezeným pro tuto společ- nost činnost, jež má jinak charakter samostatné výdělečné činnosti, a pod- léhá tak zdanění podle $ 7 odst. 1 písm. c) zákona ČNR č. 586/1992 Sb., o da- ních z příjmů, pak se na základě fikce stanovené v $ 6 odst. 1 písm. b) téhož zákona považuje příjem z této činnosti pro daňové účely za příjem ze závis- lé činnosti. Takový příjem - bez ohledu na právní předpis, který upravuje vzájemná práva a povinnosti společníka a společnosti z pohledu závazko- vého, bez ohledu na smluvní typ, který vzájemná práva a povinnosti z po- hledu závazkového zakládá, a bez ohledu na způsob výkonu práce a vypla- cení odměny za ni - je příjmem, který podléhá zdanění podle $ 6 odst. 1 písm. b) tohoto zákona.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení [$ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.], pak Nejvyšší správní soud předesílá, že ne- správným posouzením právní otázky může být omyl soudu při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav. O myl- nou aplikaci právní normy jde tehdy, po- kud soud na zjištěný skutkový stav pou- žil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou právní nor- mu (jiné konkrétní pravidlo) jinak správ- ně použitého právního předpisu, než kterou měl za daného skutkového stavu správně použít, anebo aplikoval správný právní předpis (správnou právní nor- mu), ale dopustil se nesprávnosti při vý- kladu. Právní otázkou, jež byla dle stěžo- vatele v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové posouzena nesprávně, je otázka charakteru příjmů JUDr. P., jež jí pramenily ze smlouvy o poskytnutí právní pomoci, kterou uzavřela se stěžo- vatelem, z pohledu $ 6a $ 7 zákona o da- ních z příjmů, tj. otázka, zda jde o příjem podle $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o da- ních z příjmů či o příjem podle $ 7 odst. 1 písm. c) tohoto zákona. Podle $ 6 odst. 1 písm. b) zákona 0 da- ních z příjmů jsou příjmy ze závislé činnosti příjmy za práci členů družstev, společníků a jednatelů společností s ru- čením omezeným a komanditistů ko- manditních společností, a to i když ne- jsou povinní při výkonu práce pro družstvo nebo společnost dbát příkazů jiné osoby. Podle $ 7 odst. 1 písm. C) zá- kona o daních z příjmů jsou příjmy z podnikání a z jiné samostatné výděleč- 598 né činnosti mimo jiné příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů. Takovým zvláštním předpisem je v da- ném případě zákon o advokacii. Vykonává-li společník, jímž je v tom- to případě JUDr. P., pro společnost, jíž je v tomto případě stěžovatel, činnost na základě zvláštního oprávnění k jejímu výkonu, jíž je v daném případě poskyto- vání právních služeb advokátem, pak může dojít ke zdánlivému střetu obou zmiňovaných ustanovení. Činnost tako- vého společníka lze totiž z obecného po- hledu pokrýt oběma ustanoveními. Zákon tu nestanoví, které z obou ustanovení má přednost (obdobně jako například u $ 10 zákona, podle něhož jde o příjem podle $ 10 zákona tehdy, pokud jej nelze podřadit pod žádný z příjmů podle $ 6 až $ 9 zákona); ani soudy přitom v minu- losti neřešily tuto otázku zcela konstant- ně. Tento zdánlivý střet však není neřeši- telný a obě uvedená ustanovení tu dokonce obstojí vedle sebe. Interpretuje-li totiž Nejvyšší správní soud souběh obou ustanovení způso- bem, jenž šetří jejich podstaty a smyslu, pak aniž by polemizoval s tvrzeními stě- žovatele, podle nichž obecně příjmy z výkonu advokacie jsou příjmy z podni- kání a z jiné samostatně výdělečné čin- nosti a s výkonem činnosti advokáta není slučitelný výkon činnosti závislé, dospívá k závěru, že taková činnost, jež je činností charakteru samostatně výdě- lečného a jež by za absence zvláštní okol- nosti (jíž je právě ta skutečnost, že jde o činnost vykonávanou osobou, jež je společníkem ve společnosti s ručením omezeným, pro tuto společnost) byla posuzována jako činnost, na niž dopadá $ 7 odst. 1 písm. c) zákona o daních z pří- jmů, splňuje za podmínky výkonu práce osoby pro společnost, v níž je taková osoba společníkem, podmínky podáva- né z $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů. Příjem z činnosti uskutečňova- né společníkem pro společnost je tedy příjmem, ohledně něhož je pro účely da- ňové ustanovením $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů vystavěna le- gální fikce, podle níž se na takový příjem hledí jako na příjem ze závislé činnosti, byť by šlo obecně za jiných skutkových okolností o příjem z činnosti, jež není zá- vislá. Za absence právě té podmínky, že je posuzován příjem z práce společníka pro společnost, by se totiž jednalo o pří- jem podle $ 7 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů. V daném případě tedy není mezi účastníky řízení sporu o tom, že JUDr. P. byla společníkem ve společnosti, jež je stěžovatelem. Není tu mezi týmiž účast- níky ani sporu o tom, že jako společník vykonávala pro tuto společnost práci. Tyto skutečnosti jsou pro posouzení charakteru příjmů JUDr. P. z pohledu řádného splnění daňové povinnosti ža- lobcem rozhodující, neboť žádná jiná kritéria ustanovení $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů nestanoví. Ne- ní tu tedy rozhodné, na základě jakého oprávnění tuto činnost vykonávala, ani jakého právního titulu bylo pro spolu- práci obou stran využito, ani na základě jakého oprávnění byla tato činnost pro- vozována a na základě jakého právního předpisu byla následně účtována. Upřes- ňuje-li $ 6 odst. 1 písm. b) zákona o da- ních z příjmů /n fine, že se tento způsob zdanění vztahuje na příjmy společníků z práce pro společnost „..i když nejsou povinni... dbát příkazů jiné osoby“, pak se zcela shodně vztahuje i na případ opačný, tj. „i když jsou povinni dbát pří- kazů jiné osoby“. Není tak ani rozhodné, jakým způsobem byla práce vykonávána, tj. zda připomínala činnost závislou či ni- koli, zejména zda byla vykonávána podle pokynů společnosti či zcela samostatně. Tuto otázku tedy žalovaný zkoumal ve vztahu k použití $ 6 odst. 1 písm. b) zá- kona o daních z příjmů nadbytečně. Sho- ra popsanou fikcí příjmu ze závislé čin- nosti, která se uplatní pro účely daňové, nejsou aní nijak dotčeny jiné právní předpisy, na základě nichž je smluvní vztah mezi společníkem a společností z pohledu práva obligačního založen. Ani argument stěžovatele podepřený stanoviskem České advokátní komory - podle něhož není paušální odměna funkčním požitkem, ale je příjmem z vý- konu advokacie za právní služby, při- čemž závislá činnost je s výkonem advo- kacie neslučitelná - jenž je sám o sobě argumentem správným, na shora uvede- ném závěru soudu ničeho nemění. Pau- šální odměna je jistě obecně příjmem z výkonu advokacie; vykonává-li ji však advokát pro společnost, v níž je společ- níkem, a sice za podmínek shora popsa- ných, posuzuje se taková činnost pro účely daňové (jiných účelů se takové po- souzení ani zčásti nedotýká) jako čin- nost spadající pod $ 6 odst. 1 písm. b) zá- kona o daních z příjmů. Stejně tak platí, že závislá činnost je s výkonem advoka- cie neslučitelná, avšak za shora uvede- ných podmínek je příjem za výkon advo- kacie ve prospěch společnosti, v níž je advokát společníkem, pro daňové účely třeba považovat za příjem ze závislé čin- nosti, jak předvídá $ 6 odst. 1 písm. b) zá- kona o daních z příjmů. Výkon advoka- cie, byť je upraven zvláštním zákonem, jímž je zákon o advokacii, totiž není pro účely daňové z činnosti, jak je podána v 66 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů, ani zčásti vyňat. Konečně měl-li být příjem z činnosti JUDr. P. zdaněn ja- ko příjem podle $ 6 odst. 1 písm. b) zá- kona o daních z příjmů, neměl již být zdaněn jako příjem podle $ 7 odst. 1 599 890 písm. c) tohoto zákona. Neobstojí tu te- dy ani stěžovatelovo tvrzení o dvojím zdanění. Nejvyšší správní soud plně re- spektuje zásadu zákazu dvojího zdanění, a to i při posuzování tohoto případu. Nad rámec důvodů tohoto rozhodnutí soud dodává, že český právní řád zná in- stituty, jichž je možno v případě, kdy osoba zdanila příjem, který zdanění tou- to osobou nepodléhal, účinně využít. Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že při řešení otázky charakteru příjmů JUDr. P., jež jí pramenily ze smlouvy o poskytnutí právní pomoci, kterou uza- vřela se stěžovatelem, z pohledu $6a$7 zákona o daních z příjmů, tj. při řešení otázky, zda jde toliko pro účely stanove- ní veřejnoprávní daňové povinnosti o příjem podle $ 6 odst. 1 písm. b) záko- na o daních z příjmů či o příjem podle $ 7 odst. 1 písm. c) téhož zákona, se Kraj- ský soud v Hradci Králové nedopustil omylu při aplikaci právní normy na zjiš- těný skutkový stav, neboť tento soud na zjištěný skutkový stav, ohledně něhož ostatně nebylo mezi stěžovatelem a žalo- vaným ani dílčího sporu, použil správný právní předpis a v rámci tohoto právní- ho předpisu správnou právní normu, přitom se nedopustil ani nesprávnosti při výkladu. Pokud jde o námitku vad řízení před žalovaným, pro něž by Krajský soud v Hradci Králové měl rozhodnutí žalova- ného zrušit [$ 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.], ani ta tedy není s ohledem na shora uve- dené námitkou důvodnou. Vytýkal-li stě- Žovatel v řízení před krajským soudem žalovanému, že nesprávně vyložil $ 6 a $ 7 zákona o daních z příjmů, a ztotož- ňuje-li se Nejvyšší správní soud ve svém právním hodnocení se závěrem krajské- ho soudu, jenž vychází ze stejného práv- ního názoru, k jakému dospěl ve správ- ním řízení i žalovaný, nebylo důvodu, aby Krajský soud v Hradci Králové roz- hodnutí žalovaného ze stěžovatelem uplatněných žalobních důvodů rušil. 890 Daň z přidané hodnoty: půjčování videokazet k $ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o daní z přidané hodnoty, ve znění záko- nů č. 196/1993 Sb., č. 258/1994 Sb., č. 133/1995 Sb. a č. 208/1997 Sb.*“ Půjčování videokazet s nahranými filmy je třeba pro účely daně z přida- né hodnoty posuzovat jako pronájem, po jehož skončení se pronajatá věc vrací pronajímateli; této činnosti tedy odpovídá základní sazba daně ($ 16 odst. 6 zákona ČNR č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty).
Společnost s ručením omezeným M. proti Finančnímu ředitelství v Hradci Krá-
Ze všech shora uvedených důvodů tedy Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji podle § 110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Za této procesní situace se již Nejvyšší správní soud nezabýval stěžovatelovým návrhem na přiznání odkladného účinku jím podané kasační stížnosti.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle § 60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů nenáleží. Protože Nejvyšší správní soud nezjistil žádné náklady, jež by v souvislosti s řízením o kasační stížnosti vznikly žalovanému a jež by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, rozhodl tak, že žalovanému, přestože měl ve věci plný úspěch, se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. července 2004
JUDr. Milada Tomková
předsedkyně senátu