I. Je-li podnikající fyzická osoba současně řidičem a provozovatelem vozidla a vozidlo řídí na pozemní komunikaci bez registrační značky, je její protiprávní jednání
postižitelné jako správní delikt podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb.,
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, což v souladu s vymezením pojmu „přestupek“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) vylučuje, aby bylo postiženo jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích [řízení vozidla v provozu na
pozemních komunikacích, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (zákon
č. 56/2001 Sb.) není umístěna tabulka státní poznávací značky]. II. Speciální úprava řízení o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, obsahující v § 57 odst. 1 rovněž úpravu společného řízení, brání projednání
přestupku a správního deliktu ve společném řízení podle § 140 správního řádu z roku 2004.
I. Je-li podnikající fyzická osoba současně řidičem a provozovatelem vozidla a vozidlo řídí na pozemní komunikaci bez registrační značky, je její protiprávní jednání
postižitelné jako správní delikt podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona č. 56/2001 Sb.,
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, což v souladu s vymezením pojmu „přestupek“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích) vylučuje, aby bylo postiženo jako přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a) bod 1 zákona
č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích [řízení vozidla v provozu na
pozemních komunikacích, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (zákon
č. 56/2001 Sb.) není umístěna tabulka státní poznávací značky]. II. Speciální úprava řízení o přestupcích podle zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, obsahující v § 57 odst. 1 rovněž úpravu společného řízení, brání projednání
přestupku a správního deliktu ve společném řízení podle § 140 správního řádu z roku 2004.
30. 5. 2012, čj. SMO/181735/12/DSČ/Sad, byl
žalobce uznán vinným, že dne 13. 11. 2011 ve
20:00 užil jako řidič v provozu na pozemních
komunikacích v Ostravě – Mariánských Horách, na ulici Rubová, ve směru jízdy od ulice
Daliborova k ulici Bendlova, motorové vozidlo tovární značky Chevrolet, na kterém nebyla umístěna zadní tabulka registrační značky.
Tím měl žalobce porušit povinnosti stanovené v § 7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v ná-
vaznosti na § 28 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb.,
o registraci vozidel**), čímž měl spáchat
správní delikt podle § 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
30. 5. 2012, čj. SMO/181735/12/DSČ/Sad, byl
žalobce uznán vinným, že dne 13. 11. 2011 ve
20:00 užil jako řidič v provozu na pozemních
komunikacích v Ostravě – Mariánských Horách, na ulici Rubová, ve směru jízdy od ulice
Daliborova k ulici Bendlova, motorové vozidlo tovární značky Chevrolet, na kterém nebyla umístěna zadní tabulka registrační značky.
Tím měl žalobce porušit povinnosti stanovené v § 7 odst. 2 zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích v ná-
vaznosti na § 28 odst. 3 vyhlášky č. 243/2001 Sb.,
o registraci vozidel**), čímž měl spáchat
správní delikt podle § 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce
odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne
26. 7. 2012, čj. MSK 89504/2012, zamítl a potvrdil rozhodnutí I. stupně (současně došlo
k nepodstatné formulační změně výroku).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, kte-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
rou se domáhal zrušení napadaného rozhodnutí pro nezákonnost a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce předně tvrdil, že svým
jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty správního deliktu podle
§ 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích. Dále byla podle žalobce napadeným
rozhodnutím porušena zásada ne bis in
idem. Žalobce byl již v jiném řízení pravomocně uznán vinným z přestupku podle § 125c
odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním
provozu, spočívajícího v tom, že téhož dne,
tedy 13. 11. 2011, v tutéž hodinu, tedy ve
20:00, na tomtéž místě řídil totéž vozidlo, ačkoli na vozidle nebyla zadní tabulka registrační značky. Rozlišování postavení žalobce
v případě přestupku jako řidiče a v případě
správního deliktu jako provozovatele je podle žalobce bezvýznamné, neboť se pořád
jedná o tutéž osobu a totéž jednání, a toto
předcházející rozhodnutí brání tomu, aby byl
potrestán znovu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014,
čj. 22 A 32/2014-24 (58 A 48/2012), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle krajského soudu není rozhodný
subjekt konkrétního sankcionovaného deliktu (řidič vs. provozovatel), rozhodný je následek přestupku a deliktu, tedy porušení právem chráněného zájmu, který
je podle
krajského soudu v obou případech stejný.
K porušení zásady ne bis in idem tedy došlo.
Zabránit porušení této zásady lze podle krajského soudu v případě jednočinného souběhu přestupku a jiného správního deliktu, majících tentýž objekt, tím, že správní orgán
povede společné řízení podle § 140 správního řádu a za tím účelem bude případně dosaženo změny příslušnosti podle § 131 odst. 2
písm. b) správního řádu a při ukládání sankce bude správní orgán postupovat podle zásad trestání jednočinného souběhu podle
§ 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Správní orgány však takto nepostupovaly a porušení zásady ne bis in idem tak nezabránily.
Kasační stížností se žalovaný (stěžovatel)
domáhal zrušení napadeného rozsudku krajského soudu pro jeho nezákonnost. Stěžova-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
tel nesouhlasil se závěrem krajského soudu,
že skutkové podstaty přestupku podle § 125c
odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním
provozu a správního deliktu podle § 83a
odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jsou
identické. Liší se jak v subjektu, kdy subjektem přestupku je řidič – fyzická osoba a subjektem správního deliktu je podnikající fyzická osoba, tak v chráněném zájmu (umístění
registrační značky vs. umístnění registrační
značky na vozidle provozovaném), a dále též
v druhu a závažnosti sankce (u řidiče to je pokuta a vyloučení řidiče z provozu na pozemních komunikacích, u správního deliktu pouze pokuta, ovšem až v pětinásobné výši
oproti řidiči). S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012,
čj. 1 As 125/2011-163, zdůraznil, že při posuzování toho, zda jde o tentýž skutek, nepostačuje shoda skutečností de facto, ale de iure,
tedy souhrn trestněprávně relevantních skutečností. Dále podle stěžovatele nelze vést
společné řízení o přestupku a jiném správním deliktu, neboť to vylučuje definice přestupku a správního deliktu. Pro přestupek
tak nelze vést společné správní řízení podle
§ 140 odst. 1 správního řádu a naopak, pro jiný správní delikt nelze vést společné přestupkové řízení podle § 57 odst. 1 zákona
o přestupcích; obě řízení se zásadně liší. Neexistuje-li jednotná procesní úprava pro přestupek a jiný správní delikt, je podle stěžovatele společné řízení vyloučeno. Pokud by
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o totožnosti obou skutkových podstat, požadoval
stěžovatel, aby současně uvedl pravidla pro
aplikaci procesních předpisů. Pokud by Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě se stěžovatelem k tomu, že skutkové podstaty jsou
identické, ale nelze vést společné řízení pro
přestupek a jiný správní delikt, pak stěžovatel
požadoval, aby Nejvyšší správní soud podal
návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 83 odst. 1
písm. b) a d) a § 83a odst. 1 písm. c) a l) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na to, že svým jednáním nenapl-
nil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, k čemuž se však krajský soud
blíže nevyjádřil, neboť dospěl k závěru, že na
projednávaný případ je plně aplikovatelná zásada ne bis in idem. S tímto názorem by žalobce souhlasil v případě, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
správního deliktu podle výše citovaného
ustanovení – pak by projednání správního
deliktu bránila zásada ne bis in idem, neboť
skutek, který byl v řízení před žalovaným,
vedeným pod čj. MSK 89504/2012, projednán,
je totožný se skutkem, pro který byl žalobce
postihnut v řízení pod sp. zn. S-SMO/376019/
/11/DSČ a pro který byl pravomocně uznán
vinným z přestupku podle § 125c odst. 1
písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu,
neboť řídil vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (tedy zákonem
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) nebyla umístěna tabulka
registrační značky. O totožnosti subjektu žalobce nemá žádné pochybnosti. Podle žalobce je v posuzovaném případě jen jedna a táž
osoba, osoba, která vystupuje v postavení řidiče, a osoba, která vystupuje v postavení provozovatele. V daném případě se nejedná
o dva rozdílné subjekty, ale o jednu a tutéž fyzickou osobu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším
správním soudem
(...) [15] Zásada ne bis in idem – tedy právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za
týž čin – je na ústavní úrovni zakotvena v čl.
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Povinnost ctít uvedenou
zásadu dále plyne z mezinárodních závazků
České republiky, zejména z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále
jen „Úmluva“), podle nějž „[n]ikdo nemůže
být stíhán nebo potrestán v trestním řízení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona
a trestního řádu tohoto státu“. Ačkoliv uvedená ustanovení hovoří pouze o „trestním stíhání“ či „trestním řízení“, danou zásadu je
třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích
a o správních deliktech, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
26. 7. 2012, čj. MSK 89504/2012, zamítl a potvrdil rozhodnutí I. stupně (současně došlo
k nepodstatné formulační změně výroku).
Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ostravě, kte-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
rou se domáhal zrušení napadaného rozhodnutí pro nezákonnost a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení. Žalobce předně tvrdil, že svým
jednáním nenaplnil znaky
skutkové podstaty správního deliktu podle
§ 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách
provozu vozidel na pozemních komunikacích. Dále byla podle žalobce napadeným
rozhodnutím porušena zásada ne bis in
idem. Žalobce byl již v jiném řízení pravomocně uznán vinným z přestupku podle § 125c
odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním
provozu, spočívajícího v tom, že téhož dne,
tedy 13. 11. 2011, v tutéž hodinu, tedy ve
20:00, na tomtéž místě řídil totéž vozidlo, ačkoli na vozidle nebyla zadní tabulka registrační značky. Rozlišování postavení žalobce
v případě přestupku jako řidiče a v případě
správního deliktu jako provozovatele je podle žalobce bezvýznamné, neboť se pořád
jedná o tutéž osobu a totéž jednání, a toto
předcházející rozhodnutí brání tomu, aby byl
potrestán znovu.
Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2014,
čj. 22 A 32/2014-24 (58 A 48/2012), rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení. Podle krajského soudu není rozhodný
subjekt konkrétního sankcionovaného deliktu (řidič vs. provozovatel), rozhodný je následek přestupku a deliktu, tedy porušení právem chráněného zájmu, který
je podle
krajského soudu v obou případech stejný.
K porušení zásady ne bis in idem tedy došlo.
Zabránit porušení této zásady lze podle krajského soudu v případě jednočinného souběhu přestupku a jiného správního deliktu, majících tentýž objekt, tím, že správní orgán
povede společné řízení podle § 140 správního řádu a za tím účelem bude případně dosaženo změny příslušnosti podle § 131 odst. 2
písm. b) správního řádu a při ukládání sankce bude správní orgán postupovat podle zásad trestání jednočinného souběhu podle
§ 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Správní orgány však takto nepostupovaly a porušení zásady ne bis in idem tak nezabránily.
Kasační stížností se žalovaný (stěžovatel)
domáhal zrušení napadeného rozsudku krajského soudu pro jeho nezákonnost. Stěžova-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
tel nesouhlasil se závěrem krajského soudu,
že skutkové podstaty přestupku podle § 125c
odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona o silničním
provozu a správního deliktu podle § 83a
odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, jsou
identické. Liší se jak v subjektu, kdy subjektem přestupku je řidič – fyzická osoba a subjektem správního deliktu je podnikající fyzická osoba, tak v chráněném zájmu (umístění
registrační značky vs. umístnění registrační
značky na vozidle provozovaném), a dále též
v druhu a závažnosti sankce (u řidiče to je pokuta a vyloučení řidiče z provozu na pozemních komunikacích, u správního deliktu pouze pokuta, ovšem až v pětinásobné výši
oproti řidiči). S poukazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 1. 2012,
čj. 1 As 125/2011-163, zdůraznil, že při posuzování toho, zda jde o tentýž skutek, nepostačuje shoda skutečností de facto, ale de iure,
tedy souhrn trestněprávně relevantních skutečností. Dále podle stěžovatele nelze vést
společné řízení o přestupku a jiném správním deliktu, neboť to vylučuje definice přestupku a správního deliktu. Pro přestupek
tak nelze vést společné správní řízení podle
§ 140 odst. 1 správního řádu a naopak, pro jiný správní delikt nelze vést společné přestupkové řízení podle § 57 odst. 1 zákona
o přestupcích; obě řízení se zásadně liší. Neexistuje-li jednotná procesní úprava pro přestupek a jiný správní delikt, je podle stěžovatele společné řízení vyloučeno. Pokud by
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru o totožnosti obou skutkových podstat, požadoval
stěžovatel, aby současně uvedl pravidla pro
aplikaci procesních předpisů. Pokud by Nejvyšší správní soud dospěl ve shodě se stěžovatelem k tomu, že skutkové podstaty jsou
identické, ale nelze vést společné řízení pro
přestupek a jiný správní delikt, pak stěžovatel
požadoval, aby Nejvyšší správní soud podal
návrh Ústavnímu soudu na zrušení § 83 odst. 1
písm. b) a d) a § 83a odst. 1 písm. c) a l) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
Žalobce navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Poukázal na to, že svým jednáním nenapl-
nil znaky skutkové podstaty správního deliktu podle § 83a odst. 1 písm. c) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, k čemuž se však krajský soud
blíže nevyjádřil, neboť dospěl k závěru, že na
projednávaný případ je plně aplikovatelná zásada ne bis in idem. S tímto názorem by žalobce souhlasil v případě, že by svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty
správního deliktu podle výše citovaného
ustanovení – pak by projednání správního
deliktu bránila zásada ne bis in idem, neboť
skutek, který byl v řízení před žalovaným,
vedeným pod čj. MSK 89504/2012, projednán,
je totožný se skutkem, pro který byl žalobce
postihnut v řízení pod sp. zn. S-SMO/376019/
/11/DSČ a pro který byl pravomocně uznán
vinným z přestupku podle § 125c odst. 1
písm. a) bod 1 zákona o silničním provozu,
neboť řídil vozidlo, na němž v rozporu s jiným právním předpisem (tedy zákonem
o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích) nebyla umístěna tabulka
registrační značky. O totožnosti subjektu žalobce nemá žádné pochybnosti. Podle žalobce je v posuzovaném případě jen jedna a táž
osoba, osoba, která vystupuje v postavení řidiče, a osoba, která vystupuje v postavení provozovatele. V daném případě se nejedná
o dva rozdílné subjekty, ale o jednu a tutéž fyzickou osobu.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším
správním soudem
(...) [15] Zásada ne bis in idem – tedy právo nebýt souzen nebo potrestán dvakrát za
týž čin – je na ústavní úrovni zakotvena v čl.
40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod
(dále jen „Listina“). Povinnost ctít uvedenou
zásadu dále plyne z mezinárodních závazků
České republiky, zejména z čl. 4 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv
a základních svobod (č. 209/1992 Sb.; dále
jen „Úmluva“), podle nějž „[n]ikdo nemůže
být stíhán nebo potrestán v trestním řízení
podléhajícím pravomoci téhož státu za trestný čin, za který již byl osvobozen nebo odsouzen konečným rozsudkem podle zákona
a trestního řádu tohoto státu“. Ačkoliv uvedená ustanovení hovoří pouze o „trestním stíhání“ či „trestním řízení“, danou zásadu je
třeba vztáhnout i na řízení o přestupcích
a o správních deliktech, jak již Nejvyšší správní soud opakovaně judikoval (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
16. 2. 2005, čj. A 6/2003-44, č. 1038/2007 Sb.
NSS, nebo ze dne 11. 1. 2012, čj. 1 As
125/2011-163).
[16] Článek 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě ani
žádné jiné ustanovení Úmluvy nijak blíže nespecifikuje totožnost činu („idem“). Evropský soud pro lidská práva proto přistoupil ke
sjednocení své vnitřně rozporné judikatury
k dané otázce rozsudkem velkého senátu ze
dne 10. 2. 2009, Zolotukhin proti Rusku, stížnost č. 14939/03, Reports 2009, v němž po
shrnutí judikaturních linií odmítl přístup vycházející z právní kvalifikace deliktu s tím, že
takový přístup je příliš restriktivní vůči právům jednotlivce. Podle Evropského soudu
pro lidská práva tak čl. 4 odst. 1 Protokolu
č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý
„trestný čin“, pokud je tento druhý trestný
čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku (srov. zejména body 81
a 82 citovaného rozsudku).
[17] Jak je třeba ve světle rozsudku Zolotukhin proti Rusku přistupovat k výkladu zásady
ne bis in idem, vymezil Nejvyšší správní soud
v citovaném rozsudku čj. 1 As 125/2011-163. Vycházel přitom z české trestněprávní doktríny,
která tradičně při interpretaci uvedeného
pojmu za podstatu skutku považuje právně
relevantní jednání pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. Momentem,
který dělí pachatelovo jednání na různé skutky, je tedy následek významný z hlediska
(trestního) práva a rozlišuje mezi skutkem de
facto a skutkem de iure. Skutek de facto představuje skutkový děj, zahrnující skutkové
okolnosti konkrétního případu „tak jak se
stal“, bez ohledu na jejich trestněprávní relevanci. Skutkem de iure je naopak souhrn
trestněprávně relevantních skutečností odli-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
šitelný od jiného skutku de iure téhož pachatele. Při posuzování totožnosti skutku je pak
určující skutek de iure. Nejvyšší správní soud
se k tomuto trestněprávnímu pojetí jednoty
skutku v citovaném rozsudku přiklonil, ačkoliv velký senát Evropského soudu pro lidská
práva v rozsudku Zolotukhin proti Rusku
uvedl, že při posuzování zásady ne bis in
idem odmítá přístup kladoucí důraz na právní kvalifikaci deliktu, Nejvyšší správní soud
přesto za rozhodný komparátor pro stanovení prvku idem považuje skutek de iure.
[18] K obdobným závěrům Nejvyšší správní soud dospěl v rozsudku ze dne 10. 2. 2011,
čj. 9 As 67/2010-74, v němž se rovněž zabýval
výkladem rozhodnutí velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ve věci Zolotukhin proti Rusku. Na jeho podkladě konstatoval, že stíhání jednoho a téhož skutku
podle dvou skutkových podstat je přípustné
tehdy, pokud se tyto od sebe navzájem liší
v podstatných prvcích (okolnostech). Naopak tam, kde panuje alespoň částečná
shoda v podstatných okolnostech skutku,
půjde ve vztahu k aplikaci článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o uplatnění zásady ne bis
in idem (zvýraznění podtržením provedl nyní Nejvyšší správní soud).
[19] Z uvedených závěrů vyplývá, že čl. 4
odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě zakazuje stíhání pro druhý trestný čin (včetně deliktu
trestněprávní povahy), pokud je tento druhý
trestný čin založen na totožném či v podstatných rysech totožném skutku. Podstatou
skutku je přitom právně relevantní jednání
pachatele a jím zapříčiněný právně významný následek. K tomu, aby bylo možné postihnout pachatele na základě totožného jednání
za dva různé delikty, nestačí samotná existence dvou formálně odlišných skutkových podstat deliktu. Teprve odlišnost v právně významném následku jednání zakládá existenci
dvou samostatných skutků, o nichž je možné
vést samostatná řízení.
[20] Na základě výše uvedených závěrů
přistoupil Nejvyšší správní soud k posouzení,
zda došlo k porušení principu ne bis in idem
v nyní posuzované věci, a dovodil, shodně jako krajský soud, že totožnost skutku je dána.
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Mezi oběma rozhodnutími totiž panuje soulad mezi popisem skutku ve výrokových částech obou rozhodnutí, konkrétní skutkové
okolnosti se týkají téhož obviněného (stěžovatele), jsou neoddělitelně spjaty v čase a místě. V obou případech byl stěžovatel sankcionován za to, že vozidlo, jehož byl řidičem
a současně provozovatelem, nebylo při provozu na pozemní komunikaci opatřeno zadní
registrační značkou, a to ve stejném časovém
okamžiku a na stejném místě. Jednání obviněného (stěžovatele) se tedy v podstatných
rysech shoduje z hlediska obou skutkových
podstat.
[21] Právně významným následkem se rozumí porušení či ohrožení chráněného zájmu. Chráněným zájmem (objektem) je v případě obou posuzovaných ustanovení zájem
na možnosti identifikace vozidla a jeho provozovatele. Tím, že stěžovatel řídil a provozoval
předmětné vozidlo bez zadní registrační značky, porušil zájem na možnosti identifikovat vozidlo a jeho provozovatele; následek jeho jednání je tedy podle obou ustanovení totožný.
[22] Je-li totožné jak právně relevantní
jednání, tak jím zapříčiněný právní následek,
lze uzavřít, že i skutek de iure je v obou případech stejný. Odlišnosti, kdy u přestupku
podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona
o silničním provozu je pachatelem fyzická
osoba – řidič a u správního deliktu podle § 83a
odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích je pachatelem provozovatel – podnikající fyzická
osoba, nejsou za situace, kdy je řidič a provozovatel tatáž osoba, natolik významné, aby
z nich bylo možno dovodit, že se skutky liší.
Krajský soud proto správně uzavřel, že bylo-li
jednání stěžovatele posouzeno jako jednání
naplňující skutkovou podstatu přestupku podle § 125c odst. 1 písm. a) bodu 1 zákona
o silničním provozu a byl-li stěžovatel za tento přestupek pravomocně odsouzen, brání
toto předchozí rozhodnutí odsouzení stěžovatele v nyní posuzované věci.
[23] Pouze pro úplnost Nejvyšší správní
soud dodává, že podle úpravy zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích platné od 1. 1. 2014 je předmětný
správní delikt upraven v § 83a odst. 1 písm. c)
takto: „Právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba se dopustí správního deliktu
tím, že jako provozovatel silničního vozidla
v rozporu s § 38 odst. 1 písm. c) provozuje
na pozemních komunikacích silniční vozidlo, na němž není způsobem umožňujícím
identifikaci vozidla umístěna tabulka s registrační značkou, přidělenou k tomuto vozidlu obecním úřadem obce s rozšířenou působností nebo příslušným orgánem jiného
státu.“ I novelizovaná úprava chrání shodný
zájem jako úprava obsažená v § 125c odst. 1
písm. a) bodu 1 zákona o silničním provozu,
tedy zájem na tom, aby u vozidel, provozovaných na pozemních komunikacích, bylo možno tato vozidla a jejich provozovatele kdykoliv identifikovat, a shoda právního následku
protiprávního jednání, tedy jednání v rozporu s oběma ustanoveními, je za nynější úpravy ještě markantnější.
[24] Nejvyšší správní soud však nemůže
přisvědčit závěru krajského soudu, že v posuzovaném případě „aby nebyla porušena zásada ne bis in idem, je třeba v případě jednočinného souběhu přestupku a jiného
správního deliktu majících tentýž objekt
vést společné řízení podle § 140 [správního
řádu] a za tím účelem případně i dosáhnout
změny příslušnosti podle § 131 odst. 2
písm. b) [správního řádu]. Při ukládání
sankce pak správní orgán postupuje podle
zásad trestání jednočinného souběhu podle
§ 12 odst. 2 [zákona o přestupcích] (viz s. 8 – 9
rozsudku).
[25] Shora uvedený závěr o totožnosti
skutku totiž vylučuje aplikaci úpravy jednočinného souběhu a zásadu absorpce sankce
podle § 12 odst. 2 zákona o přestupcích. Pokud stěžovatel jedním jednáním porušil či
ohrozil jeden chráněný zájem, tedy se dopustil jednoho skutku de iure, nemohl se současně dopustit jednočinného souběhu s jiným
skutkem de iure. Jednočinný souběh znamená, že pachatel správního deliktu jedním jednáním způsobí ohrožení či porušení více
chráněných zájmů, tedy jedno jednání má více (různých) právních následků, a dopustí se
tím více skutků de iure. Posouzení „idem“, te-
dy totožnosti, nejen podle skutkového děje
„jak proběhl o sobě“, ale i jeho právních následků, umožňuje odlišit, zda – i při existenci
formálně odlišných skutkových podstat – došlo ke spáchání více samostatných skutků de
iure, o nichž lze vést samostatná řízení (popř.
společná řízení, umožňuje-li to procesní
úprava), nebo zda i při existenci více formálně odlišných podstat došlo ke spáchání pouze jednoho skutku, o kterém lze vést pouze
jedno řízení; úvahy o společném řízení, ať už
podle § 140 správního řádu nebo podle § 57
odst. 1 zákona o přestupcích, jsou v takovém
případě vyloučeny.
[26] Zda se v konkrétním případě bude
jednat o přestupek podle § 125c odst. 1 písm. a)
bodu 1 zákona o silničním provozu nebo
o správní delikt podle § 83 odst. 1 písm. b) zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, upravuje § 2 odst. 1
zákona o přestupcích, podle kterého „[p]řestupkem je zaviněné jednání, které porušuje
nebo ohrožuje zájem společnosti a je za přestupek výslovně označeno v tomto nebo jiném zákoně, nejde-li o jiný správní delikt
postižitelný podle zvláštních právních
předpisů anebo o trestný čin“ (zvýraznění
provedl Nejvyšší správní soud). Je-li řidič současně provozovatelem vozidla a vozidlo řídí
na pozemní komunikaci bez registrační značky, tedy aniž by na provozované vozidlo umístil registrační značku, je jeho protiprávní jednání jako správní delikt postižitelné podle
zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, což vylučuje, aby bylo postiženo jako přestupek podle zákona
o silničním provozu. Pokud však již v posuzovaném případě bylo toto jednání navzdory citovanému § 2 odst. 1 zákona o přestupcích
pravomocně postiženo jako přestupek podle
zákona o silničním provozu, zásada ne bis in
idem brání opětovnému odsouzení nebo potrestání žalobce za správní delikt podle zákona o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích.
[27] Co se týká možnosti vést společné řízení o přestupku a jiném správním deliktu,
Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem
žalovaného, že speciální úprava řízení o pře-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 9 / 2 015
Mgr. Jiří M. proti Krajskému úřadu Moravskoslezského kraje o uložení pokuty, o kasační *) S účinností od 1. 1. 2014 změněn zákonem č. 239/2013 Sb.
**) S účinností od 1. 1. 2015 nahrazena vyhláškou č. 343/2014 Sb., o registraci vozidel. k § 140 správního řádu (č. 500/2004 Sb.) stížnosti žalovaného.