některých zákonů (v textu též „zákon o ochraně utajovaných skutečností“)“) Při hodnocení splnění podmínek $ 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, mohou správní or- gány přihlížet i k jednání posuzovaného, pro které byl trestně stíhán a trestní stíhá- ní bylo zastaveno z důvodu amnestie. Z hlediska hodnocení bezpečnostního rizika dle $ 23 odst. 2 písm. d) citovaného zákona není podstatný výsledek trestního řízení, nýbrž posouzení, zda jednání, jež bylo předmětem trestního stíhání, nevypovídá o chování či způsobu života posuzovaného, které by mohlo mít vliv na ovlivnitel- nost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat.
některých zákonů (v textu též „zákon o ochraně utajovaných skutečností“)“) Při hodnocení splnění podmínek $ 23 odst. 2 písm. d) zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, mohou správní or- gány přihlížet i k jednání posuzovaného, pro které byl trestně stíhán a trestní stíhá- ní bylo zastaveno z důvodu amnestie. Z hlediska hodnocení bezpečnostního rizika dle $ 23 odst. 2 písm. d) citovaného zákona není podstatný výsledek trestního řízení, nýbrž posouzení, zda jednání, jež bylo předmětem trestního stíhání, nevypovídá o chování či způsobu života posuzovaného, které by mohlo mít vliv na ovlivnitel- nost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat.
C.) Vydání osvědčení pro styk s utajova- nými skutečnostmi určité konkrétní osobě je proto přiznáním mimořádného oprávnění a záleží výlučně na správním orgánu, aby na základě a v mezích zákonného zmocnění a v rámci správního uvážení posoudil, zda to- to zvláštní oprávnění navrhované osobě při- zná, či nikoli. Předmětem správního uvážení je pak posouzení neurčitého právního pojmu „chování a způsob života, které mohou mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat“. Je zřejmé, v Súčinností od 1. 1. 2006 ustanovení zrušeno zákonem č. 413/2005 Sb. 1168 že v rámci tohoto posouzení jsou zjištěné skutečnosti posuzovány individuálně, vždy v úzkém vztahu k osobě posuzovaného, není možné vymezit určité druhy jednání, které by vždy a v každém případě znemožňovaly vydá- ní předmětného osvědčení. Z tohoto důvodu ustanovení $ 23 odst 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností neuvádí ani přibližný výčet skutečností, které by vždy měly mít vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat. Správní orgán je povinen v každém jednotlivém přípa- dě podrobně a srozumitelně popsat, jakým způsobem hodnotil skutečnosti, které vyšly v řízení najevo, jaké z nich vyvodil závěry, k če- mu v řízení přihlédl a co naopak považoval za ' nerelevantní. Jeho správní uvážení musí být přezkoumatelné, tj. posuzovaná osoba musí mít možnost znát důvody rozhodnutí. V přezkoumávaném případě žalovaný ne- vydal stěžovateli osvědčení pro styk s utajo- vanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Přísně tajné“, neboť jej neshledal osobou bezpečnostně spolehlivou. Bezpečnostní ri- ziko žalovaný u stěžovatele shledal nejen v jeho jednání spočívajícím v uvádění zavádějících a nepravdivých informací o svém předcho- zím trestním stíhání z roku 1996 v bezpeč- nostním dotazníku i pohovoru, ale i v samot- ném jednání stěžovatele, pro které byl ve zmiňovaném roce 1996 trestně stíhán. Ve správním spisu je obsažena kopie ob- žaloby, kopie usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1998, jakož i kopie usne- sení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1998, všechny tyto písemnosti byly stěžovate- li doručeny, tudíž znal jejich obsah. Z těchto podkladů nepochybně vyplynulo, že stěžova- tel byl pro uvedené jednání trestně stíhán, té- to skutečnosti si musel být vědom. V průbě- hu druhé bezpečnostní prověrky měl stěžovatel k bodu 14 dle zcela jednoznačných instrukcí uvést „vznesená a sdělená obvině- ní z trestných činů a pravomocná odsouzení (včetně zahlazených a ammnestovaných)“, což však neučinil a uvedl zde pouze trestní stíhání z roku 1967 týkající se dopravní neho- dy. Dle Nejvyššího správního soudu byla tato skutečnost správními orgány a následně 468 městským soudem zcela správně hodnocena jako mající vliv na ovlivnitelnost, důvěryhod- nost nebo schopnost skutečnosti utajovat ve smyslu $ 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Stěžovatel si měl a musel být vědom významu, který má pro vy- dání osvědčení řádné, správné a úplné vyplně- ní dotazníku, na tuto skutečnost byl správním orgánem opakovaně upozorňován. V instruk- ci k bodu 14 dotazníku je výslovně uvedeno, že zde mají být vypsána nejen pravomocná odsouzení (a to včetně zahlazených a amne- stovaných), ale i veškerá vznesená a sdělená obvinění z trestných činů. Tento text není roz- poruplný a nepřipouští různé možnosti výkla- du, v žádném případě z něho nelze dovodit, že zde mají být uvedeny skutečnosti, které nasta- ly pouze v určitém časovém úseku. Pokud stě- žovatel nesdělil údaje o trestním stíhání pro trestný čin zatajení věci ani při následném po- hovoru, kdy mu byla zdůrazněna závažnost těchto informací pro udělení osvědčení, jsou pochybnosti o jeho důvěryhodnosti ve smys- lu $ 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně uta- jovaných skutečností zcela namístě. Městský soud v odůvodnění svého rozhod- nutí uvedl, že i jednání stěžovatele (který věděl, že mu částka zaslaná na jeho bankovní účet ne- patří, a přesto ji odmítl vrátit a finanční pro- středky z účtu částečně odčerpal) bylo předmě- tem posouzení žalovaného. Nikoli | však z hlediska trestního, jak se mylně domnívá stě- žovatel, ale z hlediska hodnocení, zda toto jed- nání rovněž nepředstavuje bezpečnostní riziko dle $ 23 odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení. xx Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že není pravdou, že by důvodem pro nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnost- mi byla skutečnost, že stěžovatel byl v minu- losti trestně stíhán; stejně jako není pravdou, že by obsahem rozhodnutí žalovaného i měst- ského soudu bylo řešení otázky, zda stěžova- tel spáchal trestný čin či nikoliv. Správní or- gány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona pohlížely na stěžovatele ja- ko na osobu bezúhonnou, neboť jeho trestní stíhání bylo zastaveno s poukazem na amne- stijní rozhodnutí prezidenta republiky. To však neznamená, že jeho jednání, které bylo příčinou trestního stíhání, nemohou správní orgány v řízení dle zákona o ochraně utajova- ných skutečností hodnotit jako rizikové ve smyslu $ 23 odst. 2 písm. d) uvedeného záko- na. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že správní orgány v daném řízení hodnotily ne- gativně zejména skutečnost, že stěžovatel zmíněné trestní stíhání v dotazníku ani při následném pohovoru nesdělil, přičemž si byl či měl být vědom závažnosti této informace. 1169 Zdravotnictví: zrušení registrace nestátního zdravotnického zařízení k $ 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických za- řízeních, ve znění zákonů č. 258/2000 Sb. a č. 121/2004 Sb. k $ 3 odst. 1 písm. c) a odst. 3 zákona č. 95/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání od- borné způsobilosti a specializované způsobilosti k výkonu zdravotnického povolání lékaře, zubního lékaře a farmaceuta Důsledkem pravomocného odsouzení provozovatele nestátního zdravotnického zařízení pro úmyslný trestný čin je podle $ 13 odst. 1 písm. a) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, zrušení registrace nestát- ního zdravotnického zařízení. Skutečnosti, které vedly ke spáchání úmyslných trest- ných činů, okolnosti jejich spáchání, jakož i důsledky zrušení registrace projevující se v osobním a profesním životě provozovatele zdravotnického zařízení, nejsou pro posouzení věci rozhodné.
Antonín Ch. proti Národnímu bezpečnostnímu úřadu o osvědčení pro styk s utajovaný- mi skutečnostmi, o kasační stížnosti žalobce.
oku 1996 v bezpečnostním dotazníku i pohovoru, ale i v samotném jednání stěžovatele, pro které byl ve zmiňovaném roce 1996 trestně stíhán. Předně je třeba poukázat na to, že stěžovatel v žalobě nikterak nezpochybnil konkrétní skutkové okolnosti popsané v odůvodnění vydaných rozhodnutí, ani skutečnost, že se dopustil shora popsaného jednání (ponechání peněžní částky na svém bankovním účtu po dobu téměř deseti měsíců, přestože mu nepatřila, dispozice s částí těchto prostředků). Ve správním spisu je obsažena kopie obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 30. 12. 1997, sp. zn. 1 Zt 806/95, kopie usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 5. 1998, sp. zn. 6 T 2/98, jakož i kopie usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 1998, sp. zn. 5 To 274/98, všechny tyto písemnosti byly stěžovateli doručeny, tudíž znal jejich obsah. Z těchto podkladů nepochybně vyplynulo, že stěžovatel byl pro uvedené jednání trestně stíhán, této skutečnosti si musel být vědom. V průběhu druhé bezpečnostní prověrky měl stěžovatel k bodu 14 dle zcela jednoznačných instrukcí uvést „vznesená a sdělená obvinění z trestných činů a pravomocná odsouzení (včetně zahlazených a amnestovaných)“, což však neučinil a uvedl zde pouze trestní stíhání z roku 1967 týkající se dopravní nehody. Dle Nejvyššího správního soudu byla tato skutečnost správními orgány a následně městským soudem zcela správně hodnocena jako mající vliv na ovlivnitelnost, důvěryhodnost nebo schopnost skutečnosti utajovat ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Stěžovatel si měl a musel být vědom významu, který má pro vydání osvědčení řádné, správné a úplné vyplnění dotazníku, na tuto skutečnost byl správním orgánem opakovaně upozorňován. V instrukci k bodu 14 dotazníku je výslovně uvedeno, že zde mají být vypsána nejen pravomocná odsouzení (a to včetně zahlazených a amnestovaných), ale i veškerá vznesená a sdělená obvinění z trestných činů. Tento text není rozporuplný a nepřipouští různé možnosti výkladu, v žádném případě z něho nelze dovodit, že zde mají být uvedeny pouze skutečnosti, které nastaly pouze v určitém časovém úseku. Pokud stěžovatel nesdělil údaje o trestním stíhání pro trestný čin zatajení věci ani při následném pohovoru, kdy mu byla zdůrazněna závažnost těchto informací pro udělení osvědčení, jsou pochybnosti o jeho důvěryhodnosti ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností zcela namístě. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že i jednání stěžovatele (který věděl, že mu částka zaslaná na jeho bankovní účet nepatří, a přesto ji odmítl vrátit a finanční prostředky z účtu částečně odčerpal) bylo předmětem posouzení žalovaného. Nikoli však z hlediska trestního, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale z hlediska hodnocení, zda toto jednání rovněž nepředstavuje bezpečnostní riziko dle § 23 odst. 2 písm. d) citovaného ustanovení. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že není pravdou, že by důvodem pro nevydání osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi byla skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti trestně stíhán; stejně jako není pravdou, že by obsahem rozhodnutí žalovaného i městského soudu bylo řešení otázky, zda stěžovatel spáchal trestný čin či nikoliv. Správní orgány v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona pohlížely na stěžovatele jako na osobu bezúhonnou, neboť jeho trestní stíhání bylo zastaveno s poukazem na amnestijní rozhodnutí prezidenta republiky. To však neznamená, že jeho jednání, které bylo příčinou trestního stíhání, nemohou správní orgány v řízení dle zákona o ochraně utajovaných skutečností hodnotit jako rizikové ve smyslu § 23 odst. 2 písm. d) uvedeného zákona. V souvislosti s tím je nutno zdůraznit, že správní orgány v daném řízení hodnotily negativně zejména skutečnost, že stěžovatel zmíněné trestní stíhání v dotazníku ani při následném pohovoru nesdělil, přičemž si byl či měl být vědom závažnosti této informace. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů shledal posouzení uvedené právní otázky městským soudem zcela v souladu se zákonem a námitce dle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. nepřisvědčil. Stěžovatel v kasační stížnosti dále namítal, že správním orgánem zjištěná skutková podstata nemá oporu ve správním spisu, když skutečnost související s trestním stíháním stěžovatele z roku 1996, tj. zda oprávněně vydal či nevydal finanční prostředky, které mu byly připsány na bankovní účet a s nimiž disponoval, je pouhou spekulací a z toho důvodu nemusela být v bezpečnostním dotazníku uvedena. K této námitce Nejvyšší správní soud z materiálů shromážděných v průběhu bezpečnostní prověrky stěžovatele, které k trestnímu stíhání jeho osoby pro shora popsaný skutek spáchaný v roce 1996 předaly orgány činné v trestním řízení, ověřil, že se stěžovatel dopustil jednání naplňujícího znaky trestného činu zatajení věci dle § 254 odst. 1 trestního zákona a k tomuto jednání se také doznal. Proto ani námitka stěžovatele, v níž poukazuje na pouhou spekulaci ohledně výše popsaného jednání, není opodstatněná. Jak již Nejvyšší správní soud konstatoval výše, správní orgány v průběhu předchozího řízení vzaly v úvahu a posuzovaly uvedené jednání stěžovatele, avšak nikoli z hlediska trestního práva, tj. viny či neviny, ale z toho hlediska, zda představuje bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Ani tato námitka proto nebyla shledána důvodnou. Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl.
či neviny, ale z toho hlediska, zda představuje bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Ani tato námitka proto nebyla shledána důvodnou. Nejvyšší správní soud nezjistil naplnění žádného z důvodů kasační stížností uplatňovaných stěžovatelem, sám neshledal vady uvedené v ustanovení § 109 odst. 3 s. ř. s., k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, kasační stížnost proto podle § 110 odst. 1 s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s § 120 s. ř. s., když stěžovatel neměl ve věci úspěch a žalovanému správnímu orgánu žádné náklady s tímto řízením nevznikly. Soud proto vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné. V Brně dne 31. ledna 2007 JUDr. Radan Malík předseda senátu