Justiční stráž je oprávněna zjišťovat totožnost osob, které hodlají vstoupit do jí
střežené budovy státního zastupitelství (§ 13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky), a to i v případě, že deklarovaným účelem vstupu je osobní předání písemnosti na úřední podatelně státního zastupitelství, jež je dislokována v útrobách budovy, tj. za místem, kde justiční stráž provádí
bezpečnostní kontrolu osob vstupujících do budovy. Výzvou k prokázání totožnosti
justiční stráž v tomto případě neporušuje ani ústavně zaručené právo vstupující
osoby na soukromí (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. široce pojaté právo na informační sebeurčení vyplývající dle judikatury Ústavního soudu
z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani zákaz neoprávněného zjišťování
osobních údajů ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Justiční stráž je oprávněna zjišťovat totožnost osob, které hodlají vstoupit do jí
střežené budovy státního zastupitelství (§ 13 odst. 1 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky), a to i v případě, že deklarovaným účelem vstupu je osobní předání písemnosti na úřední podatelně státního zastupitelství, jež je dislokována v útrobách budovy, tj. za místem, kde justiční stráž provádí
bezpečnostní kontrolu osob vstupujících do budovy. Výzvou k prokázání totožnosti
justiční stráž v tomto případě neporušuje ani ústavně zaručené právo vstupující
osoby na soukromí (čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), resp. široce pojaté právo na informační sebeurčení vyplývající dle judikatury Ústavního soudu
z čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, ani zákaz neoprávněného zjišťování
osobních údajů ve smyslu čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
18. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 1849/08, č. 30/2010
Sb. ÚS, ze dne 15. 7. 1997, sp. zn. II. ÚS 229/95,
č. 5/1997 Sb. ÚS, ze dne 20. 11. 2002, sp. zn.
I. ÚS 512/02, č. 143/2002 Sb. ÚS, a ze dne
29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, č. 45/2008
Sb. ÚS, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, čj. 9 As 52/2012-28.
Městský soud měl podle stěžovatele přihlédnout ke změně praxe na Obvodním státním
zastupitelství pro Prahu 1, k níž došlo v průběhu řízení a která dokazuje, že zásah nebyl
nezbytný. Stěžovatel také upozornil, že proti
témuž zásahu podal žalobu i jeho klient (zastupovaný stěžovatelem) a že jiný senát městského soudu rozhodl o nezákonnosti zásahu
a uložil Vězeňské službě ČR zlikvidovat osobní údaje získané (dřívějším) prokázáním totožnosti klienta, a to rozsudkem ze dne
29. 2. 2008, sp. zn. II. ÚS 2268/07, č. 45/2008
Sb. ÚS, a dále na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2012, čj. 9 As 52/2012-28.
Městský soud měl podle stěžovatele přihlédnout ke změně praxe na Obvodním státním
zastupitelství pro Prahu 1, k níž došlo v průběhu řízení a která dokazuje, že zásah nebyl
nezbytný. Stěžovatel také upozornil, že proti
témuž zásahu podal žalobu i jeho klient (zastupovaný stěžovatelem) a že jiný senát městského soudu rozhodl o nezákonnosti zásahu
a uložil Vězeňské službě ČR zlikvidovat osobní údaje získané (dřívějším) prokázáním totožnosti klienta, a to rozsudkem ze dne
30. 5. 2013, čj. 8 A 273/2011-67. K tomu stěžovatel citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se předvídatelnosti soudního
rozhodování a zákazu libovůle.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, pokud jde o ústavní rozměr kauzy, že
justiční stráž disponovala zákonným zmocněním k provedení zásahu (1. kritérium testu
ústavnosti), požádala stěžovatele o prokázání
totožnosti způsobem, který zákonu neodporoval (2. kritérium testu ústavnosti), a taktéž
z hlediska proporcionality zásah podle názoru žalovaného obstál (3. kritérium testu
ústavnosti). Žalovaný v této souvislosti upozornil, že stěžovatelův klient vyvolal ve střeženém prostoru konfliktní situaci, kterou následně řešil za účasti stěžovatele. Vyvolávání
nepřehledných situací ve střežených objektech přitom klade zvýšenou náročnost na výkon služby příslušníků justiční stráže. Žalovaný
také poukázal na to, že podatelna příslušného státního zastupitelství není oddělena od
ostatního úředního prostoru. Stěžovatelem
citovaný rozsudek městského soudu čj. 8 A
273/2011-67 označil žalovaný za kontroverzní, neboť popírá zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených
budov. Stěžovatel se navíc podle názoru žalovaného v kasační stížnosti nezmínil o „dalším
kritériu, kterým je otázka rozumnosti či nerozumnosti. Pokud justiční stráž při svém
zákroku obstála v prvních třech kritériích
testu zákonnosti, tak z uvedeného vyplývá,
že se chovala i rozumným způsobem.“
Ve své replice k vyjádření žalovaného
upozornil stěžovatel, že žalovaný nepodal
proti rozsudku městského soudu čj. 8 A
273/2011-67 kasační stížnost, ačkoliv jej nyní
označuje za kontroverzní. Dále stěžovatel poukázal na to, že zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky rozlišuje mezi
„střežením“ objektů a „zajištěním pořádku
a bezpečnosti“ v objektech. Podle § 2 odst. 1
citovaného zákona „Vězeňská služba spravuje a střeží vazební věznice a věznice“ a „ústavy pro výkon zabezpečovací detence“, zatímco podle písmene f) citovaného ustanovení
pouze „zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti
a v rozsahu stanoveném tímto zákonem zajišťuje pořádek a bezpečnost při výkonu pravomoci soudů a státních zastupitelství“.
Stěžovatel z toho dovodil, že primárním
úkolem vězeňské služby je zajistit „izolaci
věznic“ od vnějšího okolí tak, aby byl prováděn výkon vazby a trestu s ohledem na jejich
účel, avšak otázka zajištění pořádku a bezpečnosti ve veřejných budovách, jakými jsou budovy soudů, státních zastupitelství atd., je
zcela něco jiného. Stěžovatel v této souvislosti položil otázky, co je podatelnou a jaký má
význam podatelna pro veřejnost, zda je možno omezovat přístup na podatelnu jakéhokoliv orgánu (v daném případě státního zastupitelství) tím, že bude prováděna lustrace osob
přistupujících právě na podatelnu, a zda může vůbec lustrace osob přistupujících na podatelnu orgánu a zaznamenání osobních údajů
takovýchto osob nějakým způsobem
přispět k zajištění pořádku a bezpečnosti v budově. Stěžovatel měl za to, že uvedené otázky
zodpověděl uspokojivě městský soud ve výše
citovaném rozsudku čj. 8 A 273/2011-67.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [10] Nejprve Nejvyšší správní soud
uvádí, že předmětem jeho posouzení bude
zásah spočívající v tom, že příslušníci justiční
stráže vyzvali stěžovatele, který vstoupil do
budovy Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 1, aby jim předložil doklad totožnosti. Předmětem zkoumání nemůže být tvrzené omezení stěžovatelovy osobní svobody
spočívající v tom, že mu justiční stráž fyzicky
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
zabránila, aby bez předložení požadovaného
dokladu pokračoval dále v chůzi směrem
k podatelně, neboť tento zásah (resp. jeho
forma) nebyl předmětem původní žaloby;
k nově namítaným skutečnostem Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti podle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[11] Pokud jde o právní úpravu, základem
je § 13 odst. 1 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, který zní: „Při
střežení objektů je příslušník oprávněn zjišťovat totožnost osob, které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich
zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu. Při důvodném
podezření, že osoba má u sebe zbraň nebo jinou věc, kterou by mohla narušit výkon zabezpečovací detence, vazby nebo výkon trestu
odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách
soudů, státních zastupitelství nebo ministerstva nebo kterou neoprávněně vynáší ze
střeženého objektu, může příslušník provést
její osobní prohlídku a takovou zbraň nebo
jinou věc odebrat. Může přijímat i jiná opatření nezbytná k tomu, aby do objektu nebyly vnášeny nebo dopravovány věci, které by
mohly narušit výkon zabezpečovací detence,
vazby nebo výkon trestu odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách soudů, státních
zastupitelství nebo ministerstva.“
[12] Již z této citace je zřejmé, že neobstojí stěžovatelova argumentace na zákonné
úrovni, podle níž citovaný zákon rozlišuje
mezi „střežením“ objektů a „zajištěním pořádku a bezpečnosti“ v objektech. Pro účely vymezení oprávnění příslušníků justiční stráže
totiž výše citované ustanovení zahrnuje pod
pojem „střežený objekt“ výslovně též budovy
soudů, státních zastupitelství a Ministerstva
spravedlnosti. Při plnění jejích úkolů ve všech
těchto budovách dává zákon nepochybně justiční stráži oprávnění „zjišťovat totožnost osob,
které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu“ (a v určitých odůvodněných případech
dokonce též provést jejich osobní prohlídku).
[13] Pokud jde o stěžovatelovu ústavněprávní argumentaci, nejprve je nutno podo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tknout, že jakkoli se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s obecnými principiálními tezemi, jež Ústavní soud ve svých nálezech citovaných stěžovatelem vyslovil, přece jen nelze
přehlédnout, že většina z těchto nálezů řeší
zcela odlišné situace, a to nejen skutkově
a právně, nýbrž i vzhledem k významu, resp.
intenzitě zásahu do ústavně zaručených práv,
než jakou Nejvyšší správní soud posuzuje
v tomto případě. Nález sp. zn. II. ÚS 229/95
se vyjadřoval k rozhodnutí rektora vysoké
školy, kterým byla vzhledem k formálním
a věcným nejasnostem zrušena přijímací
zkouška stěžovatelky (šlo zde o přístup ke
vzdělání, resp. realizaci ústavně zaručeného
práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). Ústavní soud (opíraje se dokonce o stanovisko pléna) v daném případě rozhodnutí rektora
aproboval, ačkoliv pro ně chybělo konkrétní
a výslovné zmocnění v zákoně či vnitřních
předpisech školy. Naopak nálezem sp. zn.
I. ÚS 512/02 Ústavní soud zakázal finančnímu
úřadu pokračovat v postupu, označeném jako pokračování v daňové kontrole a uskutečňovaném poté, co byla původní rozhodnutí
finančních orgánů zrušena soudem, neboť
pro uvedený postup chybělo jakékoliv zákonné zmocnění. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2268/07
zase Ústavní soud podrobil kritice Nejvyšší
soud za to, že nevyhověl stížnosti ministra
spravedlnosti pro porušení zákona, přičemž
stížnost se týkala odsouzení stěžovatele – faráře Českobratrské církve evangelické – za
napadení veřejného činitele v roce 1978, tedy
v období komunistického režimu. Předmětem kritiky Ústavního soudu byl především
fakt, že Nejvyšší soud nezasadil kauzu do širšího společenského kontextu, a pominul tím
cílené porušení zásad spravedlivého procesu
v trestním řízení, které se stěžovatelem vedly
komunistické soudy.
[14] Jak vidno, v žádném z výše uvedených nálezů Ústavní soud neřešil situaci podobnou té, která je předmětem kasační stížnosti (naopak v jednom ze svých usnesení,
dokonce publikovaném, Ústavní soud aproboval zákonnou praxi zjišťování totožnosti
osob vstupujících přímo do objektů Policie
České republiky – srov. usnesení ze dne 26. 2.
1998, sp. zn. III. ÚS 492/97, U 16/10 SbNU 391,
č. 16/1998 Sb. ÚS). V nyní posuzované kauze
jde totiž o to, že orgán státu (zde justiční
stráž) využil oprávnění výslovně zakotveného v zákoně (zde zjištění totožnosti osoby
vstupující do střežené budovy) a stěžovatel
zpochybňuje oprávněnost tohoto zásahu,
protože jej za daných okolností (návštěva podatelny) nepovažuje za racionální, resp. odůvodněný nezbytností ochrany střežené budovy, resp. pořádku a bezpečnosti ve střežené
budově. Určitou inspiraci může představovat
výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1849/08,
v němž Ústavní soud odmítl akceptovat uložení pořádkové pokuty stěžovateli, který se
nedostavil k podání vysvětlení k přestupkovému orgánu, přičemž přestupkové řízení
bylo nakonec zastaveno s odůvodněním, že
stěžovatel svým jednáním neporušil zákon
(věcně se jednalo o to, že stěžovatel jako svolavatel řádně ohlášeného shromáždění umístil na pozemní komunikaci dva zvukové reproduktory, čímž měl bez úředního povolení
užít pozemní komunikaci k jinému účelu,
než pro který je určena). Vedle logicky se nabízejícího zákazu sebeobviňování opřel
Ústavní soud svou argumentaci též o následující úvahu: „Orgán veřejné moci [...] vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra
vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud
svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence
svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť
o zákon se opírajícím postupem, základní
práva dotčených osob více, než je nezbytně
nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel.“
[15] Ze stěžovatelem odkazovaných kauz
má však k nyní posuzované věci právně nejblíže případ, v němž Ústavní soud dospěl
k závěru, že vykonaná finanční kontrola nebyla v souladu s ústavněprávními požadavky,
neboť se neopírala o konkrétní zjištění týkající se kontrolované osoby (nález sp. zn. I. ÚS
1835/07). Nutno ovšem upozornit, že tento –
stěžovatelem obšírně citovaný – nález byl
později překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st.
33/11, ST 33/63 SbNU 567, č. 368/2011 Sb.).
V něm Ústavní soud dospěl k následujícímu
závěru: „Legitimním cílem v případě daňové
kontroly prováděné dle § 16 zákona
[č. 337/1992 Sb.,] o správě daní a poplatků je
veřejný zájem státu na řádném stanovení
a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat
z hlediska principu přiměřenosti v každém
konkrétním případě tak, aby byl vyloučen
svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní postup zvolený ve věci sp. zn. I. ÚS
1835/07). Za takovýto postup však nelze bez
dalšího považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či
průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností
daňového subjektu.“
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. V prvé řadě se musel
vyrovnat s otázkou, zda se žalobou napadený
zásah vůbec dotkl některého ústavně zaručeného práva. Nejvyšší správní soud má za to,
že šlo o zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny; konkrétně čl. 10
odst. 3 Listiny zahrnuje nejen „neoprávněné
shromažďování, zveřejňování nebo jiné
zneužívání“ osobních údajů, ale nepochybně též jejich zjišťování, jež shromažďování a jinému nakládání s nimi předchází. Krom toho, Ústavní soud ve své judikatuře dovodil
v podobných případech též existenci široce
pojatého „práva na informační sebeurčení“
vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny, jež Ústavní soud označil za generální klauzuli pokrývající veškeré myslitelné zásahy do „svobodného prostoru osoby“ (viz např. výše citovaný
nález sp. zn. I. ÚS 512/02). Nejvyšší správní
soud má tedy za to, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele výzvou
k prokázání totožnosti před umožněním
vstupu do budovy státního zastupitelství
v daném případě došlo.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
je
[17] Již výše Nejvyšší správní soud vyložil,
že zásah do označeného ústavně zaručeného
základního práva se opíral o srozumitelnou
a jednoznačnou zákonnou úpravu. V tomto
ohledu byl zcela předvídatelný. Pokud jde
o jeho intenzitu, Nejvyšší správní soud poznamenává, že v daném prostředí (střežený objekt státního zastupitelství, tj. orgánu veřejné
moci zastupujícího veřejnou žalobu v trestním řízení) musí mít vstupující osoba nutně
výrazně snížené očekávání ve vztahu k zachování svého „soukromí“; zjišťování totožnosti
osob vstupujících do objektů chráněných
bezpečnostním
standardním
sborem
a možno říci, že vedle viditelné přítomnosti
příslušníků bezpečnostního sboru vykonávajících ostrahu tím nejmenším, čím se ostraha
objektu projevuje. Navíc, dobrovolný vstup
ze zákonného důvodu do objektu s bezpečnostním režimem předpokládá na straně
vstupující osoby aktivní a informované rozhodnutí; ke vstupu, resp. návštěvě a s tím souvisejícím omezením není nijak nucena – tím
se tato situace výrazně liší od případů, kdy do
práva na informační sebeurčení zasahuje veřejná moc svým aktivním jednáním a dotčená
osoba nemůže zásah nijak odvrátit nebo mu
předejít (viz např. stěžovatelem odkazované
případy finančních kontrol v sídle podnikatele řešené Ústavním soudem). Osoba, která
chce učinit na státním zastupitelství podání
(např. podat trestní oznámení nebo stížnost)
má sama alternativní a stejně efektivní možnosti k dosažení úředního prahu orgánu veřejné moci (doručování datovou schránkou,
držitelem poštovní licence, na elektronickou
podatelnu, kurýrem atp.). Navíc nelze přehlédnout, že zjišťování totožnosti osoby, jež
podle svých slov hodlá navštívit podatelnu, je
neutrálním opatřením bez vazby na existenci
nebo dokonce obsah samotného podání neseného do podatelny. Výzva k prokázání totožnosti byla neutrální i v případě stěžovatele;
ze spisů neplyne, a ani stěžovatel nic takového netvrdí, že by požadavek justiční stráže
k prokázání totožnosti byl vznesen pouze vůči stěžovateli, oproti jiným osobám vstupujícím standardně za obdobných okolností do
budovy státního zastupitelství, anebo byl ve
vztahu k osobě stěžovatele motivován šika-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
nózně či diskriminačně. Ze všech těchto důvodů hodnotí Nejvyšší správní soud zásah do
stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva jako nepatrný, a již jen z tohoto důvodu by mohl testování ústavnosti zásahu
ukončit se závěrem, že k porušení stěžovatelova základního práva na informační sebeurčení s argumentem de minimis nedošlo.
[18] Nicméně s respektem k subjektivnímu pocitu stěžovatele, že se o intenzivní zásah do jeho základních práv jednalo, Nejvyšší
správní soud podrobil zásah další analýze,
přičemž ani tak neshledal, že by mohlo dojít
k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného
základního práva.
[19] Především zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených budov naplňuje legitimní cíl, který Nejvyšší
správní soud spatřuje ve veřejném zájmu na
zachování „pořádku a bezpečnosti v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva“, jak jej ostatně v § 2 odst. 1 písm. f)
vymezuje přímo zákon o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky.
[20] Použitý prostředek (zjišťování totožnosti osob) je přitom v obecné rovině skutečně způsobilý tento legitimní cíl (zajištění
pořádku a bezpečnosti v budově státního zastupitelství) naplnit. K dosažení uvedeného
cíle vedle bezpečnostní prohlídky (fyzické
prohlídky vstupujících osob a jejich zavazadel, jež jsou ostatně mnohem citelnějším zásahem do osobní sféry jednotlivce) slouží
i identifikace osob, které do střeženého objektu zvnějšku vstupují. Identifikace osob je
součástí identifikace možných rizik. Zjištění
totožnosti určité osoby může indikovat zvýšené bezpečnostní riziko a může vést k individuálnímu přijetí bezpečnostního opatření
(například může takovou osobu doprovázet
po budově jeden či více příslušníků justiční
stráže), nebo dokonce k tomu, že justiční
stráž zabrání dané osobě ve vstupu do střežené budovy do doby, než bude riziko ošetřeno
přijetím jiných opatření tak, aby účel návštěvy (například návštěva podatelny) nebyl neodůvodněně zmařen. Identifikace rizik a přijetí odpovídajících opatření je ostatně tím, co
se od ozbrojené složky střežící objekt, který
se může stát předmětem ohrožení, očekává.
Pominout nelze ani preventivní působení
zjišťování totožnosti vstupujících osob, jež je
svou systematičností, resp. obecným povědomím o tomto opatření způsobilé odrazovat
potenciální narušitele, resp. představovat
překážku či komplikaci, s níž musí při plánovaném průniku do budovy počítat. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že v daném případě sleduje zjišťování totožnosti vstupujících
osob, jež se opírá o zákon, legitimní cíl a je
i způsobilé tento cíl v obecné rovině naplnit.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje
s názorem městského soudu vyjádřeným v citovaném rozsudku čj. 8 A 273/2011-67, podle
něhož není nijak zřejmé, jak by mělo zjišťování totožnosti vstupujících osob k zajištění
bezpečnosti vést (Nejvyšší správní soud se
nyní nezabývá otázkou uchovávání takto zjištěných osobních údajů, neboť tato otázka nebyla a není předmětem tohoto řízení – stěžovatelovy osobní údaje justiční stráží zjištěny,
a tudíž ani uchovávány, nebyly).
[21] Poslední otázkou pak je, zda bylo zákonné zmocnění v konkrétním případě využito v souladu se zákonem stanoveným účelem
a přiměřeně. Veškeré námitky stěžovatele
ostatně vyznívají v tom smyslu, že vzhledem
k důvodu jeho vstupu do budovy (předání
podání na podatelnu) se uplatnění zákonného zmocnění minulo s legitimním cílem, pro
jehož naplnění byla pravomoc identifikovat
vstupující osoby justiční stráži svěřena, resp.
že využití tohoto oprávnění bylo v daném případě vůči němu nesmyslně a nepřiměřeně
omezující. Na tuto argumentaci přistoupil
též městský soud v již zmíněném rozsudku
čj. 8 A 273/2011-67, v němž posuzoval prakticky totožný zásah vůči stěžovatelovu klientovi a kde uvedl: „V [...] testu přiměřenosti podle názoru soudu žalovaný zásah neobstál.
[...] To je zřejmé i ze srovnání obou zásahů
proti žalobci s postupem zavedeným od
30. 5. 2013, čj. 8 A 273/2011-67. K tomu stěžovatel citoval řadu rozhodnutí Ústavního soudu týkajících se předvídatelnosti soudního
rozhodování a zákazu libovůle.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, pokud jde o ústavní rozměr kauzy, že
justiční stráž disponovala zákonným zmocněním k provedení zásahu (1. kritérium testu
ústavnosti), požádala stěžovatele o prokázání
totožnosti způsobem, který zákonu neodporoval (2. kritérium testu ústavnosti), a taktéž
z hlediska proporcionality zásah podle názoru žalovaného obstál (3. kritérium testu
ústavnosti). Žalovaný v této souvislosti upozornil, že stěžovatelův klient vyvolal ve střeženém prostoru konfliktní situaci, kterou následně řešil za účasti stěžovatele. Vyvolávání
nepřehledných situací ve střežených objektech přitom klade zvýšenou náročnost na výkon služby příslušníků justiční stráže. Žalovaný
také poukázal na to, že podatelna příslušného státního zastupitelství není oddělena od
ostatního úředního prostoru. Stěžovatelem
citovaný rozsudek městského soudu čj. 8 A
273/2011-67 označil žalovaný za kontroverzní, neboť popírá zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených
budov. Stěžovatel se navíc podle názoru žalovaného v kasační stížnosti nezmínil o „dalším
kritériu, kterým je otázka rozumnosti či nerozumnosti. Pokud justiční stráž při svém
zákroku obstála v prvních třech kritériích
testu zákonnosti, tak z uvedeného vyplývá,
že se chovala i rozumným způsobem.“
Ve své replice k vyjádření žalovaného
upozornil stěžovatel, že žalovaný nepodal
proti rozsudku městského soudu čj. 8 A
273/2011-67 kasační stížnost, ačkoliv jej nyní
označuje za kontroverzní. Dále stěžovatel poukázal na to, že zákon o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky rozlišuje mezi
„střežením“ objektů a „zajištěním pořádku
a bezpečnosti“ v objektech. Podle § 2 odst. 1
citovaného zákona „Vězeňská služba spravuje a střeží vazební věznice a věznice“ a „ústavy pro výkon zabezpečovací detence“, zatímco podle písmene f) citovaného ustanovení
pouze „zajišťuje pořádek a bezpečnost v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva a v jiných místech jejich činnosti
a v rozsahu stanoveném tímto zákonem zajišťuje pořádek a bezpečnost při výkonu pravomoci soudů a státních zastupitelství“.
Stěžovatel z toho dovodil, že primárním
úkolem vězeňské služby je zajistit „izolaci
věznic“ od vnějšího okolí tak, aby byl prováděn výkon vazby a trestu s ohledem na jejich
účel, avšak otázka zajištění pořádku a bezpečnosti ve veřejných budovách, jakými jsou budovy soudů, státních zastupitelství atd., je
zcela něco jiného. Stěžovatel v této souvislosti položil otázky, co je podatelnou a jaký má
význam podatelna pro veřejnost, zda je možno omezovat přístup na podatelnu jakéhokoliv orgánu (v daném případě státního zastupitelství) tím, že bude prováděna lustrace osob
přistupujících právě na podatelnu, a zda může vůbec lustrace osob přistupujících na podatelnu orgánu a zaznamenání osobních údajů
takovýchto osob nějakým způsobem
přispět k zajištění pořádku a bezpečnosti v budově. Stěžovatel měl za to, že uvedené otázky
zodpověděl uspokojivě městský soud ve výše
citovaném rozsudku čj. 8 A 273/2011-67.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti
Nejvyšším správním soudem
(...) [10] Nejprve Nejvyšší správní soud
uvádí, že předmětem jeho posouzení bude
zásah spočívající v tom, že příslušníci justiční
stráže vyzvali stěžovatele, který vstoupil do
budovy Obvodního státního zastupitelství
pro Prahu 1, aby jim předložil doklad totožnosti. Předmětem zkoumání nemůže být tvrzené omezení stěžovatelovy osobní svobody
spočívající v tom, že mu justiční stráž fyzicky
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
zabránila, aby bez předložení požadovaného
dokladu pokračoval dále v chůzi směrem
k podatelně, neboť tento zásah (resp. jeho
forma) nebyl předmětem původní žaloby;
k nově namítaným skutečnostem Nejvyšší
správní soud v řízení o kasační stížnosti podle § 109 odst. 5 s. ř. s. nepřihlíží.
[11] Pokud jde o právní úpravu, základem
je § 13 odst. 1 zákona o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, který zní: „Při
střežení objektů je příslušník oprávněn zjišťovat totožnost osob, které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich
zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu. Při důvodném
podezření, že osoba má u sebe zbraň nebo jinou věc, kterou by mohla narušit výkon zabezpečovací detence, vazby nebo výkon trestu
odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách
soudů, státních zastupitelství nebo ministerstva nebo kterou neoprávněně vynáší ze
střeženého objektu, může příslušník provést
její osobní prohlídku a takovou zbraň nebo
jinou věc odebrat. Může přijímat i jiná opatření nezbytná k tomu, aby do objektu nebyly vnášeny nebo dopravovány věci, které by
mohly narušit výkon zabezpečovací detence,
vazby nebo výkon trestu odnětí svobody nebo bezpečnost v budovách soudů, státních
zastupitelství nebo ministerstva.“
[12] Již z této citace je zřejmé, že neobstojí stěžovatelova argumentace na zákonné
úrovni, podle níž citovaný zákon rozlišuje
mezi „střežením“ objektů a „zajištěním pořádku a bezpečnosti“ v objektech. Pro účely vymezení oprávnění příslušníků justiční stráže
totiž výše citované ustanovení zahrnuje pod
pojem „střežený objekt“ výslovně též budovy
soudů, státních zastupitelství a Ministerstva
spravedlnosti. Při plnění jejích úkolů ve všech
těchto budovách dává zákon nepochybně justiční stráži oprávnění „zjišťovat totožnost osob,
které vstupují do objektu nebo se v něm nacházejí, prohlížet jejich zavazadla i věci a prohlížet dopravní prostředky při vjezdu i výjezdu“ (a v určitých odůvodněných případech
dokonce též provést jejich osobní prohlídku).
[13] Pokud jde o stěžovatelovu ústavněprávní argumentaci, nejprve je nutno podo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
tknout, že jakkoli se Nejvyšší správní soud
ztotožňuje s obecnými principiálními tezemi, jež Ústavní soud ve svých nálezech citovaných stěžovatelem vyslovil, přece jen nelze
přehlédnout, že většina z těchto nálezů řeší
zcela odlišné situace, a to nejen skutkově
a právně, nýbrž i vzhledem k významu, resp.
intenzitě zásahu do ústavně zaručených práv,
než jakou Nejvyšší správní soud posuzuje
v tomto případě. Nález sp. zn. II. ÚS 229/95
se vyjadřoval k rozhodnutí rektora vysoké
školy, kterým byla vzhledem k formálním
a věcným nejasnostem zrušena přijímací
zkouška stěžovatelky (šlo zde o přístup ke
vzdělání, resp. realizaci ústavně zaručeného
práva na vzdělání podle čl. 33 Listiny základních práv a svobod, dále jen „Listina“). Ústavní soud (opíraje se dokonce o stanovisko pléna) v daném případě rozhodnutí rektora
aproboval, ačkoliv pro ně chybělo konkrétní
a výslovné zmocnění v zákoně či vnitřních
předpisech školy. Naopak nálezem sp. zn.
I. ÚS 512/02 Ústavní soud zakázal finančnímu
úřadu pokračovat v postupu, označeném jako pokračování v daňové kontrole a uskutečňovaném poté, co byla původní rozhodnutí
finančních orgánů zrušena soudem, neboť
pro uvedený postup chybělo jakékoliv zákonné zmocnění. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2268/07
zase Ústavní soud podrobil kritice Nejvyšší
soud za to, že nevyhověl stížnosti ministra
spravedlnosti pro porušení zákona, přičemž
stížnost se týkala odsouzení stěžovatele – faráře Českobratrské církve evangelické – za
napadení veřejného činitele v roce 1978, tedy
v období komunistického režimu. Předmětem kritiky Ústavního soudu byl především
fakt, že Nejvyšší soud nezasadil kauzu do širšího společenského kontextu, a pominul tím
cílené porušení zásad spravedlivého procesu
v trestním řízení, které se stěžovatelem vedly
komunistické soudy.
[14] Jak vidno, v žádném z výše uvedených nálezů Ústavní soud neřešil situaci podobnou té, která je předmětem kasační stížnosti (naopak v jednom ze svých usnesení,
dokonce publikovaném, Ústavní soud aproboval zákonnou praxi zjišťování totožnosti
osob vstupujících přímo do objektů Policie
České republiky – srov. usnesení ze dne 26. 2.
1998, sp. zn. III. ÚS 492/97, U 16/10 SbNU 391,
č. 16/1998 Sb. ÚS). V nyní posuzované kauze
jde totiž o to, že orgán státu (zde justiční
stráž) využil oprávnění výslovně zakotveného v zákoně (zde zjištění totožnosti osoby
vstupující do střežené budovy) a stěžovatel
zpochybňuje oprávněnost tohoto zásahu,
protože jej za daných okolností (návštěva podatelny) nepovažuje za racionální, resp. odůvodněný nezbytností ochrany střežené budovy, resp. pořádku a bezpečnosti ve střežené
budově. Určitou inspiraci může představovat
výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1849/08,
v němž Ústavní soud odmítl akceptovat uložení pořádkové pokuty stěžovateli, který se
nedostavil k podání vysvětlení k přestupkovému orgánu, přičemž přestupkové řízení
bylo nakonec zastaveno s odůvodněním, že
stěžovatel svým jednáním neporušil zákon
(věcně se jednalo o to, že stěžovatel jako svolavatel řádně ohlášeného shromáždění umístil na pozemní komunikaci dva zvukové reproduktory, čímž měl bez úředního povolení
užít pozemní komunikaci k jinému účelu,
než pro který je určena). Vedle logicky se nabízejícího zákazu sebeobviňování opřel
Ústavní soud svou argumentaci též o následující úvahu: „Orgán veřejné moci [...] vykonává určitou pravomoc a kompetenci ultra
vires nejen tehdy, jedná-li mimo formálně zákonem stanovený rámec pravomocí a kompetencí, ale materiálně též tehdy, pokud
svým jednáním nesleduje určitý předvídatelný a racionálně zdůvodnitelný účel, pro který mu byla určitá pravomoc a kompetence
svěřena, resp. tehdy, narušuje-li svým, byť
o zákon se opírajícím postupem, základní
práva dotčených osob více, než je nezbytně
nutné k tomu, aby byl ještě dosažen zákonem stanovený účel.“
[15] Ze stěžovatelem odkazovaných kauz
má však k nyní posuzované věci právně nejblíže případ, v němž Ústavní soud dospěl
k závěru, že vykonaná finanční kontrola nebyla v souladu s ústavněprávními požadavky,
neboť se neopírala o konkrétní zjištění týkající se kontrolované osoby (nález sp. zn. I. ÚS
1835/07). Nutno ovšem upozornit, že tento –
stěžovatelem obšírně citovaný – nález byl
později překonán stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS-st.
33/11, ST 33/63 SbNU 567, č. 368/2011 Sb.).
V něm Ústavní soud dospěl k následujícímu
závěru: „Legitimním cílem v případě daňové
kontroly prováděné dle § 16 zákona
[č. 337/1992 Sb.,] o správě daní a poplatků je
veřejný zájem státu na řádném stanovení
a výběru daní zakotvený v § 2 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků. Omezení osobní sféry jednotlivce při realizaci daňové kontroly správcem daně je nutno posuzovat
z hlediska principu přiměřenosti v každém
konkrétním případě tak, aby byl vyloučen
svévolný postup správce daně (jako např. šikanózní postup zvolený ve věci sp. zn. I. ÚS
1835/07). Za takovýto postup však nelze bez
dalšího považovat, s ohledem na účel daňové kontroly, postup, při němž při zahájení či
průběhu daňové kontroly neexistuje důvodné podezření řádného neplnění povinností
daňového subjektu.“
[16] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v souladu s výše uvedenou judikaturou Ústavního soudu. V prvé řadě se musel
vyrovnat s otázkou, zda se žalobou napadený
zásah vůbec dotkl některého ústavně zaručeného práva. Nejvyšší správní soud má za to,
že šlo o zásah do práva na soukromí zaručeného čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny; konkrétně čl. 10
odst. 3 Listiny zahrnuje nejen „neoprávněné
shromažďování, zveřejňování nebo jiné
zneužívání“ osobních údajů, ale nepochybně též jejich zjišťování, jež shromažďování a jinému nakládání s nimi předchází. Krom toho, Ústavní soud ve své judikatuře dovodil
v podobných případech též existenci široce
pojatého „práva na informační sebeurčení“
vyplývajícího z čl. 2 odst. 2 Listiny, jež Ústavní soud označil za generální klauzuli pokrývající veškeré myslitelné zásahy do „svobodného prostoru osoby“ (viz např. výše citovaný
nález sp. zn. I. ÚS 512/02). Nejvyšší správní
soud má tedy za to, že k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele výzvou
k prokázání totožnosti před umožněním
vstupu do budovy státního zastupitelství
v daném případě došlo.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
je
[17] Již výše Nejvyšší správní soud vyložil,
že zásah do označeného ústavně zaručeného
základního práva se opíral o srozumitelnou
a jednoznačnou zákonnou úpravu. V tomto
ohledu byl zcela předvídatelný. Pokud jde
o jeho intenzitu, Nejvyšší správní soud poznamenává, že v daném prostředí (střežený objekt státního zastupitelství, tj. orgánu veřejné
moci zastupujícího veřejnou žalobu v trestním řízení) musí mít vstupující osoba nutně
výrazně snížené očekávání ve vztahu k zachování svého „soukromí“; zjišťování totožnosti
osob vstupujících do objektů chráněných
bezpečnostním
standardním
sborem
a možno říci, že vedle viditelné přítomnosti
příslušníků bezpečnostního sboru vykonávajících ostrahu tím nejmenším, čím se ostraha
objektu projevuje. Navíc, dobrovolný vstup
ze zákonného důvodu do objektu s bezpečnostním režimem předpokládá na straně
vstupující osoby aktivní a informované rozhodnutí; ke vstupu, resp. návštěvě a s tím souvisejícím omezením není nijak nucena – tím
se tato situace výrazně liší od případů, kdy do
práva na informační sebeurčení zasahuje veřejná moc svým aktivním jednáním a dotčená
osoba nemůže zásah nijak odvrátit nebo mu
předejít (viz např. stěžovatelem odkazované
případy finančních kontrol v sídle podnikatele řešené Ústavním soudem). Osoba, která
chce učinit na státním zastupitelství podání
(např. podat trestní oznámení nebo stížnost)
má sama alternativní a stejně efektivní možnosti k dosažení úředního prahu orgánu veřejné moci (doručování datovou schránkou,
držitelem poštovní licence, na elektronickou
podatelnu, kurýrem atp.). Navíc nelze přehlédnout, že zjišťování totožnosti osoby, jež
podle svých slov hodlá navštívit podatelnu, je
neutrálním opatřením bez vazby na existenci
nebo dokonce obsah samotného podání neseného do podatelny. Výzva k prokázání totožnosti byla neutrální i v případě stěžovatele;
ze spisů neplyne, a ani stěžovatel nic takového netvrdí, že by požadavek justiční stráže
k prokázání totožnosti byl vznesen pouze vůči stěžovateli, oproti jiným osobám vstupujícím standardně za obdobných okolností do
budovy státního zastupitelství, anebo byl ve
vztahu k osobě stěžovatele motivován šika-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
nózně či diskriminačně. Ze všech těchto důvodů hodnotí Nejvyšší správní soud zásah do
stěžovatelova ústavně zaručeného základního práva jako nepatrný, a již jen z tohoto důvodu by mohl testování ústavnosti zásahu
ukončit se závěrem, že k porušení stěžovatelova základního práva na informační sebeurčení s argumentem de minimis nedošlo.
[18] Nicméně s respektem k subjektivnímu pocitu stěžovatele, že se o intenzivní zásah do jeho základních práv jednalo, Nejvyšší
správní soud podrobil zásah další analýze,
přičemž ani tak neshledal, že by mohlo dojít
k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného
základního práva.
[19] Především zákonem zakotvené oprávnění příslušníků justiční stráže zjišťovat totožnost osob vstupujících do střežených budov naplňuje legitimní cíl, který Nejvyšší
správní soud spatřuje ve veřejném zájmu na
zachování „pořádku a bezpečnosti v budovách soudů, státních zastupitelství a ministerstva“, jak jej ostatně v § 2 odst. 1 písm. f)
vymezuje přímo zákon o Vězeňské službě
a justiční stráži České republiky.
[20] Použitý prostředek (zjišťování totožnosti osob) je přitom v obecné rovině skutečně způsobilý tento legitimní cíl (zajištění
pořádku a bezpečnosti v budově státního zastupitelství) naplnit. K dosažení uvedeného
cíle vedle bezpečnostní prohlídky (fyzické
prohlídky vstupujících osob a jejich zavazadel, jež jsou ostatně mnohem citelnějším zásahem do osobní sféry jednotlivce) slouží
i identifikace osob, které do střeženého objektu zvnějšku vstupují. Identifikace osob je
součástí identifikace možných rizik. Zjištění
totožnosti určité osoby může indikovat zvýšené bezpečnostní riziko a může vést k individuálnímu přijetí bezpečnostního opatření
(například může takovou osobu doprovázet
po budově jeden či více příslušníků justiční
stráže), nebo dokonce k tomu, že justiční
stráž zabrání dané osobě ve vstupu do střežené budovy do doby, než bude riziko ošetřeno
přijetím jiných opatření tak, aby účel návštěvy (například návštěva podatelny) nebyl neodůvodněně zmařen. Identifikace rizik a přijetí odpovídajících opatření je ostatně tím, co
se od ozbrojené složky střežící objekt, který
se může stát předmětem ohrožení, očekává.
Pominout nelze ani preventivní působení
zjišťování totožnosti vstupujících osob, jež je
svou systematičností, resp. obecným povědomím o tomto opatření způsobilé odrazovat
potenciální narušitele, resp. představovat
překážku či komplikaci, s níž musí při plánovaném průniku do budovy počítat. Nejvyšší
správní soud tedy uzavírá, že v daném případě sleduje zjišťování totožnosti vstupujících
osob, jež se opírá o zákon, legitimní cíl a je
i způsobilé tento cíl v obecné rovině naplnit.
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožňuje
s názorem městského soudu vyjádřeným v citovaném rozsudku čj. 8 A 273/2011-67, podle
něhož není nijak zřejmé, jak by mělo zjišťování totožnosti vstupujících osob k zajištění
bezpečnosti vést (Nejvyšší správní soud se
nyní nezabývá otázkou uchovávání takto zjištěných osobních údajů, neboť tato otázka nebyla a není předmětem tohoto řízení – stěžovatelovy osobní údaje justiční stráží zjištěny,
a tudíž ani uchovávány, nebyly).
[21] Poslední otázkou pak je, zda bylo zákonné zmocnění v konkrétním případě využito v souladu se zákonem stanoveným účelem
a přiměřeně. Veškeré námitky stěžovatele
ostatně vyznívají v tom smyslu, že vzhledem
k důvodu jeho vstupu do budovy (předání
podání na podatelnu) se uplatnění zákonného zmocnění minulo s legitimním cílem, pro
jehož naplnění byla pravomoc identifikovat
vstupující osoby justiční stráži svěřena, resp.
že využití tohoto oprávnění bylo v daném případě vůči němu nesmyslně a nepřiměřeně
omezující. Na tuto argumentaci přistoupil
též městský soud v již zmíněném rozsudku
čj. 8 A 273/2011-67, v němž posuzoval prakticky totožný zásah vůči stěžovatelovu klientovi a kde uvedl: „V [...] testu přiměřenosti podle názoru soudu žalovaný zásah neobstál.
[...] To je zřejmé i ze srovnání obou zásahů
proti žalobci s postupem zavedeným od
12. 1. 2012, kdy osoba vstupující do podatelny je podrobena bezpečnostní kontrole a poté je příslušníkem justiční stráže doprovázena do podatelny, aniž by bylo nutné
zjišťovat její osobní údaje a zaznamenávat
je. Kromě toho tedy, že není doložena účelnost zjišťování a zaznamenávání osobních
údajů ve vztahu k zajištění bezpečnosti,
shledává je soud navíc nepřiměřeně intenzivní, jestliže se [chybí zřejmě slovo: lze] bez
něj obejít.“
[22] Ani s tímto náhledem na věc se Nejvyšší správní soud neztotožňuje. Za nepřiměřený zásah by bylo v prvé řadě možno považovat požadavek justiční stráže na prokázání
totožnosti, který by byl bezdůvodně zaměřený přímo vůči osobě stěžovatele – vykazoval
by rysy postupu šikanózního, diskriminačního nebo svévolného. Nic takového však stěžovatel neuvádí. Jeho žaloba a následná kasační stížnost představují spíše obecnou
výtku, že zjišťování totožnosti osob, které přicházejí pouze navštívit podatelnu, není úkonem nezbytným, resp. že jde o nepřípustnou
překážku v dosažení podatelny. Tato úvaha
ovšem staví na předpokladu, že každá osoba
vstupující do střežené budovy sem vstupuje
právě za tím účelem, který oznámí justiční
stráži. Jakkoliv tento předpoklad bude jistě
v drtivé většině případů správný, justiční stráž
střeží budovy soudů, státních zastupitelství
a Ministerstva spravedlnosti právě kvůli onomu nepatrnému zlomku případů, kdy tomu
tak být nemusí. Od bezpečnostních složek se
zkrátka očekává určitá míra ostražitosti
a vzhledem k povaze jejich práce je i žádoucí.
[23] Kromě toho je třeba říci, že i na podatelně pracují zaměstnanci orgánu veřejné
moci, jež mohou být vystaveni bezpečnostním rizikům a mohou se stát předmětem útoku jakožto „reprezentanti“ orgánu veřejné
moci. Podatelna se z tohoto pohledu nijak
nevymyká jiným pracovištím orgánu veřejné
moci; není rozdílu mezi požadavkem návštěvníka na uskutečnění osobní schůzky s úřední
osobou (zde státním zástupcem) a návštěvou
pracovníka podatelny za účelem předání podání. Je-li tedy akceptováno, že v prvém případě je vzhledem k účelu návštěvy zjišťování
totožnosti návštěvníka namístě, není důvodu
činit jiný závěr ve vztahu k návštěvě podatelny. Proto by ani stavební oddělení podatelny
od ostatních prostor střežené budovy nepředstavovalo řešení ideální a všespásné –
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 4 / 2 014
Mgr. Ing. Jan B. proti Vězeňské službě České republiky o ochranu před nezákonným zá- služebního předpisu, jak to v tehdejší době
předpokládal branný zákon. Stran aplikovaného ustanovení nařízení vlády č. 135/2009 Sb.
ministr uvedl, že jeho výklad přísluší Ministerstvu vnitra, popřípadě v rámci správního
soudnictví soudu.